ECLI:CZ:US:2010:1.US.869.10.1
sp. zn. I. ÚS 869/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a soudců Františka Duchoně - ze dne 9. září 2010 sp. zn. I. ÚS 869/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. V. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 273/2009-179, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 273/2009-179 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 273/2009-179 se zrušuje.
III. Nejvyššímu soudu se ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 640 Kč do 3 dnů od doručení tohoto nálezu, a to k rukám JUDr. P. V., advokáta, se sídlem P.
Odůvodnění:
I.
1. Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2008 č. j. 62 Co 108/2008-157. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť její dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné, ačkoliv důvody dovolání uvedené stěžovatelkou občanský soudní řád výslovně připouští jako důvody, pro něž lze dovolání podat.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatelky a z přiloženého rozhodnutí, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť námitky uplatněné stěžovatelkou nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, popř. podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Dle stěžovatelky Nejvyšší soud nesprávně uvádí, že nemohl přezkoumat správnost rozhodnutí odvolacího soudu, resp. nesprávným je závěr Nejvyššího soudu, že skutečnost postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
3. Stěžovatelka uvádí, že její podání bylo přípustné a Nejvyšší soud je tedy nemohl odmítnout tak, jak uvedl ve svém odůvodnění. Tím, že Nejvyšší soud odmítl dovolání a nerozhodl o dovolání po stránce věcné, měl dle stěžovatelky znemožnit řádné přezkoumání rozsudku odvolacího soudu a porušit tak právo garantované čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
4. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
5. Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, je následující.
6. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
7. "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu."
8. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud v případě jejího úspěchu uložil Nejvyššímu soudu povinnost nahradit jí náklady řízení.
II.
9. Z předloženého usnesení a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka u Nejvyššího soudu podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2008 č. j. 62 Co 108/2008-157, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. listopadu 2007 č. j 25 C 157/2005-123. Stěžovatelka uvádí, že dovolání je v dané věci přípustné, neboť napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní právní význam dle §237 odst. 3 občanského soudního řádu, protože řeší pro rozhodnutí stěžejní právní otázky v rozporu s hmotným právem, jehož součástí je institut vydědění.
10. Nejvyšší soud však napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl. V odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť námitky uplatněné stěžovatelkou nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, popř. podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Správnost rozsudku z hlediska v dovolání uvedených dovolacích důvodů Nejvyšší soud nemohl přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, popř. že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.
III.
11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud. Uvedl, že v dané věci nebylo dovolání stěžovatelky přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť námitky v něm uplatněné nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ale dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a), příp. podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska uplatněných důvodů Nejvyšší soud dle svých tvrzení nemohl přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud souhlasil s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
12. Stěžovatelka k vyjádření Nejvyššího soudu uvedla, že trvá na svém procesním stanovisku. Odmítnutím dovolání mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka rovněž souhlasila s upuštěním od ústního jednání dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
IV.
13. Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Nejvyššího soudu a vyžádaným spisem Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka přípustnosti dovolání však může nabýt ústavněprávní dimenzi, a to zejména v situaci, kdy výklad omezující přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pouze na důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu představuje z ústavněprávních hledisek nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
15. Právě taková situace v souzené věci nastala.
16. Usnesení Nejvyššího soudu je tak nutno vytknout nesprávný a protiústavní závěr, že skutečnost postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud tedy nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. prosince 2007 (N 227/47 SbNU 973), nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. května 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. ledna 2008 (N 3/48 SbNU 25), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. září 2007 (N 138/46 SbNU 301), nález sp. zn. II. ÚS 2837/07 ze dne 6. srpna 2008 (N 136/50 SbNU 205), nález sp. zn. II. ÚS 3005/07 ze dne 4. března 2009 (N 45/52 SbNU 449)], dle níž pouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mj. ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.
17. Ústavní soud se tedy se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje.
18. Proto Ústavní soud - a to již jen na základě výše uvedených skutečností - dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
19. Tento závěr, jak Ústavní soud zdůrazňuje, se týká poměrně specifické otázky, která vyvstala až v řízení před Nejvyšším soudem. Ústavní soud se v této fázi řízení nijak nevyslovil k meritorním otázkám, které byly předmětem řízení před obecnými soudy, přičemž k eventuálnímu zpochybnění ústavnosti rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně bude mít stěžovatelka prostor po novém rozhodnutí Nejvyššího soudu, i pokud dovolání bude novým rozhodnutím odmítnuto pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti dle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009 č. j. 21 Cdo 273/2009-179 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
VI.
21. Ústavní soud vyhověl i návrhu stěžovatelky, jímž se domáhala náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v odůvodněných případech podle výsledků řízení Ústavní soud usnesením některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uloží, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení. Náhradu nákladů řízení tedy lze uložit pouze v odůvodněných případech.
22. Podmínky stanovené v §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu jsou v tomto případě splněny. V projednávané věci Nejvyšší soud nerespektoval dřívější nálezy Ústavního soudu, přičemž tato rozhodnutí mu z úřední činnosti musela být známa. Pro stěžovatelku tak podání ústavní stížnosti znamenalo jediný prostředek ochrany jejích práv.
23. Při stanovování výše náhrady nákladů řízení Ústavní soud vyšel z §9 odst. 3 písm. g) ve spojení s §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud tak stěžovatelce přiznal náhradu nákladů v rozsahu tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání ústavní stížnosti, replika k vyjádření účastníka) po 2 100 Kč bez DPH, celkem tedy 7 560 Kč včetně DPH, a náhradu hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 900 Kč bez DPH (třikrát po 300 Kč), celkem tedy 1 080 Kč včetně DPH.
24. Celková částka náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem tedy činí 8 640 Kč. K jejímu zaplacení Ústavní soud v souladu s §63 zákona o Ústavním soudu a §160 odst. 1 občanského soudního řádu určil lhůtu 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí.