ECLI:CZ:US:2005:1.US.603.04
sp. zn. I. ÚS 603/04
Usnesení
I. ÚS 603/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele O. v., občanského sdružení, zastoupeného JUDr. M. T., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.7.2004, č.j. 5 A 125/2001-44, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.9.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Žalobou podanou dne 5.10.2001 u Vrchního soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 26.7.2001, č.j. 580/289/008/A-20/2001 a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 30.7.2001, č.j. 580/289a/008/A-20/2001, a dále rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 15.2.2001, č.j. RŽ-3793/00Še/246 a rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku č.j. RŽ 3792/00/Še/246. O této žalobě rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že ji rozsudkem ze dne 15.7.2004, č.j. 5 A 125/2001 zamítl s odůvodněním, že je-li žalobcem ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Argumentace Nejvyššího správního soudu dle stěžovatele vychází z úvahy, že občanské sdružení mohlo být ve správním řízení zkráceno pouze na svých procesních právech, neboť jiná práva mu pojmově nenáleží, Nejvyšší správní soud se tedy omezil z tohoto důvodu pouze na posouzení otázky zkrácení procesních práv stěžovatele. Stěžovatel s tímto postupem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a namítá, že "rozsudkem soudu bylo porušeno jeho právo na příznivé životní prostředí, zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny, neboť Nejvyšší správní soud se nezabýval souladem napadených rozhodnutí s právními předpisy, zejména se pak nezabýval námitkami, že jednotlivé části výroku jsou ve vzájemném rozporu, nebyl vzat ohled na současný stav věci, nebyly provedeny důkazy navrhované žalobcem, a že podmínka napadeného rozhodnutí je nekonkrétní a nevymahatelná." Stěžovatel dále uvádí, že klíčovou otázkou pro posouzení námitky stěžovatele je rozhodnutí, zda právnické osobě může příslušet právo na příznivé životní prostředí a případně za jakých podmínek. K tomu stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 282/97 ze dne 6.1.1998, dle kterého práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze fyzickým osobám. S tímto závěrem Ústavního soudu stěžovatel nesouhlasí a namítá, že uvedené usnesení Ústavního soudu bylo přijato jako usnesení soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost byla odmítnuta jako stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou, aniž by se jí věcně senát Ústavního soudu zabýval. Přitom se Ústavní soud dle stěžovatele odchýlil od své předchozí judikatury, neboť v nálezu ÚS sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10.7.1997 Ústavní soud právo dle čl. 35 odst. 1 právnické osobě přiznal. Jestliže se Ústavní soud chystal změnit svůj předchozí právní názor, měl dle stěžovatele senát využít postup podle §23 zákona o Ústavním soudu a předložit otázku k posouzení plénu, jehož stanoviskem je pak senát vázán. Z věcného hlediska stěžovatel konstatuje, že základní lidská práva mohou náležet jak fyzickým, tak i právnickým osobám, i když se v některých případech může rozsah práv lišit, nelze však souhlasit s odůvodněním cit. usnesení I.ÚS 282/97. Dle stěžovatele je sice zřejmé, že umělé entity v podobě právnických osob přímé negativní důsledky nenesou, jejich existenci si však bez člověka, a tedy příznivého životního prostředí pro něj nelze představit. Dále stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že právní řád v podstatě neumožňuje fyzickým osobám domáhat se svého práva na příznivé životní prostředí samostatně, nemají-li ještě jiný, zpravidla majetkový vztah k předmětné části životního prostředí, v ostatních případech se mohou fyzické osoby tohoto práva domáhat pouze prostřednictvím specializovaných právnických osob (občanských sdružení), založených k hájení práva svých členů na příznivé životní prostředí. Takovým občanským sdružením zákon na jedné straně přiznává silnější postavení, když mají na rozdíl od jednotlivých fyzických osob možnost účastnit se řízení, v němž jsou otázky ochrany životního prostředí řešeny, na druhou stranu nemají na rozdíl od fyzických osob možnost domáhat se porušení práva na příznivé životní prostředí ve smyslu §35 odst. 1 Listiny před soudem. Stěžovatel uvádí, že pokud by bylo občanskému sdružení odepřeno domáhat se práva na příznivé životní prostředí, bylo by de facto upřeno i jednotlivým členům sdružení - fyzickým osobám, které ačkoli by splnily všechny zákonné podmínky pro uplatnění svého práva dle čl. 35 odst. 1 Listiny, by neměly možnost domáhat se ochrany před jeho porušením u soudu, takový stav by byl dle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že na jedné straně jsou si fyzické a právnické osoby rovny při plnění povinností při ochraně životního prostředí, vyplývajících z čl. 35 odst. 3 Listiny, na druhé straně jsou jen fyzické osoby oprávněné domáhat se porušení práva na příznivé životní prostředí. Dle stěžovatele je na základě tohoto výkladu právnickým osobám upřeno i právo na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů dle čl. 35 odst. 2 Listiny. Toto právo však právnickým osobám přiznával již §72 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb, o ochraně přírody a krajiny, také podle nyní platného zákona č. 123/1998 Sb., je umožněno žádat informace o životním prostředí právnickým osobám. Stěžovatel uvádí, že ze stejného principu vychází rovněž směrnice ES upravující právo na informace o životním prostředí. Závěrem stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že se v současné době dokončuje ratifikační proces Úmluvy Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva). Stěžovatel uvádí, že úmluva byla schválena v Poslanecké sněmovně i v Senátu, je podepsána prezidentem a čeká se na její publikaci ve Sbírce mezinárodních smluv. Podstatný je pro předmětnou ústavní stížnost dle stěžovatele zejména čl. 9 odst. 2 Úmluvy, podle něhož musí být v rámci vnitrostátní úpravy zajištěno, aby osoby z řad dotčené veřejnosti, které mají dostatečný zájem nebo u nichž trvá porušování práva za předpokladu, že to procesní předpisy požadují jako předběžnou podmínku, mohly dosáhnout toho, že soud nebo jiný nezávislý a nestranný orgán zřízený zákonem přezkoumá po stránce hmotné a procesní zákonnost jakýchkoli rozhodnutí, aktů nebo nečinnosti v oblastech vyjmenovaných v čl. 6 Úmluvy, tedy v zásadě, pokud vnitrostátní právo rozsah aplikace nerozšíří, při povolování činností uvedených v příloze Aarhuské úmluvy. Dotčenou veřejností jsou přitom i nevládní organizace (právnické osoby) podporující ochranu životního prostředí a splňující požadavky vnitrostátních předpisů, u nichž se předpokládá, že mají na rozhodování ve věcech životního prostředí zájem. Stěžovatel je přesvědčen, že ačkoliv nebyla v době vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu tato úmluva ratifikována, bude možné použít ji jako výkladové vodítko. Postup Nejvyššího správního soudu při výkladu uplatňování práva na příznivé životní prostředí fyzickou osobou jde však přímo proti znění čl. 9 odst. 2 Úmluvy.
Stěžovatel má za to, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl.35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý má právo na příznivé životní prostředí.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že uvedenou problematikou se již dříve zabýval nejen Vrchní soud v Praze např. v ve věci sp. zn. 5A 98/1998, ale zejména Ústavní soud mimo jiné ve věcech vedených pod sp. zn. I.ÚS 282/1997 a II.ÚS 420/2000. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, na něž v plném rozsahu odkazuje, neshledal důvod na této konstantní judikatuře cokoli měnit. Dle názoru soudu ani stěžovatel v ústavní stížnosti nepřináší žádné nové podstatné skutečnosti, které by byly důvodem k zásadní změně tohoto právního názoru. Nejvyšší správní soud tedy navrhuje, aby byla ústavní stížnost jako zjevně nedůvodná Ústavním soudem odmítnuta, případně zamítnuta.
Ministerstvo životního prostředí ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, že napadeným rozsudkem bylo porušeno právo stěžovatele na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což dokládá rozhodnutím č.j. 580/289a/008/A-20/2001 ze dne 30.7.2001, žalobou stěžovatele podanou k Vrchnímu soudu v Praze dne 4.10.2001, vyjádřením Ministerstva životního prostředí k této žalobě, napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, usnesením Ústavního soudu sp. zn. 282/97 ze dne 6.1.1998. Také námitce stěžovatele, v níž odkazuje na Aarhuskou úmluvu, nelze přisvědčit, neboť tato úmluva, která byla publikována v částce 53 Sbírky mezinárodních smluv pod č. 124 jako sdělení Ministerstva zahraničních věci, vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 4.10.2004, nebyla tedy v době projednávání žaloby a vynesení rozsudku součástí právního řádu, Nejvyšší správní soud ji tedy nemohl aplikovat. Ministerstvo životního prostředí tedy navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Ze spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 A 125/2001, který si Ústavní soud vyžádal, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze dne 5.10.2001(původně vedenou pod sp. zn. 5 A 125/2001) se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 26.7.2001, č.j. 580/289/008-A-20/2001, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 15.2.2001, č.j. RŽ-3793/00/Še/246, kterým bylo na základě žádosti povodí Odry a.s. podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny vysloven souhlas se zásahem do významného krajinného prvku vodního toku Tyra v km 4,500 - 5,000 v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí s tím, že se nepovolují směrové ani výškové úpravy koryta toku. Dále byly stanoveny "obecné podmínky". Žalobou doručenou Vrchnímu soudu v Praze rovněž dne 5.10.2001 (původně vedenou pod sp. zn. 6 A 98/2001) se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 30.7.2001, č.j. 580/289a/008-A-20/2001, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku - Místku ze dne 15.2.2001, č.j. RŽ-3792/00/Še/246, kterým bylo na základě žádosti povodí Odry a.s. podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vydáno závazné stanovisko k zásahu do významného krajinného prvku vodního toku Tyra v km 2,390 - 2,630 v katastrálním území Oldřichovice s tím, že tento orgán ochrany přírody souhlasí s tímto zásahem v rozsahu uvedeném blíže ve výroku rozhodnutí a naopak nepovoluje směrové ani výškové úpravy koryta toku. Dále byly stanoveny "obecné podmínky". Nejvyšší správní soud poté, co usnesením ze dne 2.6.2004, č. j. 5 A 125/2001-39, spojil obě výše uvedené věci ke společnému projednání, rozhodl napadeným rozsudkem tak, že obě žaloby zamítnul. Nejvyšší správní soud vycházel při posuzování důvodnosti žaloby ze skutečnosti, že je-li žalobcem ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním je podle stanov ochrana krajiny a přírody, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva, přičemž Nejvyšší správní soud dovodil, že v případě stěžovatele k porušení procesních práv nedošlo.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), respektuje zejména skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který přijal v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, že je-li žalobcem ve správním soudnictví občanské sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana krajiny a přírody, může úspěšně namítat nezákonnost rozhodnutí, avšak jen potud, tvrdí-li, že v řízení byla zkrácena jeho procesní práva. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel považuje v dané věci za klíčové rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 282/97, (s nímž vyslovuje svůj nesouhlas), dle kterého práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze fyzickým osobám. Ústavní soud majíc za to, že v tomto svém rozhodnutí dostatečně odůvodnil, co ho vedlo k takovému závěru, uvádí k námitkám stěžovatele uplatněným v ústavní stížnosti následující.
K námitce stěžovatele formálního charakteru, že se daným rozhodnutím odchýlil Ústavní soud od své dosavadní judikatury a přitom nepostupoval v souladu s §23 zákona o Ústavním soudu, uvádí Ústavní soud následující. Ve stěžovatelem namítaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 70//97 Ústavní soud uvedl, že "Při posouzení povahy ochrany životního prostředí z hlediska uvedeného rozlišování nutno přisvědčit názoru stěžovatele, podle něhož skutečnost, že životní prostředí je veřejným statkem (hodnotou) ve smyslu preambule Ústavy a Listiny a čl. 7 Ústavy, nevylučuje existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny). Konečně i vrchní soud v ústavní stížností napadeném usnesení s ohledem na čl. 41 Listiny a s poukazem na příslušná ustanovení zákonů č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a č. 244/1992 Sb. konstatoval pro občanská sdružení, působící v oblasti životního prostředí, subjektivní práva, avšak toliko procesního charakteru. ... Vrchní soud v Praze v rozporu s právním závěrem, který sám učinil, když pro občanská sdružení v oblasti ochrany životního prostředí přiznává subjektivní procesní práva, zastavil řízení dle §250d odst. 3 o. s. ř., ačkoli ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 a §250 odst. 2 o. s. ř. stěžovatel byl účastníkem v předmětném správním řízení a ve správní žalobě tvrdí, že byl zkrácen na svých procesních právech. V důsledku tohoto došlo napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, plynoucích z čl. 38 odst. 2, čl. 36 odst.1, jakož i čl. 35 odst. 1 a čl. 41 Listiny, pročež Ústavní soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 1996, č. j. 6 A 95/94-42, zrušil." V dané věci Ústavní soud tedy konstatoval "existenci subjektivního práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 1 Listiny), jakož i práva v zákonem stanoveném rozsahu se jej domáhat (čl. 41 Listiny).", nikoli však skutečnost, že by subjektivní právo na příznivé životní prostředí náleželo také právnickým osobám. Naopak, jak je výše uvedeno, Ústavní soud hovoří v souvislosti s porušením ústavně zaručených práv občanského sdružení jako stěžovatele výslovně o jeho procesních právech. Právní názor, ke kterému dospěl Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. I.ÚS 282/97, že " ... práva vztahující se k životnímu prostředí přísluší pouze osobám fyzickým, jelikož se jedná o biologické organismy, které - na rozdíl od právnických osob - podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí.", není tedy v rozporu s právním názorem, který vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 70//97, nebylo tedy namístě postupovat ve smyslu §23 zákona o Ústavním soudu.
K věcné námitce stěžovatele, kterou vyjadřuje svůj nesouhlas s výše uvedeným právním názorem Ústavního soudu, ke kterému dospěl ve svém rozhodnutí sp. zn. I.ÚS 282/97, Ústavní soud uvádí, že neshledal důvod, proč se od tohoto právního názoru odchýlit, a to z následujících důvodů. Argumentace stěžovatele nesměřuje proti podstatě závěru Ústavního soudu v této věci, totiž že jen fyzické osoby jako biologické organismy, na rozdíl od právnických osob, podléhají eventuálním negativním vlivům životního prostředí, nýbrž se stěžovatel v ústavní stížnosti zaměřuje na skutečnost, že právní řád v podstatě neumožňuje fyzickým osobám (pokud nemají vztah k předmětné části životního prostředí) domáhat se práva na příznivé životní prostředí samostatně, ale jen prostřednictvím právnických osob, pokud je však právnickým osobám odepřeno domáhat se práva na příznivé životní prostředí, je tím upřeno i jednotlivým členům sdružení, kteří by neměly možnost domáhat se ochrany před porušením dle čl. 35 odst. 1 Listiny u soudu, takový stav by byl dle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
V dané věci je dle Ústavního soudu nutno odlišit dvě skutečnosti. Jednou je subjektivní právo na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které bezesporu náleží ze své podstaty (stejně jako celá řada jiných práv v Listině základních práv a svobod) pouze fyzickým osobám. Ústavní soud přitom považuje odůvodnění, které vyslovil v této souvislosti ve svém rozhodnutí sp. zn. I.ÚS 282/97 za dostačující. Jinou otázkou je domáhání se práva na příznivé životní prostředí. Ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se lze tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Dle §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, se ochrana přírody podle tohoto zákona uskutečňuje za přímé účasti občanů, prostřednictvím jejich občanských sdružení (poznámka pod čarou přitom odkazuje na §2 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů) a dobrovolných sborů či aktivů. Občanské sdružení je oprávněno, pokud má právní subjektivitu, požadovat u příslušných orgánů státní správy, aby bylo předem informováno o všech zamýšlených zásazích a zahajovaných správních řízeních, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. Občanské sdružení je oprávněno za podmínek a v případech podle §70 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb. účastnit se správního řízení, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil, v tom případě má postavení účastníka řízení. Je tedy na každém, zda bude postupovat ve smyslu §70 odst. 1 zák. č. 114/1992 samostatně či prostřednictvím občanského sdružení. Výše uvedené však nic nemění na skutečnosti, že právo na příznivé životní prostředí zakotvené v čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod náleží pouze fyzickým osobám, ať již jsou členy občanského sdružení či nikoliv. Občanské sdružení se přitom může domáhat svých vlastních (tj. procesních) práv plynoucích z příslušných zákonů ve správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny, nemohou se však domáhat práva na příznivé životní prostředí, a to z důvodů, o nichž bylo pojednáno výše. Jednotlivým fyzickým osobám však právo domáhat se v mezích příslušných zákonů práva na příznivé životní prostředí u nezávislého a nestranného soudu zůstává zachováno, nedochází tedy k porušení čl. 35 odst. 1 ani čl. 36 odst. 1 a 2, jak namítá stěžovatel. Naopak, pokud by se občanské sdružení mohlo domáhat práv, která náleží třetím osobám (ale i např. členům tohoto občanského sdružení), bylo by mu v řízení před soudem přiznáno více práv, než ostatním žalobcům, což by vedlo k porušení čl. 96 Ústavy ČR, podle něhož mají všichni účastníci řízení před soudem rovná práva. Postup Nejvyššího správního soudu, kterým přiznal stěžovateli v řízení o žalobách proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ochranu pouze jeho procesním právům, byl tedy v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., Listinou základních práv a svobod (čl. 35 odst. 1 a čl. 41) a také odpovídá dosavadní judikatuře Vrchního soudu v Praze (5A 98/98) a Ústavního soudu (I.ÚS 282/97, III.ÚS 420/2000). Proti závěru Nejvyššího správního soudu, který porušení procesních práv stěžovatele v dané věci neshledal, stěžovatel ničeho nenamítal.
K tvrzení stěžovatele, že na základě tohoto výkladu je právnickým osobám upřeno i právo na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů dle čl. 35 odst. 2 Listiny, Ústavní soud uvádí, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti nenamítá, že by postupem Nejvyššího správního soudu, jehož rozsudek ústavní stížností napadá, došlo k porušení práva stěžovatele na informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů dle čl. 35 odst. 2 Listiny, Ústavní soud se proto touto úvahou stěžovatele nezabýval, neboť se k dané věci nevztahuje.
K námitce týkající se Úmluvy Evropské hospodářské komise OSN o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (tzv. Aarhuská úmluva), Ústavní soud přisvědčuje námitce vedlejšího účastníka uvedené ve vyjádření k ústavní stížnosti, že tato úmluva, která byla publikována v částce 53 Sbírky mezinárodních smluv pod č. 124 jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí, vstoupila v platnost pro Českou republiku podle svého čl. 20 odst. 3 dne 4.10.2004, nebyla tedy v době vynesení napadeného rozsudku součástí právního řádu České republiky. Ústavní soud přitom nemůže vycházet z textu této úmluvy jako "výkladového vodítka", jak navrhuje stěžovatel, neboť, jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, nýbrž jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou.
S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího správního soudu, jehož rozhodnutí bylo ústavní stížností napadeno, žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony, nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu