ECLI:CZ:NS:2005:11.TCU.18.2005.1
sp. zn. 11 Tcu 18/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 8. března 2005 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny obviněného M. U., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. Nt 333/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 11 To 169/2004, a rozhodl takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, sp. zn. Nt 333/2003, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 11 To 169/2004, se zrušují .
Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministerstvo pro spravedlnost, ženy, mládež a rodinu země Š. – H. (Spolková republika Německo), požádalo dopisem ze dne 25. 11. 2003, o vydání státního občana T. r. M. U. k trestnímu stíhání pro trestnou činnost podrobně specifikovanou v příkazu k zatčení vydaného Obvodovým soudem v Kielu, Spolková republika Německo, dne 13. 5. 2003, sp. zn. 43 Gs 712/03.
Po předběžném šetření podal dne 14. 6. 2004 v posuzované věci státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenovaného do Spolkové republiky Německo.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. Nt 333/2003, bylo podle §397 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto tak, že je přípustné vydání M. U. orgánům činným v trestním řízení Spolkové republiky Německo k trestnímu stíhání pro jednání kvalifikované jako trestné činy zákazu prodeje bez povolení a lékařského předpisu a uvádění do oběhu podezřelých léčiv ohrožujících zdraví velkého počtu lidí, určených k dopingovým účelům ve sportu, jejich dovozu a vývozu podle §95 odst. 1 č. 1, 2a, č. 4 odst. 2, odst. 3 č. 1, č. 3, §96 č. 2, č. 3, č. 4 zákona o léčivech Spolkové republiky Německo, daňového úniku podle §370 odst. 1, odst. 2 a výdělečného, násilného a v bandě prováděného podloudnictví podle §373 Řádu o dávkách Spolkové republiky Německo, jímž odpovídá právní kvalifikace trestných činů neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. a účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zák. České republiky, pro skutky podrobně popsané v mezinárodním zatýkacím rozkaze Obvodního soudu Kiel, Spolková republika Německo ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 43 Gs 712/2003, jichž se měl dopustit v době od měsíce září 2000 do konce roku 2001 v K., A., W. n. R.,B. N. a na jiných místech v SRN a v ČR na území hl. m. P. a jinde celkem 48 skutky podrobně specifikovaných v zatýkacím rozkazu ve všech případech až na čin pod bodem 39 společně s I. U. a zčásti společně s H. P. M., R. A., H. W. T., A. L. J. B., F. B., K. Ch. B. a O. W. v rozporu s §6 odst. 1 a §43n odst. 1 věta 2, §8 odst. 1 č. 1, §73a bez potřebného povolení podle §72 zákona o léčivech SRN uvádět do oběhu léčiva za účelem dopingu ve sportu, obchodovat s léčivy, která mohou být vydávána pouze na lékařský předpis, uchovávat tato léčiva v zásobě pro prodej nebo jiný výdej, skladovat je, uvádět do oběhu léčiva, u kterých existuje důvodné podezření na škodlivé účinky na zdraví jejich uživatelů, opatřovat tato léčiva klamavým označením, uvádět do oběhu léčiva, která se ve své kvalitě nikoli jen nepatrně, odlišovala od uznávaných farmaceutických pravidel a dopravovat tato léčiva bez potřebného povolení a bez potvrzení nebo ověření dle zákona o léčivech do dalších zemí a tímto jednáním krátit daň, výdělečně uniknout dovozním dávkám, ohrozit zdraví velkého počtu lidí a z hrubé zištnosti dosáhnout pro sebe majetkových hodnot velkého rozsahu a tím získat výnos z této trestné činnosti ve výši nejméně 4.426.039,59 EUR, přičemž v případech u skutků pod body 14, 17, 18, 39 a 47 zůstalo u pokusu. Tuto činnost měl M. U. provádět se svým bratrem I. U. tak, že řídili ostatní osoby, které z jejich pověření a podle bližších pokynů léčiva distribuovaly, skladovaly a vyvážely do jiných zemí a předávaly pak oběma osobám výnos z této činnosti.
Proti tomuto usnesení podal obviněný M. U. stížnost, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 11 To 169/2004, podle §148 odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustná zamítnuta.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti uvedeného pravomocného rozhodnutí s odůvodněním, že předmětné rozhodnutí Městského soudu v Praze trpí formálním nedostatkem ve výrokové části, když neobsahuje popis jednotlivých skutků, jichž se rozhodnutí týká a v tomto směru poukázal na judikaturu soudů (R 49/96). Napadené usnesení dále zcela pomíjí skutek uvedený v zatýkacím rozkazu Obvodového soudu Kiel pod č. 39 spáchaný v roce 1999. Navíc namítá, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí se nevyjádřil k návrhu Městského státního zastupitelství v Praze posoudit jednání vydávané osoby též jako trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle §193 tr. zák., byť toto pochybení nepokládá za podstatné.
V závěru pak ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení doplnil, anebo zrušil a rozhodl sám o přípustnosti vydání, popřípadě přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Jak již bylo výše konstatováno, stížnost M. U. (dále též jen „vydávaný“) proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze byla Vrchním soudem v Praze dne 20. 1. 2005, pod sp. zn. 11 To 169/2004, zamítnuta s tím, že proti usnesení podle §397 odst. 1 tr. ř. o přípustnosti vydání do ciziny zákon stížnost vůbec nepřipouští, neboť podle znění §397 odst. 4 tr. ř. je přípustná stížnost pouze proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení (tj. pouze proti rozhodnutí o vzetí do vydávací vazby, popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací, anebo proti rozhodnutí o propuštění z vazby), ale nikoliv proti vlastnímu rozhodnutí o přípustnosti vydání.
Přestože návrh ministra spravedlnosti v tomto směru ničeho nenamítal, musel se Nejvyšší soud před vlastním přezkoumáním napadeného usnesení zabývat otázkou, zda výše uvedený právní názor Vrchního soudu v Praze je správný, neboť ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. zakládající oprávnění ministra spravedlnosti předložit věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti rozhodnutí zmiňuje právní moc rozhodnutí uvedeného v odstavci 3, jehož obsahem je podle názoru vrchního soudu toliko rozhodnutí o vazbě, resp. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací. S ohledem na vrchním soudem zastávaný právní názor by případně mohly vyvstat i pochybnosti o tom, jaké rozhodnutí je ministr spravedlnosti vlastně oprávněn předložit Nejvyššímu soudu s návrhem na přezkoumání jeho správnosti, tj. zda rozhodnutí o přípustnosti vydání, či pouze rozhodnutí o vazbě vydávaného. V posuzované věci je navíc třeba připomenout, že ministrem spravedlnosti napadené rozhodnutí neobsahuje výrok o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací (tedy výrok podle §397 odst. 3 tr. ř.), ale o této otázce bylo rozhodnuto samostatným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2004, č. j. Nt 333/2003-229, jež nabylo právní moci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 12 To 170/2005, jímž byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost vydávaného.
Podle §397 odst. 1 tr. ř. ve znění novely č. 539/2004 Sb. (dále jen „tr. ř.“) platí, že po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné. Jestliže soud vysloví, že vydání není přípustné a osoba, o jejíž vydání jde, je ve vazbě, rozhodne zároveň o jejím propuštění z vazby (§397 odst. 2 tr. ř.). Pokud krajský soud vysloví, že vydání je přípustné, tak vezme osobu, o jejíž vydání jde do vydávací vazby, pokud tak již neučinil předseda senátu podle §396 odst. 1 tr. ř. Pokud se vydávaná osoba již v době rozhodování podle odst. 1 nacházela v předběžné vazbě podle §396 odst. 1 tr. ř., tak příslušný krajský soud rozhodne o přeměně této vazby na vazbu vydávací (§397 odst. 3 tr. ř.).
Dále je třeba připomenout, že podle §397 odst. 4 tr. ř. platí, že proti rozhodnutí podle odstavce 2 a 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Konečně pak podle §397 odst. 5 tr. ř. je povinností příslušného předsedy senátu krajského soudu předložit věc ministerstvu spravedlnosti po právní moci rozhodnutí uvedeného v odstavci 3. Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou (§397 odst. 6 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutím podle §397 odst. 3 tr. ř. je nejen rozhodnutí o vazbě vydávaného ve smyslu jeho vzetí do vydávací vazby či přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací, ale také i vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání. Jedině na základě rozhodnutí o přípustnosti vydání lze vzít vydávaného do vazby ( resp. změnit u něj povahu dalšího trvání vazby v extradičním řízení). Přitom zákonodárce návaznost obou těchto rozhodnutí obsažených v tomto ustanovení vyjadřuje slovy: „Vysloví-li soud, že vydání je přípustné,…“. Jedině v závislosti na rozhodnutí o přípustnosti vydání lze aplikovat institut obligatorní vydávací vazby předvídané tímto ustanovením. Bez rozhodnutí o přípustnosti vydání by nebylo možno vzít vydávaného do této vazby. Na tuto situaci pak pamatuje postup podle odstavce 2, podle něhož rozhodnutí o nepřípustnosti vydání zpravidla odůvodňuje propuštění vydávaného nacházejícího se ve vazbě na svobodu. Je tak zřejmé, že rozhodnutí o vydávací vazbě (popř. o přeměně předběžné vazby ve vazbu vydávací) je podmíněno rozhodnutím o přípustnosti vydání. Na něj pak obligatorně navazuje rozhodnutí o vazbě vydávaného. Odstavce 1 až 3 posuzovaného ustanovení tak nelze vykládat izolovaně, bez přihlédnutí k jejich vzájemné provázanosti. Je skutečností, že výše citované znění ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. může být poněkud nejasné či nejednoznačné, zejména pokud se v něm výslovně neuvádí, že jeho obsahem je též vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání, což patrně vedlo Vrchní soud v Praze k závěru o nepřípustnosti stížnosti. Kromě výše již uvedeného nelze na podporu opačného právního názoru, než který zastává vrchní soud, přehlédnout ani to, že ustanovení odstavce prvního §397 tr. ř. zakotvuje pouze některé otázky procesního postupu při rozhodování o přípustnosti vydání, tzn. zejména kdo je oprávněn podat příslušný návrh, který soud o něm rozhoduje a v jaké formě soudního zasedání. I z toho lze dovodit, že vlastní rozhodnutí o přípustnosti vydání se činí podle §397 odst. 3 tr. ř. a proti tomuto rozhodnutí je podle §397 odst. 4 tr. ř. stížnost přípustná. Bylo by také nelogické, aby v řízení o vydání do ciziny bylo možno stížností napadat pouze rozhodování o otázkách v zásadě procesní povahy (tj. rozhodování týkající se vazby vydávaného), zatímco meritorní rozhodovaní v tomto řízení (tj. zda vydávaný bude proti své vůli vydán z území České republiky do ciziny) by bylo vyloučeno z přezkumu v rámci dvouinstančního řízení. Přitom v případě rozhodnutí o přípustnosti vydání je vzetí vydávaného do vydávací vazby (popř. přeměna předběžné vazby ve vazbu vydávací) obligatorní. Takže i z tohoto pohledu by postrádalo smyslu, aby stížností bylo možno napadnout pouze výrok o vazbě a nikoliv výrok o přípustnosti vydání, když výrok o vazbě je již „pouze povinným důsledkem“ rozhodnutí o přípustnosti vydání. Lze tak uzavřít, že proti rozhodnutí o přípustnosti vydání lze uplatnit řádný opravný prostředek – stížnost ve smyslu ustanovení §397 odst. 4 tr. ř. Stejné platí i pokud jde o rozhodnutí o nepřípustnosti vydání učiněné podle §397 odst. 2 tr. ř.
S ohledem na výše uvedené závěry nejsou pak ani pochybnosti o tom, že Nejvyšší soud je oprávněn na podkladě opravného prostředku ministra spravedlnosti České republiky podaného podle §397 odst. 5 tr. ř. přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí o přípustnosti vydání. Nejvyšší soud poté dospěl k těmto závěrům:
Nejvyšší soud se dále musel vypořádat s otázkou rozsahu své přezkumné činnosti v řízení o tomto návrhu ministra spravedlnosti. V tomto směru Nejvyšší soud připomíná argumentaci obsaženou již v usnesení ze dne 19. října 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004 (uveřejněno pod č. T 742 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10), podle níž návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu učiněný na podkladě ustanovení §397 odst. 5 tr. ř. „představuje specifický opravný prostředek. Poněvadž tento opravný prostředek směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí, resp. ministr spravedlnosti se jeho prostřednictvím domáhá přezkoumání takového rozhodnutí, je třeba učinit závěr, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání pravomocného rozhodnutí soudu o tom, zda je přípustné vydání do ciziny je zvláštním mimořádným opravným prostředkem použitelným v řízení podle hlavy dvacáté páté trestního řádu. Poněvadž trestní řád v ustanovení §397 odst. 5 tr. ř., popřípadě ani v jiných ustanoveních, nemá výslovnou úpravu ohledně rozsahu přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o tomto opravném prostředku proti rozhodnutí o přípustnosti vydání, tak bylo nutno se zabývat otázkou, zda v tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, či nikoliv (tedy zda je povinností Nejvyššího soudu z podnětu tohoto opravného prostředku přezkoumat správnost všech výroků napadeného rozhodnutí, a to bez ohledu na důvody uplatněné v podaném opravném prostředku). Nejvyšší soud při řešení této otázky vycházel z rozsahu přezkumné činnosti příslušných soudů v řízení o jiných mimořádných opravných prostředcích. Na základě srovnání s právní úpravou vztahující se k rozsahu přezkumného oprávnění a přezkumné povinnosti v řízení o dovolání (srov. §265i odst. 3 až 5 tr. ř.), v řízení o stížnosti pro porušení zákona (srov. §267 odst. 3 až 5 tr. ř.) a v řízení o obnově (srov. ustanovení §278 odst. 1 tr. ř.) Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozsah přezkumu napadeného pravomocného rozhodnutí je podle platné právní úpravy výhradně ovládán principem vázanosti přezkumného orgánu rozsahem a důvody obsaženými v podaném mimořádném opravném prostředku. Tento závěr lze pak obdobně vztáhnout i na řízení o přezkoumání správnosti rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny na podkladě návrhu ministra spravedlnosti učiněného podle §397 odst. 5 tr. ř. Jinak řečeno, neuplatňuje se tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku.“
Ve vztahu k posuzované věci to znamená, že Nejvyšší soud v rámci takto vymezené přezkumné činnosti byl oprávněn a povinen zabývat se toliko námitkami navrhovatele spočívající v podstatě v tom, že výrok napadeného usnesení o přípustnosti vydání M. U. trpí závažným nedostatkem spočívajícím v tom, že v něm není uveden popis jednotlivých skutků, jichž se napadené rozhodnutí týká, a že je zcela opomenut skutek uvedený pod bodem 39) zatýkacího rozkazu Obvodového soudu v Kielu.
Nejvyšší soud shledal tyto námitky ministra spravedlnosti opodstatněnými.
Je třeba zdůraznit, že v posuzované věci se před soudy koná řízení o vydání do ciziny (§391 a násl. tr. ř.) na podkladě Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněná pod č. 549/1992 Sb., dále jen „Úmluva“), která zavazuje jak Českou republiku, tak Spolkovou republiku Německo, doplněné smlouvou mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání z 13. 12. 1957 a usnadnění jejího používání (uveřejněnou pod č. 67/2002 Sb.m.s.).
S ohledem na obsah námitek opravného prostředku ministra spravedlnosti je nutno zdůraznit, že ve vydávacím řízení prováděném podle této Úmluvy se důsledně respektuje tzv. zásada speciality. Podstata této zásady je v Úmluvě vyjádřena v čl. 14 odst. 1 tak, že proti osobě, která byla vydána, nebude vedeno trestní stíhání, nebude odsouzena ani zbavena svobody z důvodu výkonu trestu nebo ochranného opatření pro jakýkoli jiný trestný čin spáchaný před jejím předáním, než pro ten, pro který byla vydána. Tato zásada se vztahuje na skutek, nikoli na jeho právní posouzení. Pro správné vymezení trestného činu, pro který je osoba vydávána, je proto naprosto nezbytné popsat v rozhodnutí tvořícího podklad pro vydání skutek tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Popis skutku je ovšem třeba vzhledem k tomuto jeho významu uvést do výroku usnesení, neboť jen výrokem soud rozhoduje. Jestliže soud rozhodne o tom, že vydání do ciziny je přípustné v celém rozsahu, pak musí ve výrokové části svého rozhodnutí popsat skutek, o němž takto rozhodl, a to tak, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným. Jedná se o důsledné provedení výše citované zásady speciality v extradičním řízení. Lze tedy přisvědčit ministru spravedlnosti, pokud vytýká napadenému usnesení nesprávnost v tom, že výrok rozhodnutí o přípustnosti vydání M. U. neobsahuje popis jednotlivých skutků obsažených v žádosti cizího státu, pro které bylo takto rozhodnuto. Pokud soud v napadeném usnesení provedl jisté shrnutí trestné činnosti, pro které je vydání jmenovaného přípustné, tak nepostupoval důsledně podle výše uvedené zásady speciality, což by následně mohlo vést k jejímu nerespektování. V tomto směru lze odkázat na konstantní soudní judikaturu (např. rozhodnutí č. 54/1995 Sb. rozh. tr., č. 49/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o namítané opomenutí skutku uvedeného v zatýkacím rozkaze Obvodového soudu v Kielu pod č. 39 a rovněž tak v žádosti Spolkové republiky Německo o vydání M. U., tak i v tomto směru bylo nutno přisvědčit námitce ministra spravedlnosti. Z výroku napadeného rozhodnutí, je nejasné, zda skutečně bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání i ve vztahu k tomuto skutku. Příčinou tohoto pochybení je rovněž snaha soudu jen obecně vymezit dobu páchání trestné činnosti, pro niž je vydání přípustné. Přitom soud patrně přehlédl, že skutek pod bodem č. 39 měl být spáchán dne 3. 7. 1999 (viz zatýkací rozkaz Obvodového soudu v Kielu), a oproti tomu časově vymezil trestnou činnost tak, že se jí měl vydávaný dopustit v době „od měsíce září 2000 do konce roku 2001“. I tento nedostatek je nutno napravit.
Pokud jde o námitku spočívající v tom, že se městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyjádřil k návrhu Městského státního zastupitelství v Praze posoudit jednání vydávaného též jako trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle §193 tr. zák., tak je třeba připomenout, že opravným prostředkem lze nepadnout toliko výrokovou část rozhodnutí, nikoliv samotné důvody rozhodnutí (srov. např. §265a odst. 4 tr. ř.). Posouzení takové námitky je tak mimo rámec přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Navíc i sám navrhovatel v opravném prostředku uvádí, že ta skutečnost, že soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval možností posoudit trestnou činnost vydávaného též podle výše uváděné právní kvalifikace nepředstavuje žádné podstatné pochybení. Tedy jinak řečeno nepokládá toto pochybení za významné z hlediska správnosti napadeného rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud tedy zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2004, sp. zn. Nt 333/2003, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 11 To 169/2004, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Městský soud v Praze odstraní výše vytýkaná pochybení spočívající v nedostatečném vyjádření zásady speciality v extradičním řízení. Rovněž učiní jednoznačnější závěr o tom, zda jeho rozhodnutí se týká skutku uvedeného pod bodem č. 39 zatýkacího rozkazu Obvodového soudu v Kielu. Neopomene se též vypořádat s námitkami vydávaného obsaženými v jeho stížnosti proti napadenému usnesení.
Poté opětovně rozhodne o podaném návrhu státního zástupce, tedy o tom, zda pro vydání M. U. do Spolkové republiky Německo jsou splněny všechny smluvní a zákonné podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti vydání.
Již předložením věci Nejvyššímu soudu došlo k přeměně vydávací vazby na vazbu předběžnou (§397 odst. 6 tr. ř.), přičemž tato změna nebyla tímto rozhodnutím nijak dotčena. Vydávaný tedy i nadále zůstává v předběžné vazbě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík