ECLI:CZ:NSS:2017:10.AS.66.2016:39
sp. zn. 10 As 66/2016 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: K. Č., zast. Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 19. 9. 2014, čj. KUJI 63133/2014, sp. zn. OOSČ 514/2014 OOSC/146/AS/4, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2016, čj. 22 A
122/2014-32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení a vymezení sporu
[1] Správní orgán I. stupně uznal žalobce vinným z přestupku podle §125c odst. 1 písm. f)
bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to rozhodnutím ze dne 17. 3. 2014,
čj. MUMB/ODSH/6376/2014, sp. zn. ODSH/2820/2013. Žalobce se přestupku dopustil
dne 10. 10. 2013, kdy v 16:06 hod řídil motorové vozidlo RZ: X na pozemní komunikaci v obci
Jackov, kde byla nejvyšší povolená rychlost 50 km/h, a policisté naměřili rychlost jeho vozidla 77
km/h (po odečtení tolerance 3 km/h – 74 km/h). Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí
blanketní odvolání, které ani na základě výzvy správního orgánu nedoplnil.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím částečně změnil rozhodnutí správního
orgánu I. stupně ve výrokové části a v části odůvodnění. Text výroku upravil a nahradil textem:
„je vinen z přestupku podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu,
kterého se dopustí ten, kdo v rozporu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou
rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 20 km/h a více nebo mimo obec
o 30 km/h a více tím, že dne 10. 10. 2013 v 16:06 hod. řídil K. Č. motorové vozidlo RZ: X na pozemní
komunikaci v obci Moravské Budějovice v části Jackov, kde je povolená rychlost 50km/h, naměřena byla rychlost
77 km/h po odečtení tolerance měřícího zařízení 3 km/h - 74 km/h, překročil tedy nejvyšší dovolenou rychlost o
24 km/h, čímž porušil ust. §18 odst. 4 zákona o silničním provozu“ a text třetího odstavce výrokové
části tak, že „Městský úřad Moravské Budějovice za výše uvedený přestupek ukládá“. Za spáchání
přestupku byla žalobci uložena pokutu ve výši 2 500 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“) v souladu s §125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu,
včetně povinnosti uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u krajského soudu, ve které namítal
nesprávné zjištění skutkového stavu věci. Uvedl, že přestupek nespáchal, neboť se krátce
po změření rychlosti vozidla vyměnil se svým spolujezdcem, aby se vyhnul postihu za své možné
protiprávní jednání. Policie vozidlo zastavila v místě, které se nacházelo ve vzdálenosti přibližně
2km od místa měření, řidič měl proto dostatečný prostor k výměně. Žalobce nemohl
tyto skutečnosti tvrdit v průběhu řízení, neboť by tím způsobil postih svému kamarádovi.
Správní orgán má povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti; žalobce
není povinen se hájit. Této povinnosti správní orgány nedostály. Místo spáchání přestupu
je ve výroku formulováno vágně a obec Jackov navíc neexistuje. Správní orgán nespecifikoval
ulici, číslo popisné, číslo komunikace, či směr jízdy vozidla, případně úsek silnice.
Nelze proto dovodit, zda k měření došlo v obci nebo mimo ni; z fotografie tato skutečnost není
zřejmá. Dále namítl, že policie postupovala v rozporu s §79a zákona o silničním provozu,
protože rychlost může být měřena pouze na místech k tomu určených policií.
Fotografie z měřícího zařízení mohla být získána neoprávněně.
II. Posouzení věci krajským soudem
[4] Krajský soud považoval námitku o výměně řidiče v průběhu jízdy za nedůvodnou
a účelovou. Zdůraznil, že v přestupkovém řízení jsou správní orgány povinny postupovat
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tato podmínka byla v této
věci splněna. Správní orgány vycházely ze skutkového stavu v rozsahu potřebném pro vydání
rozhodnutí o přestupku. Odkázal přitom na podklady ve spise správního orgánu, na základě
nichž nevznikají žádné pochybnosti o tom, že se přestupku dopustil stěžovatel.
[5] K námitce, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je nesrozumitelný
a vágní, neboť místo spáchání přestupku je specifikováno pouze jako obec Jackov,
poukázal krajský soud na rozhodnutí žalovaného, kterým upřesnil výrok týkající se místa určení
tak, že k přestupku došlo na pozemní komunikaci „v obci Moravské Budějovice v části Jackov“,
kde je povolená rychlost 50 km/h. Krajský soud nadto poukázal na odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, kde je upřesněno, že k přestupku došlo v části Jackov 12, s tím, že tato specifikace
má oporu ve spisovém materiálu. Soud na rozhodnutí správního orgánu I. stupně a rozhodnutí
žalovaného nahlížel jako na jeden celek. K otázce specifikace skutku uvedl, že místo spáchání
přestupku je spolu s určením času (16:06h) a způsobem spáchání přestupku konkretizováno
dostatečně tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Námitku žalobce,
že výrok je nepřezkoumatelný ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. zamítl. K tomu uvedl,
že nelze na správních orgánech požadovat, aby místo spáchání přestupku specifikovaly
s přesností na metr; zcela přesné místo je přitom patrné z fotografie z měřícího zařízení.
[6] K námitce, že policie postupovala v rozporu s §79a zákona o silničním provozu soud
uvedl, že byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, o čemž svědčí důkazy
založené ve spise. Ze spisu nevyplývá nic, z čeho by se dalo usuzovat, že měření rychlosti vozidla
neproběhlo v souladu s příslušnými právními předpisy.
III. Shrnutí kasační stížnosti
[7] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v žalobě poukázal na jinou variantu skutkového děje
za účelem demonstrace nezákonnosti rozhodnutí, aby upozornil na nedostatky ve zjišťování
skutkových okolností žalovaným. Namítal, že krajský soud se nedostatečně zabýval námitkou
výměny řidičů. Měřicí a likvidační stanoviště byly od sebe vzdáleny přibližně dva kilometry
a ve věci neexistuje důkaz, na podkladě kterého by bylo možné učinit závěr, že stěžovatel řídil
vozidlo v okamžiku jeho změření. Krajský soud uvedl, že stěžovatel své argumenty nepředložil
správnímu orgánu. Podle stěžovatele však není možné, aby správní orgány vykládaly jeho mlčení
jako doznání. O zjištěném skutkovém stavu lze mít důvodné pochybnosti, neboť ze spisu
správního orgánu není zřejmé, že by policisté měli vozidlo od jeho změření do jeho zastavení
v dohledu. Krajský soud konstatoval pouze to, že skutkový stav byl správními orgány zjištěn,
aby mohl být žalobce uznán vinným, jakož i, že správní orgány nepochybily při dokazování. Krajský soud
se s touto námitkou řádně nevypořádal, když označil tvrzení stěžovatele jako nedůvodné
a zcela účelové. V této části je odůvodnění krajského soudu zcela nedostatečné a nepřezkoumatelné.
[8] Stěžovatel dále namítal, že není zřejmé, jaká byla úprava nejvyšší povolené rychlosti
v místě měření. Krajský soud nesprávně posoudil otázku přezkoumatelnosti a určitosti výroku
rozhodnutí, co do určení místa protiprávního jednání tak, aby z definice místa jednoznačně
vyplývala protiprávnost skutku. V rozhodnutí žalovaného je uvedeno, že rychlost vozidla byla
změřena „v obci Moravské Budějovice v části Jackov“. Ze spisu však nelze spolehlivě zjistit,
zda byl stěžovatel změřen v obci, anebo již mimo obec. Z fotografie, na které vozidlo míjí
dopravní značení, tato okolnost není zřejmé. Toto označení mohlo indikovat začátek nebo konec
obce. Krajský soud na námitku, že rychlost vozidla mohla být změřena mimo obec, nereagoval.
Napadený rozsudek je zatížen nepřezkoumatelností.
[9] Stěžovatel dále namítal, že policisté provedli měření v rozporu s §79a silničního zákona.
Poukaz krajského soudu na svědeckou výpověď strážníků je nesprávný. Strážníci prohlásili,
že rychlost byla změřena na místě k tomu určeném policií, avšak z výroku rozhodnutí
to nevyplývá. Žalovaný nepodrobil výpověď strážníků kritickému zkoumání – nezohlednil
možnou absenci středoškolského vzdělání policistů a nemožnost predikce správnosti jejich
sdělení. Dokument, který by prokazoval, že měření proběhlo v souladu se zákonnými požadavky,
není obsažen ve spise. Krajský soud se s touto námitkou dostatečně nevypořádal a nevyvrátil
možnost, že policisté měřili rychlost mimo úsek k tomu určený.
[10] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán.
[12] K námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud uvádí, že krajský soud se zabýval
uplatněnými žalobními námitkami, reagoval na ně a uvedl, z jakých důvodů považuje vznesené
argumenty za neopodstatněné. Takový postup krajského soudu při odůvodňování napadeného
rozhodnutí vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí (srov. rozsudky
NSS ze dne 12. 11. 2013, čj. 2 As 47/2013-30, ze dne 29. 4. 2010, čj. 8 As 11/2010-163).
[13] Stěžovatel dále namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav. Nejvyšší správní soud
považuje za vhodné předeslat, že: „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“ (viz usnesení
rozšířeného senátu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68). Zmíněný „stav bez důvodných
pochybností“ lze vyjádřit jako míru pravděpodobnosti, při níž neexistují rozumné pochybnosti
o opaku.
[14] Ze správního spisu a z napadaného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že podkladem
pro rozhodnutí bylo oznámení o přestupku obecní policie sepsané na místě samém
dne 10. 10. 2013, z něhož je zřejmé, že stěžovatel byl identifikován jako řidič motorového vozidla
tov. zn. TOYOTA, RZ: X, na základě předložených dokladů, tj. občanského průkazu
a řidičského průkazu. Po zastavení vozidla byl stěžovatel informován o přestupku,
kterého se dopustil. V oznámení o přestupku je uvedeno v části vyjádření „nevyjádřil se“.
Stěžovatel nevyužil možnosti ihned na počátku přednést svoji verzi skutkového děje, zpochybnit
údaje uvedené policisty v oznámení, nenamítl, že vozidlo neřídil, nebo že se skutek
nestal. Tato skutečnost nevyplynula ani z celého správního spisu. Ve spise se nachází
dále záznam o přestupku ze dne 10. 10. 2013, jehož součástí je snímek
č. 1381421169_QK000_1010_160609.jmf, na kterém je zachyceno motorové vozidlo
tov. zn. TOYOTA, RZ: X se záznamem rychlosti 77 km/h, limit 50 km/h. Rychlost byla měřena
certifikovaným silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM, výr. č. TC001306. Ve
spise je ověřovací list tohoto zařízení ze dne 6. 3. 2013 s platnou kalibrací od 6. 3. 2013
do 5. 3. 2014. Dále je v něm založen úřední záznam obecní policie ze dne 17. 10. 2013,
čj. ÚZ/MPMB/625/2013/PLI, videozáznam o průběhu silniční kontroly pořízený zasahujícími
policisty z téhož data, osvědčení o proškolení strážníka obecní policie, který měření prováděl a
také výpovědi zasahujících strážníků, kteří potvrdili, že dne 10. 10. 2013 změřili stěžovatelem
řízené vozidlo v části Jackov, kde byla nejvyšší povolená rychlost 50 km/h.
[15] Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na obsah spisového materiálu.
Shromážděné důkazy (specifikované shora) vytvořily jasnou představu o průběhu celého
skutkového děje. Nejvyšší správní soud se s krajským soudem ztotožňuje v tom, že za situace,
kdy v průběhu silniční kontroly a následně ani v průběhu celého správního řízení stěžovatel
neuváděl nic, co by zavdalo pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, nelze správním orgánům
vytýkat, že neshromažďovaly další důkazy. V daném případě soud považuje zjištěný skutkový
stav za plně postačující pro učinění závěru o spáchání přestupku stěžovatelem (viz obdobně
rozsudky NSS ze dne 3. 3. 2011, čj. 7 As 18/2011-54; ze dne 14. 5. 2015, čj. 7 As 83/2015-56,
a ze dne 2. 5. 2013, čj. 3 As 9/2013-35; obdobně také viz usnesení Ústavního soudu
ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 1838/14).
[16] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v dané věci stěžovatel neuvedl takové skutečnosti,
které by zpochybnily skutkový stav zjištěný správními orgány. Jak je výše uvedeno,
žalovaná i správní orgán I. stupně zjistily skutkové okolnosti dostatečným způsobem. Tyto závěry
nejsou v rozporu s rozsudkem ze dne 6. 1. 2016, čj. 2 As 217/2015-47, ze kterého stěžovatel
bez kontextu cituje pouze určité části. Tímto rozsudkem soud upozornil na situace,
v nichž existují rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění
pro posouzení viny obviněného z přestupku, na straně jedné, a na situace, v nichž tyto důvody
dány nejsou, na straně druhé.
[17] Krajský soud se s tvrzením stěžovatele o záměně řidičů zabýval poměrně podrobně
na str. 7 – 9 napadeného rozsudku. Odkaz stěžovatele na rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2016,
čj. 1 As 265/2015-38, proto není příhodný. Krajský soud v odůvodnění označil tvrzení
stěžovatele ohledně záměny řidičů za nedůvodné a zcela účelové, včetně uvedení
důvodů pro tento závěr. Nejvyšší správní soud v tomto s krajským soudem souhlasí,
neboť tvrzení stěžovatele o možné záměně řidičů mezi měřením rychlosti a zastavením vozidla
příslušníky policie nebylo ničím podložené a bylo zcela nepravděpodobné. Taková tvrzení není
soud povinen složitě vyvracet prostřednictvím dokazování. Nejvyšší správní soud též v minulosti
upozornil na to, že obrana podaná v přestupkových věcech teprve ex post sice není vyloučená,
ale může se jevit dle kontextu věci i jako účelová (viz rozsudky ze dne 23. 4. 2015,
čj. 2 As 215/2014-43; ze dne 4. 12. 2013, čj. 1 As 83/2013-60; anebo ze dne 22. 1. 2009,
čj. 1 As 96/2008-115).
[18] Další námitky stěžovatele se týkal neurčitosti výroku ohledně určení místa protiprávního
jednání. Dle stěžovatele není ze správního spisu zřejmé, zda byla rychlost změřena
v obci nebo mimo obec. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle usnesení rozšířeného
senátu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2 As 34/2006-73: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu
musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností,
jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Kritérium znemožnění záměny skutku
je dle tohoto rozhodnutí zásadní pro posouzení dostatečnosti výroku. K náležitostem výroku
rozhodnutí se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyjádřil několikrát.
[19] V rozsudku ze dne 28. 5. 2015, čj. 9 As 291/2014-39, Nejvyšší správní soud považoval
místo určení „na silnici I/15 v obci Chrámce“ společně s časem (13:45 hodin) a způsobem
spáchání přestupku za dostatečné. Obdobně v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, čj. 9 As 290/2014-53,
považoval za dostačující specifikaci místa „[…] u obce Panenský Týnec na silnici I/7 […]“.
V této věci „městský úřad ve výroku vymezil místo spáchání přestupku číslem silnice a názvem blízké obce
Panenský Týnec, bylo tedy zřejmé, že se jednalo o silnici první třídy mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost
90 km/h, což také bylo ve výroku výslovně uvedeno […]“. V rozsudku ze dne 25. 3. 2015,
čj. 1 As 155/2014-36, se Nejvyšší správní soud spokojil s vymezením přestupku následujícím
způsobem: „dne 18. 5. 2013 okolo 11:10 hodin při řízení motorového vozidla ( ) jel na ulici Nádražní
v Pardubicích rychlostí 104 km/h (po odečtení tolerance), čímž překročil v tomto místě nejvyšší dovolenou rychlost
80 km/h ( ) o 24 km/h, ( )“, neboť v souhrnu s podklady pro vydání rozhodnutí, bylo postaveno
najisto, kde ke spáchání deliktu došlo.
[20] Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel v nyní projednávané věci na rozsudek
ze dne 23. 11. 2010, čj. 4 As 28/2010-56, ve kterém Nejvyšší správní soud nepovažoval
za dostačující určení místa: „na silnici I. třídy č. 56 na ulici Frýdlantská v obci Frýdek-Místek“.
V tomto případě bylo přestupném zpochybněno již v průběhu správního řízení,
zda vozidlo bylo změřeno v obci či mimo ni, a správní orgány se nevypořádaly s návrhem žalobce
na provedení znaleckého posudku a rekonstrukci skutkového děje. Místem spáchání přestupku
byla navíc dopravně komplikovaná silnice ve větší obci (viz obdobně rozsudek NSS
ze dne 8. 1. 2015, čj. 9 As 214/2014-48). Jedná se tedy o skutkově odlišný případ a závěry
v něm učiněné nelze bez dalšího použít v nyní projednávané věci.
[21] Obdobně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015,
čj. 4 As 63/2015 - 52, žalobce namítal, že místo přestupku (obec Voleč) je v rozhodnutích
správních orgánů uvedeno s nepřesností trasy téměř jeden kilometr. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že „se jedná o malou obec a komunikace I/36 touto obcí prochází bez křížení s jinými pozemními
komunikacemi (pokud se odhlédne od místních a účelových komunikací). Stěžovatel ani nenamítá,
že by v rámci průtahu silnice I/36 uvedenou obcí, respektive v některé jeho části, byla dopravní značkou upravena
nejvyšší povolená rychlost odchylně od zákonem stanovené nejvyšší povolené rychlosti 50 km/h,
jejíž překročení je stěžovateli kladeno za vinu. Není dále ani jasné, jak by vymezení místa spáchání přestupku
uvedené v přezkoumávaném rozhodnutí správního orgánu mohlo poškodit stěžovatele z hlediska zásady
ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva na obhajobu.“
[22] Z výše citované judikatury je zřejmé, že ohledně požadavků na specifikaci místa spáchání
přestupku je mimo jiné podstatné, zda tímto místem je velká obec, příp. město s komplikovanou
dopravní situací (křížení více pozemních komunikací, množství dopravních značek s různou
místní úpravou nejvyšší povolené rychlosti apod.), anebo malá obec s několika domy,
bez označení ulic, a zejména pak, zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení, zda došlo
ke spáchání přestupku. Současně musí být specifikace skutku taková, že vylučuje záměnu s jiným
skutkem (viz shora cit. usnesení rozšířeného senátu).
[23] V dané věci byly v přestupkovém řízení obstarány podklady dostačující pro závěr,
že rychlost byla naměřena v místě s nejvyšší dovolenou rychlostí 50 km/h, tj. v místní části obce
Moravské Budějovice – Jackov. To vyplývá jak z oznámení o přestupku sepsaném
na místě při silniční kontrole dne 10. 10. 2013, tak z oznámení podezření ze spáchání přestupku
z téhož dne. Součástí spisu je nadto i fotografie z místa měření zachycující vozidlo stěžovatele.
Svědeckými výpověďmi strážníků policie bylo prokázáno, že měření proběhlo bez pochybností
v obci, v místní části Jackov, v povoleném úseku schváleném policií. Z oznámení o přestupku
a z odůvodnění rozhodnutí žalované je navíc zřejmé i ve kterém konkrétním úseku místní části
Jackov k měření došlo.
[24] Stěžovatel v žalobě namítal, že obec Jackov neexistuje. Krajský soud k tomu uvedl,
že „obec Jackov“ byla žalovanou nahrazena ve výroku obcí Moravské Budějovice, částí Jackov.
Nedostatky ve specifikaci místa spáchání přestupku byly tudíž v odvolacím řízení odstraněny.
Krajský soud v této souvislosti správně uvedl, že na rozhodnutí správního orgánu prvního
a druhého stupně je nutné nahlížet jako na jeden celek.
[25] Tvrzení o tom, že značka zachycená na fotografii by mohla svým tvarem odpovídat
označení začátku či konce obce, stěžovatel nepodložil žádnými důkazy a lze je tedy hodnotit
jako pouhou spekulaci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v průběhu silniční kontroly
ani v průběhu celého přestupkového řízení nevyjádřil žádné pochybnosti o tom,
že měření proběhlo v obci, nelze správním orgánům vytýkat, že považovaly shromážděné
podklady za dostatečné. Nejvyšší správní soud je hodnotí stejně, neboť z nich jednoznačně
vyplývá, že měření proběhlo v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h v obci Moravské
Budějovice, v části Jackov (srov. rozsudky NSS ze dne 6. 12. 2016, čj. 7 As 179/2016-37,
ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014-43, ze dne 14. 5. 2015, čj. 4 As 83/2015-56).
[26] Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že místo spáchání přestupku bylo možné
specifikovat ve výroku rozhodnutí přesněji, a to např. uvedením čísla popisného budovy
v blízkosti místa spáchání přestupku, uvedením blízkého dominantního objektu
apod. V projednávané věci je však podstatné, že vzhledem k okolnostem toto upřesnění nebylo
nezbytné, neboť i provedená specifikace umožňuje vyslovit jednoznačný závěr,
že došlo ke spáchání přestupku, a tento není zaměnitelný s jiným. Vymezení místa, společně
s časem (16:06 hodin) a způsobem spáchání přestupku, a také s ohledem na podklady založené
ve spise, specifikuje skutek dostatečně určitě. Nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly
poškodit stěžovatele z hlediska zásady ne bis in idem, překážky litispendence nebo práva
na obhajobu.
[27] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou stěžovatele, že policie provedla
měření v rozporu s §79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Podle tohoto
ustanovení: za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie
oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií,
přitom postupuje v součinnosti s policií. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z podkladů ve správním
spise (oznámení obecní policie, úřední záznam, výpovědi zasahujících policistů atd.) vyplývá,
že měření proběhlo v povoleném úseku schváleném policií. Spisový materiál neobsahuje nic,
z čeho by se dalo usuzovat, že měření rychlosti vozidla proběhlo v rozporu s cit. ustanovením.
Ve spise je založen také ověřovací list certifikovaného silničního laserového rychloměru
i osvědčení o proškolení strážníka obecní policie, který měření prováděl. Krajský soud v tomto
ohledu správně poznamenal, že není smyslem přestupkového řízení, aby správní orgány
prokazovaly, zda policisté měřili rychlost v souladu s §79a zákona o silničním provozu
i za předpokladu, že v řízení nevyvstala žádná pochybnost o zákonnosti, příp. správnosti měření.
Ani tato námitka stěžovatele proto není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[28] Námitky stěžovatelů nebyly důvodné, Nejvyšší správní soud při přezkumu napadeného
rozhodnutí krajského soudu nezjistil nedostatky, ke kterým by byl podle §109 odst. 4 s. ř. s.
povinen přihlížet z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto v souladu s §110 odst. 1,
větou poslední, s. ř. s. zamítl.
[29] Stěžovatel neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.); žalovanému
nevznikly v tomto řízení náklady nad rámec jeho běžné činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. června 2017
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu