ECLI:CZ:US:1997:1.US.99.96
sp. zn. I. ÚS 99/96
Usnesení
I. ÚS 99/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů J.L., R.L., J.Š. a J.Š., všech zastoupených advokátem JUDr. M.P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 107/95, ze dne 26. 4. 1995, o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí, za účasti Krajského soudu Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Okr. ú., K. a PF., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se svou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 107/95, ze dne 26. 4. 1995. Současně navrhli vydání předběžného opatření K. ve formě zákazu zcizit
I. ÚS 99/96
nemovitosti v k. ú. R., jichž se restituční spor podle zákona o půdě před obecným soudem týkal.
Ústavní stížnost byla podána na poště dne 3. dubna 1996. Rozhodnutí obecného soudu, proti němuž ústavní stížnost směřuje, nabylo právní moci dne 22. června 1995. Navrhovatelé si byli vědomi této skutečnosti, a proto v textu ústavní stížnosti současně požádali o prominutí lhůty stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
V daném případě Ústavní soud zejména zkoumal otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž náleží i uplatnění stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). V daném případě zcela jednoznačně uplatnili navrhovatelé svou ústavní stížnost daleko za touto lhůtou, čehož si také byli vědomi. Ústavní stížnost byla podána 3. 4. 1996, přičemž rozhodnutí o správním přezkumu nabylo právní moci 22. 6. 1995. Lhůta k podání ústavní stížnosti navrhovatelům marně uplynula dne 21. 8. 1995.
Prominout zmeškání lhůty stanovené v §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. nebylo možné, neboť se jedná o zákonnou lhůtu, tedy lhůtu propadnou. Aplikace institutu prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení §58 o. s. ř., jakožto předpisu, jehož je možné přiměřeně použít z hlediska ustanovení §63 zák. č. 182/1993 Sb., není v takovém případě možná.
Ústavní soud zvažoval i možnost aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., tj. neodmítnutí ústavní stížnosti ústavním soudem, protože svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Ústavní soud neshledal možnost aplikovat ani toto ustanovení. Použití uvedeného ustanovení
přichází totiž v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak tomu však v tomto případě nebylo, neboť sťěžovatelé, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 107/95, využili všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje.
S poukazem na skutečnosti shora uvedené proto Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 25. 3. 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR