ECLI:CZ:US:2006:1.US.717.05
sp. zn. I. ÚS 717/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 21. března 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. J. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 3. 2004 č. j. 11 C 210/2003-35, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 10. 2004 č. j. 23 Co 235/2004-62 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005 č. j. 26 Cdo 819/2005-76, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení neplatnosti nájemní smlouvy v části týkající se výše nájemného.
I. Postupem nerespektujícím čl. 36 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2005 č. j. 26 Cdo 819/2005-76 porušeno základní právo stěžovatele vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto rozhodnutí se proto ruší.
III. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 17. 3. 2004 č. j. 11 C 210/2003-35 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 5. 10. 2004 č. j. 23 Co 235/2004-62 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto pro nepřípustnost dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích. Tímto rozsudkem soudu druhé instance byl v rámci odvolacího řízení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že nájemní smlouva uzavřená dne 13. 10. 1995 mezi P., spol. s r. o., jako pronajímatelem a J. P. jako nájemcem je v ustanovení, které zní "Nájemce se zavazuje platit pronajímateli měsíčně nájemné a zálohy na služby, uvedené v rozpisu plateb, který je přílohou této smlouvy, a může být pozměněn podle platných vyhlášek a podle nárůstu cen služeb spojených s provozem domu", neplatná. Rovněž pak byl rozsudkem soudu první instance zamítnut i návrh stěžovatele na určení, že nájemné za užívání bytu, který je předmětem výše uvedené nájemní smlouvy, činí částku ve výši 4 500 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 4. 2003.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to zejména čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36, čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (stěžovatel měl však zřejmě na mysli čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který chrání právo na pokojné užívání majetku), obecné soudy pak měly podle stěžovatele rovněž porušit i čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel tato tvrzení podpořil následujícími argumenty. Je-li soudce při rozhodování vázán podle čl. 95 odst. 1 Ústavy zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, potom při absenci konkrétní právní normy musí nepochybně vycházet z normy nejvyšší právní síly, kterou je Ústava, Listina či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Tam, kde určitý právní předpis absentuje, má podle stěžovatele každý soudce nepochybně možnost právo "dotvářet", a to cestou své vlastní úvahy v souladu s právem a se svým svědomím a přesvědčením o správnosti takového postupu. V daném případě by tak měl činit zvláště za situace, kdy od derogace vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, uplynulo již pět a půl roku a po celou tuto dobu není tento stav protiústavní mezery v zákoně řešen. Ostatně sám Ústavní soud podle stěžovatele ve své rozhodovací praxi připustil, že tam, kde nedojde k dohodě mezi pronajímatelem a nájemcem o výši nájemného, bude rozhodovat příslušný soud o tom, jaké nájemné je v té které lokalitě nájemným obvyklým. Ústavní soud tedy podle stěžovatele v minulosti nastínil přesně tu situaci, která měla být řešena nyní ve stěžovatelově konkrétní věci. Obecné soudy se jí však odmítly zabývat s poněkud alibistickým zdůvodněním, že absentuje-li právní norma, nemohou soudit a nemohou současně nahrazovat moc zákonodárnou či výkonnou.
Dále stěžovatel uvedl, že mají-li mít všichni účastníci řízení rovná práva, týká se to nepochybně nejen jejich postavení procesního, nýbrž i postavení ve smyslu práva hmotného. V daném případě nešlo o to, aby stěžovatel jako strana žalující cestou soudního rozhodnutí straně žalované něco vnutila, resp. diktovala (jak podle stěžovatele uvedl v odůvodnění rozsudku soud první instance), nýbrž o to, aby cenová regulace nepřesáhla meze ústavnosti a nesnížila nájemné z bytu jako cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala alespoň možnost jejich návratnosti. Právě o to šlo stěžovateli, tedy aby došlo k vyčíslení tzv. obvyklého nájemného z předmětného bytu s přihlédnutím k jeho kvalitě a umístění. Pokud všechny soudy, které ve věci rozhodovaly, tomuto požadavku nevyhověly, nepochybně tak jednostranně zvýhodnily nájemce jako stranu žalovanou a uměle tak prodloužily ve vztazích mezi pronajímatelem a nájemce onu neúměrnou disproporci, kdy právo nájemců požívá mnohonásobně vyšší ochrany než právo pronajímatelů. Tímto postupem soudy navíc dále konzervovaly deformaci trhu s byty způsobenou dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, což kritizoval i Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 524/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 138).
Má-li, podle názoru stěžovatele, mít vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu, musí se toto základní právo týkat všech vlastníků bez rozdílu. Základními atributy vlastnického práva přitom je věc držet, nakládat s ní jako s vlastní, užívat ji a těžit z ní případné přírůstky a užitky. Tímto užitkem je nepochybně i nájemné, avšak tam, kde nutně vynakládané náklady pronajímatelů toto nájemné převyšují, nelze v žádném případě hovořit o užitku z věci. Nelze na pronajímateli spravedlivě požadovat, aby takovou ztrátu nesl ze svého a aby takto prakticky bydlení nájemce dotoval. Je-li nucené omezení vlastnického práva možné jen ve veřejném zájmu, je třeba mít především na zřeteli, že v daném případě dochází k omezení vlastnického práva pronajímatele nikoliv v zájmu veřejném, nýbrž v zájmu privátním, týkajícím se zcela určité fyzické osoby. Takové omezení proto stěžovatel považuje za porušující čl. 11 odst. 4 Listiny.
Jestliže se pak každý může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a všechny tři obecné soudy takovou možnost odmítly, porušily potom i právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a takový postup není podle stěžovatele ničím jiným nežli odmítnutím spravedlnosti.
S ohledem na všechny výše uvedené argumenty stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastníci řízení. Přitom Okresní soud v Pardubicích, stejně jako Nejvyšší soud toliko odkázaly na znění odůvodnění napadených rozhodnutí. Svébytnou obšírnější argumentaci k tvrzením stěžovatele Ústavnímu soudu předestřel toliko Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Ten ústy předsedy senátu 23 Co uvedl, že si je vědom protiústavního stavu v této oblasti právní úpravy, který byl opakovaně vyslovován Ústavním soudem, ale žalobcem použitý procesní prostředek v souzené věci neshledal odvolací soud za způsobilý tomu, jak poskytnout stěžovateli ochranu jeho právům.
Z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu na straně jedné plyne, že i přes zrušení předpisů regulujících výši nájemného a možnost jeho zvyšování je nájemné i nadále fixováno v takové výši, jež byla současně Ústavním soudem shledána protiústavní (tedy ve výši podle poslední úpravy regulace). Lze tak souhlasit s názorem stěžovatele, že takový stav je třeba sice hodnotit jako protiústavní, avšak je pouze na moci výkonné zavést do právního řádu ústavně konformní regulaci nájemného. Krajský soud přitom údajně nepřehlédl ani tu pasáž odůvodnění jednoho z nálezů Ústavního soudu, v němž tento soud pro případ nezavedení příslušné ústavně konformní regulace bude muset dostát svým povinnostem, jež pro něj vyplývají z Ústavy, a alespoň v individuálních případech zajistit fungování principů vycházejících z ústavního pořádku České republiky. Ačkoliv tímto náznakem blíže neurčeného způsobu poskytnutí ochrany pronajímatelům pro případ nečinnosti výkonné moci je naznačena možnost ochrany práv pronajímatelů, nelze podle krajského soudu z toho dovodit, že by se tak mělo stát způsobem, jehož se dovolává stěžovatel, a především že by obecné soudy měly nahrazovat moc výkonnou a mimo svoji pravomoc zakládat práva a povinnosti účastníků sporného řízení. Tyto závěry podle krajského soudu nejsou nijak v rozporu s případnou odpovědností státu za takový neústavní stav. V důsledku nečinnosti státu (ať moci výkonné či zákonodárné) tu od účinnosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.) existuje protiústavní stav, kdy jsou vlastníci bytů diskriminováni ve výkonu svých vlastnických práv.
S ohledem na to považuje krajský soud podanou ústavní stížnost za nedůvodnou, a navrhl, aby byla Ústavním soudem zamítnuta.
Vzhledem k obsahu vyjádření Nejvyššího soudu a Okresního soudu v Pardubicích, v nichž absentovala argumentace, jíž by se účastníci vyjádření vypořádali s ústavněprávními námitkami stěžovatele, seznámil se Ústavní soud s argumenty účastníků z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že má za prokázánu existenci nájemní smlouvy uzavřené mezi P., spol. s r. o., a žalovaným, dle které bylo nájemné v předmětném bytě sjednáno ve výši 297 Kč měsíčně. Stěžovatel pak nabyl vlastnické právo k bytu, čímž vstoupil do práv a povinností pronajímatele, k dohodě mezi nájemcem a stěžovatelem o jiné výši nájemného přitom nedošlo.
Okresní soud přitom založil svou argumentaci na tom, že účastníci občanskoprávních vztahů mají zásadně rovné postavení, tj. že žádný z účastníků není druhému účastníku nadřízen či podřízen. Proto žádný z nich nemůže sám o sobě určovat právní postavení druhého subjektu, např. mu uložit, vnucovat, resp. diktovat vznik povinnosti či založit právo. Subjekty občanskoprávních vztahů se musejí o právech a povinnostech dohodnout, ledaže tyto povinnosti na základě předvídatelné skutečnosti vznikají ze zákona. Zákon však v daném případě nestanoví povinnost nájemce akceptovat zvýšení nájemného dle představ pronajímatele pro případ, že sjednaná cena výrazně nedosahuje oprávněných nákladů pronajímatele. Naopak dle §696 odst. 1 občanského zákoníku způsob úhrady nájemného, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, stanoví zvláštní právní předpis. Tak tomu však v daném případě nebylo, neboť takový zvláštní právní předpis prostor pro rozhodnutí dle představ stěžovatele nedává.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že otázka nastolená dovolatelem (nyní stěžovatelem), tedy zda v případě, že účastníci nájemní smlouvy k bytu nedospějí k dohodě o výši nájemného a nájemce neplatí tzv. obvyklé nájemné, může se pronajímatel při neexistenci pozitivní právní úpravy obrátit na soud a požadovat, aby tento soud určil, že nájemce je povinen platit nájemné v obvyklé výši, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Přitom odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004 či usnesení ze dne 15. 9. 2005 sp. zn. 26 Cdo 80/2005, v nichž dovodil, že pronajímatel se po zrušení předpisů upravujících regulaci nájemného z bytu nemůže úspěšně domáhat určení nájemného soudem ve výši obvyklé. Vzhledem k tomu, že otázka nastolená stěžovatelem tedy již byla Nejvyšším soudem v této judikatuře řešena, bylo dovolání odmítnuto pro nepřípustnost.
Nejvyšší soud svou argumentaci v odůvodnění dále rozvedl tak, že se zřetelem k ustanovení §871 odst. 1 občanského zákoníku, na jehož základě došlo k 1. 1. 1992 k transformaci práva osobního užívání na právo nájmu, je nutno nájem bytu založený touto transformací považovat za rovnocenný nájmu vzniklému po uvedeném datu smluvně. Nelze tudíž dovozovat, že mu chybí jeden z pojmových znaků - určení výše nájemného. Tento prvek totiž zůstal zachován z předchozího vztahu osobního užívání, kdy úhrada byla stanovena předpisem a logicky nemusela být účastníky sjednána. Jednostrannou změnu výše nájemného z bytů, jak předpokládá ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku, tak může stanovit zvláštní právní předpis, který však v současné době neexistuje. Občanský zákoník ani jiný zákon přitom neumožňuje soudu do závazkového vztahu zasáhnout změnou některého z jeho obsahových složek, včetně výše nájemného. Toto oprávnění podle Nejvyššího soudu přísluší pouze moci zákonodárné a výkonné, do níž nejsou obecné soudy oprávněny se vměšovat nebo ji suplovat. Jestliže byla cena nájmu regulována právním předpisem, který byl zrušen, je třeba z této ceny vycházet do okamžiku přijetí nové právní úpravy, kterou předvídá právě ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku.
Ústavní soud si vyžádal také vyjádření vedlejšího účastníka, který se však k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si pak k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 11 C 210/2003.
V souladu s ustanovením §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.
II.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), je podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.
První senát Ústavního soudu předesílá, že otázkou ústavní konformity ustanovení §696 odst. 1 občanského zákoníku se zabývalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.). V tomto nálezu sice většina pléna dospěla k závěru, že toto ustanovení samo o sobě není protiústavní, protiústavní je však situace, kdy po opakovaném zrušení právních předpisů, do nichž byla tzv. regulace nájemného včleněna, zákonodárce na tuto situaci nereaguje, a přetrvává protiústavní stav. Důsledkem nečinnosti zákonodárce je faktické zmrazení regulovaného nájemného, čímž se dále prohlubuje porušení vlastnického práva vlastníků těch bytů, na něž se regulace vztahovala.
Za takové situace dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Proto Ústavní soud "trvá na plnění základní funkce obecných soudů, tj. zajištění proporcionální ochrany subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a požaduje, aby ji obecné soudy pronajímatelům poskytly tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy".
Plénum Ústavního soudu pak v odůvodnění nálezu bezprostředně zhodnotilo také závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004, tedy toho rozhodnutí, na které v nyní napadeném usnesení odkazoval Nejvyšší soud. Plénum Ústavního soudu uvedlo, že závěry obsažené v tomto rozsudku představují porušení čl. 36 Listiny, že argumenty obsažené v tomto rozsudku jsou ryze pozitivistické až alibistické a naprosto odtržené od snahy řešit problémy, které ve společnosti dlouhodobě vytvářejí napětí. Přijatým řešením Nejvyšší soud, podle pléna Ústavního soudu, nejenže "nepomohl praxi obecných soudů, ale i zcela rezignoval na svoji pozici vrcholného orgánu soustavy obecných soudů, když zjevně odhlédl od délky trvání protiústavních zásahů do postavení pronajímatelů".
Plénum Ústavního soudu proto formulovalo povinnost obecných soudů, které jsou povolány poskytovat ochranu jak právům (čl. 90 Ústavy), tak i základním právům (čl. 4 Ústavy), které musí za daného stavu "rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným".
V této souvislosti lze odkázat i na další argumentaci obsaženou v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34), v němž Ústavní soud zformuloval povinnost soudů chránit základní práva jednotlivce cestou soudcovského dotvoření práva ještě explicitněji.
Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že regulace nájemného představuje omezení vlastnického práva, které je přípustné pouze tehdy, je-li stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu a vyhovuje-li principu proporcionality. "Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Přitom budou muset vzít soudy v úvahu předchozí judikaturu Ústavního soudu a respektovat její účel a cíl, resp. smysl.
Nelze však připustit takový výklad předchozích nálezů, jimiž Ústavní soud označil obsah a formu regulace nájemného za protiústavní a zrušil příslušné právní předpisy [srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, vyhlášen pod č. 231/2000 Sb.), sp. zn. Pl. Pl. ÚS 8/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 28, nález č. 142, vyhlášen pod č. 528/2002 Sb.), sp. zn. Pl. Pl. ÚS 2/03 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 41, vyhlášen pod č. 84/2003 Sb.)], který směřuje k popření ochrany vlastnického práva vlastníků bytů. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo odstranit z právního řádu neústavní omezení vlastnického práva pronajímatelů bytů, nikoliv fakticky zmrazit a petrifikovat protiústavní porušování vlastnických práv. Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problému nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být dále konzervována judikaturou soudů. Za situace nečinnosti zákonodárce jsou to proto obecné soudy, jejichž úkolem je zajistit ochranu práv (čl. 90 Ústavy) a základních práv (čl. 4 Ústavy) jednotlivce."
Ústavní soud proto v tehdejším případě uzavřel, že je "na obecných soudech, aby naplnily podmínku čl. 4 odst. 2 Listiny, podle které mohou být meze základních práv stanoveny pouze zákonem, a při nečinnosti zákonodárce vyplnily mezeru v právním řádu svou judikaturou, kterou lze v takovém případě považovat za zákon v materiálním smyslu. Obecné soudy nemohou odepřít ochranu základnímu právu poukazem na mezeru v právním řádu, ale naopak jsou povinny ochranu základnímu právu důsledně poskytnout. A to současně takovým způsobem, kterým budou chránit podstatu a smysl vlastnického práva (v daném případě vlastnického práva k bytu), jak to má na mysli ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny".
První senát Ústavního soudu nemá důvodu se v daném případě jakkoliv od odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu, které je ostatně pro něj i pro všechny orgány a osoby závazné podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, ani od předchozího závěru vyjádřeného ve shora citovaném nálezu čtvrtého senátu odchylovat.
Je tedy nepochybné, že v daném případě obecné soudy napadenými rozhodnutími nedostály své povinnosti poskytovat ochranu právům, resp. základním právům. Napadenými rozhodnutími, jimiž odepřely poskytnout soudní ochranu vlastnickému právu stěžovatele, tak proto porušily jak čl. 36 odst. 1, tak samotný čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v daném případě zvažoval, zda jsou zde případně důvody pro zrušení toliko posledního rozhodnutí o opravném prostředku, tedy usnesení Nejvyššího soudu, a to za situace, kdy Nejvyšší soud se věcí v předchozím řízení odmítl zabývat meritorně a dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Přitom Ústavní soud již v minulosti uvedl (viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100), že dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení, který směřuje ke sjednocení judikatury obecných soudů.
V daném případě proto Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání přehlédl právě shora popsaný význam ochrany základních práv stěžovatele, pokud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, nehledě na to, že jeho závěr byl vadný z pohledu dřívější judikatury Ústavního soudu k regulaci nájemného, která byla v době rozhodování Nejvyššího soudu závazná pro všechny orgány a osoby podle čl. 89 odst. 2 Ústavy. Jestliže tedy ani Nejvyšší soud neposkytl ochranu základním právům stěžovatele, pokračoval v jejich porušení, jež bylo založeno rozhodnutím soudu prvního stupně.
Ústavní soud má proto za to, že je nyní na Nejvyšším soudu, aby po zrušujícím nálezu Ústavního soudu dovolání připustil a naplnil tak oba shora uvedené požadavky, tedy aby poskytl ochranu základním subjektivním právům stěžovatele a současně v rovině jednoduchého práva položil základ pro sjednocení judikatury obecných soudů, pokud jde o soudcovské "dotvoření" práva v oblasti stanovení ústavně konformní výše nájemného.
Ústavní soud dodává, že otázku neplatnosti ustanovení nájemní smlouvy o výši nájemného je třeba řešit jako otázku předběžnou, nicméně k formě petitu týkajícího se stanovení nájemného se musí vyjádřit právě z důvodu své povinnosti sjednocovat judikaturu obecných soudů právě Nejvyšší soud. Ovšem vzhledem k absenci judikatury k této otázce, a tedy existenci právní nejistoty nejen stěžovatele, nelze připustit, aby Nejvyšší soud jen z důvodu formy žaloby dospěl k zamítavému rozsudku. Naopak, pokud se nebude stěžovatelem užitý petit shodovat s představou dovolacího soudu, musí být stěžovateli poskytnuta možnost úpravy petitu v dalším řízení před obecnými soudy. Tento požadavek plyne z priority ochrany základního práva stěžovatele vlastnit majetek.
S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Za shora uvedené situace pak Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele směřující proti rozsudkům Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť - jak uvedeno shora - nyní bude nejprve na dovolacím soudu, aby se rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně znovu v dovolacím řízení zabýval.