ECLI:CZ:US:2002:1.US.738.01
sp. zn. I. ÚS 738/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele město Dobřany, nám. T. G. Masaryka 1, 334 41 Dobřany, zastoupeného advokátkou Mgr. M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 30 Ca 97/2001, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 5. 12. 2000, č.j. 11413/140/2000, ze dne 5. 12. 2000, č.j. 11414/140/2000, ze dne 5. 12. 2000, č.j. 11415/140/2000, ze dne 5. 12. 2000, č.j. 11420/140/2000, ze dne 5. 12. 2000, č.j. 11434/140/2000, ze dne 5. 12. 2000, č.j. 11435/140/2000, ze dne 30. 11. 2000, č.j. 11438/140/2000, ze dne 30. 11. 2000, č.j. 11439/140/2000, a proti platebním výměrům Finančního úřadu Plzeň-jih č. 990000819, ze dne 4. 1. 2000, č.j. 96/00/140960, č. 990000820, ze dne 4. 1. 2000, č.j. 99/00/140960, č. 990000821, ze dne 4. 1. 2000, č.j. 106/00/140960, č. 990000824, ze dne 4. 1. 2000, č.j. 144/00/140/960, č. 990000831, ze dne 4. 1. 2000, č.j. 220/00/140960, č. 990000830, ze dne 4. 1. 2000, č.j. 218/00/140960, č. 990000816, ze dne 3. 1. 2000, č.j. 83/00/140960, č. 990000815, ze dne 3. 1. 2000, č.j. 82/00/140960, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Finanční úřad Plzeň-jih (dále jen "finanční úřad") stanovil platebním výměrem č. 990000819 daňovou povinnost celkem 16630,- Kč, platebním výměrem č. 990000820 daňovou povinnost celkem 16630,- Kč, platebním výměrem č. 990000821 daňovou povinnost celkem 16630,- Kč, platebním výměrem č. 990000824 daňovou povinnost celkem 16630,- Kč, platebním výměrem č. 990000831 daňovou povinnost celkem 16630,- Kč, platebním výměrem č. 990000830 daňovou povinnost celkem 16630,- Kč, platebním výměrem č. 990000816 daňovou povinnost celkem 17350,- Kč, platebním výměrem č. 990000815 daňovou povinnost celkem 17350,- Kč (dále jen "platební výměry") stěžovateli městu Dobřany (dále jen "stěžovatel"). Finanční úřad v souzených věcech vyměřil stěžovateli daň z převodu nemovitostí za použití nákladové metody podle ustanovení §3 vyhlášky č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů.
Stěžovatel v odvoláních vůči všem uvedeným platebním výměrům požadoval snížení daně z převodu nemovitostí a stanovení základu daně podle znaleckých posudků, vždy z ceny stanovené kombinací výnosové a nákladové metody (podle ustanovení §21 citované vyhlášky) s odvoláním na to, že ke dni právních účinků vkladů bylo více než 80 % podlahových ploch v nemovitosti pronajato, protože příslušné nájemní smlouvy byly platné a účinné.
Finanční ředitelství v Plzni jako odvolací orgán (dále jen "finanční ředitelství") změnil platební výměry finančního úřadu:
č. 990000819 rozhodnutím č.j. 11413/140/2000 tak, že z původní částky 16630,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16290,- Kč,
č. 990000820 rozhodnutím č.j. 11414/140/2000 tak, že z původní částky 16630,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16290,- Kč,
č. 990000821 rozhodnutím č.j. 11415/140/2000 tak, že z původní částky 16630,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16290,- Kč,
č. 990000824 rozhodnutím č.j. 11420/140/2000 tak, že z původní částky 16630,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16290,- Kč,
č. 990000831 rozhodnutím č.j. 11434/140/2000 tak, že z původní částky 16630,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16290,- Kč,
č. 990000830 rozhodnutím č.j. 11435/140/2000 tak, že z původní částky 16630,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16290,- Kč,
č. 990000816 rozhodnutím č.j. 11438/140/2000 tak, že z původní částky 17350,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16770,- Kč,
č. 9900000815 rozhodnutím č.j. 11439/140/2000 tak, že z původní částky 17350,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16770,- Kč.
Finanční ředitelství v odůvodněních těchto rozhodnutí poukázalo na to, že v souzených věcech byly předmětem vkladů vlastnického práva (tedy předmětem převodu) přesně definované podíly na nemovitostech a nikoli pronajaté byty. Dnem právních účinků vkladu se uživatelé bytů a jejich dřívější nájemci stali vlastníky konkrétního podílu na nemovitosti. Tímto okamžikem, kdy na nájemce přešlo vlastnické právo k příslušné nemovitosti, zanikají dosavadní nájemní vztahy vyplývající z předchozích nájemních smluv a cena převáděných podílů na nemovitosti nemůže být stanovena podle ustanovení §21 citované vyhlášky kombinací nákladového a výnosového způsobu ocenění, ale nákladovým způsobem dle §3 této vyhlášky. Finanční ředitelství kontrolou předloženého znaleckého posudku, kterou provedlo v rámci řízení o odvolání, zjistilo pochybení zpracovatele tohoto znaleckého posudku, jež bylo odstraněno v novém znaleckém posudku. Změna daňové povinnosti uvedená ve výrocích rozhodnutí o odvolání je důsledkem následné opravy a přepočtu nesprávné výše cen nemovitostí a vypuštěním nesprávně použité výnosové metody ocenění nemovitostí.
Krajský soud v Plzni nejprve usneseními ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 30 Ca 98/2001 - 30 Ca 104/2001 (postupem podle ust. §246c a §112 odst. 1 o.s.ř. v zájmu hospodárnosti řízení) spojil souzené věci vedené u něj pod citovanými spisovým značkami ke společnému řízení s věcí vedenou pod sp. zn. 30 Ca 97/2001, pod níž budou nadále vedeny. Dále krajský soud žaloby na přezkum výše citovaných rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství rozsudkem ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 30 Ca 97/2001, zamítl.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal v prvé řadě na to, že základem daně z převodu nemovitostí je podle ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. cena zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení tohoto zákona. Ustanovení §21 odst. 1 citované vyhlášky upravuje oceňování staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu, avšak za podmínky, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80 % jejich podlahových ploch. Krajský soud v této souvislosti poukázal i na ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož, převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu (srov. ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem). Krajský soud proto konstatoval, že "tato konstrukce nabytí vlastnictví k nemovitosti v daném případě má za následek, že v jediném okamžiku dojde k zániku nájemního vztahu dosavadních nájemců bytu, kteří současně nabyli vlastnictví k nemovitosti představované alikvotním podílem na nemovitosti". Proto krajský soud dospěl k závěru, že ke stanovení zákonného způsobu ocenění stavby je určující charakter stavby a její právní stav, jak je shledán ke dni nabytí nemovitosti. V souzené věci tedy v den nabytí nemovitosti nemohla být naplněna podmínka zachování pronájmu nejméně 80 % podlahové plochy domu (Poznámka: a stěžovatel ani skutečnosti, které by tento výchozí skutkový stav vyvracely či zpochybňovaly, neuváděl v podaných žalobách), a proto v daném případě byla pro základ daně správně použita cena nemovitosti zjištěná použitím nákladového způsobu ocenění platná v den nabytí nemovitosti. Krajský soud - na rozdíl od finančního úřadu, finančního ředitelství i samotného stěžovatele - nehodnotí postup orgánů finanční správy při výpočtu ceny zjištěné nákladovým způsobem jako stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek a uzavírá s tím, že konkrétní procesní kroky, které byly provedeny v daňovém řízení, mají svůj objektivní obsah a jen jejich chybné označení nemůže změnit jejich charakter. Daňová povinnost byla v jednotlivých případech stanovena dokazováním a nikoli za použití pomůcek. Nemohlo proto dojít ani k porušení základních zásad daňového řízení, jež jsou vymezeny v ust. §2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni a citovaná rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť se domnívá, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst 1 a 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel má v podstatě za to, že Krajský soud v Plzni, stejně jako orgány finanční správy, nesprávně vyložily ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, jestliže shodně zaujaly stanovisko, že pro určení základu daně z převodu nemovitosti je rozhodující právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna. Podle názoru stěžovatele je nutné všechny skutkové okolnosti vztáhnout k osobě poplatníka, tedy převodce (nabyvatel je pouze ručitelem), a z toho důvodu měla být daň vyměřena kombinovanou metodou. Stěžovatel dále namítá, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni nabytí nemovitosti tato nebyla pronajata, případně darována. Stěžovatel se domnívá, že Krajský soud v Plzni vyložil zákon ve prospěch státu a tento výklad pak v konečném důsledku znamená stěžovatelovu diskriminaci, neboť byl zatížen vyšší daňovou povinností.
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2001, sp. zn. 30 Ca 97/2001, a v záhlaví uvedená rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni a platební výměry Finančního úřadu Plzeň - jih zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že Krajský soud v Plzni porušil napadeným rozsudkem jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny, neboť mu neposkytl ochranu před nezákonnými rozhodnutími orgánu veřejné správy, ačkoli bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, která vyplývají z čl. 1 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny.
Tuto argumentaci nelze akceptovat.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny a čl. 1 Ústavy ČR, zaručující právo na spravedlivý proces, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního a správního spisu - nebylo mu nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva u Krajského soudu v Plzni domáhal. Podle obsahu soudního spisu jednal krajský soud způsobem, který postup stanovený občanským soudním řádem nezpochybnil.
Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů, není další instancí v systému všeobecného soudnictví a zpravidla mu nepřísluší přehodnocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavními zákony, neshledal, že by uvedeným postupem a právním výkladem krajského soudu bylo porušeno ať již uvedené či jiné základní právo stěžovatele. Ústavní soud dovozuje, že podstatou ústavní stížnosti je pouze polemika s právním názorem Krajského soudu v Plzni (a daňových orgánů), neboť stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. a argumentuje námitkami použitými již v předcházejících řízeních. Těmito námitkami se však Krajský soud v Plzni zabýval, v odůvodnění se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal a učiněný právní závěr není v extrémním nesouladu s provedenými důkazy ani se skutkovými zjištěními. Pokud obecný soud stěžovatelovy žaloby zamítl a opřel se o právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, pak takový postup zásah do jeho ústavního práva přirozeně nepředstavuje.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani co do námitky porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, spočívající v tvrzení, že stěžovateli byla stanovena povinnost nikoliv na základě zákona a v jeho mezích a co do porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze ukládat daně jen na základě zákona. Ústavní soud konstatuje, že předmět daně, způsob jejího vyměření, výpočtu a vybírání, je stanoven zákonem, tj. způsobem ústavně předpokládaným. Ústavní soudu pak nepřísluší - jak bylo ostatně již výše uvedeno - posuzovat běžnou zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud není současně porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo nebo svoboda a stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Proto Ústavní soud dovozuje, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni a rozhodnutími orgánů finanční správy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává.
Obdobně rozhodoval Ústavní soud ve srovnatelných věcech téhož stěžovatele pod sp. zn. III. ÚS 628/01 a IV. ÚS 628/01.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu