ECLI:CZ:US:2014:1.US.797.14.1
sp. zn. I. ÚS 797/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Vilmy Langové, zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 12. 2013, č. j. 18 Co 619/2013-51, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 a 36 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 Co 619/2013 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2010, č. j. 31 C 216/2009-39, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodčího nálezu sp. zn. 16359/09, ev. č. 86868 ze dne 20. 7. 2009, kterým byla zavázána k zaplacení částky 198 373 Kč, úroku z prodlení ve výši 0,08 % denně z částky 198 373 Kč od 1. 2. 2009 do zaplacení a náhradě nákladů řízení ve výši 3 499 Kč. Rozsudkem ze dne 5. 1. 2012, č. j. 27 Co 70/2011-76, Krajský soud v Brně rozsudek Městského soudu v Brně potvrdil a zavázal stěžovatelku k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 9 600 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání a návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. O návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud nerozhodl. Na návrh oprávněného CETELEM ČR, a. s. byla usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 10. 2012, č. j. 12 EXE 524/2012-18 nařízena exekuce ohledně oprávněnému pravomocně přiznaných nákladů řízení před soudem prvního stupně (9 600 Kč) i soudem odvolacího (9 600 Kč). Na návrh stěžovatelky Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 11. 1. 2013, č. j. 12 Exe 524/2012-33, odložil provedení exekuce do doby rozhodnutí dovolacího soudu. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 33 Cdo 3571/2012-146, byl rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodčí nález byl poté rozsudkem Městského soudu v Brně dne 26. 8. 2013 zrušen. Usnesením soudního exekutora ze dne 25. 9. 2013, č. j. 103 Ex 48634/12-43 byla exekuce zastavena a stěžovatelce bylo uloženo nahradit oprávněnému náklady řízení v částce 3 025 Kč a soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
Napadené rozhodnutí soudu považuje stěžovatelka za nesprávné ze tří důvodů. Prvním důvodem je, že výše náhrady nákladů exekuce je nesprávně stanovena, protože soudní exekutor v exekuci nevymohl žádné plnění a jeho odměna by tedy měla být vypočtena z nulového základu a náklady by měly být vyčísleny nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11, sp. zn. II. ÚS 1540/08 a sp. zn. I. ÚS 2930/09. Stěžovatelka spatřuje pochybení odvolacího soudu v tom, že výši odměny soudního exekutora nijak nezdůvodnil, pouze odkázal na jeho vlastní výpočet. Odvolací soud se taktéž nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky týkajícími se náležité opatrnosti oprávněného spočívající v tom, zda mohl v době zahájení exekučního řízení předjímat pozdější zrušení exekučního titulu. Posledním důvodem je skutečnost, že odvolací soud zasáhl do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví, neboť byla nucena nést náklady exekučního řízení, které vznikly z nezákonných a později zrušených rozhodnutí.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení §89 exekučního řádu, tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem §89 exekučního řádu, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace §89 exekučního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Podle §89 věty první exekučního řádu platí, že dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil.
V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové zdůraznil, že v nyní projednávané věci není exekučním titulem rozhodčí nález, nýbrž rozsudky soudu prvního a druhého stupně, jimiž bylo uloženo stěžovatelce nahradit oprávněnému náklady řízení. Na rozdíl od exekucí vedených podle rozhodčích nálezů zde není pochybnosti o pravomoci orgánu, který vydal exekuční titul. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud jako soud dovolací nerozhodl o odkladu vykonatelnosti, měla stěžovatelka v souladu s pravomocnými a vykonatelnými soudními rozhodnutími splnit uloženou povinnost. Protože tak neučinila, zavinila (i když to na první pohledu vypadá nelogicky) z procesního hlediska zastavení exekuce.
Takto řádně odůvodněný závěr Krajského soudu v Hradci Králové je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelky v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace §89 exekučního řádu byly provedeny odvolacím soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové především převzal názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10 (N 449/58 SbNU 449). V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval: "Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/09, domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup". Shodně na věc pohlížel Ústavní soud ve svém ve svém nálezu ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13, ve kterém ve vztahu ke skutkovým okolnostem věci projednávané pod sp. zn. II. ÚS 549/10 uvedl následující: "Podstatná okolnost, ze které lze usuzovat případnou relevantnost závěrů nálezu sp. zn. II. ÚS 594/10 na projednávanou věc, spočívá v předpokladu reálné možnosti povinného splnit právní povinnost uloženou rozsudkem soudu. V tehdejší věci byl do vydání pozdějšího kasačního nálezu Ústavního soudu stav takový, že existoval pravomocný vykonatelný titul a povinný jeho obsah znal. Přitom však neplnil povinnost z něj plynoucí "pouze" proto, že namítal vadnost rozsudku, jehož vykonatelnost ovšem nebyla Ústavním soudem odložena ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel proto před zahájením exekuce vědomě porušoval právní povinnost uloženou mu tímto rozsudkem. Popíral tak současně účel právní moci soudního rozhodnutí, čímž zasahoval nežádoucím způsobem do pravomocně zjednaného právního stavu. Tehdejší oprávněný byl naopak v legitimním očekávání, že povinný bude vůči němu plnit po právní moci takového rozsudku, když pouhý odkaz na okolnost, že byla podána ústavní stížnost (při neexistenci odkladu vykonatelnosti rozsudku ze strany Ústavního soudu), jejíž osud nebylo možno předvídat, nemohl sloužit jako důvod pro takové odepření poslušnosti".
Obdobný přístup zaujal Ústavní soud např. také ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2013. sp. zn. I. ÚS 1762/11, ve kterém se taktéž vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně zásahu do jeho práva na ochranu vlastnictví následovně: "Co se týče námitky stěžovatelky na porušení práva vlastnit majetek a jeho ochranu, je dle Ústavního soudu neopodstatněná. Nedílným atributem práva jako normativního systému je jeho vymahatelnost. Bez tohoto atributu by se právo velice brzy stalo jen bezmocnou hříčkou v rukách nejmocnějších či nejsilnějších a nakonec by se stalo pouhým bezprávím. K prosazení spravedlnosti slouží nucený výkon rozhodnutí, který probíhá buď podle části VI. občanského soudního řádu nebo podle exekučního řádu. Pokud nechce povinný plnit dobrovolně, umožňuje stát vymoci pohledávky oprávněného i proti vůli povinného. Vymáhání pohledávky se sebou přináší zvýšené náklady, které nese povinný, není-li zákonem stanoveno jinak. Přenášet náklady na oprávněného - jak bylo uvedeno v již citovaném nálezu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10 - podle současné právní úpravy lze pouze v mimořádných případech, když zejm. zavinil zastavení probíhající exekuce. V konkrétním případě přitom byla exekuce zastavena kvůli tomu, že vykonatelný exekuční titul byl zrušen. Sama skutečnost, že Ústavní soud zrušil exekuční titul, ještě nepostačuje k tomu, aby byly na oprávněného přeneseny náklady nuceného výkonu rozhodnutí". Výše uvedené závěry nepochybně dopadají i na nyní projednávanou věc.
Pokud stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3726/11, sp. zn. II. ÚS 1540/08, sp. zn. I. ÚS 2930/09, ty se týkají situace, kdy dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce před tím, než mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Není tedy možno se stěžovatelkou souhlasit v tom, že by základem pro určení odměny soudního exekutora měla být proto částka nulová, jak tomu bylo v jí uváděných nálezech. Nelze taktéž přisvědčit stěžovatelce v tom, že "byla přiznána odměna a náhrada exekutorovi, který nic nevykonal". Z vyžádaného spisu soudního exekutora Ústavní soud zjistil, že soudní exekutor ve věci činil řadu úkonů a do rozhodnutí o odložení exekuce vydal několik exekučních příkazů (dne 1. 11. exekuční příkaz na prodej nemovitostí povinného a na zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech povinného, dne 2. 11 2012 exekuční příkaz na přikázání pohledávky srážkami ze mzdy povinného).
Ústavní soud nemá taktéž za důvodnou námitku stěžovatelky, že Krajský soud v Hradci Králové své rozhodnutí ve vztahu k nákladům exekuce nedostatečně odůvodnil. Náklady exekuce (odměna exekutora ve výši 3 000 Kč a náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč) byly vyčísleny soudním exekutorem v usnesení ze dne 25. 9. 2013, č. j. 103 Ex 48634/12-43, odvolací soud je považoval za správné, a na jejich podrobnou specifikaci v usnesení odkázal. Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná". Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci, kdy odvolací soud stěžovatelce vyložil, proč je povinna hradit oprávněnému náklady řízení a soudnímu exekutorovi (v minimální výši) náklady exekuce, a tento svůj závěr řádně odůvodnil.
Odvolací soud se taktéž zabýval náležitou opatrností oprávněného spočívající v tom, zda mohl v době zahájení exekučního řízení předjímat pozdější zrušení exekučního titulu. V napadeném odůvodnění odvolacího soudu je zcela srozumitelně s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyloženo, proč se soud v této souvislosti neztotožňuje s odvolacími námitkami stěžovatelky, včetně závěru, že ještě v říjnu 2012 mohl oprávněný důvodně předpokládat, že stěžovatelka neuspěje se svou žalobou na zrušení rozhodčího nálezu, neboť namítla neplatnost rozhodčí doložky až v soudním řízení v rozporu s §33 zákona o rozhodčím řízení ve znění účinném do 31. 3. 2012. Jak odvolací soud uvádí, ke sjednocení judikatury ohledně povinnosti spotřebitele uplatnit neplatnost rozhodčí doložky již v rozhodčím řízení došlo až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2628/2010.
Stěžovatelka nepředložila Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by její tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví dokládaly. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, která vychází z názoru stěžovatelky na výklad dotčeného ustanovení exekučního řádu, je polemikou s výkladem procesního pravidla obecnými soudy. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelky. To, že Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozhodnutím nevyhověl návrhu stěžovatelky, samo o sobě porušení principů ústavnosti není.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2014
Kateřina Šimáčková, v.r.
předsedkyně senátu