ECLI:CZ:US:2007:1.US.686.06
sp. zn. I. ÚS 686/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a o ústavní stížnosti stěžovatele Z. P., zastoupeného JUDr. Soňou Průšovou, advokátkou se sídlem tř. 1. máje 97, 460 01 Liberec 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č.j. 3 As 46/2006-27, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2006, č.j. 63 Ca 2/2006-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "KS"), rozsudkem ze dne 5. 6. 2006, č.j. 63 Ca 2/2006-18, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 30. 11. 2005, č.j. KULK 8793/2005-67.3/5142-St (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. KS v poučení mimo jiné uvedl, že proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku, k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS), prostřednictvím soudu podepsaného, písemně, trojmo. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel dle §105 odst. 2 s.ř.s. zastoupen advokátem.
NSS usnesením ze dne 26. 7. 2006, č.j. 3 As 46/2006-27, kasační stížnost odmítl (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti (výroková část II).
NSS uvedl, že dříve než začne rozhodovat o věci samé, musí přezkoumat dodržení zákonných podmínek řízeni, tj. v souzené věci včasnost podání kasační stížnosti. Podle §106 odst. 2 s.ř.s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Zmeškání této lhůty nelze prominout. Podle §46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. soud odmítne návrh, jestliže byl podán opožděně. Podle §40 odst. 1 citovaného zákona lhůta stanovená tímto zákonem počíná běžet počátkem dnem následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Podle §40 odst. 2 s.ř.s. lhůta určená podle týdnů, měsíců nebo roků končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje s dnem, který určil počátek lhůty. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli, nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. V souzené věci byl dnem doručení výše uvedeného rozsudku KS do vlastních rukou stěžovatele pátek dne 9. 6. 2006, kdy byl rozsudek doručen žalobci (tj. stěžovateli) do vlastních rukou. Lhůta dvou týdnů k podání kasační stížnosti začala stěžovateli běžet v sobotu dne 10. 6. 2006 a skončila v pátek dne 23. 6. 2006. Kasační stížnost tedy měla být stěžovatelem podána u soudu nebo k poštovní přepravě nejpozději dne 23. 6. 2006, aby lhůta pro její podání byla zachována. Stěžovatel však podal kasační stížnost osobně u KS až dne 26. 6. 2006. NSS proto podle §46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. použitého přiměřeně podle §120 s.ř.s. kasační stížnost jako opožděnou odmítl.
Citovaná rozhodnutí správních soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které mimo jiné uvedl, že proti citovanému rozsudku KS podal kasační stížnost. Vyslovil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel porušení svých základních práv a svobod spatřuje zejména v tom, že KS mu nebylo poskytnuto poučení o jeho procesních právech a povinnostech v nezbytném rozsahu. Domnívá se, že utrpěl újmu tím, že jeho kasační stížnost byla odmítnuta jako opožděná, přestože se řídil poučením daným mu KS. Má za to, že poučení bylo natolik v obecné rovině, resp. nebylo natolik konkrétní, aby se nedalo vyložit jinak. Tento závěr dovozuje ze skutečnosti, že zatímco v části poučení o povinnosti být zastoupen advokátem v řízení o kasační stížnosti (i ohledně důvodů podání kasační stížnosti a obsahu kasační stížnosti) byl odkaz na příslušná ustanovení s.ř.s., v části poučení o lhůtě, ve které lze podat kasační stížnost, takový odkaz nebyl. KS prý tím porušil poučovací povinnost dle §36 odst. 1 s.ř.s. Stěžovatel veden tímto poučením proto dospěl k závěru, že dnem, který určuje počátek lhůty je den následující po doručení (tj. sobota dne 10. 6. 2006) a že lhůta určená podle týdnů končí dnem, který se svým označením shoduje se dnem, který určuje její počátek, tedy sobota dne 24. 6. 2006. Posledním dnem lhůty je proto nejbližší následující pracovní den, tedy pondělí dne 26. 6. 2006.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena citovaná ustanovení Listiny a Úmluvy a proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006, č.j. 3 As 46/2006-27, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 5. 6. 2006, č.j. 63 Ca 2/2006-18, zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných (správních) soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41).
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Sám Ústavní soud pak porušení zákonných procesních ustanovení neshledal.
Pokud jde o napadené usnesení NSS, týž přiléhavě vysvětlil předpoklady a podmínky, za nichž přistoupil k odmítnutí kasační stížnosti pro její opožděnost. Ústavní soud v této souvislosti zejména poukazuje na konzistentnost a přímočarost výkladu v odůvodnění rozhodnutí NSS; v tomto směru se úvahy stěžovatele (o porušení poučovací povinnost dle §36 odst. 1 s.ř.s. KS v důsledku chybějícího odkazu na příslušná ustanovení s.ř.s. v části poučení o lhůtě, ve které lze podat kasační stížnost) jeví jako spektakulární. Z dotčené části poučení, které ostatně odpovídá ustanovení §106 odst. 2 část věty první s.ř.s., vyplývají jasně a zřetelně předpoklady a podmínky podání kasační stížnosti. Výklad pojmu dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty a a následně výklad konce lhůty určené podle týdnů je obecně známý, soudní i jinou právní praxí uznávaný a bezrozporně používaný. (V tomto konkrétním případě šlo o pátek 9. 6. 2006 a o pátek 23. 6. 2006.) Ústavní soud za této situace nemůže stěžovateli ani přisvědčit v jeho tvrzení o nedostatečném poučení KS.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v řadě svých jiných rozhodnutí), vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy ČR), proto připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Konstatuje, že NSS učinil ve výkladu podústavního práva konzistentní a standardní závěry, na nichž Ústavní soud nemá nic co by změnil. Za těchto okolností je proto rozhodnutí v souzené věci záležitostí posouzení NSS, jehož argumenty (uváděné v odůvodnění napadeného usnesení) nelze z ústavněprávního hlediska úspěšně zpochybňovat. Totéž se týká napadeného usnesení KS.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv nebo svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Vojen Gűttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu