ECLI:CZ:NS:2016:11.TDO.1010.2016.1
sp. zn. 11 Tdo 1010/2016-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovoláních obviněných M. V. , D. Ř. , M. T. H. , T. H. D. , T. C. Ch. , a V. S. N. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 11 To 41/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 31/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. V., M. T. H., T. H. D. a T. C. Ch. o d m í t a j í .
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného D. Ř. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, č. j. 17 T 31/2014-6499 ze dne 13. 3. 2015 byli obvinění M. V., D. Ř., M. T. H., T. H. D., T. C. Ch., V. S. N. a M. T. T. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (M. V., D. Ř., M. T. H., T. H. D.), podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (T. C. Ch., M. T. T.) a podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (V. S. N.), kterého se dopustili tak, že společným jednáním ve vzájemné spolupráci a s vědomím, že manipulují s omamnými a psychotropními látkami a prekurzory, nejméně od července 2009 do 5. 9. 2013, resp. 10. 10. 2013, obstarávali potřebné suroviny, zřizovali varny pervitinu, s cílem ztížit odhalení sofistikovaným způsobem pervitin ukrývali a distribuovali, jednali jako členové organizované skupiny a se snahou opatřit si značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu, omamné a psychotropní látky dále distribuovali v ČR, ale i mimo její hranice, zejména do Německa a jednali tak s vědomím o povaze takových látek a prekurzorů (metamfetaminu, konopí, pseudoefedrinu, chlorpreudoefedrinu, červeného fosforu a dalších látek) a bez náležitého zvláštního povolení. Takto nakládali s látkou pervitin v celkovém množství – 263.417,50 g M. V., 8.417,50 g D. Ř., 261.184,40 g M. T. H., 308.132,40 g T. H. D., 2.500 g T. C. Ch., 500 g V. S. N. a 2.000 g M. T. T. a dále s marihuanou v množství 380 g M. T. H. Podrobně je pak protiprávní jednání obviněných rozvedeno pod body A) – E) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích.
Za toto jednání byly všem obviněným uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody, a to konkrétně podle §283 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře 11 let (M. V. – jako trest souhrnný k trestu uloženému rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 6. 2014, č. j. 3 T 27/2013-6179), 10 let (D. Ř.), 10 let a 6 měsíců (M. T. H., T. H. D.), podle §283 odst. 3 tr. zákoníku ve výměře 9 let (T. C. Ch.), 8 let (M. T. T.), k jejichž výkonu byli všichni výše uvedení podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou a podle §283 odst. 2 tr. zákoníku ve výměře 4 let (V. S. N.), který byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněným V., Ř., M. T. H. a T. H. D. byly rovněž podle §70 odst. 1 písm. a), resp. c) tr. zákoníku uloženy tresty propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to v rozsudku specifikované finanční hotovosti, motorového vozidla zn. Audi A6, rušičky signálu GPS a GSM a věcí sloužících k výrobě omamné a psychotropní látky. Konečně pak bylo předmětným rozsudkem rozhodnuto podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku o zabrání blíže specifikovaných věcí sloužících k výrobě omamných a psychotropních látek a podle §81b odst. 1 tr. ř. o zničení nespotřebovaných zbytků omamných a psychotropních látek, prekursorů a jedů, a sloučenin či věcí obsahujících chemikálie či těmito kontaminovaných.
O následném odvolání všech obviněných pak rozhodl usnesením ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 11 To 41/2015, Vrchní soud v Praze, který podané opravné prostředky podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. V., D. Ř., M. T. H., T. H. D., T. C. Ch. a V. S. N. prostřednictvím svých obhájců dovolání k Nejvyššímu soudu.
Obviněný M. V. ve svém dovolání uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Primárně konstatoval, že jeho jednání nenese znaky trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť tyto nebyly v bodě A) rozsudku naplněny vůbec, v bodě B) rozsudku nebyla prokázána existence úmyslného zavinění.
Ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě A) rozsudku nalézacího soudu neexistuje žádný důkaz, který by svědčil o jeho vině. Sám přitom jakékoliv zavinění již od počátku popíral a opak nebyl prokázán, zejména nedošlo k zjištění všech osob, jež měly jednat s vlastníkem nemovitosti o nájmu, či zajišťovaly vlastní výrobu pervitinu. On sám pak návštěvu nemovitosti uskutečnil pouze z důvodu, že spolucestoval s dalšími osobami a na místě se tak nacházeli jak jeho známí, tak osoby cizí. Rovněž platba nájemného na účet vlastníka nemovitosti proběhla ze strany obviněného, aniž mu bylo sděleno, o jaký účet se jedná, v čí prospěch tak činí a z jakého právního důvodu. Fakt, že platbu provedl způsobem, kdy došlo k jeho identifikaci peněžním ústavem, svědčí o tom, že neměl představu, že v nemovitosti probíhá výroba pervitinu. Jeho verzi pak má podporovat též výpověď svědka A. R., kterou podrobněji rozebral.
Pokud se jedná o bod B) rozsudku, i zde obviněný namítá, že se trestné činnosti nedopustil. Závěry soudů stojí na pouhých spekulacích bez opory v provedených důkazech, či dokonce na důkazech, které byly provedeny nezákonně a došlo tak k porušení práva na obhajobu. Předně nebyl proveden výslech svědka W. P., který zastává významnou úlohu v protiprávním jednání, když oslovil obviněného a prostřednictvím něj totéž učinil policejní agent P. N. Ač nalézací soud návrh obhajoby v daném směru akceptoval, nevyužil veškeré pátrací prostředky k zajištění svědka. V případě čtení prohlášení výše uvedeného svědka byl takový důkaz hodnocen soudy v rozporu se skutkovými zjištěními. Přitom podíl P. na jednání dovolatele byl zásadní, když ovlivnil pohnutku dovolatele a měl přímý vliv na otázku posouzení subjektivní stránky jednání. Jako nezákonné je pak třeba hodnotit jak chování zmiňovaného svědka, tak policistů v podobě nepřípustné provokace. Tato skutečnost není eliminována ani tím, pokud se podobného provokačního a účelového jednání dopustil W. P. vůči policistům. Dovolatel poukázal na předchozí vztah ke svědku P., jemuž zapůjčil finanční obnos, a který ho následně kontaktoval spolu s agentem N. Obviněný byl opakovaně P. upozorněn, že pokud odmítne (což zpočátku činil) zapojení do obchodu s pervitinem, nebude mu svědek moci splatit dlužnou částku. Tuto verzi obviněného ostatně potvrdil i svědek S. Především však obviněný vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu vytkl oběma soudům chybné a nepodložené závěry o tom, že W. P. byl policejním informátorem, což nebylo nikterak prokázáno a ani svědek N. se o takové skutečnosti nezmiňuje. Také odvolacím soudem připuštěný důkaz písemným prohlášením svědka P. potvrzuje, že se obviněný nikdy na žádné drogové delikvenci nepodílel.
Za nevěrohodné, resp. procesně nepoužitelné pak obviněný označil výpovědi policejních agentů P. N. a V., když nebyly splněny zákonné podmínky pro provedení výslechu v pozici utajeného svědka podle §55 odst. 2 a §102a odst. 1 tr. ř., zejména žádný z výše uvedených nepožádal o výslech v pozici utajeného svědka, ale jednalo se o rozhodnutí policejního orgánu. V tomto směru dovolatel poukázal na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu, jako i Evropského soudu pro lidská práva. Samotné použití agentů podle §158e tr. ř., jakož i předstíraného převodu podle §158c tr. ř., pak považuje rovněž za nezákonné, když druhý uvedený operativně-pátrací prostředek byl v bodě B) proveden bez předchozího povolení státního zástupce, a toto bylo vyžádáno až dodatečně (B/1) či dokonce vůbec (B/3,4). Ani u jednoho skutku, které se dotýkají dovolatele, nebylo odůvodněno, že by věc nesnesla odkladu, stejně jako to nebyl obviněný, kdo kontaktoval jako první policejní orgán (agenta), ale bylo tomu naopak. Opakovaně pak dovolatel poukázal na zřejmé nejasnosti ve výpovědích obou agentů, zejména velmi podrobně rozvedl odlišnosti ve výpovědi P. N. v přípravném řízení a řízení před soudem, jakož i rozpory s tvrzeními svědka P. Usvědčovat obviněného nemohou ani nekvalitní audiozáznamy, o to více, že také jejich provedení bylo nezákonné, když jejich část nebyla obviněnému předložena při skončení vyšetřování, ale až dodatečně u hlavního líčení.
V neposlední řadě dovolatel poukázal na chybné závěry soudů stran konstatování, že obviněný se dopustil jednání jako člen organizované skupiny, resp. jednal v úmyslu získat prospěch velkého rozsahu, neboť tyto se zakládají na hypotézách a nikoliv relevantních důkazech. V odůvodnění soudních rozhodnutí absentuje popis zásadního prvku organizované skupiny, tedy prokázání jeho splnění, kterým je dělba konkrétních úkolů mezi členy skupiny za účelem plánovitosti a koordinace jednání více osob jako pachatelů. Vzhledem k již uvedenému tvrzení dovolatele, že jeho trestní odpovědnost je vyloučena v případě bodu A), tak přichází v úvahu přezkum jednání toliko pod bodem B), pakliže by se soudy vypořádaly s naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty, a užití právní kvalifikace nikoli ve smyslu §283 odst. 4, ale pouze podle §283 odst. 3 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný D. Ř. své dovolání založil rovněž na důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně pak namítl, že v průběhu trestního řízení nebyl zajištěn žádný důkaz, který by spolehlivě mohl založit jeho vinu uvedenou trestnou činností (body B/1) a B/4), tedy že by jakkoliv vyráběl, přechovával či jinak nakládal s omamnou a psychotropní látkou či se na takovém jednání podílel. Veškeré závěry soudů tak vycházejí toliko z domněnek. O pervitinu a úloze V. při manipulaci s ním se dozvěděl až v průběhu hlavního líčení. V daném směru soudy nezkoumaly naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu u dovolatele natolik podrobně, jak to činily ve vztahu k obviněnému V. Dále obviněný zopakoval svou argumentaci z odvolacího řízení, s tím, že skutková zjištění nižších soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Za nezákonné označil důkazy výpověďmi policejních agentů v pozici utajených svědků a odposlechy provedené před zahájením trestního stíhání. Výpovědi některých svědků (F., R. a V.) pak nebyly hodnoceny nestranně, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Stejně tak tomu bylo v případě igelitové tašky, kterou předal spoluobviněnému V. a v níž byl následující den nalezen pervitin. V podrobnostech pak odkázal na své odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze, které učinil přílohou podaného dovolání.
V návaznosti na své argumenty dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí vrchního i krajského soudu.
Obviněný M. T. H. ve svém dovolání také poukázal na zákonný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho argumentace je do značné míry totožná s námitkami, které vznesl spoluobviněný V. Předně tedy poukázal na absenci jakéhokoliv procesně použitelného důkazu, který by svědčil o jeho vině jednáním v bodech A), B), D) rozsudku nalézacího soudu. Znaky trestného činu podle 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nebyly nikterak naplněny. Stejně jako obviněný V. v bodech A), B) rozsudku, pak také tento dovolatel vytkl neprovedení důkazu výslechem svědka W. P., který byl označen za policejního informátora, a pochybení při vyslechnutí policejních agentů P. N. a V. v pozici utajených svědků, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Jejich zapojení označil za nezákonnou policejní provokaci. Vše podle něj dokresluje i následný postup orgánů činných v trestním řízení, které nezaložily do spisu audionahrávky agentů, s nimiž se tak obviněný mohl seznámit až v řízení před soudem, čímž došlo k významnému omezení práv obhajoby. Rovněž nebyla adekvátně zohledněna výpověď svědka R., který obviněného žádným způsobem neusvědčuje. Stejně jako v případě spoluobviněného V., pak dovolatel podrobně rozvedl odkazy na rozhodovací praxi Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva mající vztah k činnosti a následnému dokazování v případech užití utajených policejních agentů.
V bodě D) rozsudku dovolatel označil výpovědi svědků A. a L. za nevěrohodné. Za nepřípustné označil, aby jeho vina byla konstatována pouze na podkladě takových výpovědí, kde svědci neposkytli svou výpověď po řádném poučení o následcích křivého svědectví či obvinění a současně se jedná o osoby, které nejsou bezúhonné, ale byly naopak odsouzeny pro totožnou trestnou činnost, jaká je předmětem tohoto trestního řízení. Jeho vina je tak postavena pouze na nezákonném svědectví takových osob, rekognicích či záznamech telefonických hovorů.
Opět ve shodě se spoluobviněným V. a jeho výše uvedenou argumentací, také M. T. H. zpochybnil závěr, že se jednání dopustil jako člen organizované skupiny, jakož i zákonnost použití operativně pátracích prostředků.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby z důvodu nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným, absence důkazů, resp. nezákonného postupu vůči jeho osobě, Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný T. H. D. , rovněž vycházeje z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konstatoval, že v jeho případě nedošlo k naplnění znaků podmiňujících použití vyšší sazby, tedy spáchání činu organizovanou skupinou a v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu. Rozsudek (body A), B/1), B/2), C), kterým byl uznán vinným, je – zejména v bodě B) – velmi povrchní, nekonkrétní a opírající se o spekulace a domněnky, neboť se nepodařilo přes veškeré dokazování zjistit místa výroby pervitinu či osoby, které se na výrobě podílely. I přesto, že soudy velmi nekonkrétně uvádějí, že obviněný se měl protiprávního jednání dopustit v nezjištěné době šesti měsíců, s blíže nespecifikovanými osobami, na území několika krajů, a to vše na základě zajištění ojedinělého vzorku omamné látky, dospěl nakonec k závěru, že obviněný participoval na výrobě neuvěřitelného množství 308 kg pervitinu. Nebylo též prokázáno, že došlo ke schůzce dne 30. 7. 2013, přičemž následující schůzka je zpochybňována pro rozporuplnosti ve výpovědi policejního agenta. Ve vztahu k daktyloskopickým stopám zajištěným ve vozidle Audi A6 došlo ke specifikaci jen jejich části, zbývající stopy nebyly přes námitky obhajoby vyhodnoceny. Otisk jeho palce na plastovém pytli se tak mohl na tento dostat letmým dotykem kdekoliv, aniž obviněný věděl, co se v něm nachází. Zpochybnění směřoval též do rekognice svědkem R., který jej stoprocentně nepoznal a nevyloučil, že pachatelem mohla být i jiná osoba.
Vzhledem k tomu, že skutky, pro které byl obviněný uznán vinným, nemají znaky trestného činu, zejména pak nebyla doložena provázanost úmyslné spolupráce spoluobviněných v rámci organizované skupiny a nebyly zohledněny náklady na údajnou výrobu a distribuci psychotropních látek, bylo namístě respektovat presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Jelikož však takto oba nižší soudy nepostupovaly, navrhl obviněný, aby Nejvyšší soud obě jejich napadená rozhodnutí zrušil.
Stejně jako předchozí dovolatelé, také obviněný T. C. Ch. své podání vymezil důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obdobně jako tomu bylo v rámci podání obviněných V. – M. T. H., i v případě obviněných T. C. Ch. – T. H. D., kteří jsou zastoupeni shodným obhájcem, lze vysledovat shodné námitky proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu. Dovolatel brojí proti naplnění znaků podmiňujících použití vyšší sazby, tedy spáchání činu organizovanou skupinou a v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu, jakož i vytýká napadeným rozhodnutím jejich povrchnost a nekonkrétnost. Závěr o vině má za založený na pouhých domněnkách a spekulacích, když se nikterak nepodařilo konkretizovat místa předání pervitinu a osoby na protiprávním jednání participující. Přesto však oba soudy dokázaly učinit závěr o hmotnosti a čistotě takové návykové látky. Obviněný popřel, že by se dopustil jakékoliv trestné činnosti. Zdůraznil neexistenci jakéhokoliv důkazu, který by svědčil o jeho vině a zpochybnil význam údajných „kódovaných“ hovorů. Provedené odposlechy má s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu za nezákonné, neboť byly prováděny před zahájením trestního stíhání a v příkazech k jejich provedení není vymezeno, v čem je spatřována neodkladnost a neopakovatelnost takových úkonů. Ojedinělý nepřímý důkaz vyplývající z operativně pátracích prostředků tak nemůže zakládat jeho vinu. Soudy pochybily, když nerespektovaly presumpci neviny a zásadu in dubio pro reo. Shodně s předchozím dovolatelem tedy konstatoval, že skutky, pro které byl obviněný uznán vinným, nemají znaky trestného činu, zejména pak nebyla doložena provázanost úmyslné spolupráce spoluobviněných v rámci organizované skupiny a nebyly zohledněny náklady na údajnou výrobu a distribuci psychotropních látek. Z tohoto důvodu navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Konečně pak obviněný V. S. N. ve svém dovolání uplatněném z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. zaměřil své námitky na nesprávný popis skutku, když tento nevykazuje veškeré znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Pokud by spáchal čin podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, musel by obstarat 500 g pervitinu, tento dále prodat a musel by být propojen s dalšími obviněnými, nikoli přes pana Ch. Jeho vina není v tomto směru nikterak prokázána, a to ani provedenými odposlechy, na které poukazují obě napadená rozhodnutí. Pokud přesto na ně soudy ve vztahu k bodu E) rozsudku poukazují, tyto nebyly v hlavním líčení nikdy provedeny, ale šlo pouze o jejich část (tabulka na str. 34-35, č. 2-13 rozsudku), které se nedotýkají jeho jednání. Další odposlechy označené na str. 35-36, od č. 14 nebyly přehrány, ani o nich nebyl přečten protokol. Odůvodnění vrchního soudu na str. 17 usnesení tak má za velmi zkreslené a neúplné. Obviněný namítl, že žádná droga nebyla nikdy zajištěna, proto nemůže být prokázáno, že šlo právě o pervitin. Stejně tak nemohl být zainteresován na činnosti organizované skupiny, když se kromě obviněného Ch. s nikým jiným neznal. Propojenost se skupinou právě přes spoluobviněného Ch. pak nepřichází dle dovolatele v úvahu, neboť postrádá logiku. Drogu měl podle rozsudku dovolatel sehnat pro obviněného Ch., přičemž logickým pro závěr soudu by bylo, aby Ch. předával drogu jemu k další distribuci.
Obviněný pro daná pochybení navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého oprávnění a k podaným dovoláním se vyjádřil následovně. Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a rozhodnutí, která jsou jeho výsledkem, následně pak rozvedl dovolací argumentaci všech obviněných. V obecné rovině rovněž poukázal na význam dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen pouze k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečností dle norem hmotného práva. V návaznosti na to konstatoval, že převážná část argumentace obviněných pod uplatněný důvod nemůže být podřazena. Obvinění totiž vesměs polemizují s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně a nabízí odlišnou verzi skutkového děje, na jejímž podkladě dovozují, že se trestné činnosti nedopustili. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by byl možný pouze za situace, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu (zejména v případě tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů či za situace extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy). K takovému pochybení však – dle státního zástupce – v trestním řízení nedošlo.
Pokud se týká námitek obviněných stran nekonkrétního popisu skutků (M. V., Ch. C. T., D. T. H.), zde má za to, že jejich popisy a jednotlivá zjištění obsahují dostatek identifikačních znaků, aby nebylo možné zaměnit skutky s jinými. Fakt, že se nepodařilo zajistit další osoby podílející se na trestné činnosti, znamená pouze to, že proti takovým osobám nelze vést trestní řízení. V případě obviněných však byly nashromážděny přesvědčivé důkazy o jejich podílu na protiprávním jednání.
Oba soudy náležitě rozvedly své závěry v otázce provedení důkazů ve formě odposlechů a odůvodnily, proč daný úkon považují za neodkladný. Rovněž v případě obviněného V. S. N. jsou jeho námitky zavádějící, když nalézací soud provedl důkaz čtením listin, resp. přehráním vybraných odposlechů v souladu s požadavky obhajoby.
Rovněž námitky k neprovedení navrhovaných důkazů nelze vnímat jako důvodné, když soudy nejsou povinny provést veškeré důkazy navržené stranami, musí však takový postup náležitě odůvodnit, k čemuž také došlo. Stejně tak se soudy vypořádaly s námitkou, že trestná činnost obviněných byla důsledkem policejní provokace. V tomto ohledu je stěžejní, zda měl pachatel již na počátku v úmyslu spáchat trestný čin, anebo zda ho pojal až v důsledku aktivity policie. V případě obviněných bylo jednoznačně prokázáno, že aktivita vzešla z jejich strany, resp. ze strany obviněného V. Je pak zcela logické, že policejní agent se zapojí do komunikace stran, např. o ceně drogy, či jejím množství, neboť opačný závěr by zcela popřel smysl operativně pátracích prostředků. Ostatně i námitky ohledně použití takových prostředků, které dovolatelé prezentovali, považuje za liché, když operativně pátrací prostředky byly využity za splnění zákonných podmínek vymezených v §158b a násl. tr. ř. Státní zástupce v tomto bodě vymezil náležitosti předstíraného převodu a konkrétní důvody, pro které považuje argumentaci obviněných za chybnou.
Za nepatřičné je též nutno považovat námitky proti údajnému procesnímu pochybení, že po skončení vyšetřování chyběly při prostudování spisového materiálu některé audiozáznamy a soud tak měl věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Obsah uvedených nahrávek byl zřejmý z jiných důkazů, shrnutých již v podané obžalobě, a obvinění se s těmito měli možnost seznámit. Pokud došlo k nezaložení záznamu do spisu z důvodu administrativního pochybení, byly u hlavního líčení řádně provedeny, obvinění se k nim mohli vyjádřit a nedošlo tak k žádnému zkrácení jejich práva na obhajobu.
Svědci A. a L. se vyjádřili v tom smyslu, že odmítají vypovídat před soudy v České republice, a přesto byl jejich výslech proveden v průběhu přípravného řízení v SRN, obhajoba měla možno se takového úkonu účastnit a klást dotazy.
Námitka, že v případě obviněných nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, je obecné povahy, doplněná toliko o již uvedenou argumentaci proti skutkovým zjištěním a procesu dokazování, neodpovídá důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud jde o obviněné Ch. C. T., D. T. H. a D. Ř., jejich dovolání má státní zástupce za podaná z jiného důvodu, než který je uveden v §265b tr. ř., a navrhl, aby byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Jmenovaní zpochybnili kvalifikační znaky trestného činu „spáchání členem organizované skupiny“ a „spáchání v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu“ toliko skrze poukaz na absenci usvědčujících důkazů. V případě obviněných V. S. N., M. T. H. a M. V. pak navrhl státní zástupce odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněná. Námitky tří posledně uvedených dovolatelů má sice za konkrétnější (nejasnost naplnění členství v organizované skupině, pokud nezná nikoho kromě pana Ch. – obviněný V. S. N.; neustanovení dalších osob podílejících se na trestné činnosti a nemožnost konkretizace rozdělení úkolů mezi sebe – obvinění M. V. a M. T. H.), přesto však za nedůvodné. Danou problematikou se zabývaly oba soudy a své závěry náležitě odůvodnily. Není ostatně na překážku, aby znak „spáchání členem organizované skupiny“ byl naplněn za situace, kdy se všichni členové neznají či nejsou ustanoveni. Pokud obviněný V. brojí proti naplnění znaku „spáchání v úmyslu získat pro sebe či pro jiného prospěch velkého rozsahu“, učinil tak pouze skrze zpochybnění skutkových zjištění a dokazování jako takového, neboť uvedl, že u skutku A) je jeho trestní odpovědnost zcela vyloučena a pokud by byl uznán vinným jen v bodě B), byla by s ohledem na menší rozsah kvalifikace podle §283 odst. 4 tr. zákoníku zcela vyloučena. V případě obviněného V. S. N. a jím uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce – pro již konstatovaný nenaplněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – nepovažuje za opodstatněný ani tento druhý dovolací důvod v jeho druhé variantě, tj. že Vrchní soud v Praze zamítl řádný opravný prostředek proti rozsudku Krajského soudu v Český Budějovicích, přestože v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl podaná dovolání všech obviněných podle shora uvedených zákonných ustanovení a své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání, s jehož konáním vyjádřil souhlas.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) primárně konstatuje, že dovolání obviněných jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., s výjimkou obviněného D. Ř. ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Věcí by se mohl dále zabývat jen tehdy, pokud by zjistil, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a je tak porušeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces. K takovému poznatku však dovolací soud v projednávaném případě nedospěl.
Druhým důvodem dovolání, jenž byl uplatněn obviněným V. S. N. podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Právě druhá z těchto variant je dovolatelem uplatňována, když brojí proti rozhodnutí obou nižších soudů, které shodně dospěly k závěru o vině obviněného dotčeným trestným činem.
Nejvyšší soud po posouzení napadených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakož i Krajského soudu v Českých Budějovicích, a řízení jim předcházejících, to vše ve světle uplatněných dovolacích důvodů, dospěl k následujícímu závěru. Jak již bylo uvedeno výše, všichni dovolatelé shodně napadají závěry odvolacího, ale též nalézacího soudu z důvodu, že podle jejich přesvědčení jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Již výše prezentovanou dovolací argumentaci tak lze shrnout následovně. Všichni obvinění poukázali na absenci jakýchkoliv důkazů, které by svědčily o jejich vině trestnou činností. Závěry obou soudů označili za spekulativní, založené na nepodložených domněnkách. Důkazy, na kterých nižší soudy založily svá rozhodnutí o vině, jsou podle jejich přesvědčení vyhodnoceny chybně, bez respektování zásady in dubio pro reo, a některé z nich jsou dokonce zatíženy nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení.
V konkrétní rovině tak je poukazováno na nesprávné vyhodnocení výpovědi svědka R., který má potvrzovat, že obviněný V. byl jednání stran nájmu nemovitosti přítomen jen náhodou a stejně tak nevěděl, za jakým skutečným účelem nájem hradí. Stejně tak tento svědek při prováděné rekognici neztotožnil s jistotou obviněného H. T. D. Nebyl zajištěn a vyslechnut svědek W. P., resp. nebyl učiněn správný závěr o jeho postavení coby policejního informátora. Přitom úloha tohoto svědka a jeho podíl na trestné činnosti mají zásadní vliv na pohnutku a posouzení subjektivní stránky jednání (obv. V. a M. T. H.). Naopak soudy přiznaly neodůvodněnou váhu výpovědím nevěrohodných svědků A. a L. (obv. M. T. H.). Dále bylo namítáno, že vina obviněných byla deklarována na základě nepřípustné policejní provokace (obv. V., M. T. H.), nesplnění podmínek pro výslech policejních agentů v pozici utajených svědků, resp. pro použití operativně pátracího prostředku v podobě předstíraných převodů (obv. V., M. T. H., D. Ř.). Použité audiozáznamy s odposlechy telefonních hovorů byly označeny za neprůkazné, nekvalitní, pořízené bez splnění podmínek na neodkladný a neopakovatelný úkon (obv. V., M. T. H., T. C. Ch.), potažmo za vůbec neprovedené (obv. V. S. N.). Soudům byly vytknuty spekulativní závěry o množství a kvalitě drogy, kterou se však nepodařilo zajistit (obv. T. H. D., T. C. Ch., V. S. N.) a nesprávné vyhodnocení daktyloskopických stop (obv. T. H. D.). Konečně pak obvinění napadli závěry o naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty v podobě spáchání činu organizovanou skupinou a získání prospěchu velkého rozsahu (obv. V., M. T. H., T. H. D., T. C. Ch., V. S. N.).
Jak již dovolací soud poukázal výše, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., event. v návaznosti na něj užitého §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je k jeho úspěšnému uplatnění třeba vytýkat nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Při podřazení takového požadavku prezentované dovolací argumentaci obviněných však Nejvyšší soud musí konstatovat, že tato v převážné většině brojí proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudy prvního a druhého stupně. Obvinění poukazují na neprovedení některých důkazů, chybné vyhodnocení či jejich zatížení vadou nezákonnosti (svědci P., R., A., L., výslech policejních agentů jako utajených svědků, telefonní odposlechy, předstírané převody, daktyloskopické stopy, závěry o množství a kvalitě omamné látky). Takovéto námitky již vesměs vznesli v průběhu řízení před nalézacím i odvolacím soudem a tyto se jimi v odůvodnění svých rozhodnutí zaobíraly. V tomto směru dovolací soud předně poukazuje na velmi přehledné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to zejména na str. 16-22, kde se nalézací soud vypořádal se zamítnutými návrhy na dokazování (zejména svědek W. P., daktyloskopické stopy na pytli s prekurzorem), jakož i procesními námitkami na použití operativně pátracích prostředků formou výslechu agentů v utajení a použitelností audionahrávek a pořízených odposlechů. Také Vrchní soud v Praze se ve svém usnesení k dané materii podrobně vyjádřil především na str. 22-30, když se ztotožnil s postupem soudu prvního stupně stran provedení a hodnocení předmětných důkazů. Nejvyšší soud se s takovými závěry obou soudů plně ztotožnil a pro stručnost na uvedené odůvodňující pasáže napadených rozhodnutí odkazuje.
Pokud obvinění napadají postup nalézacího a odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů, dostávají se ve svých námitkách mimo jimi vymezený dovolací rámec a tedy do roviny, kde Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumat činnost nižších soudů. Je třeba si uvědomit, že projednávaná trestná činnost je tvořena souhrnem plánovaného, sofistikovaně organizovaného jednání vícero osob. Zatímco dovolatelé své námitky uvedli převážně ve vztahu k vlastním osobám, soudy správně postupovaly v souladu s požadavky na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností v rozsahu nezbytném pro projednání věci a hodnotily důkazy podle vnitřního přesvědčení, po uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Postupovaly tedy ve světle všech existujících důkazů a zvažovaly, nakolik má konkrétní informace vliv na další, řádně zjištěné poznatky, jež bez důvodných pochybností umožňují závěr o spáchání trestné činnosti a identifikaci pachatelů. V přezkoumávané věci se tedy nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takový extrémní nesoulad je dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů však v dané věci nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat jakoukoliv svévoli, která by měla za následek shora namítaný extrémní nesoulad. V daném případě tak nedošlo k žádnému porušení práva obviněných na spravedlivý proces.
Stejně tak argumentaci brojící proti neprovedení některých důkazů dovolací soud neshledal za důvodnou. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93 , III. ÚS 61/94 , III. ÚS 51/96 , IV. ÚS 185/96 , II. ÚS 213/2000 , I. ÚS 549/2000 , IV. ÚS 582/01 , II. ÚS 182/02 , I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99 , I. ÚS 129/2000 , III. ÚS 190/01 , II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se jedná o případy shora uvedeného extrémního nesouladu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94 , III. ÚS 166/95 , II. ÚS 182/02 , IV. ÚS 570/03 a další).
Přesto se však v projednávaném případě nejedná o žádnou z avizovaných skutečností, která by měla za výsledek potřebu zásahu ze strany Nejvyššího soudu. Soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích zaobíraly velmi podrobně nejen všemi provedenými důkazy, a to jak z hlediska jejich významu a hodnocení, ale též po stránce jejich procesní použitelnosti, avšak rovněž věnovaly pozornost otázce zamítnutých návrhů na doplnění dokazování. Je nutné připomenout, že není absolutní povinností soudního orgánu provést veškeré stranami navržené důkazy, ale pokud tak neučiní a provedení konkrétního důkazu zamítne, musí tak učinit s adekvátním odůvodněním, které odpovídá povaze a závažnosti věci. Takové povinnosti pak oba soudy dostály.
Pouze ve stručnosti, když v podrobnostech dovolací soud již odkázal na výstižné odůvodnění obou napadených rozhodnutí, lze doplnit, že pro projednávanou trestnou činnost a její odhalování je zcela typické použití prostředků, které představují (byť v takových situacích zákonem oprávněný) zásah do základních práv a svobod jednotlivců a vyznačující se přísnými zákonnými limity použitelnosti. Jedná se právě o problematiku odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu či použití operativně pátracích prostředků v podobě předstíraného převodu, sledování osob a věcí či použití agenta. V tomto směru je proto dána rozsáhlá rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, když tyto orgány se snaží reagovat na možný vznik konfliktu mezi potřebou chránit společensky významné hodnoty a zvýšit v tomto veřejném zájmu efektivnost trestního postihu na jedné straně, a dodržování základních principů trestního procesu, které mnohdy vycházejí z ústavně či mezinárodně zajištěných práv a svobod.
Soudy prvního i druhého stupně se se shora uvedenými otázkami podrobně zaobíraly ve svých rozhodnutích, přičemž dovolací soud může zejména poukázat na odůvodnění Krajského soudu v Českých Budějovicích stran hodnotících úvah k procesním námitkám obhajoby (str. 19-22), na něž navazují hodnotící teze v rámci jednotlivých bodů rozsudku (zejména str. 26-28, 34-40). Tyto závěry jsou ve shodě s odůvodněním Vrchního soudu v Praze (zejména str. 22-27, 29-30). Po zhodnocení argumentace obou dotčených soudů pak Nejvyšší soud konstatuje, že s touto se v plném rozsahu ztotožnil.
V případě námitky obviněných, že celé trestní stíhání je založeno na předcházející policejní provokaci agentů, jenž nebyli v průběhu trestního řízení ani řádně vyslechnuti, jakož i na dalších zásadních pochybeních policie, která použila operativně pátrací prostředky v rozporu se zákonnými požadavky, resp. spekulativně vyhodnotila získané poznatky z provedených odposlechů je pak nezbytné doplnit následující. Závažná drogová trestná činnost se svou povahou řadí mezi protiprávní jednání vyznačující se vysokou latencí jejího odhalování, což pramení zejména z její propracované organizovanosti, jakož i faktu, že osoby do ní zapojené, počínaje výrobci, přes distributory, až po samotné konzumenty, nemají zájem na jejím potírání. Právě proto představuje typickou skupinu případů, při jejichž řešení je policií užívána řada skrytých prostředků sloužících k odhalování trestné činnosti a jejích pachatelů. Činnost policie však nesmí k zákonnému odhalení a prokázání pachatelství přesáhnout do takové míry, kdy by úmysl pachatele dopustit se protiprávního jednání byl převýšen aktivitou policejního orgánu. Jinými slovy, je stěžejní otázkou, zda pachatel pojal úmysl spáchat trestný čin sám o sobě, či toliko v návaznosti na aktivitu policejního orgánu. V rámci trestního řízení je tak třeba bez důvodných pochybností prokázat, že trestný čin by byl spáchán i bez přispění policejního agenta, když jeho zapojení představuje pouze faktor usnadnění či urychlení odhalení páchaného deliktu, jeho zmaření a zajištění důkazů o něm. Bližší vymezení otázky policejní provokace, resp. použití skrytého pátrání, lze nalézt v četné rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnuti ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku, č. j. 44/1997/828/1034 ze dne 9. 6. 1998; Lüdi proti Švýcarsku č. j. 00012433/86 ze dne 26. 5. 1992).
Soudy prvního a druhého stupně na základě provedeného dokazování dospěly k závěru o dlouhodobé protiprávní činnosti organizované skupiny tvořené osobami české, jakož i vietnamské národnosti, která se podílela na výrobě a další distribuci pervitinu na území ČR, ale též směrem do zahraničí. Trestná činnost obviněných přitom rozhodně není tvořena pouze jednáním, které směřovalo k činnosti policejních agentů. Je naopak zřejmé (ať již s ohledem na další trestnou činnost některých obviněných, či délku nyní projednávané činnosti a její komplexnost, včetně pronajmutí nemovitosti k výrobě pervitinu), že agenti byli do terénu nasazeni až po operativním získání informací o probíhající trestné činnosti. Ta tedy nebyla výhradně iniciována zájmem policie, ale představovala podstatně širší snahu obviněných o výrobu a distribuci omamné látky. Agenti tak rozhodně nepředstavovali výhradní iniciátory protiprávního jednání, ale vstupovali na pole, kde se obvinění již pohybovali a vyvíjeli aktivitu. Představovali tedy pouze jedny z potencionálních zájemců o omamnou látku, přičemž nevzbuzovali u obviněných jakýkoliv prvotní úmysl k počátečnímu páchání trestné činnosti, ale tato by probíhala i bez jejich zapojení. Stejně tak lze přisvědčit, že není jakýmkoliv překročením pravomoci či nezákonným postupem, pokud policie nezasáhla proti pachatelům bezprostředně po realizaci prvního dohodnutého obchodu, ale svou aktivitu vyvíjela nadále s cílem komplexního odhalení celé, či alespoň podstatné části organizované skupiny. Jak se vyjádřil ve svém rozhodnutí již soud prvního stupně, jakákoliv jiná úvaha by zcela nelogicky vedla k možnosti odhalovat jen nepatrné části kriminálního prostředí a představovala by naprosto neúčinný postoj při potírání nejzávažnější kategorie (drogových) deliktů.
Samotný výslech policistů v pozici svědků pak byl před soudem prvního stupně proveden v intencích zákonných požadavků uvedených v §102a tr. ř. Pokud se obhajoba domáhala mimořádného postupu podle §102a odst. 2 tr. ř., tedy výslechu takových osob s neutajováním jejich podoby, soud prvního stupně své zamítavé stanovisko náležitě odůvodnil s poukazem na kontinuální působení daných svědků u policie, kdy jejich odhalení v tomto trestním řízení by mohlo ohrozit jejich následné nasazení v terénu, potažmo ohrozit tím i jejich život a zdraví. K tomu je třeba dále doplnit, že k postupu podle §102a odst. 2 tr. ř. nebyly splněny ani další zákonné předpoklady v podobě samotného návrhu dozorujícího státního zástupce a vyjádření příslušného ředitele bezpečnostního sboru. Nalézací soud tak postupoval zcela v mantinelech vymezených zákonnou úpravou a nutno opětovně podotknout – při zachování všech procesních práv osob vystupujících v postavení obviněných.
K totožnému závěru dospěl dovolací soud také stran dalších námitek týkajících se pořízených odposlechů a předstíraných převodů. I v tomto směru se oba nižší soudy ve světle námitek obhajoby pečlivě zaobíraly zákonností provedených úkonů. Je proto nutné konstatovat, že i za situace, kdy policejní orgán přistoupil k předstíranému převodu bez předchozího písemného povolení státního zástupce, jak to vyžaduje ustanovení §158c odst. 2 tr. ř., jednal tak z důvodu, že věc nesnesla odkladu, což také náležitě vyargumentoval a nezbytné povolení obstaral bezodkladně dodatečně (§158c odst. 3 tr. ř.) (blíže viz str. 23-24 usnesení Vrchního soudu v Praze). Výše uvedené se pochopitelně vztahuje toliko k osobě P. N., když činnost agenta pod označením V. již vzhledem k náležitostem jeho ustavení subsumuje možnost provádění sledování osob a věci v rozsahu uvedeném v §158d odst. 2 tr. ř., jakož i provedení předstíraného převodu podle §158c tr. ř., bez další nutnosti vyžadovat povolení (§158e odst. 5 tr. ř.).
V neposlední řadě nedošlo k procesnímu pochybení, pokud nalézací soud přistoupil v rámci dokazování k přehrání audionahrávky pořízené agentem, neboť takový důkaz byl bezesporu obstarán v souladu se zákonem a jeho provedení v rámci hlavního líčení pouze a jen naplnilo podmínku, aby těžištěm trestního řízení, právě s poukazem na zachování zásady bezprostřednosti, bylo stadium řízení před soudem. Existence takové nahrávky je přitom podchycena již v materiálech o vyhodnocení nasazení agenta, a strany, tedy i obhajoba, musely mít o této povědomí a po jejím provedení měly možnost se k ní vyjádřit. Dovolací soud může v daném kontextu použít velmi pregnantní vyjádření nalézacího soudu o trestním řízení coby dynamickém útvaru (str. 21 rozsudku). Takové vnímání je beze zbytku správné a umožňuje všem procesním stranám zachování dílčího principu spravedlivého procesu v podobě zásady rovnosti zbraní (égalité des armes, egality of arms). Tento požadavek implicitně vyplývá z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a je Evropským soudem pro lidská práva vykládán jako nutnost neznevýhodňování jedné strany vůči druhé a zachování požadavku na spravedlivé a nestranné posouzení věci nezávislým soudem. Stejně jako obhajoba, také obžaloba proto může činit v průběhu celého trestního řízení návrhy na doplnění dokazování, důkazy obstarávat, předkládat soudu a s jeho souhlasem též provádět, to vše pochopitelně za podmínky, že obviněný či jeho obhájce má možnost být provedení zákonně pořízeného důkazu přítomen a k tomuto se vyjadřovat. Soud prvního stupně takové povinnosti dostál a jeho postup proto nelze mít za vadný pro účely dovolacího řízení.
Ze strany orgánů činných v trestním řízení pak nebylo zasaženo do práv obviněných ani, co do rozsahu a způsobu provedení svědeckých výpovědí, které ve svých dovoláních obvinění zmiňují. Jde jednak o výpověď svědka R., kterou oba soudy řádně hodnotily na str. 24-25 rozsudku krajského soudu, resp. str. 28 usnesení vrchního soudu, a zejména pak otázku výslechu svědka W. P. K posledně uvedenému nalézací soud pečlivě rozvedl důvody, pro které, přes úvodní záměr výslechu dané osoby, od tohoto upustil, neboť dotyčný je v pátrání Policie ČR pro účely dodání do výkonu trestu odnětí svobody (str. 16-17 rozsudku). Ostatně jmenovaný ve svém „Prohlášení“, které v rámci veřejného zasedání provedl jako důkaz odvolací soud, výslovně potvrdil, že nemá zájem vypovídat v pozici svědka a za tímto účelem se dostavit na území ČR. Oba soudy tedy nepostupovaly nikterak v rozporu s právy obhajoby, jestliže upustily od snahy zajistit osobu W. P. pro účely trestního řízení, neboť pro jeho vyhýbání se nástupu výkonu trestu lze mít důvodně za to, že jakékoliv další pátrání bude představovat nejistý a pravděpodobně dlouhodobý proces, jehož přínos by byl vzhledem k existenci dalších okolností případu, o které soudy opřely své závěry, nevýznamný. Ostatně soudy, resp. Vrchní soud v Praze, věnoval vyjádření této osoby patřičný prostor, provedl důkaz notářsky ověřeným „Prohlášením“ a jeho závěry se pečlivě zaobíral. Vyložil tak především ve shodě s nalézacím soudem svou argumentaci k otázce namítané role W. P. jako informátora policie, zapojení do další drogové trestné činnosti, jakož i existenci směnky a dluhu vůči obviněnému V. (str. 25-26 usnesení). Takové zdůvodnění Nejvyšší soud považuje za učiněné ve shodě s dalšími skutkovými zjištěními a hodnocení zcela v intencích formální logiky. Jak již bylo poukázáno výše, obvinění své dovolací námitky koncipují jako jednotlivé a na sebe nenavazující, zatímco oba soudy své závěry postavily na řadě vzájemně propojených, ucelených a logicky odstupňovaných okolností. Tak je tomu i v případě obviněného V., u nějž věnovaly pozornost veškerým poznatkům o jeho přítomnosti při prohlídce nemovitosti, následnému placení nájemného, jeho další trestné činnosti či provázanosti na další zapojení do protiprávního jednání v podobě výpovědi svědka K.
Obdobná situace pak panuje v případě svědků A. a L. (obv. M. T. H.). I zde se již soud prvního stupně zaobíral námitkou vznesenou i v rámci dovolacího řízení (str. 31-32 rozsudku), když přečetl postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. jejich výpovědi. Opět je třeba připomenout, že tyto důkazy nestojí osamoceně, ale závěr o vině obviněného byl založen na řadě dalších skutečností. Za takové situace, když uvedené osoby, coby cizí státní příslušníci pobývající mimo území ČR, vyjádřily svou vůli nedostavit se k českým orgánům činným v trestním řízení, přičemž tyto nemají pravomoc použít k jejich zajištění donucovacích prostředků, avšak současně byly řádně vyslechnuty v rámci dožádacího řízení a obhajobě byla dána možnost se takového úkonu účastnit, je nalézacím soudem zvolený postup nutné považovat za nezatížený jakýmkoliv nedostatkem narušujícím právo na spravedlivý proces. Ke shodnému názoru ostatně dospěl již dříve též odvolací soud (str. 29 jeho usnesení).
Aniž by se tedy dovolací soud pouštěl do bližšího skutkového hodnocení případu, které mu nenáleží, má s poukazem na právě uvedené za to, že námitky dovolatelů stran pochybení nižších soudů při výslechu svědků a jejich hodnocení, nemají své opodstatnění a byly již dříve soudy prvního i druhého stupně náležitě vyargumentovány.
Zjištěné skutečnosti pak oba soudy řádně promítly do svého právního posouzení věci a jednání obviněných bylo popsáno ve výrokové části odsuzujícího rozsudku při vymezení všech zákonných znaků skutkové podstaty podle §283 tr. zákoníku. V tomto ohledu je třeba se ztotožnit zejména s názorem na existenci kvalifikačních znaků ve smyslu rozsahu omamné látky (§283 odst. 2 – obviněný V. S. N.; odst. 3 – obviněný T. C. Ch., M. T. T.; resp. odst. 4 – obvinění V., Ř., M. T. H., T. H. D.), jakož i existenci spáchání činu jako členové organizované skupiny (§283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku). I zde pak může dovolací soud stručně odkázat na přehledné a precizní odůvodnění nalézacího soudu k otázce právní kvalifikace, kde soud prvního stupně rozvedl své závěry ohledně pokračujícího skutku, organizované skupiny, rozsahu drogové delikvence a úmyslu získat prospěch velkého rozsahu u všech obviněných (str. 40-42 rozsudku). Odvolací soud pak výše uvedené podpořil svou argumentací (str. 30-31 usnesení). Bylo správně poukázáno, že jednání obviněných bylo provázáno jednotným záměrem, který byl realizován jednotlivými na sebe navazujícími dílčími útoky výroby a distribuce omamné látky. Velmi podrobně se soudy zaobíraly otázkou existence organizované skupiny, kdy bylo přesně rozvedeno, jakými úkoly v jejím rámci byly pověřeny jednotlivé osoby. Nejvyšší soud toliko připomíná, že podstatou organizované skupiny je sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Není rovněž třeba, aby existoval pevný a výslovný mechanismus přijetí osoby jako člena organizované skupiny, stejně jako, aby na posuzovaném protiprávním jednání participovali všichni její členové jako spolupachatelé (blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010). Podstatou kvalifikačního znaku tedy zůstává, aby se pachatel včlenil a vědomě se aktivně podílel na protiprávní činnosti organizované skupiny, s jejím účelem byl obeznámen, a to bez ohledu na to, zda je mu známo kompletní složení skupiny a přesné úkoly jejích dalších členů. Je třeba si uvědomit, že v případě organizované závažné trestné činnosti dochází ke snaze utajit její fungování nejen před orgány majícími za cíl její potírání, ale za účelem maximalizace znesnadnění jejího odhalení jsou určité skryté mechanismy aplikovány i mezi jednotlivé členy, aby případné narušení (odhalení) jednoho či více členů nevedlo k rozbití celé struktury. Taková koncepce organizované skupiny však v žádném případě neznamená, že by pachatelé nemohli vědět, že jsou jejími členy, a že se plněním svých úkolů podílejí na organizované trestné činnosti.
Rovněž tak při posouzení rozsahu omamné látky dotčené trestnou činností byly výsledné hodnoty zjištěné na základě dokazování správně podřazeny kvalifikačnímu znaku rozsahu většího – značného – velkého. Oba soudy své závěry vystavěly v souladu se stávající judikatorní praxí, vycházejíc ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, jakož i usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012. Pokud pak obvinění brojí proti takto zvolené právní kvalifikaci, činí tak však skrze argumentaci k provedenému dokazování, resp. námitkami, které zpochybňují jejich zapojení do páchané trestné činnosti a v návaznosti na skutková zjištění k jiným bodům odsuzujícího rozsudku dospívají k názoru, že pokud není prokázáno jejich zavinění v části protiprávního jednání, musí taková okolnost nalézt odraz i v užité právní kvalifikaci. V tomto ohledu se však nemůže jednat o relevantní námitky podřaditelné zvolenému dovolacímu důvodu.
Konečně je nutné uvést, že popis skutku a jednotlivá zjištění vyjádřená ve výrokové části odsuzujícího rozsudku obsahují dostatek identifikačních znaků pro to, aby posuzované jednání nebylo možno zaměnit se skutky jinými. Pokud je namítáno, že nedošlo ke zjištění dalších osob podílejících se na páchání trestné činnosti, značí to pouze fakt – jak správně konstatoval ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství – že proti takovým neznámým osobám není vedeno trestní řízení, ovšem ničeho se nemění na objasnění trestné činnosti vůči samotným obviněným, jejichž vina byla vystavěna na řádně zajištěných a provedených důkazech.
Na podkladě veškerých shora uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě byly bezezbytku naplněny veškeré zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 v kvalifikačních znacích pro jednotlivé obviněné, a soud nalézací, jakož i odvolací se k jejich existenci adekvátně vyjádřily ve svých rozhodnutích, stejně jako k existenci úmyslného zavinění obviněných v rámci subjektivní stránky trestného činu. Argumenty, které obvinění použili ve svém dovolání, pak vesměs představují pouze opakování jejich obhajoby z dřívější fáze trestního řízení. V tomto ohledu dovolací soud připomíná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). Tento odmítací důvod však dovolací soud zvolil pouze v případě obviněného V. S. N., v rámci jehož argumentace (brojící proti naplnění znaku spáchání činu jako člen organizované skupiny) lze dovodit formální naplnění požadavku specifikace námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, když dovolatel zpochybnil právní hodnocení v tom směru, že pachatelem daného jednání nemůže být osoba, která nezná všechny členy organizované skupiny, resp. zná pouze jednoho takového člena. S touto námitkou se pak oba nižší soudy vypořádaly a Nejvyšší soud se k dané problematice vyjádřil výše.
V případě obviněných M. V., M. T. H., T. H. D. a T. C. Ch. však dovolací soud své odmítající usnesení založil na jiném důvodu, a to uvedeném v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť ačkoliv obvinění rovněž formálně svůj dovolací důvod podřadili pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky, které pod něj subsumovali, směřují buďto nikoliv do právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, ale mají toliko za cíl dosáhnout jiného, pro ně příznivějšího hodnocení důkazů, než jak to učinily soudní orgány činné v trestním řízení, potažmo sice brojí proti chybnému právnímu posouzení znaků organizované skupiny a rozsahu trestné činnosti, avšak činí tak buď bez dalšího odůvodnění či opět skrze skutkové námitky. K takovéto nápravě však dovolací soud povolán není, k jednotlivým argumentům obviněných se vyjádřil a poukázal též na adekvátní zdůvodnění, která ve svých rozhodnutích k dané problematice rozvedly soudy prvního a druhého stupně. Dovolání obviněných proto odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř.
Konečně zcela jiná situace se vyskytla v případě obviněného D. Ř. Ačkoliv také u něj Nejvyšší soud věnoval pozornost kompletní dovolací argumentaci a ve výsledku ji shledal neopodstatněnou, při přezkumu učiněného podání dospěl navíc k závěru, že toto bylo učiněno po lhůtě stanovené zákonem v §265e odst. 1 tr. ř. Podle ní je totiž dovolání třeba podat u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§265e odst. 2 tr. ř. ). Ze spisového materiálu přitom vyplývá, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 11 To 41/2015, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto, a proti němuž své dovolání směřuje, bylo obhájkyni obviněného – Mgr. Martině Mičánové doručeno do datové schránky dne 6. 11. 2015 (na což je ostatně správně poukazováno v podaném dovolání). Samotnému obviněnému pak bylo usnesení odvolacího soudu zasláno prostřednictvím pošty na adresu K. …, Ch., tedy do místa, které uvedl jako svou doručovací adresu, a kde si v průběhu trestního řízení zasílané písemnosti skutečně vyzvedával. Jelikož adresát nebyl poštovním doručovatelem zastižen, byl dne 19. 11. 2015 vyrozuměn o uložení zásilky určené do vlastních rukou a poté, co si písemnost osobně nevyzvedl, mu tato byla vhozena do poštovní schránky dne 2. 12. 2015.
Za takové situace se tedy uplatnil postup stanovený zákonem v §64 odst. 3, odst. 4 tr. ř., když došlo k uložení písemnosti u pošty a nevyzvedne-li si tuto adresát do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Doručující orgán po marném uplynutí lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí.
V případě obviněného D. Ř. nebylo náhradní doručení formou vhození písemnosti do schránky po marném uplynutí 10ti denní lhůty soudem nikterak vyloučeno, obviněnému bylo doručováno na adresu, kterou sám pro tyto účely označil a kde si dříve prokazatelně písemnosti přebíral. K doručení usnesení odvolacího soudu tak došlo 29. 11. 2015, resp. dnem následujícím 30. 11. 2015 (pondělí), kdy mu uplynula lhůta k vyzvednutí zásilky na poště. Pakliže držitel poštovní licence realizoval vhození písemnosti do schránky až 2. 12. 2015, nehraje taková skutečnost roli pro začátek plynutí lhůty k podání mimořádného opravného prostředku podle §265e tr. ř. Ostatně i pokud by tomu tak bylo, lhůta k podání dovolání by stále končila dříve, tj. 2. 2. 2016, než k tomu fakticky došlo, tj. 10. 2. 2016.
Pro výše uvedené tedy Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného D. Ř. bylo učiněno opožděně a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že o odmítnutí dovolání všech obviněných bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.