ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.1250.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1250/2011-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. února 2012 dovolání podaná obviněnými J. M. , a P. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 9/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. M. a P. D. odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010, byli obvinění J. M. , P. D. a spoluobviněný P. P. uznáni vinnými v bodě 1 přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obvinění J. M. a P. D. byli dále v bodě 2 uznáni vinnými zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku spáchaným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný J. M. byl za tyto trestné činy podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný P. D. byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněného P. P. Obviněným J. M. a P. D. bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, Michálkovická č. 108, Slezská Ostrava, částku ve výši 577 675 Kč a poškozenému D. B. částku ve výši 138 196 Kč.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Ostravě se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti popsané pod bodem 1 výroku o vině tím, že dne 23. 5. 2010 v přesně nezjištěné době kolem 3.50 hod. poté, co v Š. , na ul. K. před restaurací N. Š. došlo z blíže nespecifikovaného, avšak nijak zvlášť závažného důvodu ke vzájemné fyzické potyčce mezi J. M. a poškozeným D. B. , který se poté, co J. M. zranil úderem kovové spony svého opasku v obličeji, pro rozčílení J. M. a taktéž i přesilu na místě přítomných osob z řad jeho kamarádů a známých snažil z místa potyčky utéct, J. M. , ke kterému se připojila řada na místě přítomných osob, ze kterých však v poslední fázi pronásledování zbyl pouze P. P. a P. D. , D. B. , který před nimi nejen utíkal, ale taktéž se ze strachu i skrýval, nejprve pěšky a poté jízdou automobilem Škoda Superb, řízeným P. D. , po Š. po dobu až více jak desítky minut pronásledovali a poté, co ho na ul. P. v Š. dostihli, D. B. společně, vedeni úmyslem pomstít se mu za předchozí incident s J. M. , nejprve fyzicky napadli údery pěstí a otevřenou dlaní do obličeje se záměrem přinutit jej, aby si lehl do zavazadlového prostoru vozidla, čemuž se poškozený bránil, a poté, co všichni tři překonali jeho odpor, ho naložili do zavazadlového prostoru auta, který následně uzavřeli a z místa, aniž by se předem domlouvali, co s D. B. provedou, odjeli k restauraci N. Š. v Š. , kde z automobilu vystoupil P. P. , přičemž J. M. a P. D. nadále pokračovali v cestě, kdy řídil obžalovaný P. D. , na místě spolujezdce seděl obžalovaný J. M. a v zavazadlovém prostoru automobilu byl proti své vůli zavřený poškozený D. B.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění J. M. a P. D. a státní zástupce odvolání. Na podkladě odvolání státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011 , tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil částečně napadený rozsudek ohledně obviněných J. M. a P. D. ve výroku o vině pod bodem 2, ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné J. M. a P. D. uznal vinnými pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku jako spolupachatele podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin a za zločin omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1 nezměněn, obviněnému J. M. uložil podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, obviněnému P. D. pak podle stejných zákonných ustanovení uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej rovněž zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále rozhodl také o náhradě škody stejně jako soud prvního stupně. Odvolání obviněných J. M. a P. D. podle §256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci se obvinění dopustili shora uvedené trestné činnosti (popsané v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 2 výroku o vině) tím, že společně dne 23. 5. 2010 v době kolem 4.05 hod. v P. B. poblíž domu ...., stále vedeni motivem pomsty za předchozí konflikt, který měl obviněný J. M. s poškozeným D. B. a při kterém mu poškozený způsobil zranění, a taktéž snahou tzv. dát poškozenému za vyučenou, D. B. , kterého už dříve společně s již odsouzeným P. P. naložili do zavazadlového prostoru automobilu Škoda Superb, které řídil obviněný P. D. , vytáhli ven, za současného fyzického napadání se ho nejprve snažili spoutat automobilovým tažným lanem, což se jim však pro aktivní odpor poškozeného nepodařilo, proto ho po dohodě, že ho potáhnou za automobilem, společně bitím a úchopy jeho končetin přinutili lehnout si na zem, kde D. B. přilehnutím J. M. znehybnil, obvinění přivázali jeden konec tažného lana na kotník levé nohy poškozeného a P. D. druhý konec fixoval k tažnému zařízení osobního automobilu, kterým na místo přijeli, a následně se jako řidič s vozidlem rozjel, přičemž J. M. do doby rozjetí auta a natažení lana přidržoval na zemi tělo poškozeného tak, aby mu znemožnil z úvazu se případně vymanit, poté za jízdy přistoupil do auta k P. D. a společně poté D. B. při srozumění, že ho mohou takovýmto způsobem usmrtit, za vozidlem vlekli na trase dlouhé 1415 metrů po dobu několika minut po silnici s převážně nerovným živičným povrchem, za této situace s ohledem na charakter jednání vůči tělesné integritě poškozeného i dobu, po kterou toto jednání trvalo, museli reflektovat závažnost následku, kdy popsaným jednáním mohli poškozeného usmrtit, přesto zastavili až v obci D. D. u křižovatky ulic Z. a U N. , a to toliko z důvodu jejich pronásledování další osobou, kdy P. D. lano z tažného zařízení auta odpojil, poškozeného D. B. bez dalšího nechali ležet na zemi a z místa společně s J. M. odjeli pryč; D. B. v důsledku tažení za vozidlem utrpěl těžká a život přímo ohrožující zranění v podobě sedření kůže loktů, kolen, bérců a pat, krevních podlitin ramene a paže vlevo, plošných sedření kůže velikosti 15x60 cm v oblasti břicha vlevo, táhnoucí se přes boční stranu trupu na záda v celém jejich rozsahu, dále rozsáhlé ztrátové poranění kožního krytu a svaloviny v oblasti levé hýždě velikosti 35x40 cm, zasahující až ke konečníku a skeletu pánve, dále zlomeninu 8. žebra vlevo, zhmoždění a natržení levé plíce s poúrazovým pneumothoraxem, v důsledku těchto zranění u něj došlo k úrazovému šoku a nebezpečí rozsáhlé infekce organismu, přičemž jen shodou šťastných náhod a především v důsledku neprodleně poskytnuté, vysoce specializované lékařské péče, nedošlo k jeho smrti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali obvinění J. M. a P. D. dovolání, a to obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Matijaševiče a obviněný P. D. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Julie Xinopulosové.
Obviněný J. M. dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a současně uvedl, že jej napadá ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Ohledně dovolacího důvodu uvedl, že dovolání podává zejména z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále pak konstatoval, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a vůbec na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že v řízení došlo k zásadním porušením procesněprávních předpisů, zejména v intencích §2 odst. 5 a 6 tr. ř., která dosáhla takové míry, že procesní pochybení soudů jsou v extrémním nesouladu s právem obviněného na spravedlivý proces. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu České republiky, sp. zn. I ÚS 55/04, zejména pokud jde o odmítnuté a opomenuté důkazy. Právo na spravedlivý proces pak bylo porušeno tím, že nebyla aplikována zásada in dubio pro reo a z těchto důvodů uložil soud nesprávnou právní kvalifikaci podle druhého odstavce §140 tr. zákoníku, pokud jde o problematiku rozmyslu.
Závěrem svého dovolání navrhl obviněný J. M. , aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 6. 2011 (správně 8. 6. 2011), sp. zn. 5 To 34/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010, podle §265k tr. ř. v celém rozsahu a aby podle §265l tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný po uplynutí lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř. podané dovolání prostřednictvím svého obhájce ještě doplnil. V tomto doplnění dále rozvedl své námitky a mimo již řečeného uvedl, že právní závěry, k nimž krajský a vrchní soud dospěly, jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V důsledku nesprávného postupu podle obviněného soud vyložil v jeho neprospěch i to, že v rámci veřejného zasedání před vrchním soudem popsal, jakým způsobem se činu účastnil. V žádném případě nebyl přítomen ve vozidle v době tažení poškozeného za autem. Extrémní nesoulad spatřuje obviněný mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, neboť jde o úmyslně opomenuté, resp. odmítnuté důkazy. K tomu zmiňuje, že nebyly zjištěny jeho pachové stopy na předmětném laně, na kterém byl poškozený tažen, byť stopy spolupachatelů na tomto laně zjištěny byly. Z pohledu zásady in dubio pro reo je nepochybně příznivější závěr, že stopy na laně nezůstaly, protože s ním dovolatel nepřišel do kontaktu. Naopak soudem přijatý závěr, že mohlo dojít k jejich sedření, je ryze spekulativní. Dále je podle obviněného nepochopitelné, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech manželky svědka Ch. , která měla informace o skutečnosti, která podporovala jeho obhajobu v tom, že spoluobviněný D. se vracel stejnou cestou zpět, aby obviněného naložil zpátky do auta. I pokud obviněný změnil svou výpověď a u veřejného zasedání doznal, že byl na místě u domu, stále to nevysvětluje úvahy soudů o okolnostech, které byly dokumentovány vyšetřovacím pokusem, protokol, o němž byl založen při veřejném zasedání do spisu. I přes tento podrobně provedený vyšetřovací pokus vede vrchní soud spekulativní úvahu, že poškozený mohl začít uskutečňovat telefonní hovor na linku 158 až po několika kilometrech jízdy. I při změněné výpovědi obviněného tento nezpochybňuje místo činu, ale souvislost ukončení telefonického hovoru s místem činu, tedy uvázání poškozeného na lano. Nedůvodně soud odmítl také výpověď matky obviněného, která by potvrdila obsah telefonického hovoru, při němž se obviněný nacházel v dosahu buňky M. , a otce obviněného, který by zpochybnil spekulativní závěry o tom, že ona lesní cesta je frekventovaná komunikace.
Dále pak obviněný cituje z článku JUDr. J. H. Vražda a zabití, publikovaného v informačním systému ASPI, podle kterého rozmysl nemůže být nejzákladnější rozumovou úvahou, která musí být dána u příčetného pachatele každého úmyslného trestného činu, jde o úvahu určitým způsobem kvalifikovanou, kdy pachatel zvážil zásadní pro a proti a uvědomil si hlavní možné důsledky svého činu. Jednání pachatele je spíše akcí sledující do jisté míry racionálně odůvodnitelný účel, nikoliv jen pouhou agresivní reakcí na konfliktní situaci. Vrchní soud v Olomouci podle obviněného věc z těchto hledisek vůbec nezvažoval, zejména též za situace, kdy se mělo jednat o spolupachatele a delikt nebyl dokončen.
Obviněný P. D. směřoval dovolání proti rozsudkům soudů obou stupňů, dovolací důvod pak shledává v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že se sice doznal k jednání popsanému ve výrokové části napadených rozhodnutí, avšak od počátku popírá úmysl usmrtit poškozeného. Nesouhlasí přitom s právní kvalifikací, kterou zvolil odvolací soud, tj. že jednání popsané ve výrokové části bylo konáno s rozmyslem. Obviněný poukazuje na to, že i ze znění skutkové věty vyplývá, že úmyslem obviněných byla snaha dát poškozenému za vyučenou, nikoli jej zbavit života. Oba soudy se při úvaze o nepřímém úmyslu nevypořádaly s osobou obviněného. Znalkyně PhDr. Khulová popisuje obviněného jako osobu, jejíž intelektová kapacita je spíše na dolní hranici průměru. Znalkyně u obviněného konstatovala malou schopnost vnímat signály případného hrozícího nebezpečí. Navíc se dle znalců obviněný nacházel v době spáchání trestného činu ve stavu střední až těžké opilosti. V souladu s těmito závěry znalců a s výpovědí obviněného pak měl soud posuzovat otázku jeho zavinění, případně srozumění s eventuálním následkem jeho chování. Za přiléhavá jeho případu považuje obviněný rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 9 Tz 34/1999, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008.
Závěrem svého dovolání obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 45 T 9/2010, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 5 To 34/2011, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněnými podaných dovolání uvedl, že obě dovolání směřují pouze proti části meritorního rozhodnutí (výroku o vině v bodě 2, navazujícím výrokům o trestu a o náhradě škody), ač to výslovně neuvádí. Navíc petit navržený v dovolání P. D. je nerealizovatelný, po zrušení rozsudku soudu prvního stupně nelze věc přikázat k dalšímu řízení soudu odvolacímu. Státní zástupce také podotýká, že doplnění dovolání obviněného M. nebylo Nejvyššímu státnímu zastupitelství do doby podání vyjádření doručeno.
Pokud jde o subjektivní stránku, znak „s rozmyslem“ i rozsah dokazování, vyjádřily se k těmto otázkám zcela dostačujícím způsobem oba soudy činné ve věci, přičemž jejich závěrům není důvod cokoli vytýkat. Způsob, jímž se obvinění rozhodli poškozeného „potrestat“, a míra, v níž svůj úmysl chladnokrevně realizovali, zcela zjevně ohrožovaly život poškozeného do té míry, že si obvinění museli uvědomovat, že téměř jistým následkem jejich jednání bylo usmrcení poškozeného. Lze se domnívat, že by k tomu i došlo, kdyby shodou náhod nebylo jejich počínání zaregistrováno svědkem Ch. Usmrcení člověka usmýkáním za koňmi či povozem patřívalo mezi nejpřísnější a nejkrutější způsoby popravy. Každý člověk s elementární vědomostní výbavou si musí být vědom, že tímto způsobem vznikají poškozenému závažná devastující zranění, jež mohou velmi snadno a téměř nezávisle na vůli pachatelů vést k jeho usmrcení. Způsob provedení činu, jeho trvání a ukončení nezávisle na vůli obviněných zřetelně svědčí pro závěr, že jednali s rozmyslem a minimálně ve formě nepřímého úmyslu.
Dále poznamenává státní zástupce, že výhrady směřující proti aplikaci ustanovení
§2 odst. 5 a 6 tr. ř. zcela zřejmě míří mimo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným M. zmíněnou zásadu in dubio pro reo nelze uplatňovat v dovolání uvedeným způsobem. Je možné se jí řídit při zjišťování skutečného stavu věci, nikoli však při právním posouzení skutkového stavu, neboť skutkové okolnosti buď zákonný znak naplňují nebo ne.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněných J. M. a P. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná a část námitek nevyhovuje žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Dále státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný J. M. označil jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Co se týká dovolání obviněného J. M. , zvažoval Nejvyšší soud nejprve otázku, zda lze za jeho součást považovat také jeho doplnění doručené soudu prvního stupně po uplynutí lhůty k podání dovolání. Dospěl přitom k závěru, že již v textu původního dovolání byly, byť velmi stručně, naznačeny veškeré námitky, kterými obviněný brojí proti napadeným rozhodnutím, přičemž v následujícím podání je pouze podrobněji rozvedl. Většina námitek uvedených v obou podáních se přitom týká právě procesu dokazování a hodnocení důkazů, což, jak bylo výše vysvětleno, neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. V případě obou obviněných pak platí, jak správně upozornil státní zástupce, že jejich dovolací námitky nesměřují proti výroku o vině pod bodem 1 rozsudku soudu prvního stupně, ale pouze proti výroku 2 popisujícímu jednání kvalifikované odvolacím soudem jako pokus o vraždu podle §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, čímž je rozsah, v jakém jsou rozhodnutí napadána, fakticky omezen na tento výrok o vině a navazující výroky o trestu a o náhradě škody a dále výrok, kterým byla zamítnuta odvolání obviněných.
Pokud obviněný má za to, že došlo k takovým porušením ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., že „procesní pochybení soudů jsou v extrémním nesouladu s právem obviněného na spravedlivý proces“, resp. že právní závěry, ke kterým krajský a vrchní soud dospěly, jsou v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení však Nejvyšší soud dodává, že v posuzované věci nespatřuje žádný, natož extrémní rozpor mezi ve věci učiněnými skutkovými zjištěními a odvolacím soudem přijatými právními závěry. I co se týče skutkových zjištění, je třeba říci, že soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč a jakým způsobem k daným skutkovým závěrům dospěly. Naznačenými námitkami obviněného se soudy už v předchozím řízení zabývaly. Obviněný např. poukazuje na to, že se na laně, na němž byl tažen poškozený, nenašly jeho pachové stopy a domáhá se v této části aplikace zásady in dubio pro reo, přitom však toto zjištění vytrhává z kontextu dalších poznatků vyplývajících z provedeného dokazování. V tomto směru soud prvního stupně provedl např. důkaz výslechem znalce JUDr. Martina Kloubka, Ph. D., který vysvětlil, že na konci lana, který byl přivázán na noze poškozeného, mohlo vlivem tažení dojít ke snesení pachové stopy. Navíc ve výroku rozsudku není uvedeno, že to byl konkrétně obviněný M. , kdo poškozeného na lano uvázal. Jeho konkrétní jednání však bylo zjištěno dalšími důkazy, zejména výpovědí spoluobviněného D. , tedy v rámci hodnocení důkazů nevyvstaly pochybnosti odůvodňující aplikaci uvedené zásady. Stejně tak soud prvního stupně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení dalších, obviněným navržených důkazů, jako výslechu manželky svědka Ch. (str. 27) a matky obviněného. Toto zdůvodnění je přesvědčivé, nejedná se o tzv. důkazy opomenuté. Odvolací soud se pak na str. 9 rozsudku věnoval vyšetřovacímu pokusu, který provedl obhájce obviněného J. M. , a také v této části je odůvodnění logické a přesvědčivé.
Za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu lze považovat námitku obviněného týkající se subjektivní stránky, přesněji závěru odvolacího soudu, že obvinění jednali s rozmyslem ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli v původním dovolacím podání obviněný tuto námitku spojil právě s údajným pochybením ohledně neaplikace zásady in dubio pro reo, v následujícím podání však doplnil právní argumentaci směřující skutečně proti uvedenému právnímu posouzení tohoto skutku.
Podle právní nauky je rozmysl kvalifikovaná forma úmyslu, v tom smyslu, že pachatel patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Spáchání trestného činu s rozmyslem je odlišné od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jednal uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Pachatel, který jedná v rozmyslu, zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání, zvolil vhodné prostředky, zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení (další eventuální kvalifikovaná forma úmyslu, kterou zákon připouští v ustanovení §140 odst. 2) zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení. Rozmysl představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda je jeho jednání účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky plánování (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2011 s. 1305).
Z naznačeného výkladu je patrné, že závěr odvolacího soudu o tom, že obvinění jednali v rozmyslu, je třeba považovat za správný. Navíc odvolací soud omezil stav, který označil za rozmysl, na dobu, respektive stadium jejich jednání, kdy se vozidlo s vlečeným poškozeným rozjelo a vlečení trvalo po určitou dobu. Konkrétně uvedl: „Doba, po kterou je takto poškozený vlečen za vozidlem, není pouze velmi krátkým časovým úsekem, ale celé jednání obžalovaných trvalo řádově minuty. Je nepochybné, že právě v době, kdy již byl poškozený delší dobu za vozidlem vlečen v konkrétním terénu, museli oba obžalovaní reflektovat situaci a přinejmenším museli být srozuměni s tím, jaký následek, a to i následek smrtelný, může být způsoben, na to však žádným způsobem nereagovali, pokračovali přinejmenším za konkludentní dohody ve svém jednání. Právě v této fázi jednání obou obžalovaných má odvolací soud za to, že zde již je třeba dovodit rozmysl obou obžalovaných právě ve formě reflexe nastalé situace, kterou oba vnímali, byli si jí vědomi a ztotožnili se tak s jejím průběhem i možnými následky, tím spíše, že v podstatě sami obžalovaní ani své jednání nekorigovali, ani neukončili, ale k zastavení vozidla, odpojení poškozeného od něj a jeho zanechání na místě došlo v podstatě pouze za situace, kdy vozidlo obžalovaných stíhal svědek Ch. Odvolací soud při těchto závěrech přitom vycházel ze skutkových zjištění pro obviněné nejpříznivějších, kdy samotné rozhodnutí o uvázání poškozeného za automobil pokládal v souladu s obhajobou obviněného D. za impulzivní jednání reagující na další střet s poškozeným při jeho vykládání z vozidla a nezdařeného pokusu jej svázat.
Správně také odvolací soud zdůraznil i tu skutečnost, že samotná premedikace –rozmysl - jako zvláštní okolnost může přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu, jak tomu bylo v tomto případě, neboť samotná vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy nemusí být nutně v podobě chtění či zamířena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek způsobí. Tato vůle může mít i toliko formu srozumění se smrtí oběti (viz trestní zákoník II. autorů Šámal a kolektiv, nakladatelství C. H. Beck, I. vydání 2010, str. 1304). Jejich úmysl přímo směřoval zřejmě spíše k pomstě poškozenému v obecnějším smyslu, přičemž s možností jeho usmrcení byli obvinění srozuměni. Nejvyšší soud k tomu dodává, že určitá krátká úvaha nad okolnostmi činu, a to i z hlediska případného následku, nemusí znamenat, že by pachatel, který si je od počátku vědom, že usmrcení je možné, je začal pokládat za jisté.
Obviněný P. D. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Nespecifikoval při tom, kterým dovolacím důvodům přiřazuje konkrétní námitky. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho výklad byl podán výše. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) je třeba v obecné rovině uvést následující:
Tento dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle
§256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný ve svém dovolání nejprve podává obecný právní výklad pojmu zavinění, následně pak napadá závěr odvolacího soudu o tom, že obvinění jednali s rozmyslem. Tuto námitku lze při jisté toleranci chápat jako odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli ji obviněný převážně rozvádí tak, že napadá skutková zjištění soudů, na nichž závěr o subjektivní stránce stojí. Poukazuje-li na to, že se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s jeho osobou, že jeho intelektová kapacita je spíše na dolní hranici průměru, resp. že se v době spáchání činu nacházel ve stavu střední až těžké opilosti, pak tím napadá skutková zjištění a pohybuje se tak mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Nad rámec dovolacího řízení k tomu Nejvyšší soud uvádí, že i v této části soudy logicky a přesvědčivě své skutkové závěry zdůvodnily. Navíc obviněný skutková zjištění zkresluje, znalkyně u něj stav těžké opilosti naopak vyloučila, neboť byl schopen po celou dobu řídit auto.
K otázce rozmyslu je možno poukázat na to, co bylo výše uvedeno k dovolání obviněného J. M. Nad rámec toho k námitce obviněného P. D. , že podle skutkové věty úmyslem obviněných byla snaha dát poškozenému za vyučenou, pak Nejvyšší soud odkazuje na to, co výše uvedl k otázce nepřímého úmyslu, a dodává, že skutková věta rovněž obsahuje vyjádření „při srozumění, že ho mohou takovýmto způsobem usmrtit“, což zcela odpovídá právnímu závěru o nepřímém úmyslu, tedy skutková a právní věta jsou v souladu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný také označil, neuvedl, která z jeho alternativ měla být podle jeho názoru naplněna. Již z výše podaného výkladu je však zřejmé, že naplnění ani jedné z nich nepřipadá v úvahu. Odvolací soud zamítl odvolání obviněného po jeho věcném přezkoumání podle §254 tr. ř. a současně nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný zákonný dovolací důvod.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněných J. M. a P. D. proto pro jejich zjevnou neopodstatněnost podle
§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch