ECLI:CZ:NSS:2015:10.AFS.96.2015:36
sp. zn. 10 Afs 96/2015 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna,
soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. M., zast.
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Magistrát města Pardubic, se sídlem nám. Republiky 12, Pardubice, o ochraně před
nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 4. 2015, čj. 52 A
116/2014-31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci, argumenty kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu
spočívajícího v údajně nesprávném poučení obsaženém v exekučním příkazu žalovaného
na přikázání pohledávky z účtu ze dne 20. 11. 2014, čj. EO-2/E-263/14/Št MmP 69865/2014.
Žalovaný v poučení tohoto rozhodnutí uvedl, že proti němu „nelze podle §178 odst. 4 daňového
řádu uplatnit opravné prostředky“. Žalobce uvedl, že dle §159 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále jen „daňový řád“) přitom [p]roti úkonu správce daně při placení daní,
nejde-li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání, může osoba zúčastněná na správě daní
uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu dozvěděla. Žalobce tedy mohl využít
opravný prostředek podáním námitky. Přímý zásah do svých práv spatřoval žalobce
v tom, že pokud by tuto skutečnost nekonzultoval se svým advokátem a věřil tvrzení
správního orgánu o nemožnosti uplatnit opravné prostředky, bylo by mu právo podat
námitku upřeno; zároveň bylo porušeno jeho právo na přiměřené poučení dle §4 odst. 2
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dál jen „správní řád“). V důsledku toho vznikly
žalobci náklady na služby advokáta.
[2] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl s tím, že „[p]oučení v uvedeném
rozhodnutí, tj. v exekučním příkazu, vydaném podle daňového řádu, je nepochybně nedílnou součástí rozhodnutí
správního orgánu (§102 odst. 1 písm. f) daňového řádu). Žalobce tak v podstatě brojí proti rozhodnutí správního
orgánu, když poukazuje na vadu tohoto rozhodnutí. Nejedná se tedy o nezákonný zásah, ale o žalobcem tvrzenou
vadu rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutí, které trpí vadou (tj. i vadou týkající se jedné z náležitostí
tohoto rozhodnutí, tj. v daném případě poučení o opravných prostředcích), je možné napadnout žalobou
v řízení vedeném podle ust. §65 a násl. s.ř.s., tj. žalobou proti rozhodnutí správního orgánu,
přičemž je nepochybné, že nápravy vadného rozhodnutí se nelze domáhat cestou žaloby na ochranu
před nezákonným zásahem.“ Krajský soud dále konstatoval, že „[n]ámitky podle §159 daňového
řádu tento zákon nepovažuje za opravné prostředky (k nim zařazuje v taxativním výčtu v ust. §108
odst. 1 daňového řádu jen odvolání nebo rozklad, návrh na povolení obnovy řízení nebo nařízení obnovy
řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí), přičemž námitky patří k dalším prostředkům ochrany
práv daňového subjektu, jako je např. stížnost, žádost o posečkání úhrady daně, návrh na zastavení
či odklad exekuce a o těchto prostředcích další ochrany není povinen správce daně daňový subjekt poučovat,
když lze v případě nevyužití těchto prostředků aplikovat na přístup žalobce zásady ‚neznalost zákona
neomlouvá‘ a ‚každý nechť si střeží svá práva sám‘.“ Nadto §4 správního řádu se v nyní posuzované
věci vůbec neuplatní, neboť §262 daňového řádu užití správního řádu vylučuje.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl,
že vadné, nezákonné či nepravdivé poučení nezákonný zásah představuje, neboť „[p]roti vadnému
poučení se totiž jeho adresát nemůže nijak bránit samotnou žalobou proti rozhodnutí, příp. řádným
opravným prostředkem (ten totiž nemůže směřovat do odůvodnění, tím spíše pak do poučení); vadné poučení
o opravných prostředcích nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí.“ Stěžovatel v této souvislosti
poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 7 Aps 2/2010-51,
č. 2086/2010 Sb. NSS, v němž byl dle stěžovatelova názoru nezákonný zásah spočívající
v nesprávném poučení shledán. Stěžovatel dále uvedl, že námitka proti exekučnímu příkazu
je opravným prostředkem, o němž je nutno účastníky řízení poučit. Nepodání uvedené námitky
totiž v následném soudním řízení představuje důvod pro odmítnutí žaloby dle §68 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nevyčerpání řádných
opravných prostředků (srov. usnesení krajského soudu ze dne 15. 9. 2014, čj. 52 Af 39/2014-12).
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že předmětný exekuční příkaz byl vydán
v souladu se zákonem, přičemž daňový řád neukládá správci daně povinnost uvádět v exekučním
příkazu poučení o možnosti podání námitky dle §159 tohoto zákona.
II.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační
stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci
kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.
[7] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že pro závěr svědčící pro důvodnost
žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno kumulativní splnění pěti
podmínek: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka)
nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního
orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka),
a které byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo
zasaženo (5. podmínka); srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005,
čj. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS. Není-li byť jen jediná z uvedených podmínek
splněna, nelze ochranu podle §82 a násl. s. ř. s. poskytnout.
[8] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou, dle níž nesprávné poučení může
představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Tuto shledal neopodstatněnou.
[9] K možnosti ochrany proti nesprávnému poučení obsaženého v rozhodnutí správního
orgánu prostřednictvím zásahové žaloby se Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku
ze dne 28. 4. 2009, čj. 4 Ads 44/2009-41, v němž uvedl, že „[b]yť stěžovatelkou tvrzené
vady (nesprávný úřední postup, absence řádného poučení o opravných prostředcích proti rozhodnutí
žalované) rozhodnutí žalované, jakož i postupu, který jeho vydání předcházel, subjektivně stěžovatelka
mohla považovat za určitý ‚zásah‘ ve vztahu ke své osobě, nejsou tyto tvrzené vady rozhodnutí
a s ním spojeného řízení ‚nezákonným zásahem ve smyslu§82 s. ř. s.‘, neboť dikce uvedeného ustanovení
předpokládá, že zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu není ‚rozhodnutím‘.“ Uvedený závěr
je přitom zcela aplikovatelný i v nyní projednávané věci, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal
důvod jakkoli se od něho odchýlit.
[10] Stěžovatelův poukaz na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
čj. 7 Aps 2/2010-51 je naproti tomu nepřípadný, neboť nezákonný zásah v tehdy posuzované
věci Nejvyšší správní soud neshledal v nesprávném poučení připojeném ke správnímu
rozhodnutí, nýbrž v nezákonném osobním předvolávání účastníka daňového řízení k ústnímu
jednání provázeném hrozbou jeho předvedení.
[11] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že případná žaloba směřující pouze proti poučení
obsaženého v rozhodnutí správního orgánu a nikoli současně proti jeho výroku by zpravidla
nemohla být úspěšná, neboť souhlasí-li účastník řízení s výrokem správního rozhodnutí,
nemůže ani případné vadné poučení v něm uvedené samo o sobě představovat zásah
do jeho veřejných subjektivních práv. Komentářová literatura k tomu uvádí, že „[s]oudní přezkum
přichází v úvahu pouze v případech, kdy by za předpokladu důvodnosti podané žaloby (tj. správnosti
žalobcem uplatněné skutkové a právní argumentace) nemohl obstát výrok napadeného rozhodnutí.
Pokud by však i při důvodnosti všech žalobních bodů nebylo třeba výrok rozhodnutí měnit,
bylo by nadbytečné správní orgán nutit pouze k opravě odůvodnění “ (Jemelka, L., Podhrázký, M., Vetešník,
P., Zavřelová, J., Bohadlo, D., Šuránek, P. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2013, s. 540). Jakkoli se právě uvedené vztahuje k otázce nepřípustnosti žaloby
směřující jen proti odůvodnění správního rozhodnutí dle §68 písm. d) s. ř. s., lze tyto závěry
obdobně vztáhnout i vůči jeho poučení. To však neznamená, že by stěžovateli byla
v této souvislosti zcela odepřena jakákoli ochrana, neboť případné negativní důsledky
nesprávného poučení mu v zásadě nemohou být kladeny k tíži.
[12] S případy nesprávného poučení výslovně počítá i §46 odst. 5 s. ř. s.,
dle kterého [p]odal-li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu
o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne
a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán
včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas. Účastníku řízení, který se nesprávným
poučením řídil, tudíž ani v takovém případě nemůže být případné podání žaloby k újmě,
neboť správní soud ji coby opravný prostředek de facto pouze postoupí příslušnému správnímu
orgánu k vyřízení.
[13] Kromě toho stěžovatel žádný negativní následek údajně vadného poučení neutrpěl,
neboť z obsahu správního spisu je patrno, že námitku dle §159 daňového řádu včas uplatnil
(žalovaný ji rozhodnutím ze dne 13. 1. 2015, čj. EO-2/NAM-1/15/Št MmP 2134/2015,
jako nedůvodnou zamítl).
[14] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že nesprávné poučení
obsažené v rozhodnutí správního orgánu zpravidla nemůže představovat nezákonný zásah
ve smyslu §82 s. ř. s. V nyní projednávané věci tudíž nebyla naplněna čtvrtá podmínka
ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Aps 1/2005-65,
neboť stěžovatelem tvrzený zásah spočívá v rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu,
že pro vyslovení nezákonnosti zásahu je nutné kumulativní splnění veškerých podmínek
v tomto rozsudku uvedených, Nejvyšší správní soud se zbylými stěžovatelovými námitkami
pro nadbytečnost již nezabýval.
III.
Závěr a náklady řízení
[15] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly
náklady nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci dle §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2015
Zdeněk Kühn
předseda senátu