ECLI:CZ:NSS:2014:10.AS.16.2014:25
sp. zn. 10 As 16/2014 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudců Zdeňka Kühna a Naděždy Řehákové v právní věci žalobce: Ing. M. V.,
zast. JUDr. Martinem Týlem, advokátem se sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2013, čj. KrÚ 49118/2013/ODSH/13, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze
dne 18. 12. 2013, čj. 53 A 10/2013 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“)
ze dne 18. 12. 2013, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora specifikovanému
rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2013. Uvedeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto
odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic, odboru správních agend,
oddělení přestupků (dále jen „správní orgán“) ze dne 25. 4. 2013, čj. OSA/P-1517/12-D/110,
kterým byl stěžovatel ve společném řízení uznán vinným ze spáchání I. přestupku
podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním provozu“)
a II. přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu;
tedy v obou případech porušil ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.
[2] Uvedených přestupků se měl stěžovatel dopustit následujícím jednáním:
a) dne 25. 9. 2012 kolem 9:29 hod. v obci Dražkovice směr Mikulovice jako řidič
vozidla tov. zn. Audi, reg. zn. XY, jel rychlostí 77 km/h, čímž po odečtení toleranční
odchylky překročil v tomto místě nejvyšší povolenou rychlost v obci (50 km/h) o 24
km/h;
b) dne 25. 9. 2012 okolo 9:38 hod. v obci Dražkovice, když odjížděl od stanoviště
hlídky městské policie, jel jako řidič vozidla tov. zn. Audi, reg. zn. XY, rychlostí 68
km/h, čímž po odečtení toleranční odchylky překročil v tomto místě nejvyšší
povolenou rychlost v obci (50 km/h) o 15 km/h.
[3] Stěžovateli byla za spáchané přestupky uložena pokuta ve výši 3 000 Kč a dále povinnost
uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[4] Předmětem sporu v projednávané věci je úplnost dokazování provedeného ve správním
řízení, jestliže správní orgány nevyžádaly na základě žádosti stěžovatele od Českého
metrologického institutu ověření správné funkčnosti měřidla (silničního laserového rychloměru),
a dále otázka porušení zásady dvouinstančnosti řízení v případě doplnění dokazování v rámci
odvolacího řízení.
II. Posouzení věci krajským soudem
[5] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ve správním soudnictví,
kterou krajský soud shledal nedůvodnou.
[6] Krajský soud ve vztahu k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu v důsledku
neprovedení důkazu ověřením správnosti funkce měřícího zařízení uvedl, že skutkový stav byl
správními orgány zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci samé, přičemž o vině
stěžovatele ze spáchání obou specifikovaných přestupků nemůže být pochyb. Fotodokumentace
byla získána osobou proškolenou k obsluze rychloměru a oprávněnou provádět měření rychlosti,
rychloměr je certifikovaným zařízením, které mělo v době měření platný ověřovací list,
přelepky byly neporušeny a měření bylo provedeno správně, resp. jak vyplynulo z výpovědi
strážníka Š. a pořízené fotodokumentace, rychloměr v průběhu měření rychlosti v daném úseku
obce Dražkovice nevykazoval žádná chybová hlášení. Krajský soud se ztotožnil se závěrem
správních orgánů o nadbytečnosti ověření správnosti měřící funkce rychloměru Českým
metrologickým institutem a zdůraznil, že žádné pochybnosti o správnosti měření ze správního
spisu nevyplývají. Tvrzení stěžovatele o možném poškození měřidla a ztrátě metrologických
vlastností jsou dle krajského soudu jen ničím nepodloženými domněnkami, které nemohou
správnost měření provedeného rychloměrem zpochybnit.
[7] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce porušení zásady dvouinstančnosti řízení,
které stěžovatel spatřoval v tom, že žalovaný na základě odvolací námitky stěžovatele založil
do spisu vyjádření výrobce měřícího zařízení (společnosti CAMEA, spol. s r. o.) k rozdílu mezi
výrobním číslem na štítku měřícího zařízení, který je zachycen na jedné z fotografií měřícího
zařízení pořízených pro účely prokázání neporušenosti úředních značek, a výrobním číslem
uvedeným na ověřovacím listu ze dne 17. 8. 2012 vydaném Českým metrologickým institutem.
Krajský soud konstatoval, že z žádného ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
platném pro projednávanou věc (dále jen „správní řád“) nelze dovodit, že by odvolací orgán
nemohl doplnit podklady a provést další dokazování. S odkazem na ustanovení §93 odst. 1
ve spojení s ustanovením §50 a §36 odst. 3 správního řádu uvedl, že účastníku řízení
musí být dána možnost se s novými důkazy seznámit a umožnit mu se k nim vyjádřit,
k čemuž v projednávané věci došlo, a žalovaný tak postupoval zcela v souladu se zákonem.
III. Kasační stížnost
[8] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel se předně s krajským soudem neztotožňuje v otázce posouzení, zda stěžejní
důkaz, na jehož základě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku, tj. fotodokumentace
měření rychlosti, byl získán v souladu s právními předpisy. V této souvislosti stěžovatel poukázal
na ustanovení §7 vyhlášky č. 262/2000 Sb., kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel
a měření, a upozornil na odst. 2 citovaného ustanovení, které specifikuje důvody zániku platnosti
ověření měřidla. Za účelem prokázání chybné funkčnosti měřidla navrhoval stěžovatel provedení
důkazu – ověření správné funkce měřícího zařízení u Českého metrologického institutu.
Krajský soud zcela pominul i ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii,
ve znění platném pro projednávanou věc, na základě kterého je poškozená strana oprávněna
si ověření nebo kalibraci měřidel vyžádat.
[10] Stěžovatel je dále přesvědčen o porušení zásady dvouinstančnosti řízení, přičemž vytýká
žalovanému, že v rámci odvolacího řízení prováděl dokazování, na jehož hodnocení neměl
možnost reagovat. Žalovaný rovněž dle stěžovatele porušil ustanovením §53 odst. 6 správního
řádu, jestliže o provedení důkazu listinou (tj. vyjádřením výrobce měřícího zařízení k otázce
odlišnosti výrobních čísel měřících zařízení) neučinil záznam do spisu a neprovedl důkaz
čtením, resp. sdělením obsahu listiny. Krajský soud se s uvedenou námitkou stěžovatele
nijak nevypořádal.
[11] Na základě shora uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[12] Kasační stížnost je podle §§102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost,
vady řízení před správním orgánem a nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, neboť pouze v případě přezkoumatelného rozhodnutí je zpravidla možno
hodnotit i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je vadou tak závažnou,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti [srov. §109 odst. 4 s. ř. s. ].
[15] Zdejší soud na úvod poznamenává, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) založena na nedostatku důvodů
skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
[16] Zmíněnou vadou rozsudek krajského soudu stižen není a rovněž důvody, pro které
krajský soud žalobu zamítl, jsou z odůvodnění rozsudku jasně seznatelné. Stěžovatel krajskému
soudu konkrétně vytýkal, že se nevypořádal s jeho námitkou pochybení žalovaného při postupu
dle ustanovení §53 odst. 6 správního řádu. Krajský soud na str. 5 - 6 napadeného rozsudku
podrobně odůvodnil, proč považuje postup žalovaného za souladný se zákonem a z jakého
důvodu je přesvědčen, že stěžovatel nebyl postupem žalovaného nijak zkrácen na svých
procesních právech. Za těchto okolností skutečnost, že krajský soud dále explicitně
a podrobně nehodnotil případný postup dle ustanovení §53 odst. 6 správního řádu,
vadu nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí nezakládá.
[17] Stěžejní námitka stěžovatele směřovala do úplnosti zjištění skutkového stavu správními
orgány, jestliže správní orgány nevyžádaly u Českého metrologického institutu ověření správné
funkčnosti měřícího zařízení.
[18] Stěžovatel svůj požadavek opíral o ustanovení §7 vyhlášky č. 262/2000 Sb., které stanoví,
že „[d]oba platnosti ověření stanoveného měřidla stanovená zvláštním právním předpisem se počítá od začátku
kalendářního roku následujícího po roce, v němž bylo ověření stanoveného měřidla provedeno. U stanovených
měřidel a certifikovaných referenčních materiálů, pro něž se vystavuje ověřovací list nebo certifikát, se doba platnosti
počítá ode dne vydání ověřovacího listu nebo certifikátu.“ [odst. 1] a dále že „[p]latnost ověření stanoveného
měřidla zaniká, jestliže a) uplynula doba platnosti jeho ověření, b) byly provedeny změny nebo úpravy stanoveného
měřidla, jež mohou ovlivnit jeho metrologické vlastnosti, c) stanovené měřidlo bylo poškozeno tak, že mohlo ztratit
některou vlastnost rozhodnou pro jeho ověření, d) byla znehodnocena, popřípadě odstraněna úřední značka, nebo e)
je zjevné, že i při neporušeném ověření stanoveného měřidla ztratilo toto stanovené měřidlo požadované
metrologické vlastnosti, f) bylo i při neporušeném ověření změněno místo používání stanoveného měřidla v případě,
kde to stanoví certifikát o schválení typu měřidla.“ [odst. 2].
[19] V kasační stížnosti stěžovatel v této souvislosti poukázal i na ustanovení §11 odst. 4
zákona o metrologii, které stanoví, že „[u] měřidel, pokud jsou používána za okolností, kdy nesprávným
měřením mohou být významně poškozeny zájmy osob, je poškozená strana oprávněna vyžádat si jejich ověření
nebo kalibraci a vydání osvědčení o výsledku.“
[20] Nejvyšší správní soud k předestřené argumentaci stěžovatele konstatuje, že možnou
aplikaci ustanovení §11 odst. 4 zákona o metrologii v přestupkovém řízení připustil Nejvyšší
správní např. v rozsudku ze dne 24. 8. 2011, čj. 1 As 42/2011-115, ve kterém uvedl,
že „[s]těžovatel, který zpochybnil výsledek měření (…), si jistě mohl vyžádat ověření nebo kalibraci radaru
a vydání osvědčení o výsledku“. V rozsudku ze dne 26. 4. 2013, čj. 4 As 17/2012-36, Nejvyšší správní
soud k této otázce dále uvedl, že „postup podle ustanovení §11 odst. 4 zákona o metrologii je na místě
tehdy, pokud vyjde najevo jakákoliv pochybnost o správnosti měření. Jinými slovy, smyslem a účelem tohoto
ustanovení je odstranění pochybností o správnosti provedeného měření. Aplikace tohoto ustanovení zákona o
metrologii i v případech, kdy je zjevné, že měření proběhlo po všech stránkách bezchybně (jak je tomu
v projednávané věci) je nedůvodná.“
[21] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že měření rychlosti vozidla stěžovatele
v obci Dražkovice, jehož výsledek byl předmětem řízení o přestupku, bylo provedeno
záznamovým zařízením Unicam LIDAR5-KN, výr. č. CAM 80000374, které obsluhoval strážník
P. Š.. Fotodokumentace pořízená záznamovým zařízením je součástí spisového materiálu.
Správní spis dále mimo jiné obsahuje osvědčení o proškolení z ovládání rychloměru
UnicamLIDAR5-K ze dne 14. 3. 2008, ev. č. UL50012, vystavené pro P. Š. výrobcem rychloměru
společností CAMEA; ověřovací list ze dne 17. 8. 2012, č. 8012-OL-70172-12, vystavený Českým
metrologickým institutem pro shora specifikovaný silniční laserový rychloměr, ze kterého
vyplývá, že měřidlo lze s platností ověření do 16. 8. 2013 používat pro měření rychlosti silničních
vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti; návod k obsluze silničního
rychloměru UnicamLIDAR5-K a fotografie úředních značek umístěných na měřícím zařízení.
[22] V rámci dokazování byl ve dnech 14. 1. 2013 a 10. 4. 2013 za přítomnosti stěžovatele
i jeho zástupce proveden výslech svědka strážníka P. Š., který v den, kdy probíhala kontrola
měření rychlosti vozidel v obci Dražkovice, obsluhoval dotyčné měřící zařízení. Svědek
k průběhu měření vypověděl, že kontrola probíhala odhadem asi hodinu a bez komplikací,
nevyskytla se žádná chybová hlášení.
[23] Dne 27. 2. 2013 byl proveden rovněž výslech svědka strážníka P. V., který byl měření
přítomen a zastavil vozidlo stěžovatele. K otázce ověření správnosti funkce měřícího zařízení
před započetím měření svědek vypověděl, že měřidlo má svoji certifikaci a stěžovatel nebyl ten
den prvním řidičem, který byl změřen. Strážník Š. se dle svědka určitě držel návodu k obsluze
měřícího zařízení, úkony ověření však svědek neviděl. K otázce neporušenosti úředních značek
svědek uvedl, že značky do dne provádění svědecké výpovědi porušeny nebyly, přičemž upřesnil,
že rovněž provádí měření a v ten den měl předmětné měřící zařízení v rukou a značky porušeny
nebyly.
[24] Na základě shora uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud ve shodě
s žalovaným i krajským soudem k závěru, že v řízení před správními orgány nevyšla najevo žádná
pochybnost o správnosti provedeného měření rychlosti vozidla stěžovatele. K měření bylo
použito zařízení, které bylo necelé dva měsíce před uskutečněním předmětného měření rychlosti
podrobeno ověřovací zkoušce požadovaných metrologických vlastností, a toto měřidlo
obsluhovala proškolená osoba. V průběhu řízení přitom nevyvstala pochybnost o tom,
že by strážník obsluhoval rychloměr v rozporu s návodem k použití či zařízení vykazovalo jiné
nestandardní chování, naopak z obsahu svědecké výpovědi strážníka Š. vyplývá, že zařízení
pracovalo po celou dobu provádění měření bez komplikací a hlášení o chybách. V řízení nebyla
zjištěna žádná okolnost zpochybňující správnou funkci měřícího zařízení. Závěr krajského soudu
je tak zcela v intencích názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem, který v judikatuře
podmínil ověření či kontrolní kalibraci radaru existencí relevantních pochybností při měření.
Nelze proto krajskému soudu vytýkat, že se nevyjádřil k aplikaci ustanovení §11 odst. 4 zákona
o metrologii. Krajský soud primárně nevyslovil, že by v žádném případě nebylo možné ověření
funkčnosti měřidla ze strany obviněného z přestupku požadovat; pouze dospěl k závěru,
že v projednávané věci nebyly pro tento postup s ohledem na důkazní situaci splněny
předpoklady.
[25] Stěžovatel v návaznosti na neprovedení požadovaného důkazu rovněž namítal porušení
ustanovení §52 správního řádu, ze kterého dovozuje, že správní orgán má vždy provést důkazy,
které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
[26] Citované ustanovení §52 správního řádu stanoví, že „[ú]častníci jsou povinni označit důkazy
na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou
potřebné ke zjištění stavu věci.“ Správní orgán tedy není povinen provést všechny důkazy navržené
účastníkem řízení, musí však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, z jakého důvodu
jejich provedení odmítl. V projednávané věci žalovaný i krajský soud přezkoumatelným
způsobem vysvětlili, proč považují důkaz ověřením správnosti fungování měřícího zařízení
za nadbytečný, přičemž jednoznačně označili důkazy, na základě kterých považovali zjištění
skutkového stavu za dostatečné a nevyvolávající pochybnosti. Rovněž Nejvyšší správní soud
považuje důkazy provedené v přestupkovém řízení za dostatečné a osvědčující spáchání
daného přestupku (viz bod [24]), neboť stěžovatelem nebyly tvrzeny relevantní skutečnosti,
které by takto zjištěný skutkový stav byly způsobilé zpochybnit. Stěžovatel se v projednávané věci
bez jakékoli důkazní opory domáhal provedení ověření správnosti fungování měřidla za účelem
vyloučení všech v úvahu přicházejících možností zániku platnosti jeho ověření ve smyslu
ustanovení §7 odst. 2 vyhlášky č. 262/2000 Sb. Takto obecně vznesenému požadavku však nelze
vyhovět bez konkretizace pochyb o správnosti měření zasazených do dané skutkové situace.
[27] Nejvyšší správní soud na základě shora uvedeného neshledal námitky stěžovatele týkající
se nedostatečně zjištěného skutkového stavu důvodnými.
[28] Stěžovatel dále namítal porušení zásady dvouinstančnosti, které spatřoval v doplnění
spisového materiálu o vyjádření výrobce měřícího zařízení ke stěžovatelem namítanému
nesouladu mezi výrobním číslem uvedeným na měřícím zařízení a na ověřovacím listu.
[29] Nejvyšší správní soud k této námitce konstatuje, že z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že řízení před správním orgánem I. stupně a odvolací
řízení tvoří jeden celek (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004,
čj. 5 Afs 16/2003-56 a rozsudky ze dne 28. 12. 2007, čj. 4 As 48/2007-80, či ze dne 26. 2. 2010,
čj. 4 Ads 123/2009-99). Jak již ve svém rozsudku správně uvedl krajský soud, má i odvolací
správní orgán oprávnění provádět dokazování. Ohledně zjišťování skutkového stavu
je tato pravomoc odvolacího orgánu limitovaná tím, že zjištění, k nimž by dospěl, by posunula
skutkový stav tak daleko, že by rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž by bylo odvolání zamítnuto
nebo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně změněno, muselo být vnímáno z hlediska
účastníka řízení jako překvapivé, zcela neočekávané (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 8. 2009, čj. 4 Ads 86/2008-198). V projednávané věci se však o takovou situaci
nejednalo, vyjádření výrobce rychloměru pouze osvětlilo, že na předmětném měřícím zařízení
se nacházejí výrobní čísla obě, neboť laserová jednotka má jednak své samostatné výrobní číslo
a současně měřící zařízení jako celek (tedy včetně laserové jednotky) má společné výrobní číslo,
které slouží k jeho jednoznačné identifikaci. Žalovaný předmětnou písemnost zaslal stěžovateli
a v souladu s ustanovením §36 odst. 3 správního řádu mu poskytl přiměřenou lhůtu pro podání
případného vyjádření, čehož také stěžovatel využil. Zvolený postup je tedy zcela v souladu
s ustanovením §73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, za použití ustanovení §51
téhož zákona. Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že práva
stěžovatele nebyla v daném případě postupem žalovaného nijak zkrácena.
[30] V souvislosti s namítaným průběhem dokazování stěžovatel poukazuje na skutečnost,
že důkaz listinou (tedy vyjádřením výrobce rychloměru k označení zařízení výrobními čísly) nebyl
proveden v souladu s ustanovením §53 odst. 6 správního řádu, které stanoví, že „[o] provedení
důkazu listinou se učiní záznam do spisu. Za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob,
anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí její obsah.“
Dle stěžovatele však záznam do spisu proveden nebyl, stejně jako důkaz čtením, resp. sdělením
obsahu listiny.
[31] Z ustanovení §53 odst. 1 správního řádu vyplývá, že správní orgán může usnesením
uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k provedení důkazu, aby ji předložil. Správní řád
přitom explicitně neříká, jaké dokumenty lze za listiny považovat. Z dikce ustanovení §53 odst. 1
lze nicméně dovodit, že se přinejmenším musí jednat o písemnost, která již ve chvíli ukládání
povinnosti k jejímu předložení existuje. Tento předpoklad však v projednávané věci splněn nebyl,
nelze tak vůbec hovořit o režimu provádění důkazu listinou ve smyslu ustanovení §53 správního
řádu. Pokud si tedy správní orgán vyžádá pouze vyjádření ke sporné otázce, které se nadto stane
součástí spisového materiálu, není aplikace ustanovení §53 odst. 6 správního řádu na místě.
Zcela nad rámec tak zdejší soud odkazuje stěžovatele např. na příslušné pasáže komentáře
ke správnímu řádu, ve kterých je pojednáno o aplikaci namítaného ustanovení správního řádu:
„Ustanovení §53 odst. 6 se nevztahuje na všechny písemnosti (dokumenty či listiny), které jsou součástí spisu
a které slouží jako podklad pro rozhodnutí. (…) Sepsání protokolu o provedení důkazu listinou má význam
především u „listin“ podle odst. 1 tohoto ustanovení (…). Takový postup by zcela postrádal význam v případě,
kdy určitá listina je a po celou dobu správního řízení (a i poté) zůstane součástí spisu, na základě čehož mají
účastníci řízení možnost se s ní na základě §38 seznámit – pouhé přečtení takové listiny nebo sdělení
jejího obsahu neznamená z hlediska listiny samotné žádnou „přidanou hodnotu“ (srov. Vedral J. Správní
řád – Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006; 2012).
[32] Na základě shora uvedeného shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele
nedůvodnou.
V. Závěr a náklady řízení
[33] Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
[34] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud
proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu