ECLI:CZ:US:2013:1.US.903.12.1
sp. zn. I. ÚS 903/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Nolčové, zastoupené Mgr. Radkou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem Převrátilská 330, 390 01 Tábor, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 11 Co 464/2011, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 6. 2011, sp. zn. 23 C 294/2010, a o návrhu na zrušení ustanovení §8 odst. 2 ve slovech "na základě řádného opravného prostředku" a §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů pro rozpor a ústavně zaručenými právy plynoucími z čl. 1, čl. 10, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a z čl. 13 ve spojení s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V řízení o nároku na náhradu nemateriální újmy ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, žalobu stěžovatelky soud prvního stupně zamítl a odvolací soud rozsudek potvrdil, a to rozhodnutími, které stěžovatelka napadá ústavní stížností. Po skutkové stránce stěžovatelka klade vznik imateriální újmy do situace, kdy po krátce porodu dne 26. 10. 2007, opustila i se synem nemocnici, navzdory názoru lékaře, v čehož konečném důsledku usnesením ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 23 Nc 356/2007, Okresní soud v Berouně nařídil předběžné opatření, kterým byl syn stěžovatelky, předán do péče gynekologicko-porodnického oddělení nemocnice. Dne 28. 10. 2007 byla stěžovatelka se synem propuštěna z nemocnice.
Ústavní stížností jsou nyní napadána rozhodnutí, jimiž obecné soudy shledaly, že nárok uplatněný stěžovatelkou je promlčen, neboť subjektivní lhůta počala běžet dne 29. 10. 2007, kdy byla dána vědomost stěžovatelky o vzniku nemajetkové újmy na základě doby nucené péče o syna v nemocnici (26. 10. 2007 - 28. 10. 2007). Ke dni doručení žádosti o odškodnění dne 30. 4. 2008 subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.) již uplynula. Dne 30. 9. 2008 bylo stěžovatelce doručeno negativní stanovisko státního orgánu. Žaloba k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 pak byla doručena až 29. 10. 2010.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá dvě skupiny námitek: nesouhlasí v prvé řadě se závěrem (který je rozvinut především v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že sporné usnesení Okresního soudu v Berouně o nařízení předběžného opatření ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. 23 Nc 356/2007, nebylo zrušeno nebo změněno ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., pročež tento samotný důvod by postačoval pro zamítnutí žaloby. Stěžovatelka namítá, že tento výklad nereaguje na situace, kdy je sporné rozhodnutí zkonzumováno, resp. naplněno do doby rozhodování o opravném prostředku, kdy nelze z formálních důvodů dosáhnout jeho zrušení či změny ani prohlášení za nezákonné. V takovém případě by mělo být na soudech, aby samy posoudily zákonnost vydaného aktu (který již z formálních důvodů není možno zrušit). V této souvislosti předkládá návrh na zrušení §8 odst. 2 ve slovech "na základě řádného opravného prostředku" zákona č. 82/1998 Sb., a to se záměrem, aby pod uvedené ustanovení bylo možno zahrnout i rozhodnutí, která byla zrušena i na základě podnětů či z úřední povinnosti, když pozbydou smyslu, kterýžto důvod má dle současné praxe i judikatury přednost z důvodu hospodárnosti před nezákonností.
Ve druhé řadě stěžovatelka považuje samotnou šestiměsíční lhůtu obsaženou v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. za nepřiměřeně krátkou, v rozporu s principy rovnosti, právního státu, spravedlnosti, právní jistoty a proporcionality. Uvádí, že svůj nárok uplatnila v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Odkazuje na názor Ústavního soudu, dle něhož musí existovat důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených, zákonodárce musí nerovnost zdůvodnit (nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V daném případě má stát bezdůvodně znevýhodňovat osoby poškozené státem ve srovnání s osobami poškozenými jinými fyzickými a právnickými osobami. Dále stěžovatelka namítá, že konstrukce lhůty umožňuje státnímu orgánu jednostranně způsobit promlčení nároku. Tedy, že stavění lhůty a její konec závisí na rychlosti vyřízení žádosti státním orgánem. Dále namítá, že není zřejmé, zda se jedná o lhůtu procesněprávní či hmotněprávní, což má vliv na eventuální započítání doby poštovní přepravy, jejíž délku poškozený nemůže ovlivnit. Tyto nejasnosti právní úpravy pak vedou k právní nejistotě dotčených osob. Konečně podle stěžovatelky šestiměsíční promlčecí lhůta nevyhovuje podmínkám vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti (test proporcionality).
Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníky řízení, kteří v zásadě odkázali na svá rozhodnutí a nevnesli do věci nic nového. V tomto duchu reagovala stěžovatelka ve své replice, když setrvala na své ústavní stížnosti a zdůraznila judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v oblasti závazků státu při stanovení podmínek odpovědnosti veřejné moci.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na základě ústavní stížnosti stěžovatelky se související problematikou zabýval již v minulosti, a to v usnesení ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1995/08, kterou byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že obě napadená rozhodnutí jsou dostatečně konkrétně a logicky odůvodněna a nejsou z nich patrné rysy soudní svévole. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout.
Po skutkové stránce již odvolací soud konstatoval shodu účastníků na skutkovém ději, sporným je činěno právní hodnocení. Za rozhodnou Ústavní soud považuje námitku nepřiměřené (protiústavní) délky promlčecí doby, jak je obsažena v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., kdy zákon stanovuje dobu šestiměsíční a stěžovatelka požaduje aplikaci lhůty delší, a to obecné tříleté (§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). V tomto smyslu podala žalobu až dne 26. 10. 2010. Teprve při eventuálním zjištění zásahu do subjektivních základních práv stěžovatelky by se Ústavní soud mohl zabývat připojeným návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a argumentací směřující k prokázání objektivní protiústavnosti těchto ustanovení. Pro posouzení ústavní stížnosti nejsou významné širší výhrady stěžovatelky, které vznáší vůči celkové zákonné konstrukci náhrady nemateriální újmy (na základě hypotetických úvah, které nedopadají na její vlastní věc).
Ústavněprávní povahou lhůt, a zvláště přiměřeností šestiměsíční lhůty v ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., se Ústavní soud již v minulosti zabýval [namátkou usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12 ze dne 9. 7. 2012; usnesení sp. zn. IV. ÚS 3252/12 ze dne 20. 11. 2012; usnesení sp. zn. I. ÚS 2781/12 ze dne 20. 3. 2013; aj.].
Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích (což hraje zejména důležitou roli z hlediska dokazování v případech sporů), urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; č. 30/1998 Sb.)]. Zrušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právní jistoty, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.)]. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti [srov. Pl. ÚS 46/2000 (N 84/22 SbNU 205; č. 279/2001 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (N 226/39 SbNU 389; č. 531/2005 Sb.)]. Za konkrétní okolnosti s ohledem na svou dosavadní judikaturu Ústavní soud označil nepřiměřenost lhůty ve vztahu k časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, dále svévoli zákonodárce při stanovení lhůty, jíž zákonodárce zasáhl do legitimního očekávání přesně vymezeného okruhu subjektů.
Evropský soud pro lidská práva, který ve své rozhodovací činnosti podává výklad Úmluvy, neupírá zákonodárci oprávnění stanovit promlčecí lhůtu a určit její délku, neboť ve své judikatuře uvádí, že rozhodnout o tom, jakou lhůtu lze považovat za přiměřenou pro vyčerpání právního prostředku nápravy, přísluší nepochybně národnímu zákonodárci, nikoli Evropského soudu; v případě České republiky pak ESLP pouze dohlíží na to, aby se obecná lhůta šesti měsíců uplatnila u všech poškozených požadujících odškodnění ze strany státu a aby tak měli dostatečný časový prostor k vyčerpání kompenzačního prostředku nápravy (srov. rozsudky ve věci Antoni proti České republice ze dne 25. 11. 2010 č. 18010/06, §34 a 35, a ve věci Tesař a ostatní proti České republice ze dne 9. 6. 2011 č. 37400/06, §41 a 42).
Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr, že ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. Standardní aplikací tohoto ustanovení ze strany soudu tak nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatelky.
Pokud je v tomto punktu ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, není již prostor pro to, aby se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami a připojenými návrhy.
Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná a Ústavní soud ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Připojený návrh na zrušení ustanovení §8 odst. 2 ve slovech "na základě řádného opravného prostředku" a §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu