ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.103.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 103/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 2. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 10 To 292/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 T 51/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Praha-západ ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 9 T 51/2017, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 4 tr. zákoníku, za což byl podle §284 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věcí, blíže specifikovaných v citovaném rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
„ od přesně nezjištěné doby do 8. 11. 2016 , v místě svého bydliště na adrese Š., P., okr. P.-z., úmyslně a neoprávněně přechovával pro vlastní potřebu rostlinný materiál konopí o celkové hmotnosti 3698,8 g, po separaci mající 2671,6 g toxikomansky využitelného podílu (finálního produktu určenému ke spotřebě jako marihuana), který obsahoval celkem 185,19 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol,
účinná látka konopí delta-9-tetrahydrocannabinol je uvedena v Seznamu č. 5 „Psychotropní látky“ podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb. a konopí a pryskyřice z konopí je uvedena v Seznamu č. 3 „Omamné látky“ podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb. k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v platném znění.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný V. B. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 10 To 292/2017, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Uplatněný dovolací důvod spatřuje v procesních vadách trestního řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí a podstatnou měrou se podílely na jeho nezákonnosti. Tyto vady shledal v tom, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán v jiné trestní věci s věcí obviněného nijak nesouvisející, rozhodoval o něm nepříslušný soudce, a byl též nedostatečně odůvodněn, a to i ve vztahu k neopakovatelnosti a neodkladnosti domovní prohlídky.
5. Ohledně námitky, že příkaz k domovní prohlídce byl vydán v jiné trestní věci s věcí obviněného nijak nesouvisející, obviněný poukazuje, že tímto příkazem došlo k porušení jeho práva na domovní svobodu ve smyslu čl. 12 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rovněž §82 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o nepříslušnost soudce rozhodujícího o domovní prohlídce, má za to, že Obvodní soud pro Prahu 6 nebyl příslušný k vydání příkazu k domovní prohlídce, neboť k projednávané trestné činnosti nemá žádný vztah. V této souvislosti poukazuje na §26 odst. 1 tr. ř. a §18 odst. 1 tr. ř., přičemž namítá, že ve věci rozhodoval soudce nepříslušného soudu v rozporu s ústavními pravidly zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny ve vazbě na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 4/14. S poukazem na §82 odst. 1 tr. ř., §83 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 1, 2 tr. ř. dále vytýká, že příkaz k domovní prohlídce nebyl řádně odůvodněn, absentuje zdůvodnění materiálních podmínek spočívajících v přezkoumání důvodnosti návrhu státního zástupce k takovému úkonu. Pokud soud prvního stupně toliko převzal názor státního zástupce obsažený v návrhu na vydání příkazu k domovní prohlídce, aniž by zdůvodnil, proč se s jeho návrhem ztotožnil, rezignoval na svou rozhodovací, resp. přezkumnou činnost. K námitce nedostatečnosti odůvodnění příkazu k domovní prohlídce ve vztahu k neopakovatelnosti a neodkladnosti domovní prohlídky obviněný poukazuje na §160 odst. 4 větu první a druhou tr. ř., když má za to, že se o neodkladný ani neopakovatelný úkon nejednalo. Naopak se domnívá, že tyto instituty by měly být prováděny primárně v rámci trestního stíhání obviněného, nikoli již ve fázi prověřování. V daném případě ztráta důkazů v bytě se nacházejících nehrozila, neboť L. P. byla zadržena a přístup do bytu či kontakt s kýmkoliv jí byl znemožněn. V tomto ohledu protokol o provedení domovní prohlídky neobsahuje konkrétní odůvodnění neodkladnosti daného úkonu. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 28/1995 a R 30/2005-I.
6. V další části svého dovolání obviněný poukázal na vztah těchto procesních vad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zdůraznil, že stěžejním důkazem proti jeho osobě je nepochybně protokol o vydání hmotné věci ze dne 8. 11. 2016, jenž však byl získán nezákonně, neboť mu předcházela domovní prohlídka předmětného bytu a této pak samotný příkaz k domovní prohlídce Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 1 Nt 4565/2016 ze dne 4. 11. 2016, který byl vydán a realizován v rozporu s trestním řádem. Důsledkem výše uvedených procesních vad, tj. nezákonných úkonů a důkazů ve věci, byl výrok o jeho vině založen na nepoužitelných a neúčinných důkazech. Za nesprávný označuje obviněný závěr soudu prvního stupně, že podle protokolu o vydání věci měl policejnímu orgánu umožnit do bytu vstoupit dobrovolně a vydat též veškeré konopí, neboť policisté si vstup do bytu vynutili na základě nezákonného příkazu k domovní prohlídce. Pokud na jeho podkladě police do bytu vstoupila, nelze podle jeho přesvědčení v rámci řízení použít ani na něj navazující protokol o vydání věci, když v této souvislosti připomněl doktrínu „Plodů z otráveného stromu“ a usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000. Poukázal rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu (např. ÚS 34/199s-n., ÚS 79/199s-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/200s-n.) i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1273/2007), podle níž mezi dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. náleží i případy tzv. „extrémního nesouladu“. Zdůrazňuje, že důvody dovolání je třeba pojímat materiálně, nikoli pouze formálně, neboť uplatněný dovolací důvod má jak aspekty hmotněprávní, tak procesní, a jedná se tak o dvě spojené nádoby, jež od sebe pro plné zajištění práva na spravedlivý proces nelze oddělit. Vzhledem k těmto procesním vadám považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za nezákonná. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, č. j. 10 To 292/2017-230, včetně vadného řízení mu předcházejícího, a věc přikázal soudu k novému projednání a rozhodnutí, eventuálně, aby zrušil napadené rozhodnutí a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 6. 2017, č. j. 9 T 51/2017-198, včetně vadného řízení mu předcházejícího, a přikázal tomuto soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
7. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k podanému dovolání vyplývá, že shodné námitky obviněný uplatnil již v rámci své obhajoby a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku. Ve shodě s názorem odvolacího soudu konstatovala, že z hlediska námitek obviněného je podstatné vyřešení otázky, zda protokol o vydání věci, podle něhož obviněný vydal policii sušený rostlinný materiál - konopí, je důkazem pořízeným v souladu s trestním řádem či nikoli, když obhajoba nezákonnost tohoto důkazu odvozuje od nezákonnosti domovní prohlídky, která byla na podkladě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6, v bytě užívaném obviněným provedena. Není sporu o tom, že domovní prohlídka byla nařízena v jiné trestní věci vedené proti družce obviněného L. P. pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Pokud jsou námitky obviněného, že příkaz k domovní prohlídce nebyl vydán příslušným soudcem a o absenci řádného zdůvodnění tohoto příkazu z hlediska neodkladnosti či neopakovatelnosti domovní prohlídky, vztahovány k jeho trestní věci, shledala tyto nepřiléhavé, neboť při posuzování trestní věci obviněného má v jiné věci nařízená domovní prohlídka význam toliko z pohledu, na jakém podkladu policisté služby kriminální policie a vyšetřování odboru hospodářské kriminality do bytu užívaného obviněným a jeho přítelkyní L. P. vstoupili. Jestliže pak v bytě policisté nalezli značné množství rostlinného materiálu, a to konopí, pak takové zjištění pochopitelně nemohli nechat bez odezvy a přivolali na místo příslušné oddělení kriminální policie a vyšetřování. Ti pak byli ke vstupu do bytu oprávněni nejen proto, že obviněný podle následně vyhotoveného protokolu o vydání věci jim vstup dobrovolně umožnil, ale postupovali též v souladu s §83c) odst. 1 tr. ř. Přechovávání tak velkého množství konopí nepochybně představuje závažné ohrožení minimálně veřejného pořádku, a proto není důvod pochybovat ani o neodkladnosti zjištění tohoto materiálu.
8. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že těmito námitkami se zabýval již soud druhého stupně, jehož logické závěry plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Obviněný sice uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatňuje námitky ryze skutkové povahy, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob hodnocení provedených důkazů. Domáhá se tak odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, které vykládá jinak než soudy, a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a předmětný dovolací důvod nenaplňují. Skutkové závěry i právní závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, jsou tak náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování. V posuzované věcí není rovněž dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů, skutkovými zjištěními a jejich právním posouzením. Státní zástupkyně závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
IV.
Důvodnost dovolání
10. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné námitky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
12. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a eventuálně druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
13. Nejvyšší soud je v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu oprávněn a zároveň povinen přezkoumat napadené rozhodnutí z hlediska skutkových námitek jen v případech, kdy v rozhodování nižších soudů byla učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a kdy nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury i Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014) se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud také vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
14. Je třeba ještě upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, což se v tomto případě také z velké části stalo.
15. Ze shora uvedeného je zřejmé, že obsahem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na jeho hmotněprávní povahu, nemohou být námitky obviněného, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení a uplatňuje tak námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci, nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (konkrétně tvrzením, že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku. Nejvyšší soud se bez dalšího také ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný zpochybňuje procesní použitelnost získaných důkazů (že příkaz k domovní prohlídce byl vydán v jiné trestní věci s věcí obviněného nijak nesouvisející, že o tomto rozhodoval nepříslušný soudce, že tento příkaz byl nedostatečně odůvodněn, a to i ve vztahu k neopakovatelnosti a neodkladnosti domovní prohlídky, a dovolává se tak nezákonnosti domovní prohlídky, stejně jako na ni navazujícího vydání věci), neboť jde o výhrady procesně právní povahy. Odhlédne-li se od výše již rozvedené povinnosti dovolacího soudu přezkoumat z naznačených hledisek tvrzení o tzv. extrémním rozporu, pak zmíněné námitky obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
16. K výše naznačené problematice Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že podle §78 ods. 1 tr. ř. kdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely trestního řízení zajistit, je povinen věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§66).
17. Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
18. Podle §83c odst. 1 tr. ř. policejní orgán může vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.
19. Podle §160 odst. 4 tr. ř. neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu.
20. Nejvyšší soud posuzoval okolnosti, za nichž došlo k namítané domovní prohlídce a k vydání rostlinného materiálu (konopí) ze všech hledisek ve smyslu výše uvedeného, a nepřisvědčil námitkám obviněného o nezákonnosti a tudíž nepoužitelnosti takto opatřeného důkazu. Jen pokud by tyto námitky byly shledány důvodnými, mohly by případně zakládat tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, které by byly v takové situaci založeny na nepoužitelném důkazu, a z nich vyvozenými právními závěry (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. II. ÚS 864/08, ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 3316/14, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 298/05, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1701/14, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 1709/13, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3994/13).
21. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 9 T 51/2017, Nejvyšší soud zjistil, že na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Praha venkov – Jih, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, Mnichovice, ze dne 8. 2. 2017, č. j. KRPS-378163-20/TČ-2016-011471-RUZ, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro zločin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Jak se z usnesení dále podává, zahájení úkonů trestního řízení předcházela domovní prohlídka v bytě a v jiné prostoře sloužící k bydlení a prostorách k nim náležejících v bytovém domě na adrese Š., P., v bytové jednotce obývané obviněným a jeho družkou L. P., a to na základě příkazu k domovní prohlídce ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 1 Nt 4565/2016, vydaného podle §83 odst. 1 tr. ř. soudcem Obvodního soudu pro Prahu 6 ohledně L. P. pro podezření z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (č. l. 79–82 spisu).
22. Ve vztahu k posuzované trestné činnosti obviněného tak lze přisvědčit oběma nižším soudům, že pokud se domovní prohlídka konala ve věci podezření ze spáchání trestné činnosti družkou obviněného L. P., spočívá její význam toliko v objasnění, na jakém podkladu policisté Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, do bytu užívaného obviněným a L. P. vstoupili. Z tohoto pohledu námitky obviněného stran vydání příkazu k domovní prohlídce nepříslušným soudcem, absence jeho náležitého odůvodnění, jakož i další tvrzené nezákonnosti domovní prohlídky, a to i z hlediska neodkladnosti a neopakovatelnosti tohoto procesního úkonu, jsou v jeho trestní věci bez významu. Jen pro úplnost lze dodat, že pokud se domovní prohlídka konala ve věci přítelkyně obviněného L. P., nikoli obviněného, a to v souladu se zákonnými požadavky na tento procesní úkon kladenými, je v tomto směru nepřípadný jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 28/1995 Sb. rozh. tr. a č. 30/2005 Sb. rozh. tr.
23. Z úředního záznamu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov – Jih, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, Mnichovice, ze dne 8. 11. 2016, č. j. KRPS-378163-5/TČ-2016-011471-RUZ, vyplývá, že při provádění domovní prohlídky u L. P. v bytě na adrese Š., P., byl zjištěn rovněž nález rostlinné sušiny připomínající konopí seté, přičemž L. P. uvedla, že tato patří obviněnému. Proto policista provádějící domovní prohlídku cestou operačního střediska požádal věcně a místně příslušný útvar Policie České republiky o součinnost a převzetí věci (č. l. 83 spisu).
24. Z protokolu pořízeného podle §78 tr. ř. o vydání hmotné věci Policií České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Praha venkov – Jih, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, Mnichovice, ze dne 8. 11. 2016, č. j. KRPS-7623-45/ČJ-2016-011471-DOŽ, včetně připojené fotodokumentace, vyplývá, že V. B. po řádném poučení umožnil policejnímu orgánu vstoupit do bytu, kde byl následně vyzván k vydání konopí označeného pod č. 1 – 23 přiloženého seznamu, přičemž výslovně do tohoto protokolu uvedl, že policejnímu orgánu – oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Praha venkov – Jih dobrovolně umožnil vstup do bytu, který se nachází v 3. nadzemním podlaží na adrese Š., P., a je situován vlevo od schodiště, a že dobrovolně vydal veškeré konopí, o němž uvedl, že je jeho, že je má pro vlastní potřebu a toto užívá ze zdravotních důvodů (č. l. 54–59 spisu). Za této situace je postup policejního orgánu zcela adekvátní, když tento byl nesporně ke vstupu do bytu oprávněn nejen proto, že obviněný mu vstup dobrovolně umožnil, ale postupoval rovněž v souladu s výše již citovaným §83c odst. 1 tr. ř.
25. Z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie vyplývá, že v rostlinném materiálu konopí o celkové hmotnosti 3 698,8 g, po separaci mající 2 671,6 g toxikomansky využitelného podílu (finálního produktu určenému ke spotřebě jako marihuana), byl zjištěn obsah celkem 185,19 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinol (č. l. 65–74 spisu). Nepochybně tedy obviněný přechováváním tak velkého množství konopí nejenže ve smyslu §83c odst. 1 tr. ř. závažným způsobem ohrozil veřejný pořádek, ale porušil též zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, vyplývajícímu z nekontrolovatelného nakládání s omamnými a psychotropními látkami. Tato okolnost pak zcela nepochybně ospravedlňovala neodkladnost zajištění tohoto rostlinného materiálu policejním orgánem, již jen proto, aby nedošlo ke znehodnocení či ztrátě těchto, zde se nacházejících důkazů. Postup orgánů policie tak byl bezesporu v souladu nejen s §78 odst. 1 tr. ř., ale též s §83c odst. 1 tr. ř.
26. Obviněný vytýkal, že v důsledku jím namítaných procesních vad, tj. nezákonných úkonů ve věci, byl výrok o jeho vině založen na nepoužitelném a neúčinném důkazu – protokolu o vydání hmotné věci ze dne 8. 11. 2016, a v této souvislosti poukázal na tzv. doktrínu „plodů z otráveného stromu“. Jeho námitka však obsahově víceméně představuje polemiku s právními závěry soudů vyslovených v otázce procesní účinnosti důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Jde tudíž o výhrady procesního a skutkového charakteru, nikoliv o námitku stran správnosti hmotněprávní subsumpce soudy nižších stupňů stabilizovaných skutkových zjištění pod příslušné ustanovení trestního zákoníku.
27. Přestože uplatněná námitka není podřaditelná pod žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. §265b odst. 1, 2 tr. ř.), Nejvyšší soud pokládá za potřebné, byť v omezeném rozsahu, se k ní vyjádřit.
28. Předně lze poukázat na to, že o nezákonnosti důkazu by bylo lze hovořit jen v případě, že by byl vadně opatřen v rámci trestního řízení, a to orgány v něm působícími (v rozporu s jejich povinnostmi stanovenými zákonem).
29 . Proto za nepřijatelný je třeba pokládat argument dovolatele vylučující přiznat procesní účinnost důkazům, které v zahájeném řízení byly opatřeny a procesně zajištěny při dodržení zákonem stanovených podmínek. K aplikaci obviněným zmiňované doktríny „plodů z otráveného stromu“ („ fruit of the poisonous tree doctrine“ ) v podmínkách českého trestního procesu, lze ve stručnosti uvést následující skutečnosti:
30. Český trestní proces nepřevzal doktrínu plodů z otráveného stromu, která vznikla a je rozvíjena v USA, zejména pak v podobě simplifikujícího tvrzení, že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené. Podklad pro právní závěr, že důsledkem vadného postupu orgánů činných v trestním řízení nastalého v procesu dokazování je vždy absolutní neúčinnost a tím v trestním řízení nastalá nepoužitelnost důkazů, nelze v příslušných ustanoveních trestního řádu upravujících dokazování v trestním řízení nalézt. Ostatně je možno poukázat na to /srov. Musil, J., Několik otazníků nad judikaturou Ústavního soudu ČR v době postmoderny (na příkladu prohlídky jiných prostor a pozemků), Kriminalistika 1, ročník XXXXIV/2011, s. 19/, že „…samotní zastánci doktríny „plodů z otráveného stromu“ připouštějí z absolutního zákazu použití nezákonného důkazu řadu výjimek...“. Podle citovaného autora „… takto absolutně formulovaný úsudek (pozn. že plody z otráveného stromu jsou vždy otrávené), bez jakékoli specifikace, je však prakticky bezcenný, už jen proto, že pomyslný stupeň „toxicity“ vadných postupů se pohybuje na spojité škále, od naprosté neškodnosti až po totální a bezpodmínečné znehodnocení důkazu “ /tamtéž/. Poukázat lze i na to, že při vědomí toho, že „ úplné vyloučení všech důkazů jako „otráveného ovoce“ by však bylo nepřiměřené s přihlédnutím k jasnému konfliktu zájmů, neboť vyloučení těchto důkazů se příčí zájmu společnosti, aby skutečný pachatel byl uznán vinným “ /srov. Šámal, P., Základní zásady trestního řízení v demokratickém systému, Příručky ministerstva spravedlnosti 1992, svazek 53, s. 196/.
31 . Aniž by se jakkoli výslovně dovolávala zmiňované doktríny, česká trestně právní teorie (srov. např. Musil/Kratochvíl/Šámal a kolektiv, Trestní právo procesní, 2. přepracované vydání, C. H. BECH 2003, s. 406 a násl.) a ve shodě s ní i právní praxe rozlišuje absolutní a relativní neúčinnost důkazů. V závislosti na posouzení konkrétní povahy a závažnosti vady nastalé v procesu dokazování je soudy samostatně řešena otázka, zda konkrétně zjištěnou vadou poznamenaný důkaz je možno pokládat za důkaz procesně účinný v řízení soudním či nikoli. Relativní neúčinnost důkazu nezpůsobuje jeho procesní neúčinnost a nemá za následek vyloučení tohoto důkazu z hodnotící činnosti příslušného orgánu činného v trestním řízení.
32. Lze samozřejmě poukázat i na to, že nedostatek výslovné právní úpravy vnitrostátního práva nemůže být překážkou pro vyvození právu obviněného na spravedlivý proces odpovídajícího závěru (např. právě pro přijetí závěru o nutnosti vyloučení některého důkazu z důkazního řetězce pro jeho procesní neúčinnost v řízení soudním), avšak to vše jen za předpokladu, že by takový nedostatek právní úpravy či konkrétní postup orgánů činných v trestním řízení byl rozporný a kolidující s některým závazkem, který byl státem v rámci ochrany základních práv a svobod jedince převzat, případně který by ústavním přepisem či příslušnou mezinárodní smlouvou garantovanému právu obviněného kolidovaly (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013).
33. Rovněž Ústavní soud, který se možnostmi využití doktríny plodů z otráveného stromu zabýval, zdůraznil, že ani rigorózní interpretace této doktríny nevede k závěru, že jakékoli pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost důkazu. Vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé chování dotčené osoby a proces provádění důkazu ovlivnit. Stejně tak nelze na základě této doktríny učinit závěr, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se může týkat toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 761/14 ze dne 21. 5. 2014 (N 103/73 SbNU 659), sp. zn. III. ÚS 587/14 ze dne 7. 5. 2014 (N 85/73 SbNU 445), sp. zn. III. ÚS 2260/10 ze dne 8. 3. 2012 (N 50/64 SbNU 617), sp. zn. I. ÚS 1677/13 (N 195/75 SbNU 197) nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2058/13 ze dne 15. 10. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 3318/09 ze dne 19. 7. 2012].
34. V posuzované věci je však evidentní, že jakékoliv zpochybňování zákonnosti a procesní nepoužitelnosti protokolu o vydání hmotné věci, s odkazem na nezákonnost jemu předcházejícího příkazu k provedení domovní prohlídky a jejich výsledků, není vůbec namístě, a výše uváděné úvahy ohledně zmiňované doktríny jsou připomínány jen pro úplnost vypořádání se s argumentací dovolatele. Ani Nejvyšší soud obviněným vytýkaná pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení při jejich opatřování neshledal, neboť způsob provedení namítaných procesních úkonů, posuzován též z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu může zcela obstát, přičemž neshledal ani obviněným namítané porušení práv vyplývajících z Listiny. Ve shodě se závěry obou soudů Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že vina dovolatele byla spolehlivě prokázána důkazy opatřenými a provedenými v souladu se zákonem. Tento názor koresponduje i s odůvodněním napadených rozhodnutí, v nichž soudy nižších stupňů reagovaly na výhrady obviněného, jimiž se podrobně zabývaly, a na tyto správné závěry je možno odkázat (viz str. 3 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2–4 usnesení odvolacího soudu).
35. Nejvyšší soud tak v posuzované věci neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu citované judikatury. Naopak oba nižší soudy postupovaly při hodnocení zákonným způsobem opatřených důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze zcela akceptovat. Z odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývá, že se přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, vyložily, jakými úvahami se přitom řídily a z jakých důvodů neuvěřily jeho tvrzením. Soudy jasně rozvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jak postupovaly při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu jsou rozhodnutí soudů obou stupňů pečlivě, srozumitelně a logicky odůvodněna, a to způsobem plně odpovídajícím požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 odst. 2 tr. ř. Za této situace námitky uplatněné obviněným zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. B. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 2. 2018
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu