ECLI:CZ:US:2013:1.US.598.13.1
sp. zn. I. ÚS 598/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. března 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Gütlera a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele Siarhei Yafremenkau, t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, 301 00 Plzeň, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2012 sp. zn. 11 To 173/2012 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. 2 T 6/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. 2 T 6/2004 (jímž bylo podle §350c odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o jeho vzetí do vyhošťovací vazby okamžikem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody) a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2012 sp. zn. 11 To 173/2012 [kterým došlo podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu k zamítnutí stížnosti stěžovatele do citovaného rozhodnutí].
Aniž by stěžovatel co do meritorních důvodů těchto rozhodnutí cokoliv obecným soudům vytkl, pod aspektem řádnosti procesního postupu (práva na spravedlivý proces) namítal, že Vrchní soud v Praze, jako soud stížnostní, rozhodl o jeho opravném prostředku již v den, kdy (teprve) uplynula lhůta k podání stížnosti jak jemu, tak i jeho obhájci, tj. 17. prosince 2012. Obhájce stěžovatele přitom stížnost odůvodnil a doručil přímo v podatelně soudu 18. prosince 2012. V této souvislosti stěžovatel namítl, že soud I. stupně (Krajský soud v Plzni) odeslal a předložil příslušný spisový materiál soudu stížnostnímu ještě před uplynutím uvedené lhůty, pročež měl dle něj porušit ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze rozhodl o stížnosti v době, kdy ještě běžela lhůta k podání stížnosti ve smyslu ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu, vyslovil stěžovatel přesvědčení, že "zásadním způsobem" došlo k porušení ustanovení §146a odst. 1 trestního řádu, dle něhož měl (má) soud - jak stěžovatel ve svém návrhu argumentuje - rozhodnout o stížnosti zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám.
Cítí se tak být stěžovatel v důsledku toho dotčen ve svém právu na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se domáhal, aby Ústavní soud vpředu označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Dle ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu lze podat stížnost proti usnesení ve lhůtě 3 dnů od jeho oznámení (§137) u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje; jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho zákonnému zástupci nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.
V mezích těchto ex lege předjímaných parametrů patří se shrnout, že ještě dne 17. prosince 2012 běžela stěžovateli lhůta k podání stížnosti vůči rozhodnutí soudu I. stupně. Vrchní soud v Praze jako soud stížnostní nicméně téhož dne rozhodl o (již dříve podané) stížnosti stěžovatele, která nebyla odůvodněna. Potud (a pouze) lze stěžovateli co do jeho kritiky přisvědčit, nicméně posouzení kontextuální zakládá v posledku závěry naprosto odlišné, než jaké z uvedené skutečnosti vyvozuje.
Na okraj v reakci na argumentační tvrzení stěžovatele se poznamenává, že ustanovení §146a odst. 1, dle něhož - jak se domnívá stěžovatel - soud rozhoduje zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám, jehož se na podporu svých vývodů dovolává, se v daném případě neuplatní, když dopadá na rozhodování o stížnosti proti (v něm taxativně vyjmenovaným) rozhodnutím státního zástupce, nikoliv soudu.
Ani ostatní vývody stěžovatele ovšem nejsou případné.
Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 308/97 Ústavní soud ve vazbě na naznačené relace spjaté s právem na obhajobu a spravedlivý proces konstatoval, že "blanketní opravný prostředek je ,institut' propter legem a že - nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku, jako lhůta soudcovská byla stanovená soudem, není pro jeho významové rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak ústavního) podkladu." Vycházeje z této teze současně připojil, že "v případech tohoto (a podobného) druhu je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm, mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl; opačný výklad vedl by v podstatě a ve svých důsledcích k tomu, že by se vedení řízení před soudem a odpovědnost za ně zcela protismyslně přenesla ze strany soudu na tu kterou stranu (účastníka) řízení." Konečně v návaznosti a v intencích řečeného posléze Ústavní soud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 369/2000 pro tyto kontexty zdůraznil, že "nelze tedy opomíjet tvrzení ..., že soud není povinen vyčkat odůvodnění stížnosti, neboť není nikdy zřejmé, zda takové odůvodnění bude vůbec zpracováno."
Z pohledu smyslu a účelu lhůty k podání stížnosti svědčící oprávněným osobám (v daném případě uplynuvší 17. prosince 2012; počítáno i od okamžiku doručení rozhodnutí soudu I. stupně obhájci stěžovatele) není potom pod aspektem námitek stěžovatele rozhodné, kdy došlo k předložení spisového materiálu stížnostnímu soudu, nýbrž že v této lhůtě - za časové konstelace naznačené, kdy došlo k rozhodnutí stížnostního soudu v poslední den stížnostní lhůty - nebylo odůvodnění (takto blanketně podané) stížnosti obhájcem soudu doručeno, resp. že si stěžovatel (ani prostřednictvím obhájce) shora naznačenou situaci včas sám přiměřeným způsobem nevytvořil. Jeho námitky tudíž, nahlíženo kontextuálně a pohledem materiálním, ústavněprávní relevanci očividně postrádají.
Nutno nad rámec řečeného poukázat na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal, že by odůvodnění stížnosti, doručené soudu den po uvedené lhůtě, nadto obsahovalo věcné argumenty (a konkrétně jaké), které by byly (předpokládaně) s to předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zvrátit a s nimiž se Vrchní soud v Praze takto (implicite) v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal. Navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti přitom zatěžuje břemeno tvrzení [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05; usnesení sp. zn. III. ÚS 1092/10, IV. ÚS 2251/11, II. ÚS 241/12, I. ÚS 2107/12, III. ÚS 1895/12 a další (všechny dostupné na stránkách http://nalus.usoud.cz)].
Za této situace postačí v ostatním konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou náležitě (pod aspektem intencí §350c odst. 1 trestního řádu) ústavně souladným způsobem odůvodněna a na jejich obsah postačí takto jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 1 odst. 1, čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
Porušení svého ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatel neprokázal; Ústavní soud proto ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2013
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu