ECLI:CZ:NSS:2015:10.AZS.17.2015:51
sp. zn. 10 Azs 17/2015 - 51
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: V. Y., zast. JUDr.
Athanassiem Pantazopoulem, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2014, čj. OAM-71/LE-LE05-LE05-2014, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, čj. 4 Az 31/2014
– 86,
takto:
I. Kasační stížnost se od mítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 8. 2014, čj. OAM-71/LE-LE05-LE05-2014
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“) žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění po zdějších předpisů (zákon o azylu),
ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Žalovaný v průběhu správního řízení zjistil, že žalobce (dále jen „stěžovatel“) je státním
příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti a pravoslavného vyznání. Nikdy nebyl ani není
členem politické strany ani organizace. Na Ukrajině žil se svými rodiči a bratrem ve městě C .. Do
ČR přicestoval v roce 2008 za účelem studia, zbytek rodiny jej později následoval. V ČR měl
stěžovatel povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovatel se dvakrát dopustil trestné činnosti,
kvůli které mu byl trestním příkazem Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 3. 2014, čj. 1 T
27/2013 – 118, uložen mimo jiné trest vyhoštění na dobu 5 let. Stěžovatel následně požádal o
udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, podle kterého mu
bude v případě návratu do C. hrozit vážná újma z důvodu probíhajícího konfliktu mezi
ukrajinskou armádou a separatisty a z důvodu jeho proukrajinských postojů. Stěžovatel může dle
žalovaného využít možnosti vnitřního přesídlení; nebylo též zjištěno, že by v C. docházelo ke
svévolnému násilí vůči proukrajinsky smýšlejícím občanům, nebo že by se tito případně nemohli
domoci ochrany. Žalovaný neshledal důvodnou námitku, že v případě přesídlení na západ
Ukrajiny bude stěžovatel perzekvován z důvodu užívání ruského jazyka a původu z východu
země, neboť stěžovatel kromě ruského jazyka ovládá i ukrajinštinu, češtinu a angličtinu.
K námitce případného nuceného nástupu do vojenské služby žalovaný uvedl, že se jedná o
obvyklou státoobčanskou povinnost, kterou země mohou po svých občanech legitimně
vyžadovat. Skutečnost, že stěžovatel má v ČR rodiče a bratra ještě automaticky nepředs tavuje
nárok na realizaci rodinného života zde.
[3] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) názoru žalovaného přisvědčil a žalobu
proti jeho rozhodnutí rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel předně uvedl, že poc hází z C. a v případě návratu tam mu
hrozí vážná újma v důsledku ozbrojeného konfliktu a jeho protiseparatistických postojů. Podle
stěžovatele se městský soud nezabýval tamější aktuální bezpečnostní situací. Opětovně stěžovatel
vyjádřil obavu z potenciální výzvy k nástupu výkonu branné vojenské povinnosti, resp.
z následků neuposlechnutí této výzvy. Stěžovatel je v ČR plně integrován, má zde rodinné i
společenské vazby. Na základě těchto skutečností stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
městského soudu.
[5] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
Účastníci řízení v dalších podání setrvali na svých již vyjádřených postojích.
[6] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud po posouzení
přípustnosti kasační stížnosti zabývá v souladu s ustanovením §104a zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, v účinném znění (dále jen „s. ř. s.“), otázkou, zda podaná kasační stížnost
svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není- li tomu tak, Nejvyšší správní soud
takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[7] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší
správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 – 39
(dostupném na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu), v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících
typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly
vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasa ční stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele.
[8] Stěžovatel výslovně neuvedl, v čem spatřuje důvody zakládající přijatelnost podané
kasační stížnosti, avšak z jejího textu lze dovodit, že těmito důvody jsou nedostatečně zjištěný
skutkový stav věci ve správním i soudním řízení, nesprávné posouzení otázky udělení
mezinárodní ochrany a nepřezkoumatelnost napadeného usnesení městského soudu.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě zakládala přijatelnost kasační stížnosti
a postačovala by k jeho zrušení. Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke své dřívější
judikatuře konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné,
jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných
skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003- 75, č. 133/2004 Sb. NSS).
Absenci takto vytýčených požadavků Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí
krajského soudu neshledal. Krajský soud naopak přehledně popsal rozhodný skutkový stav,
věnoval se aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině a se všemi žalobními námitkami
se řádně a srozumitelně vypořádal.
[10] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že v posuzované věci nevyvstala žádná
právní otázka, která by nebyla doposud judikaturou Nejvyššího správního soudu řešena.
Stěžovatel opíral svou žádost o udělení mezinárodní ochrany o tvrzenou vážnou újmu v důsledku
ozbrojeného konfliktu na východě Ukrajiny. K tomu městský soud ve shodě s žalovaným uvedl,
že v C. zatím ozbrojený konflikt nenastal, přičemž stěžovatel může případně využít možnosti
vnitřního přesídlení v rámci Ukrajiny, neboť konflikt se odehrává pouze ve východní části země.
Tento závěr byl opřen o aktuálně dostupné informace, a je plně v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, čj. 4
Azs 99/2007 – 93, ze dne 28. 7. 2009, čj. 5 Azs 40/2009 – 74, ze dne 27. 10. 2011, čj. 6 Azs
22/2011 – 108, a ze dne 11. 9. 2012, čj. 4 Azs 34/2011 – 154). V případě návratu na Ukrajinu se
stěžovatel obával persekuce z důvodu svých proukrajinských postojů a ovládání ruského jazyka.
Tyto obavy však žalovaný ve správním řízení vyvrátil. Stěžovatel má nadto případně na Ukrajině
dostatek účinných prostředků ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12.
2003, čj. 4 Azs 25/2003 – 80, ze dne 27. 8. 2003, čj. 4 Azs 5/2003 – 51, ze dne 10. 3. 2004 , čj. 3
Azs 22/2004 – 48, ze dne 10. 2. 2006, čj. 4 Azs 129/2005 – 54).
[11] Povinností nastoupit k výkonu vojenské služby ve vztahu k udělení mezinárodní ochrany
se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudcích ze dne 29. 3. 2004, čj. 5 Azs 4/2004 – 49,
a ze dne 24. 3. 2006, čj. 5 Azs 184/2005 – 94, v nichž dovodil, že potenciální nástup k výkonu
vojenské služby, ani případný nesouhlas cizince s vojenskou službou, nezakládají samostatně
důvod k udělení mezinárodní ochrany. Možností udělení doplňkové ochrany z důvodu
ochrany soukromého a rodinného života se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku
ze dne 25. 1. 2013, čj. 5 Azs 7/2012- 28, z něhož lze pro právě projednávaný případ dovodit,
že soužití stěžovatele s rodiči a bratrem lze realizovat i mimo území ČR. Nejvyšší správní
soud uzavřel, že žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav . Přehledným, srozumitelným
a velmi podrobným způsobem vyložil, proč stěžovatel podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany nesplňuje.
[12] Na základě shora uvedeného Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační
stížnosti k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně,
přičemž nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikaturnímu odklonu. Nejvyšší správní soud
neshledal ani zásadní pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené
a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního
práva. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle ustanovení §104a s. ř. s. odmítl
pro nepřijatelnost.
[13] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační s tížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu