ECLI:CZ:US:2008:1.US.634.08.1
sp. zn. I. ÚS 634/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. N., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem se sídlem v Praze 9 - Dolních Počernicích, Dubenecká 89, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 2 T 7/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 8 To 182/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1292/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V zákonné lhůtě podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Uvedl, že byl Obvodním soudem pro Prahu 10 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, kterého se měl dopustit tím, že jako policejní komisař, se spoluobžalovaným D. Š., padělal protokoly o podání vysvětlení osob, které usvědčovaly zemřelého T. K. ze spáchání trestného činu, po jeho smrti. Poukázal na to, že předtím byl již čtyřikrát obžaloby zproštěn Obvodním soudem pro Prahu 2. Odsouzen byl až poté, co odvolací soud nařídil, usnesením ze dne 31. 8. 2006, podle §262 tr. řádu, z důvodu "nechuti Obvodního soudu pro Prahu 2 obžalované uznat vinnými", aby trestní věc rozhodl Obvodní soud pro Prahu 10. Tím došlo, podle stěžovatele, k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a porušení práva na to, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Stěžovatel výslovně popřel, že by se dopustil uvedeného trestného činu, ale i kdyby mu byl prokázán, jednalo by se o čin nepatrného stupně nebezpečnosti, který ani tak nenaplňoval formální znaky trestného činu. Z hlediska ústavního práva se jednalo o nepřijatelný postup soudů a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 398/97 a sp. zn. III. ÚS 521/01.
Podle stěžovatele odvolací soud nepostupoval podle §263 odst. 7 tr. řádu, podle něhož je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které sám ve veřejném zasedání znovu provede. Odvolací soud tak zavázal soud prvního stupně vyhodnotit dokazování podle jeho pokynů a porušil tím zásadu bezprostřednosti. Obvodní soud pro Prahu 10 tedy nerozhodl na základě svého zjištění, ale na základě pokynů odvolacího soudu, což je v rozporu s ustanovením §264 tr. řádu.
V uvedeném postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatel důvod k zásahu Ústavního soudu, protože nesprávně vyložil ustanovení §263 odst. 7 tr. řádu, a tím vybočil ze zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. K přikázání věci jinému soudci, natož jinému soudu, nebyly splněny zákonné podmínky a odvolací soud dostatečně neodůvodnil příčinu odnětí věci původnímu soudu.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že k žádnému procesnímu pochybení z jeho strany nedošlo. Postupoval podle §219 odst. 3 tr. řádu, podle něhož, změnilo-li se složení senátu, předseda senátu přečte, se souhlasem státního zástupce a obviněného, podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů. Pokud není souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Z protokolu o hlavním líčení je zřejmé, že souhlas obviněných i státního zástupce byl dán. Zdůraznil, že stěžovatel, který byl při hlavním líčení poučen o možnosti nedat souhlas se čtením protokolů a trvat na opětovném provedení všech důkazů, tuto možnost výslovně odmítl a souhlas udělil. Z hlediska praktického by opětovný výslech svědků mohl jen stěží mít jakýkoliv význam pro zjištění skutkového stavu. S ohledem na časový odstup zhruba sedmi let by svědci jen těžko mohli své výpovědi jakkoliv upřesnit a jejich výpovědi by bylo nutné pravděpodobně doplnit čtením jejich starších výpovědí. Tento postup by byl v rozporu s právem na rychlý a spravedlivý proces. V ostatním odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a poznamenal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svoji obhajobu, s níž se již v rozsudku vypořádal.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zdůraznil, že trestnou činnost stěžovatele, jako bývalého policisty Obvodního oddělení Policie ČR - Praha 2, Služby kriminální policie, nelze posuzovat izolovaně, ale v souvislosti s trestnou činností dalších osmi obžalovaných policistů téhož oddělení. Ve všech případech pachatelé trestných činů zemřeli v obvodu Prahy 2. S výjimkou případu stěžovatele a spoluobžalovaného D. Š., kteří padělali výpovědi svědků, v ostatních případech se údajní pachatelé trestné činnosti přišli sami doznat. Na policii však nikdy nebyly záznamy o tom, že by se tito pachatelé dostavili. Tímto postupem si policisté nadlepšovali procento objasněnosti, na němž byli zainteresováni svým hodnocením.
K přikázání věci k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10 odvolací soud uvedl, že téměř všichni policisté zde byli opakovaně zproštěni obžaloby z trestné činnosti. Trestní věci policistů rozhodovali různí soudci. Bylo však patrno, že nepřihlédli ke všem provedeným důkazům, vypomáhali si ničím nepodloženými úvahami a měnili důvody zprošťujících rozsudků. Navíc nerespektovali názor Městského soudu v Praze, pokud jde o stupeň společenské nebezpečnosti jednání obžalovaných. Na gremiální poradě s trestními soudci Obvodního soudu pro Prahu 2 jeden soudce tohoto soudu sdělil, že soudci stíhané policisty znají ze služebního styku. S ohledem na tuto skutečnost Městský soud v Praze, po zrušení rozsudků, přikázal všechny trestní věci obžalovaných policistů k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10. Přihlédl tak i ke skutečnosti, že každý by měl mít rovné možnosti před soudem a neměl by mít žádné výhody ze svého postavení nebo služebního zařazení.
Nejvyšší soud uvedl, že námitky uvedené v ústavní stížnosti mají původ v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Proto se k nim nemůže vyjádřit, neboť nebyly předmětem jeho přezkumu a nemá k dispozici ani spisový materiál.
V replice k uvedeným vyjádřením obecných soudů stěžovatel poukázal na vyjádření Městského soudu v Praze, týkající se gremiální porady (viz shora) a doplnil, že Městský soud tak odňal věc zákonnému soudci na základě informace, která není obsažena v soudním spise a navíc je nepřesná, protože stěžovatel s žádným ze soudců Obvodního soudu pro Prahu 2 ve styku nebyl.
Na dotaz Ústavního soudu Obvodní soud pro Prahu 2 k celé věci uvedl, že u něj proběhlo několik řízení proti příslušníkům Policie ČR, kteří byli služebně zařazeni u Obvodního ředitelství Praha 2. Část z nich soudci zmíněného soudu znali ze služebního styku, čímž je míněna jejich účast na příslušných neodkladných a neopakovatelných úkonech podle §158a trestního řádu. Nejednalo se tudíž o takový druh vztahu a poměru k těmto obviněným, který by mohl být předpokladem pro vyloučení zmíněných soudců. Nestalo se tedy, že by soudce byl vyloučen z vykonávání úkonu a že by o svém vyloučení nerozhodl. Proto také nebyl dán důvod k eventuálnímu kárnému postihu.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 10 uznal stěžovatele (spolu s D. Š.) vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a odsoudil jej k trestu zákazu činnosti na 18 měsíců, spočívajícím v zákazu výkonu služby příslušníka Policie ČR, vojenské policie Armády ČR a městské a obecní policie a dalších ozbrojených sborů zřízených státem nebo obecní samosprávou. Vzal za prokázáno, že stěžovatel i spoluobžalovaný pracovali, jako policejní inspektoři, na případu podezřelého T. K. Ten spáchal dne 28. 5. 2001 sebevraždu. Oba obžalovaní využili této skutečnosti tak, že vyhotovili a podepsali fingované protokoly o podání vysvětlení s nejméně 13 osobami, specifikovanými ve výroku rozsudku. V nich tyto osoby shodně vypověděly, že se pohybovaly v okolí Billiard Clubu v Trojické ulici v Praze, kde od barmana T. K. kupovaly pervitin. Tyto osoby se však vůbec fyzicky na služebnu Policie ČR nedostavily, nepřišly s podezřelým K. do styku a většinou neměly vazbu na Billiard Club. Část z nich ani není konzumenty drog a pod protokoly nejsou jejich pravé podpisy. To umožnilo obžalovaným věc odložit, protože není možno zahájit trestní stíhání, i když je věc objasněná. Tím naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, neboť jako veřejní činitelé, v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch, vykonávali svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Věděli, že svým jednáním u nadřízených vzbudí dojem, že práci věnují i své volno, čímž si udrží své příjmy z finančních odměn za příkladné plnění služebních povinností a celkově tím zvýší procento objasněnosti případů celého obvodu Praha 2. Jednalo se tedy o zavinění ve formě přímého úmyslu.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo odvolání obou obžalovaných zamítnuto. K jejich odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně neprovedl výslechy svědků v hlavním líčení, protože s ohledem na změnu samosoudce, oba obžalovaní, za přítomnosti svých obhájců i státního zástupce, souhlasili s tím, aby byl přečten podstatný obsah protokolů o hlavních líčeních, včetně provedených důkazů. Odvolací soud proto vyjádřil podiv nad tím, že v odvolání obžalovaní namítali, že měli být před soudem tito svědci vyslechnuti. Soud prvního stupně pečlivě rozebral všechny provedené důkazy, zabýval se důsledně i obhajobou obžalovaných. Motivem policistů bylo nadlepšit výsledky objasňování zmíněného obvodního ředitelství a dosáhnout tak příznivého hodnocení svého i oddělení policie, kde pracovali. Odvolací soud dále uvedl, že důvodem zrušení předchozích zprošťujících rozhodnutí bylo nesprávné, nelogické hodnocení provedených důkazů, skutečnost, že soud prvního stupně nepřihlédl ke všem okolnostem případu a z jeho rozhodnutí byla patrna určitá bezradnost, neboť důvody zproštění obžaloby byly pokaždé odůvodněny jinak. Obvodní soud pro Prahu 10 tedy neuznal oba obžalované vinnými na základě přání odvolacího soudu, ale pouze na základě důsledného hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud dovolání obžalovaných odmítl. Konstatoval, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je nutno se zabývat tím, zda byly naplněny formální a materiální znaky trestného činu. Podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Skutková část výroku rozsudku soudu prvního stupně o vině, ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění, obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě tohoto trestného činu. Naplnění formálních znaků tohoto trestného činu obžalovaní ani nenamítali, zpochybnili jen jeho materiální stránku. Ta však byla naplněna, neboť stupeň nebezpečnosti činu obžalovaných pro společnost je vyšší než nepatrný. Není v zájmu společnosti, aby v důsledku bagatelizování jednání obžalovaných docházelo k nežádoucímu snižování důvěryhodnosti policie v očích veřejnosti. Na správnosti závěrů soudu prvního stupně nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele, že služební úkon byl veden v atmosféře soutěživosti a kontrol nadřízenými orgány, na které zase působil politický tlak. Nelze připustit, aby policisté např. sepisovali fiktivní protokoly, obsahující osobní údaje i podpisy osob, které nikdy nevyslechli. Čin obžalovaných proto nelze tolerovat a jeho nebezpečnost podceňovat. Nejvyšší soud uzavřel, že trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele tak byl naplněn z hlediska formálních i materiálních znaků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. Právo na spravedlivý proces totiž znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci. Toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V daném případě je zřejmé, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. V podstatě zopakoval námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Po Ústavním soudu tak požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž obecné soudy dospěly, čímž staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ). Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému odvolacím soudem a podrobněji rozvedenému Nejvyšším soudem, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ). V projednávané věci mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Důvody, pro které byla věc přikázána k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 10, odvolací soud stručně a jasně odůvodnil.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu