ECLI:CZ:US:2010:2.US.594.10.1
sp. zn. II. ÚS 594/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 19. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 594/10 ve věci ústavní stížnosti CREDIT CAMBLE, spol. s r. o., se sídlem Lannova 61, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2009 č. j. 6 Co 3075/2009-71 o nákladech exekuce, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a J. K. jako vedlejšího účastníka řízení.
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. prosince 2009 č. j. 6 Co 3075/2009-71 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, přičemž v postupu obecných soudů lze zároveň spatřovat i porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. prosince 2009 č. j. 6 Co 3075/2009-71 k odvolání povinného (vedlejšího účastníka) v exekuční věci oprávněné (stěžovatelky) změnil usnesení Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. srpna 2009 č. j. 2 Nc 2646/2007-52, jímž bylo exekuční řízení zastaveno, ve výroku o nákladech exekuce tak, že oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Stanislavu Pazderkovi náklady exekuce ve výši 195 825 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Ohledně nákladů exekuce konstatoval, že podle §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen "exekuční řád") platí, že pokud dojde k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení řízení zavinil. Při rozhodování o nákladech řízení jde o posouzení, zda se oprávněný nedopustil procesního pochybení. V daném případě odvolací soud spatřoval procesní pochybení oprávněné v tom, že Ústavním soudem byly na základě ústavní stížnosti povinného zrušeny rozsudky, které v dané věci představovaly exekuční titul pro exekuci.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá shora uvedené porušení ústavně zaručených práv na ochranu majetku a spravedlivý proces. Stěžovatelka předně zdůrazňuje, že odvolací soud při posuzování otázky nákladů exekuce aplikoval nesprávné právní normy. Poukazuje na to, že exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. listopadu 2007 č. j. 2 Nc 2646/2007-9. Proto i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a ústavně konformní interpretaci intertemporality §89 exekučního řádu, ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007, bylo třeba posoudit výkon rozhodnutí včetně zastavení exekuce dle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007. Z odůvodnění napadeného usnesení je však patrno, že soud tak nepostupoval a na zjištěný skutkový stav aplikoval §89 ve znění po novele provedené zákonem č. 347/2007 Sb. a ignoroval přitom konstantní judikaturu Ústavního soudu.
4. Dále poukazuje na skutečnost, že napadené usnesení neobsahuje žádné bližší zdůvodnění závěrů. Soud se tak nevypořádal s tím, proč je nutné spatřovat procesní pochybení právě v tom, že byly exekuční tituly zrušeny Ústavním soudem. Z toho stěžovatelka usuzuje, že odůvodnění neodpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení, stanoveným v §157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."). Tím, že odvolací soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, dopustil se dle názoru stěžovatelky svévole a tím i porušení práva na spravedlivý proces.
5. Stěžovatelka vyjádřila dále přesvědčení, že i samotné meritorní řešení otázky nákladů řízení je nesprávné a v rozporu se zákonem. V této souvislosti zpochybňuje, že by na její straně došlo k procesnímu pochybení a zavinění zastavení exekuce. Procesní pochybení totiž nelze spatřovat v tom, že podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle pravomocných exekučních titulů, kdy bylo v době nařízení zároveň evidentní, že vedlejší účastník pohledávku neuhradil a ani neuhradí, a kdy oprávněné bylo známo, že disponuje postižitelným majetkem. V době nařízení exekuce tedy stěžovatelce svědčily exekuční tituly, které byly pravomocné a formálně i materiálně vykonatelné. Je-li právním předpisem jednoznačně určeno, kdy nabývá soudní rozhodnutí právní moci a vykonatelnosti, nemůže být stěžovatelce kladeno k tíži, že postupovala v souladu s těmito předpisy, a nelze v tomto shledávat její procesní pochybení. Skutečnost, že budou exekuční tituly zrušeny, nemohla stěžovatelka nijak ovlivnit ani předvídat. Z hlediska nákladů exekuce to měl být povinný, komu měla být tato povinnost uložena. Byl to totiž povinný, kdo zavinil podání návrhu na nařízení exekuce, neboť i přesto, že byl pravomocnými soudními rozhodnutími zavázán k plnění, toto neučinil a stěžovatelce nezbylo než se domáhat svých přiznaných práv soudní cestou.
III.
6. Ústavní soud si pro náležité posouzení věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, jakož i od Okresního soudu v Prachaticích příslušný spis.
7. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření uvedl, že si není vědom porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soud dále odkázal na právní závěry plynoucí z odůvodnění napadeného usnesení. Podotkl, že i když byl nesprávně citován §89 exekučního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 347/2007 Sb., bylo o náhradě nákladů exekutora rozhodováno v souladu s §89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007, podle něhož rozhoduje soud o náhradě nákladů podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo.
8. Vedlejší účastník ve vyjádření uvedl, že odvolací soud rozhodl v napadeném výroku správně; pochybil až ve výroku III, jímž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, přičemž zcela přehlédl, že povinný, resp. právní zástupce podal doplnění odvolání a vyjádření. Vedlejší účastník ve shodě s odvolacím soudem shledává zavinění stěžovatelky na zastavení řízení, přičemž poukazuje na celkové okolnosti provádění exekučního řízení.
IV.
9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu včetně řádného zastoupení stěžovatelky doloženého speciální plnou mocí a je i důvodná.
10. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k meritu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Rozhodování o nákladech řízení je však i přesto, že se jedná o otázku podružnou, integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu.
11. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
12. Stěžovatelka v prvé řadě zpochybňuje správnou aplikaci §89 exekučního řádu, resp. zpochybňuje ústavně konformní interpretaci intertemporality citovaného ustanovení. V dané věci byla exekuce nařízena na základě návrhu oprávněné usnesením ze dne 27. listopadu 2007, tedy za účinnosti exekučního řádu účinného do 31. prosince 2007, tj. před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. S ohledem na stěžovatelkou citovanou judikaturu Ústavního soudu [dále např. plenární nález sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.)] bylo třeba i zastavení exekuce posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2007. Ustanovení §89 exekučního řádu ve znění do 31. prosince 2007 znělo: "Dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.". V odůvodnění svého usnesení však odvolací soud cituje, což i sám ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připouští, §89 exekučního řádu ve znění po 1. lednu 2008 a na základě tohoto zkoumá především procesní zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce.
13. Ústavní soud se nyní k charakteru stávající právní úpravy nevyjadřuje. Právní úprava původní (účinná do 31. prosince 2007) však byla jednoznačně vyložena ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545), z něhož se podává, že na oprávněného by povinnost k náhradě nákladů měla být přenášena pouze ve zcela výjimečných případech. Východiskem pro tyto úvahy je, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. V citovaném stanovisku se dále uvádí, že v situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje výslovně §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
14. V dané věci oprávněná vycházela z existence vykonatelných exekučních titulů, jakož i z vědomosti o majetnosti povinného, což se potvrdilo i tím, že byla úspěšně provedena dražba nemovitosti povinného. Ze žádné z těchto skutečností nelze vyvozovat účast oprávněné a její zavinění na zastavení exekuce. Konstruování procesního zavinění oprávněné založené pouze na tvrzení, že exekuční tituly byly zrušeny Ústavním soudem, je nedostačující. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela logicky poukazuje na to, že návrh na nařízení exekuce podala na základě materiálně i formálně vykonatelných exekučních titulů a rozhodnutí Ústavního soudu, který tyto tituly zrušil, nemohla předvídat ani jinak ovlivnit. Jestliže tedy odvolací soud rozhodl o povinnosti oprávněné hradit náklady exekuce, aniž by jí bylo možno vytýkat nedostatek náležité opatrnosti, nepostupoval v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a vyplývají i z judikatury Ústavního soudu. Tím porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i její právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
15. Co se týče povinného, na nějž povinnost hradit náklady exekuce po zrušení napadeného rozhodnutí přejde, je tato povinnost odůvodněna tím, že v době nařízení výkonu rozhodnutí bezpochyby existoval vykonatelný titul a povinný měl na základě tohoto titulu svoji povinnost zaplatit stanovenou tímto titulem splnit, třebaže posléze byl tento titul zrušen. Vzhledem k tomu, že tak neučinil dobrovolně, nastoupila nucená exekuce se všemi důsledky z toho plynoucími (tedy i s povinností podílet se na náhradě nákladů řízení). Povinný však měl (a stále má) možnost, a toto řešení bylo akceptováno v nálezu sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009 (N 203/54 SbNU 519), domáhat se náhrady nákladů exekučního řízení po státu z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup.
16. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí.