ECLI:CZ:US:2006:1.US.675.04
sp. zn. I. ÚS 675/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.K., zastoupeného advokátem JUDr. J.N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 371/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 10. 2003, sp. zn. 5 To 97/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2003, čj. 50 T 13/2002 - 701, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností P.K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným rozsudkem Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodu I. a II. Nově rozhodl tak, že odvolání státního zástupce, podané proti shora označenému rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatele a obviněného R.K., zamítl. Bod III. výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a obviněného R.K., zůstal rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nedotčen. Z tohoto důvodu se stal pravomocným výrok o vině a trestu, obsažený v rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, linea 2. trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stíhaný skutek stěžovatel spáchal tím, že si s obviněným R.K. obstarali nejméně 10 ks padělků bankovek nominální hodnoty 1 000,-- Kč. Dne 25. 2. 2002 si R.K., po telefonické domluvě se stěžovatelem, dohodl se S.C. prodej 5 gramů pervitinu za částku 10 000,-- Kč. Poté R.K. a stěžovatel, s cílem udat padělané bankovky jako pravé, předali svému známému J.P. částku 10 000,-- Kč v padělaných bankovkách, aby zrealizoval domluvený nákup pervitinu. Následně J.P. padělané bankovky předal S.C., jako platbu za zakoupený pervitin.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozebral usvědčující výpovědi svědků J.P. a S.C. a provedl vlastní hodnocení jejich výpovědí. Hodnocení výpovědi svědka S.C. obecnými soudy označil za svévolné hodnocení provedených důkazů a tvrdí, že závěr obecných soudů nemá oporu ve skutečném obsahu výpovědi tohoto svědka. Mezi skutečným obsahem výpovědi uvedeného svědka a závěrem obecných soudů je, podle stěžovatele, extrémní nesoulad. K další usvědčující výpovědi svědka J.P. tvrdil, že jeho výpověď je nevěrohodná, neboť ten, v průběhu trestního řízení, svoji výpověď několikrát změnil a u hlavního líčení odmítl vypovídat, aby si nepřivodil trestní stíhání. I přesto tyto, podle stěžovatele "závažné indicie", obecné soudy výpovědi svědka J.P. uvěřily a vzaly za základ svých skutkových a následných právních závěrů, aniž by jeho výpověď důkladně prověřily. V této souvislosti poukázal na dopis, který mu poslal svědek J.P. a na jehož základě požádal o obnovu řízení.
V uvedeném dopise svědek avizoval změnu své výpovědi s tím, že předmětné peníze tiskl druhý odsouzený R.K., a nikoli stěžovatel. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 stěžovatel nepovažoval za ústavně konformní ani postup Nejvyššího soudu ČR, který zrušil výrok rozsudku odvolacího soudu v bodech I. a II. a sám rozhodl tak, že odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl. Podle názoru stěžovatele měl Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu, nezbytného pro jejich rozhodnutí, se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Výše zmíněná porušení z napadených rozhodnutí obecných soudů a jejich postupu v trestním řízení vůbec nevyplývají. Samotný odlišný pohled stěžovatele sám o sobě neznamená, že došlo k porušení jeho základních práv.
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů [ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Význam jednotlivých důkazů orgány činné v trestním řízení hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, jednotlivě i v jejich souhrnu. Je zde vyloučena libovůle. Vnitřní přesvědčení musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí. Těžiště dokazování je před soudem prvního stupně. Odvolací soud zkoumá pouze to, zda rozhodnutí soudu prvního stupně se uskutečnilo v ústavním a zákonném procesně a hmotně právním rámci, tj. přezkoumává zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně a předchozího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nepodává žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Jeho námitky jsou spíše polemikou s právním názorem obecných soudů. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že v procesu utváření konkrétního rozhodnutí soudu musí být patrný logický soulad mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, na základě kterého soud učiní konkrétní skutkové zjištění. Na takové skutkové zjištění musí logicky navazovat přijatý právní závěr, který předpokládá správnou kvalifikaci skutkového zjištění a podřazení pod příslušnou právní normu, kterou soud náležitě vyloží. Jestliže se v tomto procesu nevyskytuje extrémní nesoulad mezi jednotlivými myšlenkovými kroky soudu, jak tomu bylo v projednávané věci, není Ústavní soud oprávněn do věci zasahovat.
V projednávané věci soud prvního stupně, při vytváření svého názoru, vycházel z výpovědí svědků J.P. a S.C. Nejednalo se však o důkazy ojedinělé, jak tvrdil stěžovatel, ale o důkazy korespondující s ostatními provedenými důkazy (např. zjištěná systémová shoda na tiskárně, kterou vydal otec stěžovatele P.K.) a objektivně zjištěnými skutečnostmi. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný R.K. oslovil svědka S.C. a projevil zájem o koupi 5 gramů pervitinu za částku 10 000,-- Kč. Z mobilního telefonu svědka volal stěžovateli, a poté se s tímto svědkem domluvil na koupi a místě, kde k prodeji dojde. Následně stěžovatel a R.K., ve vozidle stěžovatele, na sjednaném místě, předali J.P. částku 10 000,-- Kč, který ji dal S.C., jako platbu za požadované množství pervitinu. Provedenými důkazy byla vyvrácena obhajoba stěžovatele a R.K., že s padělanými bankovkami neměli nic společného a J.P. dělali pouze doprovod.
Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jak provedené důkazy hodnotily, jak se vypořádaly s určitými rozpory ve výpovědi svědka J.P. a S.C. a proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a R.K. (str. 28 - 29 rozsudku soudu prvního stupně a str. 13 - 15 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud v těchto úvahách neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry a rozpor s nálezem sp. zn. IV. ÚS 37/03 a judikaturou Ústavního soudu. Současně nebylo zjištěno, že by obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces nebo jiná jeho ústavně zaručená práva a svobody.
V tomto směru Ústavní soud dodává, že stěžovatelem podaný návrh na povolení obnovy řízení, jehož podkladem byl shora citovaný dopis svědka J.P., Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 32 Nt 202/2004, zamítl.
Ústavní soud neshledal porušení práva na spravedlivý proces ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo přijato v ústavním rámci ochrany základních práv jednotlivce, neshledal v něm Ústavní soud ani rozpor se shora označeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04.
Podle ustanovení §265m odst. 1 TrŘ může Nejvyšší soud ČR, při zrušení napadeného rozhodnutí, sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem, vyjma případů uvedených pod písmeny a) - c) citovaného ustanovení. Jedná se o důsledek zásady rychlosti a hospodárnosti řízení, tedy o výjimku z pravidla uvedeného v ustanovení §265l odst. 1 TrŘ, z něhož vyplývá, že je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud ČR soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Meritorní rozhodnutí podle §265m odst. 1 TrŘ činí Nejvyšší soud ČR na základě skutkového stavu zjištěného v napadeném rozhodnutí. Následně ve věci rozhoduje buď na základě vlastního samostatného procesního postavení orgánu projednávajícího dovolání anebo v procesní pozici některého z nižších soudů nebo jiného orgánu činného v trestním řízení, do níž se dostal po zrušení napadeného rozhodnutí a postupuje podle zákonných ustanovení platných pro ten orgán činný v trestním řízení, na jehož místě rozhoduje, např. po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu může sám, podle §256 TrŘ, zamítnout odvolání, shledá-li, že není důvodné (Š., P. a kolektiv: Trestní řád, komentář - díl II, 5. vydání, str. 2091). Jinými slovy, jestliže Nejvyšší soud ČR zruší napadené rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, může na základě skutkového stavu, zjištěného v napadeném rozhodnutí, také sám rozhodnout, a to i v procesní pozici některého z nižších orgánů činných v trestním řízení, přičemž postupuje podle zákonných ustanovení platných pro ten orgán činný v trestním řízení, na jehož místě rozhoduje.
V daném případě Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodě I. a II., neboť ten pochybil při právní kvalifikaci protiprávního jednání stěžovatele. Skutek spáchaný stěžovatelem odvolací soud, na základě odvolání státního zástupce, právně posoudil nejen jako trestný čin padělání a pozměňování peněz, podle §140 odst. 2 alinea 2 TrZ, jak to učinil soud prvního stupně, ale navíc jej nesprávně právně kvalifikoval také jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1 TrZ, spáchaný v jednočinném souběhu, a uložil mu úhrnný trest. S ohledem na uvedené pochybení Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a sám, na základě skutkového stavu zjištěného v rozsudku odvolacího soudu, který vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, rozhodl podle ustanovení §265m odst. 1 TrŘ tak, že odvolání státního zástupce, podle ustanovení §256 TrŘ, zamítl. Z uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud ČR, při rozhodování o dovolání, postupoval v souladu s trestním řádem. Zákonem stanoveným způsobem poskytl ochranu základních práv stěžovateli (zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto k tíži stěžovatele) a nevybočil z mezí stanovených mu zákonem.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu