ECLI:CZ:US:2011:1.US.799.11.2
sp. zn. I. ÚS 799/11
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 4. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 799/11 ve věci ústavní stížnosti ČSOB Leasing, a. s., se sídlem Na Pankráci 310/60, 140 00 Praha 4, IČ: 63998980, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53, výrokové části III, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010, kterým bylo mimo jiné změněno usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna nahradit povinnému (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšímu účastníkovi) náklady odvolacího řízení, a kterým byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008 č. j. 55 Sm 160/2008-10, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a J. J. jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53, výroková část III, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010, se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53, výrokovou částí III, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010, rozhodl, že ve věci oprávněné (stěžovatelky) proti povinnému J. J. (dále též jen "povinný") o exekuci, k odvolání povinného proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2010 č. j. 32 EXE 1819/2010-9, se mění uvedené usnesení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit povinnému náklady odvolacího řízení ve výši 43 566 Kč. V citovaném usnesení odvolací soud dále rozhodl, že návrh stěžovatelky na nařízení exekuce podle směnečného platebního rozkazu Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2008 č. j. 55 Sm 160/2008-10 (dále jen "SPR") k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 1 499 051 Kč s úrokem z prodlení ve výši 6 % p. a. od 20. 4. 2007 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 4 997 Kč a nákladů nalézacího řízení ve výši 141 068,10 Kč se zamítá (výroková část I), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výroková část II) a že o nákladech exekutora rozhodne samostatným usnesením okresní soud (výroková část IV).
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění uvedl, že odvolání je opodstatněné, neboť povinný prokázal, že se při doručování SPR v den, kdy nebyl zastižen (6. 8. 2008), v místě doručování nezdržoval a nebyl tam ani v době deseti dnů od uložení SPR, tj. do 16. 8. 2008, neboť prokázal, že se v té době zdržoval v obci Malá Morávka. Protože odvolací soud dospěl k závěru, že k exekuci navržený SPR není formálně vykonatelný, neboť není splněn zákonem stanovený předpoklad pro nařízení exekuce spočívající v existenci řádného exekučního titulu [§40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)], musí být návrh na exekuci z tohoto důvodu zamítnut.
Odvolací soud dále konstatoval, že povinný byl zcela úspěšný i v odvolacím řízení, a náleží mu proto proti stěžovatelce právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (§142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř. a §52 odst. 1 exekučního řádu); soud následně vyčíslil náklady povinného vynaložené v odvolacím řízení v částce 43 566 Kč. (Poznámka: Krajský soud v písemném vyhotovení usnesení z 29. 11. 2010 ve výrokové části III uvedl částku ve výši 85 692 Kč, kterou následně citovaným opravným usnesením ze dne 21. 3. 2011 změnil na správnou částku ve výši 43 566 Kč.)
II.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53, výrokové části III (ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010), neboť jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], právo na vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a dále čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka v prvé řadě poukázala na dosavadní průběh řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2696/08 (N 119/53 SbNU 495) - který řešil skutkově zcela totožnou věc - namítla, že odvolací soud uplatnil zásadu úspěchu strany ve sporu pouze mechanicky, aniž by se zabýval celkovým zhodnocením všech okolností souzené věci. Stěžovatelka zejména zdůraznila, že povinný byl úspěšný pouze v tom, že prokázal neexistenci podmínek uplatnění fikce doručení SPR; stěžovatelka však v žádném případě neměla možnost tyto skutečnosti prověřit a zkoumat, zda je doložka právní moci a vykonatelnosti na SPR vyznačena oprávněně, či nikoli. Stěžovatelka se domnívá, že není úkolem obecných soudů pouze mechanicky rozhodovat o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem skutkovým okolnostem, jež mají podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V kontextu souzené věci je zapotřebí mezi zvažované skutečnosti zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou, ale pochybením státního orgánu. Stěžovatelka zdůraznila, že vycházela z legitimního očekávání, že v její prospěch bude vydáno reálně vykonatelné rozhodnutí a že následně na jeho základě bude rovněž zahájeno řízení vedoucí k nucenému výkonu tohoto rozhodnutí. Presumpce správnosti aktů státu, včetně soudních rozhodnutí, zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí, na němž je vyznačena doložka právní moci a vykonatelnosti, je rozhodnutím vykonatelným. Důvěra v soudní rozhodnutí a reálná vynutitelnost práva zcela jistě patří mezi základní atributy právního státu a jako takové by měly být chráněny.
Stěžovatelka dále poukázala na rozdíl mezi vypočtenou a v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedenou výší náhrady nákladů odvolacího řízení (43 566 Kč) a částkou uvedenou ve výrokové části III tohoto rozhodnutí (85 692 Kč). Uvedla, že na zjevnou nesprávnost v podobě chyby v psaní opakovaně upozorňovala a soud tuto chybu k datu podání ústavní stížnosti neopravil, čímž došlo k dalšímu podstatnému a protiústavnímu zhoršení jejího postavení.
Stěžovatelka navrhla, aby bylo napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ve výrokové části III zrušeno.
Stěžovatelka vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.
III.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění vlastního rozhodnutí, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. Krajský soud navíc dodal, že ve věci bylo vydáno dne 21. 3. 2011 opravné usnesení.
Vedlejší účastník J. J. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připomenul opravné usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010, kterým krajský soud ve výrokové části III usnesení téhož soudu ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53 změnil původně uvedenou částku ve výši 85 692 Kč na správnou částku ve výši 43 566 Kč. V této souvislosti poukázal na to, že v důsledku řádné nápravy citovaného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (tj. opravy písařské chyby) k zásahu do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces nedošlo. Dle vedlejšího účastníka stěžovatelka měla na tuto skutečnost reagovat, což zjevně neučinila; ústavní stížnost proto podala předčasně a nevyužila všech zákonných prostředků proti nečinnosti soudce. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl a aby mu přiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení dle §9 odst. 3 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto od něho se souhlasem účastníků upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
IV.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda - zejména se zřetelem na výše uvedenou námitku vedlejšího účastníka - jsou v souzené věci splněny zákonné náležitosti, které by bránily jejímu projednání a rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud posoudil skutečnost, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53, výrokové části III, svěřením poštovní přepravě dne 17. 3. 2011 (Ústavnímu soudu byla doručena dne 18. 3. 2011), tj. těsně (59. den) před skončením 60denní lhůty pro podání ústavní stížnosti. (Poznámka: Citované usnesení, které stěžovatelka napadla ústavní stížností, jí bylo doručeno soudním exekutorem dne 17. 1. 2011.) Významné je však obzvláště to, že ústavní stížnost v meritu směřovala proti jiným zásadním důvodům (jak uvádí stěžovatelka výše a Ústavní soud sub IV tohoto nálezu), a nikoli pouze proti důsledku neopravení písařské chyby, kterou krajský soud ostatně odstranil opravným usnesením ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010, o čemž byl Ústavní soud zpraven ve vyjádření téhož krajského soudu ze dne 20. 4. 2011. Proto nepovažoval Ústavní soud takto po formální stránce koncipovanou ústavní stížnost za defektní, resp. za nesplňující zákonné náležitosti. Projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé proto nic nebrání, byť stěžovatelka výslovně citované opravné usnesení později nenapadla.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud v souzené věci (stejně jako v podobné věci uvedené výše pod sp. zn. IV. ÚS 2696/08) připomíná, že ve své judikatuře k problematice rozhodování o nákladech řízení opakovaně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a že je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 153/06 ze dne 29. 6. 2006 (N 127/41 SbNU 581), sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115)].
Krajský soud v Hradci Králové aplikoval kritérium úspěchu ve věci s poukazem - mimo jiné - na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. - ve prospěch povinného, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ústavní soud však v této souvislosti opětovně připomíná, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které, jakkoliv by byly právně významné pro rozhodnutí ve věci samé, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení. Za situace, kdy výsledek rozhodnutí není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, nejde o postup šetřící základní právo na spravedlivost procesu jako celku. Rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze považovat za primárně sankční nástroj sloužící k sankcionování účastníka řízení za procesní realizaci jeho právních nároků; to platí tehdy, pokud postupuje v dobré víře ve správnost soudního rozhodnutí, které takový nárok aprobuje.
Jak již Ústavní soud judikoval [nález sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289)], doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zkoumat či nahlížením do spisu ověřovat, zda takto úředně osvědčená právní skutečnost nastala. Tento právní názor odpovídá též stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 6/98 ze dne 17. 2. 1998 (ST 6/10 SbNU 254). Presumpce správnosti aktů státu, včetně soudních rozhodnutí, zahrnuje předpoklad, že rozhodnutí je vykonatelné. Vykonatelnost rozhodnutí je jednou z podstatných atributů poskytování soudní ochrany právům a právem chráněným zájmům jednotlivce tak, jak je tato ochrana garantována čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud soud jednotlivci sice právní ochranu poskytne, leč taková ochrana není v konečném důsledku státní mocí vynutitelná, jde o situaci obdobnou tomu, jako by stát takovou ochranu neposkytl vůbec [srov. nález sp. zn. I. ÚS 350/04 ze dne 15. 9. 2004 (N 130/34 SbNU 317)]. Ústavní soud se k této otázce v minulosti vyslovil tak, že každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní atributy právního státu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173)].
Ústavní soud proto konstatuje, že obecný soud je povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu je třeba mezi zvažované skutečnosti zahrnout i překážku vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena stěžovatelkou a o jejíž existenci se stěžovatelka neměla možnost dozvědět, protože orgánem veřejné moci (soudem) byl exekuční titul označen za vykonatelný. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces tedy není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění (opřeného o konkrétní okolnosti daného případu) dáváno stěžovatelce k tíži, že se rozhodla využít svých práv zaručených jí ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Ve svém postupu se přitom stěžovatelka spoléhala na správnost předchozího soudního rozhodnutí, včetně vyznačení doložky právní moci. Ústavní soud přitom nepřehlíží, že uvedené záruky platí i pro povinného. Proto by za dané situace nebyl spravedlivý ani takový závěr, dle kterého by náklady vzniklé v odvolacím řízení měly zůstat zcela na bedrech povinného, neboť ani ten nezpůsobil, že došlo k chybnému vyznačení právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 129/06 ze dne 4. 1. 2007 (N 2/44 SbNU 21)].
Ústavní soud konečně - ke stěžovatelčinu poukazu na rozdíl mezi vypočtenou a v odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové uvedenou výší náhrady nákladů odvolacího řízení (43 566 Kč) a částkou uvedenou ve výrokové části III tohoto rozhodnutí (85 692 Kč) - toliko konstatuje, že uvedený nedostatek byl odstraněn opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že tímto postupem (a napadeným rozhodnutím) bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a ve svém důsledku pak základní právo stěžovatelky na vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2010 č. j. 21 Co 321/2010-53, výrokovou část III, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2011 sp. zn. 21 Co 321/2010, zrušil.
Ústavní soud návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů právního zastoupení nevyhověl; z dikce ustanovení §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyplývá, že právo na náhradu nákladů zastoupení přísluší pouze stěžovateli, který podáním ústavní stížnosti chrání svoje práva, a nikoliv ostatním účastníkům nebo vedlejším účastníkům řízení (podrobněji srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 659).