ECLI:CZ:US:2011:1.US.894.10.2
sp. zn. I. ÚS 894/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. I. ÚS 894/10 ve věci ústavní stížnosti H. R. K. a MUDr. R. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2009 č. j. 20 Co 555/2008-230 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 4000/2009-250 vydaným v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2009 č. j. 20 Co 555/2008-230 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 č. j. 28 Cdo 4000/2009-250 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Podle stěžovatelů byly oběma rozsudky porušeny čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jimi bylo rozhodnuto v extrémním rozporu se zjištěnými skutečnostmi a na základě vadného právního posouzení věci.
Z obsahu připojených rozhodnutí obecných soudů a spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2008 č. j. 32 C 321/95-194 bylo vyhověno žalobě stěžovatelů na určení, že nemovitosti označené ve výroku rozsudku patřily do pozůstalosti po J. Z. a že R. K. byl ke dni své smrti vlastníkem další ideální poloviny těchto nemovitostí.
Po odvolání žalovaných věc posoudil Krajský soud v Brně, který napadeným rozsudkem ze dne 17. 2. 2009 č. j. 20 Co 555/2008-230 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Vyšel z toho, že žaloba, která byla zprvu koncipována jako žaloba na vydání majetku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, byla v průběhu řízení před soudem prvního stupně změněna na žalobu určovací podle §80 písm. c) o. s. ř. Za podstatu sporu označil odvolací soud otázku, zda stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdci, měli za situace, kdy měli pochybnosti o tom, zda se na jejich nárok vztahuje restituční předpis, právo domáhat se ochrany svého majetku podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud zde poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), v němž bylo objasněno, z jakého důvodu není přípustné, aby byly obcházeny restituční předpisy určovací žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud je toho názoru, že pokud bylo vlastnické právo omezeno či odňato způsobem, na který je pamatováno v restitučních předpisech vydaných po roce 1990, nelze tento nárok uplatňovat podle obecných předpisů, protože se jedná o úpravu speciální vůči předpisům obecným. Přijetí opačného názoru by znamenalo nadbytečnost restitučního zákonodárství jako celku. Nejvyšší soud, stejně jako Ústavní soud prý běžně judikují, že účelem restitučních zákonů bylo nejen zmírnění pouze nejpalčivějších a některých majetkových křivd, ale jednalo se rovněž o určitou formu privatizace. V podmínce státního občanství se tehdy promítla snaha zákonodárce provést restituci tehdy, je-li dána přítomnost restituenta a tím pravděpodobnost péče řádného hospodáře o restituovaný majetek. Prvořadou podmínkou použití postupu podle §80 písm. c) o. s. ř. je existence tzv. naléhavého právního zájmu na žádaném určení za situace, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo nebo právní vztah žalobce, na kterém je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho právní postavení stalo nejistým. Cílem těchto žalob je tedy poskytnutí preventivní ochrany.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. Rekapituloval dosavadní průběh řízení i argumenty stěžovatelů v dovolání. Poukázal na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. a na §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a uvedl, že se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Tam konstatoval, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany práva podle občanského zákoníku (např. podle §126 obč. zák.) ani formou určení práva či právního vztahu podle §80 písm. c) o. s. ř., pokud mohla nárok uplatnit nebo jej bezúspěšně uplatnila podle restitučních předpisů. Dovolací soud rovněž odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (viz výše).
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti ke konkrétním okolnostem případu uvedli, že jejich právní předchůdci J. Z. a JUDr. R. K. byli spoluvlastníky firmy Himmelreich a Zwicker, v. o. s., do jejíhož majetku připadaly i označené nemovitosti, které vlastnili každý z jedné ideální poloviny. Na tento majetek byla v době nacistické okupace uvalena správa a následně byl převeden do vlastnictví firmy Waffenwerke Brünn, a. g. Na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, přiznal Ústřední národní výbor zemského hl. m. Brna rozhodnutím ze dne 8. 11. 1947 č. j. 116528/47 vlastnické právo oběma původním vlastníkům. Současně bylo zastaveno konfiskační řízení o tomto majetku. Vlastnické právo obou původních vlastníků tak zůstalo zachováno a následně přešlo dědickým právem na stěžovatele. Vzhledem k vadnému stavu zápisů pozemkového katastru, který nebyl před 25. 2. 1948 uveden do souladu se stavem skutečným, nemohlo být dědické řízení řádně ukončeno. (Poznámka: Podle předchozích podání stěžovatelů byla v katastru nemovitostí zapsána společnost MONING ECOLOGY, s. r. o., z titulu velké privatizace.)
V roce 1995 uplatnili JUDr. R. K. a oba stěžovatelé nárok na vydání nemovitostí. I přes takto uplatněný nárok došlo rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 19. 12. 1995 k jejich privatizaci. Na základě této skutečnosti změnili stěžovatelé původní restituční žalobu na žalobu na určení vlastnického práva. Tuto změnu učinili po zjištění, že podle tehdy platné judikatury nebránilo uplatňování nároků v restitučním řízení úspěšnému uplatnění žaloby na určení vlastnictví. Stěžovatelé nemohli předpokládat zásadní změnu právního názoru v této otázce, ke které došlo v následné době budoucí a jež byla příčinou zamítnutí jejich žaloby vyššími soudy. Podle stěžovatelů je zásadním nedostatkem napadených rozsudků především vadné právní posouzení jak v otázce existence naléhavosti právního zájmu na určení vlastnictví, tak zejména v otázce přednosti řízení v režimu restitučních zákonů jako překážky podání žaloby na určení vlastnictví. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení přípustnosti určovací žaloby v této věci. Stěžovatelé poukázali na právní názor Ústavního soudu vyjádřený v některých jeho nálezech, např. sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209), sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825) a sp. zn. IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998 (N 156/12 SbNU 431).
III.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného rozsudku.
Rovněž Krajský soud v Brně uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na svůj rozsudek v dané věci.
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových po rekapitulaci celého případu konstatoval, že závěry odvolacího a dovolacího soudu považuje za správné, odpovídající dosavadní judikatuře. Vzhledem k tomu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Vedlejší účastnice řízení, společnost MONING ECOLOGY, s. r. o., se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nijak nevyjádřila a plnou moc udělenou advokátovi nepředložila (§30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.).
Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s upuštěním od tohoto jednání souhlasili (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), bylo od ústního jednání upuštěno.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud zjistil, že podstata řešeného případu je v zásadě shodná s věcí, kterou řešil v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 89/07 (viz výše), a velmi blízká i věci rozhodované pod sp. zn. I. ÚS 566/07 (viz výše), jak na to ostatně poukázali i sami stěžovatelé. Jelikož I. senát Ústavního soud neshledal důvod, aby se od závěrů vyslovených ve výše citovaných nálezech odchýlil, nezbývá než zopakovat - jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal - že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 (N 19/13 SbNU 131; 38/1999 Sb.)].
Ústavní soud vyslovil, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu; v něm jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Několikrát rovněž uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky zejména v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)].
Meritem ústavní stížnosti je tedy zejména otázka, zda obecné soudy rozhodující ve věci ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a zda splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatelů. Konkrétně to znamená, zda z ústavního pohledu může obstát závěr, ke kterému soudy dospěly a v důsledku něhož byla žaloba stěžovatelů zamítnuta.
Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem dostatečně nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nesprávné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o shora již podrobně uvedený názor, že stěžovatelé měli postupovat toliko podle příslušného restitučního předpisu, a nikoliv použít formu určovací žaloby.
Uvedený názor není - právě se zřetelem na specifické okolnosti daného případu - v nesouladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (viz výše), podle kterého zejména žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Není možné přehlédnout nebo opomíjet skutečnost, že v řešené věci byla situace poněkud jiná. Zejména je nutné zdůraznit, že se stěžovatelé původně svých nároků podle restitučního zákona domáhali; to je první zásadní odlišnost vůči situacím, na které míří citované stanovisko. Jejich záměrem tak od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právnímu předchůdci a které měly být za nepříliš jasných a právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát. Teprve v průběhu uvedeného restitučního řízení stěžovatelé zjistili takové zásadní skutečnosti, jako byla privatizace předmětných nemovitostí a obava stěžovatelů před "zašantročením" jejich majetku, jež je poté vedly ke změně žalobního petitu na určovací žalobu; ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 32 C 321/95 vyplývá, že návrh na změnu žalobního petitu byl podán 1. 4. 1999 a následně upřesňován dne 8. 2. 2000, resp. 12. 9. 2005, tedy řadu let před vydáním shora citovaného stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05; to bylo podpořeno i tehdy existující judikaturou (srov. níže).
V řízení o určení vlastnictví bylo ostatně, a to je dalším argumentem, soudem prvního stupně stěžovatelům - i když nepravomocně - vyhověno; stěžovatelé tedy měli legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný. V tom byli - a to je podle Ústavního soudu argument zásadní - utvrzováni i tehdejší soudní judikaturou [srov. např. výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 403/98 a usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/98 ze dne 30. 11. 1998 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)], která podání určovací žaloby, tím spíše v souběhu s restitučním návrhem, bezpochyby přinejmenším připouštěla. Tak tomu bylo i v době, kdy stěžovatelé změnili žalobu z návrhu restitučního na žalobu určovací. Závěr vyšších obecných soudů tedy mohl mít ve vztahu k nim i prvky překvapivosti, a být tak i v nesouladu s principem předvídatelnosti soudních rozhodnutí a práva vůbec.
Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo v dané věci příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé odhadli budoucí vývoj judikatury, která právě v době řešení jejich nikoliv jednoduchého případu, jak prokázalo dlouhé soudní řízení, doznala významné změny v nazírání na možnost použít místo restitučních zákonů předpisů obecných. Ústavní soud tedy v podstatě souhlasí s názorem stěžovatelů, že pokud judikatura připouštěla možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů vedle předpisů restitučních a účastník sporu pod jejím vlivem nechal zastavit paralelně probíhající restituční spor (srov. věc sp. zn. I. ÚS 89/07), resp. změnil v tomto smyslu žalobní petit, jehož předmět je však v podstatě stejný, a obecný soud následně pod vlivem pozdější judikatury žalobu vedenou dle obecných předpisů zamítl, klade tím soud, respektive stát, nepřiměřené nároky na účastníky řízení, jestliže od nich požaduje tak vysokou míru predikce soudní judikatury. Od účastníků řízení nelze přece očekávat, že vždy správně odhadnou legislativní a judikatorní vývoj a podřídí tomu veškeré své procesní úkony.
Za tohoto stavu věci - podle přesvědčení Ústavního soudu se zřetelem ke zvláštnostem zkoumaného případu, jak plyne již z důvodů shora uvedených - je podmínka naléhavého právního zájmu zjevně dána.
Ústavní soud připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud ji účastník řízení namítal, nicméně obecný soud ji náležitým způsobem v celém souhrnu posuzovaných skutečností nezhodnotil, aniž by např. dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle zakázané v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K námitkám shora uvedeným, které se samy nabízejí, žádný z obecných soudů nezaujal podrobnější stanovisko; soudy v zásadě jen odkázaly na novou judikaturu bez ohledu na to, že její paušální aplikace, bez rozlišování zvláštností konkrétních případů, je ústavně neakceptovatelná. Tím došlo i k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že případné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení, ale ve vztahu ke konkrétní věci s ohledem na platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
Jelikož Ústavní soud zjistil, že v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny, bylo ústavní stížnosti vyhověno podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jak je dostatečně zřejmé z výroku i z odůvodnění tohoto nálezu.