ECLI:CZ:US:2004:1.US.634.04
sp. zn. I. ÚS 634/04
Usnesení
I. ÚS 634/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. I. J. ve věci ústavní stížnosti O. M., zastoupeného JUDr. T. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.6.2004, sp. zn. 9 To 150/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 26.1.2004, sp. zn. 1 T 148/2003, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 9. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů. Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze pácháním trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a odsouzen podle §253 odst. 2 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 (třiceti tří) měsíců. Zároveň byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti s předmětem podnikání - zastavárna v trvání 6 (šesti) let. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozsudky byla porušeno v jeho ústavní stížnosti specifikovaná základní práva a svobody a navrhuje, aby Ústavní soud uvedené rozsudky obecných soudů zrušil a aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ÚS").
Ústavní soud se nejdříve zabýval ústavní stížností po formální stránce, neboť je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje náležitosti dle zákona o ÚS.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o ÚS vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o ÚS); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o ÚS).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita.
Ústavní soud takto došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvedl a následně potvrdil přípisem doručeném Ústavnímu soud dne 15. 11. 2004, tak podle zjištění samotného Ústavního soudu (č. l. 12), podal stěžovatel dne 23. 9. 2004 dovolání proti stejným rozsudkům obecných soudů, které napadl i předmětnou ústavní stížností.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, přičemž řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku není ze seznamu zde uvedených řízení vyloučeno (narozdíl od návrhu na obnovu řízení). Z toho nepochybně vyplývá, že podané dovolání je z hlediska dikce zákona posledním prostředkem k ochraně práva stěžovatele (na rozdíl od podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, který jím podle zákona o Ústavním soudu a ustálené judikatury Ústavního soudu není). K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti proto není důvod.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR (dále jen Ústava) tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o ÚS). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
V dané věci stěžovatel podal dovolání souběžně s ústavní stížností, a to zřejmě z důvodu procesní opatrnosti a s ohledem na omezenost dovolacích důvodů. Ze shora uvedeného však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je zde podané dovolání, jež nemůže být odmítnuto jako nepřípustné, z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR. To znamená, že nelze v tomto případě aplikovat větu za středníkem v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle níž nelze trvat na vyčerpání mimořádného opravného prostředku, který může být orgánem který o něm rozhoduje odmítnut z důvodů závisejících na jeho uvážení. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že se domníval, že tvrzený zásah do jejich práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení, ač v ústavní stížnosti uvádí, že dovolání bylo podáno "z jiného právního důvodu" než ústavní stížnost.
Pokud by byla za daného stavu ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však vzhledem k textu zákona o Ústavním soudu není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, budou moci vypracovat novou ústavní stížnost, tak aby zohledňovala průběh a výsledky dovolacího řízení.
Ústavní soud podotýká, že pokud by na vyčerpání dovolání před podáním ústavní stížnosti netrval, a to zvláště v případě, kdy stěžovatel brojí zejména proti nesprávnému právnímu posouzení věci, ocitlo by se rozhodování Nejvyššího soudu ČR, a to včetně posuzování dovolacích důvodů, mimo procesní rámce přezkumu Ústavním soudem. Ústavní soud k tomu již judikoval, že dovolací řízení se v žádném svém stádiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Jsou-li ve hře základní práva, musí být chráněna cestou všech opravných prostředků. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud ČR čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu ČR (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 55/04, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz).
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o ÚS ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, aniž se jí zabýval meritorně. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má v poměru k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a proto sleduje její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2004
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj