ECLI:CZ:US:2004:1.US.600.03
sp. zn. I. ÚS 600/03
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 16. ledna 2004 sp. zn. I. ÚS 600/03 ve věci ústavní stížnosti G., spol. s r. o., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v průtazích řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 Cm 102/2002.
Výrok
I. Krajský soud v Ostravě průtahy v řízení vedeném pod sp. zn. 4 Cm 102/2002 zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Krajskému soudu v Ostravě se ukládá, aby nepokračoval v průtazích řízení vedeného pod sp. zn. 4 Cm 102/2002 a aby neprodleně v této věci jednal.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2003 se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud obecnému soudu uložil nepokračovat v průtazích řízení specifikovaném v záhlaví tohoto rozhodnutí a neprodleně jednat.
Stěžovatelka podala dne 26. 3. 2002 žalobu u Krajského soudu v Ostravě proti vedlejšímu účastníkovi, společnosti E. T., a. s. Krajský soud v Ostravě rozhodl o podaném návrhu platebním rozkazem č. j. 1 Ro 231/2002-13 ze dne 15. 7. 2002, proti němuž podal vedlejší účastník dne 31. 7. 2002 odpor. Od tohoto data je obecný soud v této věci zcela nečinný, a po dobu delší než 1 rok a 3 měsíce nebyl schopen v tomto řízení učinit jakýkoliv procesní úkon.
Stěžovatelka se proto domnívá, že takovým postupem obecný soud zasahuje do jejího základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), podle něhož má každý právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva), podle něhož má každý právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda Krajského soudu v Ostravě. Podle jeho vyjádření objektivní stav vyřizování agendy příslušného senátu neumožňuje současnému soudci při zachování obvyklého postupu vyřizování věcí podle data nápadu dosud věc vyřídit. Nejedná se tedy o zaviněnou nečinnost soudce, neboť k 31. 5. 2003 převzal tuto agendu nový soudce. Příslušné oddělení vykazovalo značné množství neskončených věcí (k 31. 8. 2003 972 věcí, k 30. 9. 2003 927 věcí, naposledy k 30. 11. 2003 825 věcí, z toho z roku 2000 117 věcí, z roku 2001 65 věcí, z roku 2002 193 a z roku 2003 138 věcí).
Soudce senátu 4 Cm Ústavnímu soudu sdělil, že v tomto senátu jsou ještě neskončené spory, které byly zahájeny dříve než spor 4 Cm 102/2002. V současné době soudce projednává z tohoto senátu spory zahájené v roce 2000 a starší.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti v určené lhůtě nevyjádřil.
Ústavní soud před tím, než přistoupil k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, konstatoval, že stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustná, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti vyčerpala i postup podle §164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době [srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 2, nález č. 42, str. 35]. Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 254). Jinými slovy, pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Podle Ústavního soudu je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost.
Z hlediska postavení jednotlivce proto není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení (například rozhodnutí ve věcech Zimmermann a Steiner vs. Švýcarsko, Guincho vs. Portugalsko, Erkner a Hofauer vs. Rakousko).
V posuzovaném případě Ústavní soud shledal, že obecný soud učinil poslední procesní úkon ve věci dne 21. 8. 2002, kdy zaslal stěžovatelce na vědomí odpor podaný vedlejším účastníkem. Z vyjádření soudce a předsedy soudu pak vyplynulo, že nelze počítat s tím, že by ve věci bylo v brzké budoucnosti čehokoliv činěno, když soudce v současnosti projednává spory zahájené v roce 2000 a starší.
Ústavní soud proto v dané věci konstatuje, že v řízení vedeném Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 102/2002 shledal průtahy, které jsou v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když obecný soud od doručení odporu proti platebnímu rozkazu dne 31. 7. 2002, což je navíc úkon toliko administrativní povahy, neučinil v řízení žádný procesní úkon. K takovému hodnocení vedla Ústavní soud také skutečnost, že z vyjádření účastníka řízení vyplynulo, že soud v brzké budoucnosti ani nehodlá ve věci jednat.
Ústavní soud přitom nikterak nehodnotí, zda průtahy v řízení spočívají v subjektivních či objektivních faktorech, neboť jak vyložil shora, tato otázka není z hlediska zásahu státní moci do práva jednotlivce na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě rozhodující. Současně si je vědom, že svým rozhodnutím narušuje princip rovnosti účastníků řízení probíhajících u příslušného senátu Krajského soudu v Ostravě. Pokud jde o princip minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 218/97 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, nález č. 151, str. 327) a odlišné stanovisko soudců JUDr. Pavla Holländera, JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98 (Sbírka rozhodnutí, svazek 10, str. 256)], je I. senát Ústavního soudu toho názoru, že rozhodnutí Ústavního soudu v daném případě není způsobilé tento princip ohrozit či porušit, neboť takový princip se uplatní toliko v situaci, kdy zásah do základních práv a svobod jednotlivce lze odstranit jiným způsobem. Jinými slovy, kdy existují vedle zvoleného nástroje také jiné prostředky zamezení zásahu do základních práv a svobod. Taková situace však podle I. senátu v daném případě nenastala.
Jak vyloženo shora, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice. Ústavní soud si je však proto také vědom toho, že takové individuální rozhodnutí není řešením systematickým, neboť pokud by i účastníci jiných soudních řízení vedených u Krajského soudu v Ostravě podali ústavní stížnost a Ústavní soud jejich stížnosti případně vyhověl, nikterak by situaci těchto stěžovatelů nenapravil. Ústavní soud však nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně toliko apeluje na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. Ústavní soud u vědomí neefektivity svého rozhodnutí je přesto činí proto, že v opačném případě by vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srov. z poslední doby rozsudek ve věci Hartman vs. České republiky ze dne 10. 7. 2003 a rozsudek ve věci Schmidtová vs. České republiky ze dne 22. 7. 2003) mohl přispět k mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. b) tohoto zákona uložil Krajskému soudu v Ostravě, aby nepokračoval v průtazích řízení vedeném pod sp. zn. 4 Cm 102/2002 a aby neprodleně v této věci jednal.