ECLI:CZ:US:2004:1.US.591.03
sp. zn. I. ÚS 591/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 13. ledna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 70 Nt 3754/2003, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, a dále proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 To 88/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadl dne 27. 10. 2003 v záhlaví citovaná usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 70 Nt 3754/2003 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 1, 2 , 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále usnesením krajského soudu bylo zasaženo i do jeho práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny.
Dne 13. 11. 2003 bylo Ústavnímu soudu doručeno ve lhůtě dle zákona o Ústavním soudu další podání stěžovatele, ve kterém napadá v záhlaví citovaná usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 1 To 88/2003, jelikož má za to, že jimi došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 497/03, byla obě podání stěžovatele spojena ke společnému řízení vzhledem k časové i skutkové návaznosti obou věcí a taktéž z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení před Ústavním soudem a zapsána pod sp. zn. I. ÚS 591/03.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti napadenému usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 70 Nt 3754/2003, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že přezkoumal výrok napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Dále uvedl, že dne 31. 7. 2003 byla ve věci podána obžaloba ke Krajskému soudu v Brně, která je vedena pod sp. zn. 42 T 16/2003, a od tohoto data je zákonným soudcem pro rozhodování o vazbě příslušný předseda senátu, kterému byla věc přidělena.
V záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003 byl stěžovatel a další spoluobvinění podle §71 odst. 5 trest. řádu ponecháni ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003 zrušil, a nově rozhodl, že dle §71 odst. 5 trest. řádu se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť u něj nadále trvá důvod vazby podle §67 písm. b) trest. řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci konstatoval, že napadené usnesení bylo vydáno v řízení, v němž Krajský soud v Brně postupoval v souladu s trestním řádem a v němž nejsou žádná procesní pochybení. Nicméně po přezkoumání obsahu spisového materiálu shledal závěr o existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trest. řádu za neopodstatněný a nesprávný a neztotožnil se s nedostatečnou argumentací krajského soudu. Na straně druhé se vrchní soud ztotožnil s argumentací krajského soudu ohledně trvání vazebního důvodu podle §67 písm. b) trest. řádu, neboť skutečnosti ohledně ovlivňování svědeckých vypovědí a odstraňování konkrétních předmětů, které by mohly být použity jako důkazní materiál, vyplynuly z dosud provedených důkazů, což bylo dále v odůvodnění rozvedeno.
Stěžovatel napadl v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů ústavními stížnostmi, v nichž tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 Listiny a výslovně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003 i jeho základní právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Obecně stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími, která se mu jeví nesrozumitelná a nedostatečně odůvodněná, resp. nepřezkoumatelná. Dále v obou stížnostech uvádí argumenty týkající se nedůvodnosti jeho vazby a vadnosti odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s v záhlaví citovaným rozhodnutím Městského soudu v Brně, neboť dle jeho názoru nelze důvody vazby, které byly v napadeném usnesení uvedeny, akceptovat pro jejich obecnost a navíc je tato obecnost opírána o tvrzení, která nemají podle stěžovatele oporu v provedeném dokazování. Dále stěžovatel uvádí, že Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces, neboť odmítl jeho věc řádně projednat. Stejně tak poukazuje v rámci přípravného řízení stěžovatel na průtahy, kterých se měly orgány činné v trestním řízení dopustit v rozporu s ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny. Ve svém druhém podání stěžovatel především tvrdí, že se Vrchní soud v Olomouci nevypořádal s jeho námitkami ohledně nedostatečnosti odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje Ústavnímu soudu, aby nálezem zrušil všechna v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů.
Ústavní soud shledal, že podané ústavní stížnosti splňují všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil názor, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair" proces (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).
Omezení osobní svobody vazbou je tedy možné jen soudním rozhodnutím vydaném na základě zákona, jde-li o rozhodnutí, které je přiměřené z hlediska účelu omezení osobní svobody a z hlediska trvání omezení osobní svobody. Do výkladu a použití jednoduchého práva (trestního řádu), jakož i do skutkových zjištění učiněných obecnými soudy zasáhne Ústavní soud jen tehdy, zjistí-li v postupu obecných soudů libovůli.
Stěžovatel spolu se spoluobviněnými byli vzati do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. a 17. 1. 2003, sp. zn. 70 Nt 3526/2003, a to z důvodu uvedeného v §67 písm. a), b) trest. řádu. Důvody vazby útěkové byly soudem shledány v tom, že je stěžovatel se svými spoluobviněnými jednak ohrožen trestem odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 12 roků, dále pak z dosavadního vyšetřování vyplynulo, že všichni obvinění spáchání trestného činu zosnovali, řídili a trestné činnosti se měli dopouštět po poměrně velmi dlouhou dobu. Dále se soud vyjádřil k dalším okolnostem zadržení všech obviněných, kteří se měli chovat v tomto případě velmi agresivně a klást aktivní odpor. Důvodem pro vazbu koluzní byl pak fakt, že všichni obvinění již v minulosti působili na dosud nevyslechnuté svědky, dále mařili objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, z čehož bylo možné usoudit, že by v takovém jednání pokračovali i nadále.
Pokud stěžovatel ve svých stížnostech namítá neakceptování důvodů své vazby pro jejich obecné odůvodnění v napadených usneseních obecných soudů, Ústavní soud k tomu dodává, že neshledal, že by napadenými rozhodnutími, co do důvodu omezení osobní svobody stěžovatele, došlo k porušení jeho základních práv garantovaných čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny. Pokud se týká důvodnosti vazby útěkové, Ústavní soud konstatuje, že v daném případě je nepochybně dáno podezření, že stěžovatel spáchal závažný trestný čin. Pro legitimní uplatnění tohoto vazebního důvodu musí existovat jistá pravděpodobnost, že nebude-li obviněný vazebně zajištěn, bude se snažit vyhnout trestnímu stíhání, popř. hrozícímu trestu útěkem. Vedle přísnosti hrozícího trestu (v daném případě 5 - 12 let) je třeba v takovém případě zkoumat konkrétní okolnosti případu a dále celkové poměry obviněného. Přitom lze zohlednit jeho sociální vazby, zda je zaměstnán, má-li dluhy, popř. má-li kontakty do zahraničí apod.
Byť napadená rozhodnutí postrádají hodnocení celkových poměrů stěžovatele, obsahují popis konkrétních okolností případu, od popisu vůdčího postavení stěžovatele ve skupině dopouštějící se trestné činnosti, přes aktivity ke krytí před identifikací až po kladení aktivního odporu při zadržovacím zásahu. Proto nelze v těchto rozhodnutích ve vztahu k vazebnímu důvodu dle §67 písm. a) trest. řádu spatřovat výkon libovůle soudy, které ve věci rozhodovaly. Z jejich rozhodnutí lze dovodit důvodnou obavu z útěku stěžovatele, když zjištěné okolnosti jim dovolily učinit závěr o jisté pravděpodobnosti konkrétního nebezpečí útěku stěžovatele. Pokud posléze Vrchní soud v Olomouci zrušil důvod vazby útěkové, rozhodoval tak na základě skutkového i právního stavu existujícího v době jeho rozhodování a navíc svým usnesením napravil pochybení, kterého se dopustil v napadeném usnesení Krajský soud v Brně, jenž nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí ve smyslu §134 odst. 2 trest. řádu.
K námitkám stěžovatele o nedůvodnosti koluzní vazby Ústavní soud konstatuje, že se již dříve vyjadřoval k otázce koluzní vazby, jejíž důvodnost musí obecný soud ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit a především uvést, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasnění trestného činu nad zájmem na ochranu svobody jednotlivce (srov. IV. ÚS 264/98, in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 11., Praha, C. H. Beck 1999, str. 261).
Z obsahu ústavní stížnosti v tomto ohledu nevyplývá nic nového, čím by se již nezabývaly ve svých rozhodnutích obecné soudy, resp. především Vrchní soud v Olomouci. Jeho ústavně konformní názor ohledně koluzního důvodu vazby je totožný s názory ostatních obecných soudů, které ve věci rozhodovaly, a proto nelze souhlasit s argumentací stěžovatele obsaženou v ústavní stížnosti. Obecné soudy zhodnotily konkrétní skutečnosti, které zakládají důvod vazby dle §67 písm. b) (již uskutečněné ovlivňování svědků a maření skutečností závažných pro trestní stíhání). Napadená rozhodnutí byla řádně odůvodněna a především stížnostní soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele ohledně nevěrohodnosti svědkyň. Vzhledem k tomuto nelze stěžovateli přisvědčit, že by v záhlaví napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, 2, 5 Listiny, neboť napadená rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti. Na straně druhé Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy musí především při důvodnosti trvání vazby dle §67 písm. b) trest. řádu brát v úvahu časové hledisko a dále i skutečnost, že obviněný nesmí v žádném případě doplácet na neschopnost soudu zorganizovat si řízení v rozumné době.
Ohledně stěžovatelova tvrzení o údajných průtazích v řízení před orgány činnými v trestním řízení Ústavní soud uvádí, že všechna napadená rozhodnutí byla učiněna v zákonné lhůtě. Ohledně námitek stěžovatele týkajících se nedodržení zákonných lhůt v přípravném řízení Ústavní soud dodává, že pětidenní lhůta, v níž měl státní zástupce rozhodnout o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, byla dodržena, neboť Krajskému státnímu zastupitelství v Brně odůvodněná žádost byla doručena dne 17. 6. 2003 a státní zástupce o ní rozhodl v pondělí 23. 6. 2003. Pokud Městský soud rozhodl až dne 7. 7. 2003, nedodržel tak sice pětidenní lhůtu, ale tato lhůta je lhůtou pořádkovou a její nedodržení nemá za následek propuštění obviněného z vazby. Krajský soud v Brně jako soud stížnostní není pak vázán přesně určenou lhůtou a vzhledem k tomu, že dne 31. 7. 2003 byla podána obžaloba ve věci, nelze mít za to, že by jeho rozhodnutím došlo k tvrzeným průtahům a zásahu do práv stěžovatele garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, Ústavní soud uvádí, že toto rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění. Nicméně rozhodnutím téhož soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 46 T 16/2003, tj. dvanáct dní poté, byla důvodnost vazby krajským soudem potvrzena (jak vyloženo shora), jinými slovy, byly-li dány konkrétní důvody vazby dne 26. 8. 2003, je jisté, že byla dány i dne 14. 8. 2003. Ústavní soud v daném případě nemůže posuzovat rozhodnutí učiněná ve věci vazby stěžovatele izolovaně, neboť koneckonců v řízení před Ústavním soudem nejsou předmětem přezkumu tato rozhodnutí, nýbrž jde o zjištění, zda bylo rozhodnutími, popř. postupem orgánů činných v trestním řízení zasaženo do základního práva stěžovatele. V tomto konkrétním případě by bylo čistým formalismem rušit v záhlaví napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 To 402/2003, když zrušení takového rozhodnutí by ničím neovlivnilo důvodnost dalšího setrvání stěžovatele ve vazbě.
Ústavní soud však neshledal, že by zbylými napadenými usneseními obecných soudů bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, které nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Sama okolnost, že soudy neakceptovaly námitky vznesené stěžovatelem, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu