ECLI:CZ:US:2013:4.US.2058.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2058/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. Ř., t. č. Věznice Rýnovice, Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Praha, Fügnerovo nám. 1808/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2013 č. j. 6 Tdo 184/2013-29, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. 5 To 433/2012 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 1 T 76/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž byl odsouzen pro spáchání zločinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu dle §284 odst. 2, 4 trestního zákoníku. Za tento zločin a za sbíhající se přečiny přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 2 trestního zákoníku a výroby a držení předmětu k neoprávněné výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 trestního zákoníku (z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2012 sp. zn. 51 T 17/2012), byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí (blíže specifikovaných) věcí. Městský soud v Praze odvolání proti tomuto rozsudku zamítl a následné dovolání pak Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení těchto práv mělo dojít tím, že napadená rozhodnutí nerespektovala zásadu in dubio pro reo a zásadu presumpce neviny a celé řízení trpělo zásadními vadami, zejména pokud jde o provádění a hodnocení důkazů. Stěžovatel uvádí, že žádný přímý pro řízení relevantní důkaz neprokazuje, že by spáchal předmětný skutek. Konkrétně namítá nezákonné získání důkazu - protokolu o ohledání místa činu. Svá tvrzení o porušení základních práv se stěžovatel snaží doložit odkazy na závěry z vybrané judikatury Ústavního soudu a tzv. teorií ovoce z otráveného stromu, podle které jsou nepoužitelné důkazy, kauzálně odvozené od nezákonného důkazu.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z dnes již ustálené judikatury se podává, že Ústavní soud se necítí být - z důvodu ex constitutione danými mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR] - oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat soudy učiněné hodnocení ve věci provedených důkazů. Do těchto myšlenkových operací, resp. jejich konečného výsledku v podobě od nich odvislého konkrétního rozhodnutí zasahuje na základě své kasační pravomoci pouze potud, pokud zjistí extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívající v racionálně neobhajitelném úsudku těchto orgánů o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 566/06 a další).
Tento případ svévolného hodnocení důkazů v nyní posuzované věci stěžovatele shledán nebyl. Skutkové závěry trestními soudy přijaté jsou v rámci vázanosti pravidly logiky v nezbytném rozsahu řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a z argumentačního prostoru vymezeného provedeným dokazováním nijak nevykročují. Takto se (skutkové) úvahy nalézacího i odvolacího soudu, reflektující dosah maximy volného hodnocení důkazů, pohybují zcela v mezích mantinelů plynoucích ze zásady nezávislosti soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.
Dovolací soud pak srozumitelně a logicky objasnil, z jakých důvodů dovolání stěžovatele odmítl. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádný opravný prostředek určený k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Dovolací soud není třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud dodal, že stran doktríny ovoce z otráveného stromu považuje za vhodné zdůraznit, že nepoužitelnými jsou pouze důkazy, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny. V daném případě se však o takovou kauzální odvozenost nejednalo. Důvodem pro ohledání místa činu bylo zcela legálním způsobem - v rámci protipožárního zásahu - učiněné zjištění z časných ranních hodin téhož dne o tom, že v předmětném pokoji se nacházejí předměty zakládající podezření ze spáchání "drogového" trestného činu. Z ústavněprávního hlediska nelze těmto závěrům nic vytknout.
V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudů a není třeba znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené okolnosti postrádají relevanci odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu týkající se požadavků kladených na obecné soudy z hlediska dodržení principů spravedlivého procesu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu