ECLI:CZ:US:2004:1.US.746.02
sp. zn. I. ÚS 746/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele A. J., zastoupeného JUDr. P.B., Ph. D., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 A 603/2002, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 2. 2002, č. 310 213 422, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zakotvené zásady rovnosti v právech (čl. 1 Listiny základních práv a svobod) domáhal zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 27. 2. 2002, č. X, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 1 A 603/2002. Citovaným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vyplacení jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb.") s odůvodněním, že zákon se vztahuje na občany ČR, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (srov. ust. §2 citovaného zákona). Stěžovateli bylo proto sděleno, že mu nárok na poskytnutí uvedené peněžní částky za období od 1. 4. 1950 do 30. 9. 1951 nevznikl, jelikož v té době nebyl ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody, ale byl v táboře nucených prací, na což se předmětný zákon nevztahuje.
Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že ačkoliv nepochybuje o protiprávnosti rozhodnutí o zařazování občanů do tábora nucených prací po roce 1948, jejichž neplatnost byla vyslovena již ustanovením §22 zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ztotožnil se s právním názorem České správy sociálního zabezpečení, že doba, kterou byl stěžovatel nucen nedobrovolně strávit v takovém táboře, nemůže být zhodnocena z hlediska zákona č. 261/2001 Sb. pro účely přiznání jednorázové peněžní částky.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl podle rozhodnutí komise Krajského národního výboru v roce 1950 zařazen do tábora nucených prací po odpykání šestiměsíčního trestu odnětí svobody pro pokus o trvalé opuštění tehdejšího Československa. Za uvedenou křivdu mu bylo dne 2. 3. 1992 Ministerstvem vnitra přiznáno finanční odškodnění podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."). Po nabytí účinnosti zákona č. 261/2001 Sb. podal České správě sociálního zabezpečení žádost o poskytnutí předmětné peněžní částky i podle tohoto zákona. S výše uvedenými právními závěry České správy sociálního zabezpečení a Vrchního soudu v Praze stěžovatel nesouhlasí; domnívá se, že ačkoliv o zařazení do táborů nucených prací nerozhodovaly soudy, ale komise zřízené Krajskými národními výbory a rozhodnutí, na základě kterého byl do tábora umístěn bylo zrušeno podle zákona č. 87/1991 Sb. a nikoliv podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo zákona č. 198/1993 Sb., které jsou zmíněny v ust. §2 zákona č. 261/2001 Sb., měl by být výklad tohoto ustanovení extenzivní, aby zahrnoval i jeho situaci. Podle stěžovatelova názoru nebyla dodržena zásada rovnosti v právech, jestliže mají být z nároku na poskytnutí jednorázové částky dle citovaného zákona vyjmuti někteří občané jen proto, že o jejich osudu nerozhodl soud, ale komise KNV. Tito občané sice mohli být odškodněni podle zákona č. 87/1991 Sb., což je- jak stěžovatel uvádí- i jeho případ, ovšem ti, na které se vztahuje zákon č. 261/2001 Sb. byli ve většině případů navíc odškodněni již podle zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel proto navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou zkoumaného případu je otázka, zda výklad ust. §2 zákona č. 261/2001 Sb. (viz výše) použitý rozhodujícími orgány veřejné moci, lze označit za ústavněkonformní, či zda je na místě interpretace natolik rozšiřující (ve smyslu shora popsaného stěžovatelova názoru), že by zahrnovala mezi oprávněné osoby podle citovaného zákona i osoby, zařazené do tzv. táborů nucených prací.
Uvedený zákon je jedním ze série právních předpisů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na předchozí období nedemokratických a nelegitimních totalitních režimů, panujících na území České republiky, resp. bývalého Československa, jež systematicky porušovaly základní lidská práva (komunistický a nacistický režim) a alespoň částečně zmírnit křivdy spáchané na jejich obětech, jakož i ocenit statečný odpor proti nim (srov. kromě již citovaných zákonů č. 261/2001 Sb., č. 119/1990 Sb., 87/1991 Sb. a 198/1993 Sb., zejména zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické perzekuce a zákon č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945).
Tvrzená nerovnost, spočívající podle mínění stěžovatele v tom, že osoby odškodněné podle zákona č. 87/1991 Sb. (případ stěžovatele) nemohou, na rozdíl od osob, odškodněných v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb., usilovat o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., nedosahuje podle názoru Ústavního soudu ústavněprávní roviny. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval zásadou rovnosti, zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Mimo jiné vyslovil, že odmítá absolutní chápání tohoto principu, přičemž konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 36/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 179). Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování jednotlivých subjektů a práv. Hledisko první přitom Ústavní soud spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá z právního názoru, vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 209): "nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod." (shodně Pl. ÚS 5/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 217-218). Uvedené zásady vyjádřil Ústavní soud souhrnně ve svém nálezu vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, str. 171. K žádnému z uvedených předpokladů vzniku z ústavního hlediska chápané nerovnosti, zejména z hlediska intenzity, zpochybňující její samotnou podstatu, však podle přesvědčení Ústavního soudu ve zkoumané věci nedošlo.
Výklad, použitý orgány veřejné moci, jejichž rozhodnutí byla napadena ústavní stížností je tedy možno i z ústavněprávního hlediska akceptovat. Nárok na finanční odškodnění za dobu strávenou v táborech nucených prací oprávněným osobám upravuje zákon č. 87/1991 Sb. a peněžní náhrada na základě tohoto zákona byla stěžovateli - jak sám uvádí v ústavní stížnosti - již přiznána. Vrchní soud v Praze, resp. ČSSZ, pak nepochybily, jestliže příslušné zákonné ustanovení vyložily podle jeho znění, jelikož výslovně vyjádřeným úmyslem zákonodárce bylo odškodnit občany, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo zčásti zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Opačný výklad zastávaný stěžovatelem by již nebyl výkladem rozšiřujícím, nýbrž interpretací v přímém rozporu se zákonem, který je platný a účinný.
V této souvislosti lze dodat, že v principu stejný právní názor vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 6. 2003, č.j. 6 A 537/2002-28 (srov. Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 1, ročník 2004, str. 17,18).
Jako obiter dictum lze připustit, že patrně jinak by bylo případ možno posuzovat, pokud by skupině osob, postižených umístěním do pracovních táborů, nebylo přiznáno - na rozdíl od jiných kategorií oprávněných osob - vůbec žádné odškodnění, resp. peněžní náhrada. V případě takové nerovnosti by již skutečně bylo na místě hledat cestu ke zmírnění uvedené křivdy buď ve výrazně extenzivní interpretaci konkrétních zákonných ustanovení - což by bylo ovšem i v takovém případě pochybné - nebo přímo uvažovat o tzv. protiústavním mlčení zákonodárce.
Pro úplnost lze ještě doplnit, že zákonodárci nic nebránilo a v zásadě nebrání opětovně reagovat na dané protiprávní jednání totalitního státu např. novelizací předmětného zákona. Je však třeba připomenout, že koncepce restitučního, rehabilitačního a dalšího na křivdy minulosti reagujícího zákonodárství je budována na principu toliko částečného zmírnění některých křivd, když jejich úplné odstranění není - již z povahy věci - možné.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu