ECLI:CZ:US:2002:1.US.79.02
sp. zn. I. ÚS 79/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti P.K., , zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2001 č.j. 22 Co 451/2001-158, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 11.10.2001 č.j. 10 C 17/2001-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4.2.2002, posléze doplněným, domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2001 č.j. 22 Co 451/2001-158, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 11.10.2001 č.j. 10 C 17/2001-114, jimiž byla pravomocně zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal vůči České republice náhrady škody. Stěžovatel zastává názor, že napadenými rozsudky obecných soudů byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle jeho názoru obecné soudy nesprávně dospěly k závěru, že mu nárok na náhradu škody nevznikl. Uvedl, že v souvislosti s utrpěným pracovním úrazem se stal invalidním a nejproduktivnější roky svého života nemohl vykonávat své povolání a hmotně řádně zabezpečovat potřeby své rodiny. V důsledku nesprávného postupu soudu musela být chybná rozhodnutí několikrát měněna a věc byla projednávána před soudy po dobu 16 roků. Z toho stěžovatel usuzuje, že bylo porušeno jeho právo uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů. Stěžovatel se také domnívá, že jeho případ je případem zvláštního zřetele hodným a bylo proto patrně možné aplikovat ustanovení §3 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. S jeho odvolací námitkou se soud druhého stupně nevypořádal a v odůvodnění rozsudku se s touto námitkou podrobně nezabýval. V tomto směru stěžovatel odkázal na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž je z hlediska stanoveného postupu podle čl. 36 odst. 1 Listiny požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí; povšechné a obecné zdůvodnění rozhodnutí není v souladu s ústavním pořádkem České republiky. V průběhu řízení doručil stěžovatel Ústavnímu soudu další listiny, v nichž vznášel nové námitky vůči postupu obecných soudů.
Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Obvodní soud pro Prahu 2 odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ministerstvo spravedlnosti se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně obsáhlého spisového materiálu a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří problematika předpokladů náhrady škody způsobené rozhodnutími soudů. Stěžovatel se žalobou ze dne 25.1.2001 domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 náhrady škody vůči České republice, která mu údajně vznikla rozhodnutími obecných soudů z 80. a 90. let (řízení bylo vedeno pod sp. zn. 10 C 17/2001). V žalobě uvedl, že všechna rozhodnutí jsou pravomocná a odůvodněna nepravdivě, takže jsou neplatná. Škoda mu měla být způsobena tím, že v dlouhodobém sporu o odškodnění pracovního úrazu mu nebyla přiznána náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Teprve po řadě procesních úkonů, včetně ustanovení právního zástupce soudem, byla zpřesněna žaloba tak, aby splňovala předepsané náležitosti. Vyplývá z ní, že stěžovatel utrpěl v roce 1980 pracovní úraz a v následujících letech probíhala řada soudních sporů o náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Stěžovatelova pozornost se upíná k rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.1990, sp. zn. 6 Cz 39/90, kterým byly z důvodu porušení zákona dva předchozí rozsudku zrušeny. Posléze byla věc přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 8, který o ní rozhodl rozsudkem ze dne 19.12.1994, sp.zn. 12 C 366/93, po odvolání stěžovatele byl tento rozsudek potvrzen Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 28.3.1995 č.j. 20 Co 65/95-755. Podle stěžovatelova názoru oba dva posledně uvedené rozsudky nebyly vydány v souladu se zákonem, nerespektovaly závazný právní názor vyslovený Nejvyšším soudem České republiky. Proto je stěžovatel přesvědčen, že důsledkem těchto rozhodnutí je vznik škody, jejíž náhrady se domáhal. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla stěžovatelova žaloba zamítnuta, neboť soud shledal, že jeho nárok je nutno posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. a to s ohledem na promlčení nároku (námitka promlčení byla v řízení uplatněna). Navíc soud dodal, že nemá možnost posuzovat zákonnost pravomocného rozhodnutí a že nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Odvolacím soudem byl tento rozsudek potvrzen (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13.12.2001, č.j. 22 Cdo 451/2001-158), opětovně s odvoláním na to, že stěžovateli nárok na náhradu škody nevznikl, neboť rozhodnutí, z něhož dovozuje škodu, nebylo pro nezákonnost zrušeno. Stěžovatel byl také upozorněn na skutečnosti, podle nichž nelze aplikovat ust. §3 zákona č. 58/1969 Sb. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel podal ve věci dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2002 č.j. 25 Cdo 705/2002-213, odmítnuto.
Po seznámení s obsahem soudních spisů ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 12 C 366/93, sp. zn. 18 C 90/97, sp. zn. 10 C 154/2000 a sp. zn. 10 C 17/2001 považuje Ústavní soud za prokázané, že se stěžovatel se svými nároky opakovaně obrací na obecné soudy, jakož i na Ústavní soud, přitom v průběhu řízení činí řadu dalších procesních úkonů. V těchto případech se stěžovatel stává účastníkem řízení a je na něm, aby respektoval předepsané náležitosti příslušných úkonů, a to tak, aby mohly nastat zamýšlené právní následky. Zejména je nutno poukázat na to, že předmětem žaloby je tzv. žalobní nárok, tedy nárok žalobcem v žalobě uplatňovaný. Jeho přesná formulace má být obsažena v té části žaloby, která se nazývá žalobní petit. Ačkoliv žalobcův požadavek musí logicky vyplývat ze žalobního děje a z jeho právní kvalifikace, nelze nikdy vymezení žalobního nároku ponechat na soudu, nýbrž žalobce musí přesně svůj žalobní nárok vyjádřit. Je to důsledkem převážně dispozitivního charakteru soukromých práv i procesní dispoziční zásady. Úspěch žaloby závisí též na žalobním důvodu (tj. na právním důvodu žaloby), jímž se převážně rozumí hmotněprávní vztah, o nějž žalobce opírá svůj uplatňovaný nárok a jenž vyplývá ze souhrnu tvrzených skutečností. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel činí vůči obecným soudům řadu nekvalifikovaných úkonů, které nemohou vyvolat takové následky, které chce stěžovatel dosáhnout. Také jejich hmotněprávní základ není dán, což platí především o důvodech stěžovatelova požadavku na náhradu škody. V posuzovaném případě obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily zamítnutí žaloby, především s ohledem na neexistenci předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel se proto nemůže dovolávat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a to ani ve vztahu k údajnému neodůvodnění aplikace §3 zákona č. 58/1969 Sb. Městský soud v Praze se s touto námitkou v odůvodnění dostatečně vypořádal. Stěžovatel se v řízení, v němž napadá rozsudky obecných soudů z r. 2001, nemůže dovolávat údajného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, k němuž mělo dojít v jiných řízeních.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu