ECLI:CZ:US:2010:2.US.3168.09.1
sp. zn. II. ÚS 3168/09
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 5. srpna 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 ve věci ústavní stížnosti a) Ing. M. K., b) Mgr. M. K. a c) P. K. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 19 C 12/2005 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 1 Co 265/2006, jimiž bylo rozhodnuto o společné žalobě stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich práva na soukromí, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4318/2007, kterým bylo v předmětné věci zamítnuto a odmítnuto dovolání stěžovatelů, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Z. K. jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4318/2007 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2007 sp. zn. 1 Co 265/2006, nerespektujícími princip právního státu normovaný v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
III. V dalším se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 18. 2. 2010, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva stěžovatelů garantovaná v čl. 1, 5, 10, čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé uvedli, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu je patrné, že jednáním vedlejšího účastníka došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, zejména do práva na soukromí chráněného §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, přičemž součástí práva na soukromí je též právo na rozvíjení rodinného života zahrnující sociální, kulturní a morální vztahy mezi příbuznými, resp. právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi tak, aby bylo možno mimo jiné rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Neoprávněným zásahem do jejich práv bylo jednání vedlejšího účastníka, který jako řidič osobního automobilu a jako viník dopravní nehody v opilosti usmrtil manžela [stěžovatelky a)] a otce stěžovatelů, což bylo prokázáno i trestním řízením, přičemž žaloba na ochranu osobnosti byla podána poté, kdy po skončení trestního řízení odmítl vedlejší účastník nároky stěžovatelů uspokojit dobrovolně. Stěžovatelé souhlasí se závěry obecných soudů o tom, že jednáním vedlejšího účastníka došlo k újmě na osobnostních právech stěžovatelů, a to k újmě, která co do své intenzity zakládá nárok dle §13 odst. 2 občanského zákoníku; nesouhlasí již však se závěry odvolacího soudu stran možnosti promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Stěžovatelé uvedli, že jsou si vědomi pozdější judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008), kde je uvedeno, že počátek běhu obecné tříleté promlčecí doby dle §101 občanského zákoníku je vázán na okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby. S tímto závěrem však stěžovatelé nesouhlasí. Stěžovatelé k tomu uvedli, že v době, kdy byla žaloba podána, existoval judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, který jednoznačně uváděl, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby je právo nemajetkové, a tudíž nepodléhá promlčení, přičemž se nepromlčuje ani náhrada nemajetkové újmy vyjádřená v penězích. Kdyby celé řízení nebylo stiženo průtahy, byli by stěžovatelé uspokojeni dle tohoto rozhodnutí.
3. Újma, kterou způsobil vedlejší účastník neoprávněným zásahem do osobnostních práv stěžovatelů, je v podstatě permanentní, trvající; ztrátu manžela a otce nelze hodnotit v určitém okamžiku, neboť následky této ztráty budou ve svém soukromí stěžovatelé pociťovat neustále. Nárok na náhradu nemajetkové újmy tedy není možno nepřiznat s ohledem na promlčení, neboť není zřejmé, odkdy promlčecí doba měla plynout. Nepochybně informace účastníků o tom, jak intenzivně v jakém období na ně působil útok vedený vedlejším účastníkem, mají mimořádnou důležitost pro posouzení výše náhrady. Není však možno určit tuto skutečnost pouze ve vztahu k útoku, zejména tehdy, jedná-li se o útok trvající povahy. Stěžovatelé dále uvedli, že dříve, než soud vydal odsuzující rozsudek, resp. než tento rozsudek nabyl právní moci, nebylo možno v jejich záležitosti jakkoli právně významným způsobem ve vztahu k uplatnění nároků vzniklých v důsledku útoku do sféry ochrany osobnosti jednat. V tomto případě byla totiž postavena celá situace ohledně odpovědnosti vedlejšího účastníka za útok najisto až právní mocí rozsudku o jeho vině. Dle stěžovatelů by bylo "absurdní přisvědčit námitce promlčení i pro srovnání aplikace náhrady škody na zdraví a subjektivní promlčecí lhůty ve vztahu k ochraně osobnosti, které je nepochybně jako absolutní právo právem silnějším, požívalo by však menší ochrany". Nárok na náhradu škody na zdraví vzniklý v důsledku dopravní nehody je možno, na rozdíl od práva na ochranu osobnosti, uplatnit v adhezním řízení. S tím souvisí otázka nákladů řízení. Kdyby soud aplikací námitky promlčení nutil osoby zasažené na svých osobnostních právech k tomu, aby ihned po zásahu do svých osobnostních práv podávaly žalobu na ochranu osobnosti, byly by tyto osoby v případě neuznání viny bez dalšího povinny hradit náklady řízení. Stěžovatelé jsou toho názoru, že není-li patrná promlčecí doba, není-li možno určit počátek jejího běhu a nelze-li uplatnit tyto nároky vzniklé v důsledku porušení osobnostních práv v adhezním řízení, pak nepochybně se o promlčení takových práv jednat nemůže. Tomuto závěru dle stěžovatelů svědčí nejen výklad a contrario ve vztahu k §100 a násl. občanského zákoníku, ale i logický, systematický a jazykový výklad §100 odst. 2 a §13 občanského zákoníku.
4. Dle stěžovatelů ani vyjádření nemajetkové újmy v penězích není skutečností, která by z práva žádat tuto náhradu činila právo majetkové. Peněžní vyjádření nemajetkové újmy je totiž jediným možným způsobem, jak pomocí obecně přijatelného ekvivalentu tuto nemajetkovou újmu objektivizovat. Stále se však jedná o právo, které je svým základem právem nemajetkovým a které připadá do úvahy, pokud aplikace zcela jistě nemajetkových práv dle §13 odst. 1 občanského zákoníku nepostačuje. Je tedy nelogické, aby při neoprávněném zásahu, který vyvolá menší následky, byl aplikován §13 odst. 1 občanského zákoníku, jestliže tyto nároky se nepromlčují, kdežto při zvlášť závažném zásahu by bylo možno odepřít nárok na náhradu nemajetkové újmy dle §13 odst. 2 občanského zákoníku s odkazem na promlčení nároku. Připuštění námitky promlčení při aplikaci náhrady nemajetkové újmy dle §13 odst. 2 občanského zákoníku by znamenalo oslabení postavení fyzické osoby, do jejíž osobnosti bylo zasaženo natolik intenzivně, že již nepostačuje aplikace §13 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud se však nároky dle §13 odst. 1 občanského zákoníku nepromlčují, bylo by absurdní, aby zvlášť závažný následek zůstal bez náhrady právě s ohledem na promlčení.
5. Stěžovatelé uzavřeli, že pokud se ve smyslu §100 a násl. občanského zákoníku promlčují veškerá práva majetková s výjimkou vlastnického, je nutno výkladem a contrario dospět k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích se nepromlčuje. Jedná se totiž nikoli o právo majetkové, ale o zadostiučinění - satisfakci. S ohledem na výše uvedené je tak zřejmé, že v době, než byl vynesen odsuzující rozsudek, nebylo jasné, kdo a v jakém rozsahu odpovídá za zásah do osobnostní sféry stěžovatelů. To, že došlo k zjevnému zásahu do osobnostní sféry stěžovatelů a kdo za tento zásah odpovídá, bylo jednoznačně stanoveno až odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever. Až nabytím právní moci tohoto rozsudku se mohli stěžovatelé začít bránit žalobou na ochranu osobnosti podanou ke Krajskému soudu v Plzni. Není možné brát k újmě stěžovatelů délku trvání trestního řízení.
6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 2. 2010 odkázali stěžovatelé na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/95 ze dne 7. 6. 1995 (N 29/3 SbNU 209; 168/1995 Sb.), kde bylo konstatováno, že čl. 1 Listiny je základním hodnotovým řádem společnosti konstituující základní principy demokracie. Základní práva a svobody obsažené v čl. 1 Listiny a vymezené v hlavě druhé oddílu prvním Listiny, které má od narození každý jednotlivec, jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné; jakýkoliv úkon (i rozhodnutí soudu), kterým by bylo toto základní právo ať již zvenčí či zevnitř dotčeno, by byl neplatný a nepůsobil by žádné účinky ani právní následky. Ustanovení §11 a násl. občanského zákoníku upravující právo na ochranu osobnosti již pouze rozvíjí čl. 10 Listiny, a proto se jedná o právo nepromlčitelné.
7. Na základě výše uvedeného navrhli stěžovatelé, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni svým nálezem zrušil.
8. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. Krajský soud v Plzni prostřednictvím příslušného předsedy senátu 19 C Mgr. Martina Šebka uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti není zřejmé, jakým způsobem mělo být základní právo stěžovatelů jeho postupem porušeno, neboť krajský soud zamítl žalobu stěžovatelů v rozsahu částky 750 000 Kč nikoli z důvodu promlčení uplatněného nároku, ale kvůli její nedůvodnosti (pozn. soud přiznal každému stěžovateli částku ve výši 250 000 Kč, viz níže). Krajský soud dále uvedl, že podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti v občanském soudním řízení není existence pravomocného rozhodnutí soudu v trestní věci. Krajský soud se dále obsáhle vyjádřil k námitce stěžovatelů stran nepřiměřené délky řízení, přičemž je toho názoru, že řízení před krajským soudem průtahy postiženo nebylo. Závěrem navrhl krajský soud ústavní stížnost v rozsahu, v jakém směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, jako nedůvodnou zamítnout. Vrchní soud v Praze prostřednictvím příslušné předsedkyně senátu 1 Co Mgr. Dagmary Javůrkové uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, když odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí odpovídá na argumenty stěžovatelů ohledně možného promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v obecné promlčecí lhůtě, počátku jejího běhu, jakož i důvodů, pro které se odvolací soud odchýlil od do té doby zastávaného názoru Nejvyššího soudu, přičemž ty se shodují se současnou judikaturou. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu 30 Cdo JUDr. Karla Podolky plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a závěry rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu v něm uvedené a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Shora uvedeným účastníkům bylo dále zasláno doplnění ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 18. 2. 2010, k němuž se účastníci již nevyjádřili.
9. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, kde je uvedeno, že náhrada nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku podléhá promlčení. Dle názoru vedlejšího účastníka je promlčitelnost takového nároku dovoditelná i z §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů. Pokud právní řád nejen v občanském zákoníku, ale i v tomto zvláštním zákoně promlčení připouští, bylo by z hlediska právní jistoty účastníků nežádoucí, aby jednou nárok promlčitelný byl, a podruhé nikoli. Nadto i odborné komentáře již v době, kdy platilo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 zakládající nepromlčitelnost, s tímto rozhodnutím nesouhlasily a argumentovaly především časově neomezenou možností uplatnění práva na peněžitou satisfakci, což by v praxi vedlo k nepřiměřeným důsledkům. Z hlediska historického vývoje práva na ochranu osobnosti je dle názoru vedlejšího účastníka nutno vycházet z §1490 obecného zákoníku občanského z roku 1811, podle něhož "žaloby pro urážku na cti, které záležejí toliko v pohanění slovy, písemnostmi nebo posunky, nemohou být po uplynutí roku již vzneseny. Záleží-li však urážka v násilnostech, trvá žalobní právo na zadostiučinění po tři léta.". Z hlediska budoucího je v novém občanském zákoníku obsaženo promlčení v §557 odst. 1, podle kterého se budou promlčovat všechna práva s výjimkou případů stanovených zákonem. V §557 odst. 2 je vymezeno, že se nepromlčuje vlastnické právo, právo žádat rozdělení společné věci, právo domáhat se zřízení nezbytné cesty a právo požadovat vykoupení reálného břemene. Dle vedlejšího účastníka není dále bez relevance, že stěžovatelé svůj nárok neuplatnili v rámci trestního řízení, přičemž nemohou tvrdit, že k uplatnění tohoto nároku nepřistoupili pouze z důvodu toho, že by byl soudem zamítnut; ostatně trestní soud ani není oprávněn případně uplatněný nárok zamítnout, ale pouze odkázat poškozené na občanskoprávní řízení. Vedlejší účastník dále zpochybnil tvrzení stěžovatelů stran mimosoudního jednání v době po právní moci odsuzujícího rozsudku. Závěrem pak vedlejší účastník, s ohledem na skutečnost, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je majetkovým právem, se kterým zákon dle §100 odst. 2 občanského zákoníku spojuje promlčení, navrhl ústavní stížnost zamítnout. K doplnění ústavní stížnosti stěžovatelů ze dne 18. 2. 2010 uvedl vedlejší účastník, že skutečnost nepromlčitelnosti základních práv a svobod nic nemění na tom, že majetková práva promlčitelná jsou.
10. Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. Ústavní soud v intencích názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 642/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 79/33 SbNU 259, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) nežádal o tento souhlas vedlejšího účastníka, neboť v tomto řízení o ústavní stížnosti nejde o ochranu jeho práv a zájmů.
II.
11. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 12/2005 a k němu připojený spis Okresního soudu Plzeň-sever sp. zn. 2 T 10/98, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti.
12. Společnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 2. 2. 2005 se každý ze stěžovatelů domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč, představující náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich práva na soukromý, resp. rodinný život. Ve vyjádření k žalobě stěžovatelů a v průběhu celého řízení vedlejší účastník setrval na své obhajobě z trestního řízení spočívající v odmítání viny na předmětné nehodě, neboť dle jeho názoru byl uznán vinným jen proto, že "se nenašel jiný viník dopravní nehody, který zemřelého srazil" (č. l. 20), a dále vznesl námitku promlčení. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2006 č. j. 19 C 12/2005-122 uložil Krajský soud v Plzni vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit každému stěžovateli částku ve výši 250 000 Kč; v rozsahu zbylé nárokované náhrady nemajetkové újmy ve výši 750 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Krajský soud dospěl, s ohledem na pravomocný rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 8. 2002 č. j. 2 T 10/98-309, k závěru o naplnění předpokladů odpovědnosti vedlejšího účastníka za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelů spočívající v usmrcení osoby jim blízké. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy přihlédl obecný soud k její závažnosti, k rodinným vazbám mezi stěžovateli a zemřelým, k okolnostem dopravní nehody, k plynutí času a k rodinným a majetkovým poměrům vedlejšího účastníka (blíže viz str. 13-15 rozsudku). Dle názoru krajského soudu nebylo možno ani odhlédnout od toho, že pravomocně bylo trestní řízení, ve kterém byl vedlejší účastník odsouzen, skončeno teprve v roce 2002, kdy vedlejší účastník po celou dobu trestního řízení svoji vinu popíral; s ohledem na skutečnost, že žádní přímí svědci dopravní nehody nebyli, lze považovat postup žalobců, kteří přistoupili k podání žaloby teprve po pravomocném skončení trestního řízení, za přiměřený dané situaci (str. 15 rozsudku). K argumentaci vedlejšího účastníka stran promlčení nároku stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy odkázal krajský soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, přičemž se ztotožnil se závěrem o nepromlčitelnosti tohoto nároku a nenašel důvod se od něj odchylovat.
13. Z podnětu odvolání vedlejšího účastníka změnil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2007 č. j. 1 Co 265/2006-170 rozsudek krajského soudu v rozsahu vyhovujících výroků tak, že žalobu stěžovatelů v rozsahu vyhovujícího výroku nalézacího soudu zamítl, ve zbylé části byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Odvolací soud se ztotožnil se závěry nalézacího soudu o existenci a závažnosti zásahu vedlejšího účastníka do osobnostních práv stěžovatelů, nicméně dospěl k odlišnému hodnocení otázky promlčení. Vrchní soud, vědom si krajským soudem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, je toho názoru, že zejm. vzhledem k novele občanského zákoníku a k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91) se právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku promlčuje. Byť je jedním z dílčích prostředků obrany práva na ochranu osobnosti a byť vzniká, pokud morální satisfakce jako ryze osobnostní prostředek k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje, vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o právo majetkové povahy a jako takové podléhá promlčení, a to v obecné promlčecí lhůtě stanovené v §101 občanského zákoníku. Jelikož k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv všech stěžovatelů došlo dne 24. 7. 1997, kdy byl usmrcen manžel a otec stěžovatelů, a tito podali žalobu až dne 2. 2. 2005, bylo dle názoru vrchního soudu nutno přihlédnout k námitce promlčení uplatněného nároku.
14. Dovolání stěžovatelů bylo v rozsahu změněných výroků odvolacího soudu Nejvyšším soudem podle §243b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto; ve zbylém rozsahu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, a tudíž dovolání odmítl. Dovolací soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ztížení společenského uplatnění či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku promlčení podléhá. Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Velký senát v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu a na dispozitivním chování žalovaného. Počátek běhu obecné tříleté promlčecí doby dle ustanovení §101 občanského zákoníku je vázán na okamžik, kdy došlo k neoprávněnému zásahu objektivně způsobilému porušit nebo ohrozit osobnostní práva fyzické osoby. Promlčecí doba tedy začíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv, jak správně uvádí v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud, s jehož závěry o promlčení nároku žalobců se dovolací soud ztotožňuje.
15. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 30. 8. 2002 č. j. 2 T 10/98-309 byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění tehdejších předpisů, v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 písm. d) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že "dne 24. 7. 1997 ... v obci Vejprnice ... nepřizpůsobil jako řidič osobního automobilu ..., při jízdě po přímém přehledném úseku silnice ... rychlost jízdy stavu a povaze vozovky, včetně okolností, které mohl předvídat, když po spatření chodce ve snaze zabránit střetu vozidla s ním začal brzdit, což mělo za následek smyk, v jehož důsledku došlo ke sražení chodce Ing. V. K. ..., který šel vpravo ve směru jízdy obžalovaného a který utrpěl smrtelné zranění, přičemž provedenou krevní zkouškou bylo zjištěno, že v době řízení motorového vozidla měl obžalovaný v krvi nejméně 1,47 promile alkoholu.". Z odůvodnění napadeného rozsudku, z četných výpovědí vedlejšího účastníka a jeho písemných podání je patrno, že vedlejší účastník po celou dobu trestního řízení popíral skutečnost, že zemřelého Ing. V. K. srazil právě on (viz str. 3 rozsudku, č. l. 133, 186, 221, 287, 303, 310 trestního spisu).
III.
16. Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právním státem založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Skutečnost, že Česká republika patří do rodiny demokratických materiálně pojímaných právních států, má významné implikace v oblasti interpretace a aplikace práva. Princip právního státu je vázán na formální charakteristiky, které právní pravidla v daném právním systému musí vykazovat, aby je jednotlivci mohli vzít v potaz při určování svého budoucího jednání (srov. O´Hood, Philips, Paul Jackson: Constitutional and Administrative Law. London: 7. Edition, Sweet and Maxwell, 1987, s. 33n.). Podle názoru Ústavního soudu mezi základní principy právního státu patří princip předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.; bod 36)]. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu [viz nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181)].
17. Princip předvídatelnosti práva, jakožto důležitý atribut právního státu, podstatným způsobem souvisí s principem právní jistoty a je nezbytným předpokladem obecné důvěry občanů v právo. Jak již v minulosti Ústavní soud několikrát konstatoval, neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 690/01 ze dne 27. 3. 2003 (N 45/29 SbNU 417), nález sp. zn. II. ÚS 487/03 ze dne 11. 5. 2005 (N 103/37 SbNU 383) či nález sp. zn. II. ÚS 2070/07 ze dne 13. 12. 2007 (N 223/47 SbNU 935)]. Princip právní jistoty také důležitým způsobem souvisí s důvěrou občanů v právo [srov. nález sp. zn. II. ÚS 296/01 ze dne 26. 11. 2002 (N 145/28 SbNU 287)]: "Jedním ze základních znaků a předpokladů právního státu a zároveň právní jistoty jako jednoho z jeho atributů je takové uspořádání státu, v němž každý, fyzická osoba i osoba právnická, může mít důvěru v právo" (Knapp, V.: Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, s. 205). Z charakteru právního státu lze dovodit i legitimní požadavek, že se každý může spolehnout na to, že mu státní moc dopomůže k realizaci jeho subjektivních nároků a nebude mu v jejich uplatnění bránit. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů [srov. rozhodnutí ESLP ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další, a například nálezy sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. 2. 2006 (N 34/40 SbNU 281) a sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)]. Důležitost hodnoty předvídatelnosti práva jako základní hodnoty právního řádu zdůrazňuje ve své judikatuře také ESLP, v jehož judikatuře je jako jedno ze základních kritérií kvality práva opakovaně používána jeho předvídatelnost (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Rekvényi proti Maďarsku ze dne 20. 5. 1999 či Feldek proti Slovensku ze dne 12. 7. 2001).
18. Jak již Ústavní soud uvedl dříve [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107), nález sp. zn. IV. ÚS 2170/08 ze dne 12. 5. 2009 (N 117/53 SbNU 473) či nález sp. zn. IV. ÚS 738/09 ze dne 11. 9. 2009 (N 201/54 SbNU 497)], změna judikatury by sama o sobě nemohla být důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí. Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení.
19. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04, "funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním" [nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19)].
20. Z obecného hlediska je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mj., že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Ústavní soud rovněž několikrát uvedl, že z pohledu ústavněprávního je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky zejména následujícím výčtem: Základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195)].
21. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém uvedl: "Ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení". Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. "Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je §3 odst. 1 občanského zákoníku oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367) uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
IV.
22. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Obecné soudy rozhodující v daném případě se podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ shora naznačeným způsobem nevypořádaly (bod 21). Ve zkoumané věci se zjevně vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo zjevně nespravedlivé a neústavní trvat na závěrech, ke kterým při řešení daného případu soudy dospěly [obdobně nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115)].
23. V daném případě podali stěžovatelé žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu (bod 18) v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku promlčení podléhá (stalo se tak téměř dva roky poté, co odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu a nově zamítl žalobu stěžovatelů z důvodu promlčení jejich nároku, přičemž z výše uvedeného plyne, že se tak stalo v rozporu s tehdy závazným právním názorem Nejvyššího soudu). Tímto postupem byla bezesporu porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu (body 17 a 18) jako jednoho ze základních principů právního státu (bod 16), neboť k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (bod 18), nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé (body 16 a 19).
24. S ohledem na výše uvedené zastává Ústavní soud názor, že v daném případě je třeba poskytnout ochranu základním právům stěžovatelů (bod 19) skrze aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku a posoudit námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako nemravnou (bod 21). Dle názoru Ústavního soudu stěžovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, když s podáním žaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny otázky zásadního významu pro posouzení pasivní legitimace a povahy a rozsahu neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv (viz též názor Krajského soudu v Plzni, bod 12). Stěžovatelé tak, v souladu s tehdy platným zákonem v materiálním smyslu (body 17 a 21), nebyli pod hrozbou uplynutí promlčecí doby nuceni podávat souběžně s trestním řízením žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž oprávněně vyčkávali konce trestního řízení (viz níže). Obecné soudy při svém rozhodování také nezohlednily okolnosti trestního řízení a chování vedlejšího účastníka, který v průběhu celého trestního řízení popíral svou vinu, resp. to, že je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, což bylo prokázáno až obsáhlým a odborně náročným znaleckým dokazováním, a na tomto tvrzení setrval i v průběhu civilního řízení (bod 12) i přes své pravomocné odsouzení (bod 15).
25. Obecné soudy tak tím, že v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu nemravnou námitku promlčení (bod 21) vznesenou vedlejším účastníkem, aprobovaly jednání, které je "contra bonos mores." V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé (20). Spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo, jako hodnotový činitel. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům (body 17 a 20). Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje sociálně citlivě reagovat na konkrétní sociální fakta tak, aby právo skutečně mohlo působit v souladu se spravedlnostními představami, které ve společnosti panují, a neuzavíralo se do normativní, životu odcizené věže ze slonoviny. Aplikace principu dobrých mravů dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení cesty nalézání spravedlnosti (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 643/04).
26. Dále Ústavní soud uvádí, že změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současně nemožností poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení (dovozované z §228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody [obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 ze dne 30. 4. 2002 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.)]. Ústavní princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, dle něhož jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i právech, a komplementárně vyjádřený článkem 3 Listiny jakožto princip zákazu diskriminace v přiznaných základních právech, interpretuje Ústavní soud ve své judikatuře z dvojího pohledu [např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 36/93 ze dne 17. 5. 1994 (N 24/1 SbNU 175; 132/1994 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 5/95 ze dne 8. 11. 1995 (N 74/4 SbNU 205; 6/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 33/96 ze dne 4. 6. 1997 (N 67/8 SbNU 163; 185/1997 Sb.), sp. zn. Pl. ÚS 9/99 ze dne 6. 10. 1999 (N 135/16 SbNU 9; 289/1999 Sb.) aj.]. První je dán požadavkem vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv, druhý pak požadavkem ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování, tj. nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce. V naznačeném směru Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených tak, jak jsou shora popsány (postup v rámci adhezního řízení "má pro poškozeného význam především z hlediska rychlosti rozhodnutí o náhradě škody, přičemž nevyžaduje od poškozeného zvýšené výdaje, nezatěžuje ho důkazním břemenem ... Včasné a řádné uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení a aktivní účast poškozeného v něm může zabránit promlčení nároku na náhradu škody" - in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, str. 1830). Zákonodárce také postup zakládající uvedenou nerovnost ničím nezdůvodnil. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení.
27. Ačkoli Ústavní soud shledal, že vadné je také odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 19 C 12/2005, nepřikročil k jeho zrušení, a to s přihlédnutím k uplatňovanému principu sebeomezení, neboť zjištěné vady lze napravit i v řízení před odvolacím soudem [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006 (N 157/42 SbNU 287)]. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelů v rozsahu návrhu na kasaci rozsudku krajského soudu jako nedůvodná odmítnuta. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozsudky Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu bylo porušeno základní právo stěžovatelů na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny tak, jak jej ve své judikatuře chápe a vykládá Ústavní soud [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000 (N 32/17 SbNU 229) nebo zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.)]. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížností napadená rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.