ECLI:CZ:US:2005:4.US.430.05
sp. zn. IV. ÚS 430/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. května 2005 č. j. 1 T 137/2005-2774, jímž bylo rozhodováno v neveřejném zasedání senátu o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2005 č. j. 1 T 137/2005-2774 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") mimo jiné domáhá zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též "okresní soud") s odůvodněním, že předtím, než soud zamítl jeho stížnost proti usnesení státního zástupce o tom, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě, stěžovatele nevyslechl, přestože o to žádal. Stěžovatel se odvolává na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 239/2005 Sb. ze dne 22. 3. 2005, na který upozornil při veřejném zasedání dne 1. 6. 2005 i Okresní soud v Ústí nad Labem, avšak bezvýsledně.
Stěžovatel dále uvádí, že "ve zbylém odkazuje na svoji předchozí stížnost ze dne 14. 3. 2005, o které nebylo dosud rozhodnuto", a společně s návrhem na zrušení shora označeného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem žádá, aby Ústavní soud vyslovil, že "orgány činné v trestním řízení porušily v jeho neprospěch Listinu základních práv a svobod" a aby jim přikázal, aby k porušování z jejich strany již nedocházelo a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 22. 8. 2005, podepsaném předsedkyní senátu 1 T, uvedl, že napadené usnesení, jímž bylo rozhodováno v neveřejném zasedání senátu o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce ze dne 22. 4. 2005 č. j. 2 Zt 382/2004-459 o ponechání obžalovaného ve vazbě podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu, bylo vyhlášeno v neveřejném zasedání dne 25. 5. 2005. Nález Ústavního soudu, na který se stěžovatel odvolává a jímž bylo rozhodnuto o zrušení ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu a vysloveno, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dnem 17. 6. 2005. S ohledem na časovou posloupnost má Okresní soud v Ústí nad Labem za to, že dne 25. 5. 2005 rozhodoval v souladu s tehdy platným ustanovením trestního řádu.
Účastníci řízení vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Z napadeného usnesení a dalších vyžádaných písemností Okresního soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je stíhán pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle ustanovení §163 odst. 1 trestního zákona a účastenství na trestném činu krádeže podle ustanovení §10 odst. 1 písm. a) a §247 odst. 1 odst. 3 písm. b) trestního zákona a že byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. 40 Nt 644/2004 vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu.
Usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2004 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 9. 2004 č. j. 40 Nt 845/2004-33), ze dne 8. 12. 2004 (ve spojení s usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2005 č. j. 40 Nt 1701/2005-19) a konečně ze dne 22. 4. 2005 č. j. 2 Zt 382/2004-459 bylo rozhodnuto, že stěžovatel se ve smyslu ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu ponechává i nadále ve vazbě s tím, že důvody vazby útěkové a předstižné trvají. Proti posledně uvedenému usnesení okresního státního zástupce podal stěžovatel stížnost, kterou Okresní soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
Po ověření formálních náležitostí ústavní stížnosti a podmínek její přípustnosti podle příslušných ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, §75 odst. 1], Ústavní soud přistoupil k jejímu meritornímu přezkumu, ve kterém dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části navrhující zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem důvodná.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb. v částce rozeslané dne 17. 6. 2005), kterým je čtvrtý senát Ústavního soudu vázán, došlo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ke zrušení ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu (výrok I.) z toho důvodu, že dané ustanovení upravující neveřejné zasedání vylučovalo možnost slyšení obviněného před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud k tomu v citovaném nálezu uvedl, že taková právní úprava neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy a odkázal na řadu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zřetelně artikulujících nutnost slyšení osoby, jejíž zbavení svobody spadá pod článek 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, přičemž judikatura Evropského soudu pro lidská práva uvedenou podmínku vztahuje nejen na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody, ale i na řízení, v němž je přezkoumávána důvodnost dalšího trvání omezení osobní svobody. Z množiny podrobně vyložených nosných důvodů, jež vedly ke zrušení citovaného ustanovení, Ústavní soud zařadil do výrokové části nálezu základní ústavní princip (resp. jeho interpretativní argumentaci) formulovaný tak, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby (výrok II.).
Na důvody shora citovaného plenárního nálezu lze v projednávané věci pro stručnost odkázat, neboť jeho závěry plně dopadají i na stěžovatelovu věc. I v tomto případě rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele a jeho slyšení. Tímto postupem upřel stěžovateli jeho právo být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž byla přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce v době, která předcházela publikaci nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. Tento fakt však nemohl obecný soud zprostit povinnosti aplikovat příslušné ustanovení trestního řádu tak, aby ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele nedošly újmy. Soudce obecného soudu je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky vázán nejen zákonem (trestního řádem), ale i přímo aplikovatelnou mezinárodní smlouvou, již zde představuje Úmluva; v případě kolize těchto pramenů práva musí soudce uplatnit pravidlo aplikační přednosti mezinárodní smlouvy zakotvené v čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud připomíná, že kolizi trestního řádu s Úmluvou konstatoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 ze dne 23. 3. 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) a tento právní názor byl pro Okresní soud v Ústí nad Labem v době rozhodování o stěžovatelově stížnosti závazný.
Svým postupem, jakož i napadeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem porušil právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy a v důsledku toho i právo na osobní svobodu garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které omezil způsobem, jenž nebyl v souladu s právním řádem, resp. ústavním pořádkem České republiky, konkrétně čl. 8 odst. 2 Listiny. Jestliže Okresní soud v Ústí nad Labem nedal v daném případě přednost mezinárodněprávnímu závazku, který pro Českou republiku plyne právě z čl. 5 odst. 4 Úmluvy a který stěžovateli zaručuje základní právo na slyšení, porušil též čl. 10 Ústavy České republiky, podle kterého mají vyhlášené mezinárodní smlouvy ratifikované se souhlasem Parlamentu a závazné pro Českou republiku přednost před zákonem, a čl. 4 Ústavy České republiky, podle něhož jsou základní práva pod ochranou soudní moci. Současně přitom uplatnil státní moc nerespektováním čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti směřující proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil [§82 odst. 1, §3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud připomíná, že povinností Okresního soudu v Ústí nad Labem bude slyšení stěžovatele uskutečnit a o jeho stížnosti rozhodnout bez jakýchkoliv odkladů (srov. obdobně i nález sp. zn. IV. ÚS 269/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129).
Za situace, kdy Ústavní soud shledal porušení základních práv stěžovatele spočívající primárně v procesním pochybení obecného soudu, nezabýval se tím, zda orgány činné v trestním řízení ústavně konformně hodnotily důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tedy vlastním hodnocením skutečností, které k tomuto závěru vedly. Takové ochrany, bude-li jí třeba, se stěžovatel může domáhat až poté, co jeho stížnostní námitky budou po jeho slyšení projednány a vyhodnoceny v řádně proběhnuvším soudním řízení. Je v jurisdikci Okresního soudu v Ústí nad Labem, aby sám po vyslechnutí stěžovatele uvážil, jsou-li stěžovatelovy námitky proti pokračování vazby důvodné či nikoliv. Ústavní soud v tomto směru nehodlá do pravomoci obecného soudu vstupovat a jeho rozhodnutí jakkoliv determinovat. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že stěžovatel sám v podané ústavní stížnosti žádné argumenty proti existenci vazebních důvodů neuplatnil, jinak řečeno v řízení o ústavní stížnosti ani netvrdil, že by vazební důvody u něho nebyly naplněny, čímž sám pro Ústavní soud uzavřel prostor k přezkumu této otázky. Odkaz stěžovatele na jeho předchozí ústavní stížnost ze dne 14. 3. 2005, kterou Ústavní soud eviduje pod sp. zn. II. ÚS 152/05 a dosud o ní nerozhodl, tak v těchto souvislostech postrádá jakoukoliv relevanci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že "ze strany orgánů činných v trestním řízení byla v neprospěch stěžovatele porušena Listina základních práv a svobod, a přikázal, aby v porušování Listiny základních práv a svobod vůči stěžovateli ze strany orgánů činnostech v trestním řízení již nedocházelo a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu". Tomuto stížnostnímu návrhu Ústavní soud nevyhověl a ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak jednak proto, že Ústavní soud je oprávněn pouze k takovému postupu, který stanoví §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a jednak proto, že příkaz Ústavního soudu k propuštění jednotlivce z vazby na svobodu může být spojen pouze se zákazem porušování ústavně zaručeného základního práva nebo svobody spočívajícího v jiném zásahu orgánu veřejné moci, neboť příkaz sám představuje obnovení stavu před porušením, jehož nelze dosáhnout jinak. Ve stěžovatelově případě je však za daného stavu věci návrh na příkaz na propuštění z vazby předčasný, neboť jak bylo shora uvedeno, stěžovatel má možnost bránit svá práva v řádném soudním řízení před obecným soudem.