ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.504.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 504/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. května 2006 dovolání podané obviněným MVDr. P. Š. , trvale bytem M. , P. , Č. r., přechodně bytem K z. , P. , Č. r. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 61 To 342/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 10 T 45/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MVDr. P. Š.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 10 T 45/2004, byl obviněný MVDr. P. Š. uznán vinným skutkem, kvalifikovaným jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., za který byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří let.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 1 se obviněný výše uvedené trestné činnosti dopustil tím, že dne 17. 12. 2001 v Praze, ul. V J. , uzavřel smlouvu o obstarání věci se společností B. K. , s. r. o., ve které se jako obstaratel zavázal, že nejpozději do 10. 1. 2002 zajistí koupi osobního automobilu tov. zn. BMW Z3M, r. z. AKH 11–12, k tomuto účelu převzal od poškozené společnosti finanční hotovost, což potvrdil svým podpisem ve výše uvedené smlouvě, do dnešního dne koupi vozidla nezajistil a peníze poškozené organizaci B. K. , se sídlem P. , M. , ani po výzvě nevrátil, a tímto jednáním způsobil poškozené škodu v celkové výši 500 000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 podal obviněný MVDr. P. Š. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 61 To 342/2005 tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. Jmenované usnesení odvolacího soudu bylo mimo jiné doručeno obviněnému MVDr. P. Š. dne 6. 1. 2006, jeho obhájkyni dne 16. 12. 2005 a Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 1 rovněž dne 16. 12. 2005.
Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. B. M. dovolání, které bylo doručeno Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 13. 2. 2006.
Obviněný napadl svým dovoláním výrok citovaného usnesení odvolacího soudu, přičemž ohledně dovolacího důvodu pouze odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu opírá obviněný předně o tvrzení, že se jednání uvedeného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně nedopustil, tedy že si nepřisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a že tak nezpůsobil značnou škodu.
K této námitce obviněný dále uvádí, že by soudy měly vzít v úvahu zejména občanskoprávní předpisy a zabývat se platností smlouvy o obstarání věci, kterou dne 17. 12. 2001 uzavřel s poškozenou společností B. K. , s. r. o., přičemž dále poukázal na §733 obč. zák., podle kterého je sjednání odměny ve smlouvě
o obstarání věci podstatnou náležitostí této smlouvy a absence takového ujednání v citované smlouvě o obstarání věci ze dne 17. 12. 2001 činí v souladu s §39 obč. zák. tuto smlouvu absolutně neplatnou. Obviněný dále poukázal na §451 odst. 2 obč. zák. a §457 obč. zák. a uvedl, že celá věc měla být řešena v intencích práva občanského a nikoliv práva trestního.
Obviněný rovněž uvádí, že nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., a to po stránce subjektivní, neboť se nepodařilo prokázat, že by jednal v rozporu s dohodou uzavřenou mezi ním a poškozenou společností B. K. , Ohledně svého jednání obviněný uvedl, že od pana M. S. převzal podle smlouvy o obstarání věci ze dne 17. 12. 2001 částku s tím, že zajistí koupi automobilu, přičemž však podle obviněného bylo zároveň dohodnuto, že uvedenou částku nejprve zhodnotí při obchodování na burze. S ohledem na to, že obchodování na burze bylo neúspěšné a obviněný utrpěl velké finanční ztráty, nebyl schopen dostát svým závazkům. Obviněný dále uvádí, že svůj dluh vůči společnosti B. K. , nepopírá, ale že je povinen hradit nejstarší dluhy, neboť by jinak mohl svým jednáním naplnit znak skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák.
Obviněný ve svém dovolání dále uvádí, že nebylo obžalobou prokázáno, že by v době převzetí finanční částky věděl, že nebude moci tuto částku vrátit a pro tento případ byl s tímto srozuměn, přičemž dále uvádí, že jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Obviněný dále v obecné rovině uvádí výklad pojmu „zavinění“ a poukazuje na skutečnost, že usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. září 2000, č. j. 79 K 4/2003–13 byl prohlášen konkurz na majetek obchodní společnosti M. L., přičemž účinky konkurzu nastaly dne 15. 9. 2000.
Závěrem obviněný ve svém dovolání odkazuje na čl. 8 Listiny základních práv
a svobod s tím, že nikdo nesmí být zbaven osobní svobody, není–li schopen dostát svému smluvnímu závazku, a dále poukazuje na princip subsidiarity trestní represe,
přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 4/04, a konečně uvádí, že uložený trest považuje za nepřiměřený, neboť se nepodařilo prokázat jeho vinu.
Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný MVDr. P. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 61 To 342/2005 zrušil a sám obviněného zprostil obžaloby.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten ve svém vyjádření shrnul obsah dovolání obviněného a uvedl, že četné, v dovolání uplatněné, námitky směřují proti skutkovému stavu, jak jej vyjádřil ve výroku rozsudku soud prvního stupně, a tedy nenaplňují zvolený dovolací důvod. Ohledně zbývajících námitek obviněného státního zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že jsou zjevně neopodstatněné, a to z následujících důvodů:
Státní zástupce předně uvedl, že platnost či neplatnost zmiňované smlouvy
o obstarání věci nemá vliv na hodnotu této smlouvy jako důkazu v trestním řízení, přičemž otázka platnosti je pro závěr o vině obviněného zcela irelevantní, neboť nijak nelimituje reálné počínání obviněného, který převzal od poškozeného subjektu částku ve výši 500 000 Kč a v rozporu s dohodou a bez vědomí tohoto subjektu investoval uvedenou částku do burzovní spekulace, přičemž o tyto prostředky přišel.
Ohledně subjektivní stránky státní zástupce dále uvedl, že ze skutkového děje jednoznačně vyplývá, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že protiprávní investicí svěřených peněz může poškozené společnosti způsobit škodu. Státní zástupce rovněž uvedl, že vzhledem k tomu, že dohoda o obstarání věci byla uzavřena více než rok před prohlášením konkurzu na majetek společnosti (vlastněné obviněným), jíž patřil předmětný automobil, který měl obviněný poškozené společnosti za svěřené peníze opatřit, není vyloučen podvodný úmysl obviněného, když defraudační úmysl je nepochybný. Závěrem státní zástupce činný u Nevyššího státního zastupitelství uvedl, že námitka obviněného, že by celý případ měl být řešen pouze v rámci občanskoprávního řízení je nedůvodná, neboť obviněný obmyslným jednáním vůči druhé straně smlouvy porušil normy trestního práva, a byl proto po právu odsouzen.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněným podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky shledal naplnění podmínek pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného přípustné je [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde jej lze učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejíchž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání označuje jako důvod dovolání skutečnosti uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu v případě námitky obviněného, že bylo dohodnuto, že obviněný částku 500 000 Kč nejprve zhodnotí při obchodování na burze, a poté zajistí koupi předmětného automobilu. Jde o námitku směřující proti skutkovým závěrům nalézacího soudu, kterou nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nejde o případ nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud se jí proto dále nezabýval.
K námitce obviněného, že smlouva o obstarání věci, uzavřená dne 17. 12. 2001 mezi ním a poškozenou společností B. K. , je absolutně neplatná, je třeba uvést, že se Nejvyšší soud v podstatě ztotožňuje s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. V daném případě totiž není z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle
§248 tr. zák. podstatné, zda byla uvedená smlouva uzavřena platně či nikoliv. Je totiž nepochybné, a soud prvního stupně to ostatně vyjádřil v tzv. skutkové větě svého rozsudku a v návaznosti na to i v jeho odůvodnění, že poškozená společnost, prostřednictvím M. S. , předala obviněnému hotovost, a to výhradně za účelem zajištění koupě osobního automobilu, přičemž obviněný s takto svěřenou částkou nakládal v rozporu s touto dohodou, když svěřené peníze použil k obchodování na finančním trhu, při kterém utrpěl finanční ztráty. I za situace, kdy by uvedená smlouva o obstarání věci byla neplatná, muselo být obviněnému ze všech skutkových okolností jasné, že svěřená částka je věcí cizí, jenž mu byla předána za určitým účelem, a pokud s touto částkou nakládal výše popsaným způsobem, jednal ve zjevném rozporu s tímto účelem (resp. proti vůli vlastníka peněz).
K námitce obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka, a že tedy chybí jeden ze znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., neboť obviněný v době převzetí částky nevěděl, že nebude moci předmětnou částku vrátit, a ani s tím nebyl srozuměn, je třeba říci, že tato námitka není v daném případě relevantní. Úmysl pachatele, ať už přímý či eventuální, tedy jeho psychický vztah k trestné činnosti, není v případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. přítomen již v okamžiku předání svěřené částky, ale až v okamžiku přisvojení si této částky. Jinými slovy, není třeba, aby si pachatel již v okamžiku převzetí svěřené částky představoval, že si ji přisvojí (defraudační úmysl). Pokud by tomu tak bylo, mohlo by jít, za splnění dalších podmínek, o trestný čin podvodu podle §250 tr. ř., neboť by pachatel již při sjednávání dohody o obstarání věci a předání peněz zamýšlel s nimi naložit jinak, než se zavázal, a tedy by jiného uváděl v omyl. Podvodný úmysl však v daném případě prokázán nebyl (srov. poslední odstavec na str. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Pokud však obviněný dále namítá, že v daném případě není naplněna subjektivní stránka, neboť nemohl vědět, že převzatou částku, jenž použil k obchodování na burze, nebude moci poškozené společnosti vrátit, je nutné připustit, že naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry peněz podle §248 tr. zák. má s ohledem na jejich povahu (druhově určené věci) určitá specifika. Z povahy druhově určených věcí totiž vyplývá především jejich zaměnitelnost za jiné věci stejného druhu, množství a kvality. V případě skutkové podstaty trestného činu zpronevěry to pak znamená, že nepůjde bez dalšího o zpronevěru tam, kde sice pachatel použije svěřenou hotovost jako svoji např. tím, že bez vědomí objednatele a v rozporu s dohodou zaplatí svěřenou hotovostí za zboží v obchodě, přičemž však zároveň má ve své dispozici částku alespoň ve stejné výši jako je částka, kterou obdržel od objednatele a použil pro vlastní účely, a takový postup neodporuje účelu svěření peněz (např. nevylučuje obstarání určité věci s ohledem na nutnost zaplatit kupní cenu v určitý den). Podobně by nešlo o trestný čin zpronevěry, pokud by sice pachatel neměl v okamžiku použití svěřené hotovosti pro vlastní účely v dispozici částku stejné výše, ale existovala by jistá okolnost, že tuto částku v okamžiku, kdy má podle dohody pro objednatele věc obstarat, bude mít k dispozici. V těchto případech by totiž nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu zpronevěry a nedošlo by ani ke vzniku škody (srov. č. 54/1967 – II. Sb. rozh. tr.).
Aplikujeme–li výše uvedené úvahy na zkoumaný případ, je nutné říci, že za situace, kdy obviněný požil svěřenou částku v rozporu s účelem a bez vědomí poškozené společnosti k obchodování na burze, přičemž utrpěl v rámci svých obchodů finanční ztrátu, a nemohl tak pro poškozenou společnost obstarat předmětný osobní automobil ani jí uvedenou částku vrátit, musel být již v okamžiku této investice minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozené společnosti způsobit škodu, jelikož v případě obchodování na burze zjevně nešlo o situaci, kdy by existovala jistota, že investovanou částku získá zpět a bude ji mít v souladu s dohodou v příslušném čase k dispozici pro účel, pro který mu byl svěřena. Navíc podle závěru soudů takto naložil i s dalšími finančními prostředky, které měl v té době k dispozici. Lze proto plně souhlasit s právními závěry obou soudů, že obviněný si v posuzovaném případě zjištěným jednáním úmyslně přisvojil cizí věc a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu ve smyslu ustanovení §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Pokud obviněný závěrem poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. na zásadu použití trestní represe jako „ultima ratio“) a na zásadu obsaženou v druhé větě čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, že totiž „nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku“, je třeba říci, že z uvedených zásad nevyplývá, že by za situace, kdy došlo porušením norem občanského práva k současnému porušení norem práva trestního, byl vyloučen trestněprávní postih. Toliko pro úplnost lze připomenout, že zásada subsidiarity trestní represe v podstatě znamená, že trestní právo poskytuje ochranu jednotlivých zájmů pouze tam, kde by byla ochrana, poskytovaná prostředky jiných právních odvětví či prostředky mimoprávními, nedostatečnou. Z uvedené zásady rovněž vyplývá, že trestněprávní ochrana má být poskytována nejvýznamnějším chráněným zájmům, přičemž má být zaměřena proti typově nejvíce společensky nebezpečným zásahům do těchto chráněných zájmů, které jsou vyjádřeny v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů. Ohledně zásady uvedené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze obecně říci, že tato zásada vylučuje trestní postih dlužníka v případech, kdy se jedná o neschopnost dostát smluvním závazkům bez dalšího. Uvedená zásada však již nezbavuje dlužníka trestní odpovědnosti za situace, kdy k samotné okolnosti jeho neschopnosti dostát smluvnímu závazku přistupují další, trestně relevantní, okolnosti, tedy např. existence podvodného či defraudačního jednání, apod. V takových případech je trestní postih zcela namístě a neodporuje uvedené zásadě.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného MVDr. P. Š. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch