ECLI:CZ:NSS:2005:2.A.18.2002
č. j. 2 A 18/2002 – OL - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: Ch., a. s., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrabou, advokátem se sídlem v Říčanech,
Kamlerova 795, za účasti 1) J. ch., a. s., 2) R., a. s., zastoupené JUDr. Jiřím Honzíkem,
advokátem se sídlem Široká 342, Chrást, 3) P. S., a. s., zastoupené JUDr. Radkem Foralem,
advokátem se sídlem Napajedla, Masarykovo nám. 220, 4) P. B.1, a. s., 5) A. – M., a. s., 6) P.
B.2, a. s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno,
Joštova 8, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne
3. 10. 2002, č. j. R 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14/2001,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Vrchního soudu v Olomouci dne 10. 12. 2002 se žalobce domáhá
zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 3. 10. 2002, č. j.
R 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14/2001, který v rozkladovém řízení proti prvostupňovému
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2001, č. j. S 23/01-1122/01-220 rozhodl ve vztahu
k žalobci
takto:
1) rozhodnutí ve výrokové části I. změnil tak, že žalobce spolu s ostatními účastníky
řízení H. Č. p. u., k. s., J. ch., a. s., R. a. s., P. S., a. s., P. B.1, a. s., A. – M. a. s., P. B.2, a. s.,
porušil ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění
pozdějších předpisů, čímž narušil hospodářskou soutěž na trhu inseminačních dávek
plemenných býků v České republice, přičemž žalobce porušil toto ustanovení tím, že uzavřel s
účastníky řízení P. B.2, a. s. a A. – M., a. s., v čl. II bod 5 Smlouvy o spolupráci při realizaci
šlechtitelského programu českého strakatého plemene ze dne 4. 3. 1998 a Smlouvy o
spolupráci při realizaci šlechtitelského programu černostrakatého plemene ze dne 4. 3. 1998
zakázanou a neplatnou dohodu o minimální ceně inseminačních dávek plemenných býků,
která zní: „u inseminačních dávek z podílu společné testace je cena pro chovatele minimálně
na úrovni tržní ceny vyhlášené majitelem býka“, a dále tím, že obdobně při stanovování svých
prodejních cen inseminačních dávek plemenných býků pro chovatele jednal ve vzájemné
shodě s účastníky řízení H. Č. p. u., k. s., R. a. s., P. S., a. s. a P. B.1, a. s. nejméně od počátku
roku 1998 do 13. 7. 2001;
2) rozhodnutí ve výrokové části II. zrušil;
3) rozhodnutí ve výrokové části III. změnil tak, že se žalobci a ostatním účastníkům
řízení H. Č. p. u., k. s., J. ch., a. s., R. a. s., P. S., a. s., P. B.1, a. s. a A. – M. a. s. podle §11
odst. 1 písm. d) zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže zakazuje do budoucna
jednání ve vzájemné cenové shodě, jakož i žalobci a A. – M. a. s., plnění cenové dohody,
popsaná ve výroku I. rozhodnutí;
4) rozhodnutí ve výrokové části IV., kterým byla žalobci za porušení §3 odst. 1
zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, jednáním ve vzájemné shodě podle
výroku I. rozhodnutí uložena dle §11 odst.1 písm.h) a §14 odst.4 tohoto zákona pokuta
ve výši 300 000 Kč, potvrdil.
Žalobce namítá, že žalobou napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného došlo
k porušení ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen správní řád), a to §3
odst. 4 věta první a druhá, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 2 a tvrdí, že rozhodnutí nebylo
vydáno v souladu se zákony, nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, správní orgán
si neopatřil pro rozhodnutí potřebné podklady, neuvedl jakými úvahami byl při hodnocení
důkazů na základě nichž rozhodoval veden a jeho rozhodnutí postrádá logickou argumentaci.
Žalovaný nevzal především v úvahu skutečnost, že ustanovení §3 odst. 1 zákona
č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen „ zákon “) sice z hlediska vyslovení
neplatnosti zmiňuje veškeré dohody narušující soutěž, že je však nutné brát v úvahu, a to
vzhledem k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení
soutěže musí být citelné. Toto citelné narušení soutěže však nelze dovodit z postupu žalobce,
který účtoval ceny odpovídající nákladům, avšak v případě cen nižších by se dostal do
rozporu nejen s dobrými mravy, ale i s §2 odst. 3 věta druhá zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách (dále jen zákon o cenách).
V této souvislosti žalobce tvrdí, že žalovaný zcela přehlédl skutečnost, že Smlouva
o spolupráci při realizaci šlechtitelského programu českého strakatého plemene a Smlouva
o spolupráci při realizaci šlechtitelského programu černostrakatého plemene deklarují závazek
smluvních stran o tom, že nebudou prodávat inseminační dávky plemenných býků za ceny
nižší, než jsou obecné tržní nákupní ceny inseminačních dávek od vlastníků chovných býků.
Dle žalovaného tím smluvní strany deklarují, že „nebudou realizovat svá díla pod úrovní
obecných nákupních nákladů vstupů na trhu inseminačních dávek“. Žalobce je stejně jako
kdokoli jiný vázán ustanovením §2 odst. 3 zákona o cenách, kdy „nesmí zneužívat svého
hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský prospěch nákupem
za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů... “. Cena inseminační dávky
je, resp. může být pro žalobce jako zhotovitele díla (prodej inseminační dávky je realizován
v rámci smlouvy o dílo) pouze podkladem pro kalkulaci ceny díla, určení ceny inseminační
dávky jako „podkladu pro kalkulaci ceny díla“ nelze proto považovat za cenovou dohodu,
neboť „cenou“ je až vlastní cena za dílo. Z výše uvedeného pak žalobce dovozuje,
že zhotovitel díla nesmí stanovit cenu díla nižší, než by odpovídalo oprávněným nákladům
a pokud by některý subjekt relevantního trhu realizoval své dílo pod úrovní nákladů
(výrobních či nákupních), mělo by to destrukční účinky na celý trh. Za rozhodující však
žalobce považuje skutečnost, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že ceny jimi zhotoveného
díla budou stejné či velmi podobné a nebyl dohodnut ani jakýkoliv doporučený cenový rámec,
přičemž vytýká žalovanému, že nerozlišil rozdíl mezi cenou vstupu (jako podkladu pro
kalkulaci ceny díla), cenou díla a „kupní cenou čehokoliv“. Žalobce proto plněním jedné
právní povinnosti (postupem dle ustanovení §2 odst. 3 zákona o cenách) nemohl právně
významně porušit právní povinnost jinou.
Žalobce dále namítá, že ač na řadě příkladů žalovanému dokladoval, že ve shodě
s ostatními účastníky řízení nejednal, přesto žalovaný v napadeném rozhodnutí v rozporu
se skutečným stavem věci uvádí, že se ceny inseminačních dávek až na malé výjimky u všech
účastníků řízení shodují. O znalostech žalovaného týkajících se relevantního trhu
inseminačních dávek pak svědčí i jeho závěr o tom, že se na tomto trhu jejich jednotlivé ceny
výrazně lišit nemohou. Rozhodujícím faktorem poptávky se proto stává „cena implementace
inseminace výrobku“ a ta se proto nemůže výrazně odlišovat. Nejednání ve shodě s ostatnímu
účastníky řízení dokumentuje žalobce i odkazem na zjištění žalovaného ohledně prodejních
cen žalobce (v žalobě uvedeno pod bodem 4 písm. a – j), a tvrdí, že žalovaný sám zjistil,
že žalobce uplatňoval v některých případech „vyšší cenovou úroveň než ostatní účastníci
řízení“. Žalobce totiž nebyl trhem nucen nabízet své dílo za nižší ceny, neboť kupující byli
ochotni tyto vyšší ceny platit. I přes tato zjištění však žalovaný dospěl dle žalobce
k nelogickému závěru, že žalobce jednal při stanovení ceny díla ve shodě s ostatními
účastníky řízení. Jeho jednání nevedlo ani nemohlo vést k narušení ani ohrožení hospodářské
soutěže (zvláště ne citelnému), neboť žalobce zcela prokazatelně jednal ve své cenové politice
samostatně a bez jakýchkoliv vazeb na jiné subjekty na nabídkové straně trhu. Vyšší ceny
žalobcem realizovaných inseminačních dávek nejsou výsledkem nějakého plnění rámcové
dohody, ale výsledkem tržního a nezávislého chování žalobce.
Předseda žalovaného se nevypořádal ve svém rozhodnutí s námitkou žalobce týkající
se nemožnosti žalobce dokazovat, že „určité chování nemá nějaký motiv“, ignoroval i řadu
jeho dalších námitek a svévolně užíval fakta zjištěná o jiných účastnících řízení i proti
žalobci, výsledkem čehož bylo vydání nesprávného rozhodnutí.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobce narušil hospodářskou soutěž na trhu
inseminačních dávek plemenných býků v České republice tím, že uzavřel s účastníky
správního řízení P. B.2 a A.-M. v č. II bod 5 smluv o spolupráci ze dne 4. 3. 1998 zakázanou a
neplatnou dohodu o minimální prodejní ceně inseminačních dávek a dále tím, že obdobně při
stanovování svých prodejních cen inseminačních dávek pro chovatele jednal ve vzájemné
shodě s dalšími účastníky řízení. Výrok rozhodnutí žalovaný opřel o skutková zjištění na
základě provedených důkazů jak přímých tak nepřímých, které shromáždil a v rámci volného
hodnocení důkazů vyhodnotil, v napadeném rozhodnutí veškeré skutečnosti shrnul a poukázal
na důkazy, jež se staly podkladem pro jeho rozhodnutí a současně se vypořádal se všemi
námitkami žalobce, uvedenými v podaném rozkladu. Jednání žalobce kvalifikoval v souladu s
ust. §3 odst. 1 zákona jako jednání spočívající v uzavření písemné dohody narušující soutěž a
jednání ve vzájemné shodě mezi konkurujícími si soutěžiteli, tj. soutěžiteli působícími na
stejné úrovni trhu. Ustanovení č. II bod 5. smluv o spolupráci bylo žalovaným shledáno
zakázanou dohodou o minimální ceně.
K námitce žalobce, že nevzal v úvahu požadavek citelného narušení soutěže ve smyslu
§3 odst.1 zákona, žalovaný uvádí, že je mu známa rozhodovací praxe Evropské komise
a judikatura Evropského soudu ve vztahu k hodnocení zakázaných dohod dle ust. čl. 81
Smlouvy o ES jako dohod tzv. bagatelních, tj. dohod, které, ačkoliv splňují kriteria
zakázanosti, nejsou schopny narušit hospodářskou soutěž v dostatečné míře, neboť na dohodě
účastnící se soutěžitelé nedosahují na daném relevantním trhu takového postavení, které
by zakládalo možnost podstatného narušení hospodářské soutěže na daném trhu. Zákon
definuje tzv. bagatelní dohody /§3 odst. 4 písm. c)/ jako dohody, jež sice svým obsahem patří
do rámce ujednání narušujících soutěž, avšak na tuto soutěž mají minimální účinek. Jako
kriterium bylo stanoven 5% podíl zásobování celostátního trhu nebo méně než 30% podíl
místního trhu, jehož zásobování se účastníci dohody pravidelně zúčastní. Otázkou možnosti
aplikace tohoto ustanovení se žalovaný zabýval, avšak zjistil, že účastníci správního řízení
nesplňují procentní kriteria zastoupení na trhu ve smyslu §3 odst. 4 písm. c) zákona, neboť
v r. 2000 činil jejich celkový tržní podíl cca 50%. Žalovaný dále v této souvislosti konstatuje,
že dohody spočívající v přímém či nepřímém určení cen (tzv. fixing agreements) jsou
považovány v soutěžním právu České republiky i Evropského společenství za tak závažné
narušení hospodářské soutěže, jež přímo vylučuje možnost kvalifikace těchto dohod v případě
jakéhokoliv podílu jejich účastníků na relevantním trhu jako bagatelní. Jinak řečeno, veškerá
ujednání o cenách mezi soutěžiteli na horizontální úrovni jsou svojí podstatou natolik
závažná, že k citelnému narušení soutěžního prostředí může dojít bez ohledu na velikost
podílu účastníků dané dohody na trhu.
K další námitce žalobce, že ceny inseminačních dávek jím účtované odpovídaly
nákladům a že stanovení nižších cen by bylo nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i ust. §2
odst. 3 zákona o cenách, žalovaný uvádí, že toto tvrzení žalobce nevychází ze správného
výkladu zákona o ochraně hospodářské soutěže, zákona o cenách a jejich vzájemného vztahu.
Žalovaný zdůrazňuje, že se v případě zakázané dohody o ceně nejedná o sjednání ceny mezi
prodávajícím a kupujícím ve smyslu zákona o cenách, ale o ujednání mezi účastníky dohody,
spočívající v tom, že tito účastníci budou svůj výrobek prodávat za určitou jednotnou cenu –
v daném případě cenu ne nižší než tržní cenu vyhlášenou majitelem býka. Ustanovení §2
odst. 3 zákona o cenách dopadá až na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká
se nepřiměřenosti ceny, přičemž, jak podotýká žalovaný, se toto ustanovení nevztahuje
na každého kupujícího či prodávajícího, ale pouze na ty, jež mají takové hospodářské
postavení, jehož zneužití by jim umožňovalo tento nepřiměřený prospěch získat. Není proto
možné zaměňovat oblast úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o cenách s oblastí
úpravy právních vztahů regulovanou zákonem o ochraně hospodářské soutěže, neboť každá
z těchto úprav dopadá na jiné právně relevantní vztahy. Pokud se žalobce snažil neporušit
zákon o cenách, jak tvrdí v žalobě, nijak jej to neosvobozuje z plnění povinností dle zákona
o ochraně hospodářské soutěže.
Za neoprávněnou považuje i námitku žalobce, že nerozlišil rozdíl mezi cenou vstupu
(jako podkladu pro kalkulaci ceny díla), cenou díla a „kupní cenou čehokoliv“. Žalovaný
se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou právní kvalifikace sporného článku smluv
o spolupráci a dospěl k závěru, že je v tomto článku II bod 5. obsažena dohoda, jejímž
předmětem je výše prodejní ceny výrobku. Žalovaný nezpochybnil, že předmětem smluv
o spolupráci bylo provedení plemenářských prací a služeb, ale zdůrazňuje, že „složkou těchto
smluv je také cena výrobku“, a tuto skutečnost bral žalovaný na zřetel již od počátku jeho
šetření ve věci. Žalovaný vymezil relevantní výrobkový trh jako trh inseminačních dávek
plemenných býků a neposuzoval chování účastníků správního řízení při stanovování cen
za poskytované služby, kdy konečná fakturovaná cena byla stanovena součtem ceny
za inseminační dávku a ceny za službu (vlastní inseminace, kontrola užitkovosti apod.).
K námitce žalobce, že žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl skutečnosti svědčící o tom,
že žalobce v některých případech stanovil a účtoval prodejní cenu inseminační dávky odlišně
od ostatních účastníků řízení, uvádí, že tato skutečnost je k výše uvedeným dohodám
a jednání žalobce ohledně minimálních cen zcela irelevantní. Zásadní a právně relevantní by
mohla být pouze skutečnost, že by žalobce uplatňoval nižší cenu inseminační dávky, než jaké
byly mezi jednotlivými účastníky jednání ve vzájemné shodě dohodnuty.
Na výzvu soudu oznámily společnosti P. B.2, a. s., P. B.1 a. s., P. S. a. s., A. – M. a. s.,
R., a. s. a J. ch., a. s., že budou v tomto řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení (§
34 s. ř. s.). Ve svém vyjádření uvedly společnosti P. B.2, a. s., P. B.1 a. s., že k žalobě nemají
zásadních připomínek, společnost P. S. a. s., uvedla, že je stejně jako žalobce přesvědčena o
tom, že žalovaný nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci, což vedlo k nesprávnému
rozhodnutí.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalovaný v rámci vlastního šetření v oblasti
plemenářských a šlechtitelských služeb požádal dle §11 odst. 1 písm. i) zákona odběratele
inseminačních dávek, o poskytnutí informací o jeho prodejních cenách a jeho dodavatelích.
Na základě tohoto šetření zahájil dne 13. 4. 2001 žalovaný z vlastního podnětu správní
řízení s výše uvedenými soutěžiteli, mezi něž náleží i žalobce. Důvodem pro zahájení
správního řízení bylo dle žalovaného možné porušení §3 odst. 1 zákona, které žalovaný
spatřoval ve stanovení prodejní ceny inseminační dávky pro chovatele na relevantním trhu.
Na základě shromážděných podkladů žalovaný zjistil, že žalobce spolu s ostatními
účastníky řízení působil jako tzv. oprávněné organizace v oblasti šlechtění a plemenitby
hospodářských zvířat; jednalo se o soutěžitele, působící na stejné - horizontální úrovni
relevantního trhu. Celkový tržní podíl všech účastníků řízení na relevantním trhu činil
v r. 2000 cca 50%. Bylo zjištěno, že žalobce vlastní 1/3 podíl na základním jmění akciové
společnosti P.1, která byla založena jako společný podnik 3 společností: P. B.2, a. s., A.-M. a.
s. a Ch. a. s., a dále že dochází k jeho pravidelným kontaktům s dalšími účastníky řízení v
rámci skupiny P.2 (tj. P. a. s., P. B.2 a. s., Ch. a. s. a A.-M. a. s.). Žalovaný provedl rozsáhlá
šetření ohledně osoby žalobce a jeho kapitálového a personálního propojení s jednotlivými
účastníky řízení. Dále posuzoval problematiku vlastního procesu výroby inseminačních dávek
plemenných býků, provedl analýzu vývoje prodejních cen výrobku u žalobce a dalších
účastníků řízení a zabýval se spoluprací jednotlivých účastníků řízení v oblasti testace býků.
Zaměřil se rovněž na prokázání vzájemných kontaktů mezi jednotlivými účastníky řízení a v
rámci skupiny účastníků H. a skupiny účastníků P2.
Šetřením žalovaný zjistil, že žalobce se setkával v rámci vzájemných kontaktů
s ostatními účastníky řízení v rámci skupiny P2 na poradách šlechtitelů chovu skotu, na nichž
se projednávaly mj. prodejní cena výrobku, ale i v rámci vzájemných kontaktů, jež vyplývaly
z majetkového a personálního propojení ve společnosti P1. Žalovaný zjistil, že žalobce
uzavřel s účastníky řízení P. B.2 a. s. a A.-M. a. s., Smlouvu o spolupráci při realizaci
šlechtitelského programu českého strakatého plemene ze dne 4. 3. 1998, Smlouvu o
spolupráci při realizaci šlechtitelského programu černostrakatého plemene ze dne 4. 3. 1998,
Smlouvu o spolupráci při realizaci šlechtitelského programu černostrakatého skotu ze dne 22.
12. 1998 (zde další smluvní stranou byla i a. s. P.1), ve kterých byla obsažena písemná
ujednání týkající se stanovení prodejní ceny inseminačních dávek plemenných býků z podílu
společné testace. Analýzou prodejních cen inseminačních dávek žalovaný zjistil v případě
žalobce určité odlišnosti, neboť žalobce uplatňoval v některých případech vyšší ceny, než
ostatní účastníci řízení. Nebylo však zjištěno, že by žalobce stanovil prodejní cenu tohoto
výrobku nižší, než ostatní účastníci. Závěrem analýzy prodejních cen pak bylo zjištění, že
žalobce i ostatní účastníci řízení uplatňovali při stanovení prodejní ceny inseminačních dávek
pravidlo, že cena uvedená v jejich ceníku není nižší než cena, kterou stanoví ve svém ceníku
majitel býka a výjimky z tohoto pravidla byly naprosto ojedinělé.
Na základě rozsáhlého šetření a po provedeném dokazování dospěl žalovaný k závěru,
že při obchodování s konečným výrobkem docházelo ze strany žalobce a ostatních soutěžitelů
k vědomé koordinaci jejich chování v hospodářské soutěži, jež byla zaměřena na postup při
stanovování konečných (prodejních) cen inseminačních dávek. Koordinace měla docílit, aby
nedocházelo k nabídkám tohoto výrobku za nižší ceny, než je jeho cena vyhlášená majitelem
plemenného býka. Analýzou chování soutěžitelů na trhu, zjištěním obsahu jejich společných
jednání a zhodnocením důkazů bylo prokázáno, že se žalobce spolu s ostatními soutěžiteli
předem informovali o svých budoucích prodejních cenách inseminačních dávek a tyto ceny,
jež nebyli nižší než ceny stanovené vlastníkem býka, dodržovali. Takový postup posoudil
žalovaný jako protisoutěžní jednání, naplňující ust. §3 odst. 1 zákona, neboť jednáním
žalobce spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě ohledně dodržování prodejní ceny
inseminačních dávek, jež stanovil vlastník býka, vedlo k narušení hospodářské soutěže
na relevantním trhu. Žalobce dále porušil toto ustanovení tím, že s dalšími dvěma účastníky
řízení uzavřel zakázanou dohodu ve smyslu §3 odst. 1 zákona o minimální prodejní ceně
inseminačních dávek. Důsledkem dodržování minimální prodejní ceny inseminačních dávek
byla mezi žalobcem a ostatními soutěžiteli navzájem eliminována hospodářská soutěž
na relevantním trhu výrobků, jednání žalobce spolu s ostatními vedlo k značnému sjednocení
cenové hladiny tohoto produktu na trhu, takže odběratelé ztratili možnost získat tento produkt
na nižší než dohodnuté ceny. Skutečnost, že v některých případech prodal žalobce
inseminační dávky za vyšší cenu, než měl vlastník býka, nemá ve vztahu ke skutečnosti,
že došlo k porušení zákona, žádný vliv a nepředstavuje narušení či nedodržení principu
spolupráce, dohodnutého mezi soutěžiteli.
Žalobce ve svém vyjádření k výsledkům šetření, se kterými jej žalovaný seznámil,
prohlásil, že nedošlo ke kartelovým dohodám mezi ním a ostatními soutěžiteli na relevantním
trhu a při tvorbě cen se řídil nabídkou a poptávkou na trhu. Odmítl porušení §3 odst. 1
zákona, neboť porovnáním cen s ceníky konkurentů zjistil odlišné ceny inseminačních dávek,
při stanovení jejich prodejních cen byl využit model cenového následování ceny, stanovené
majitelem býka.
Na základě uvedených zjištění žalovaný svým rozhodnutím ze dne 13. 7. 2001, č. j.
S 23/01-1122/01-220 rozhodl v bodě I. výroku, že žalobce svým jednáním ve vzájemné shodě
s ostatními soutěžiteli porušil ust. §3 odst. 1 zákona, v bodě II. výroku že žalobce uzavřením
písemných dohod, jejichž součástí byla i dohoda o minimální ceně výrobku, porušil ust. §3
odst. 1 a §3 odst. 2 písm. a) zákona, v bodě III. výroku zakázal žalobci plnění jednání
ve vzájemné shodě a plnění zakázaných cenových dohod, v bodě IV. výroku rozhodl
o uložení pokuty žalobci za výše uvedená porušení zákona ve výši 300 000 Kč.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce rozklad podle §61 odst. 1 správního
řádu, o němž žalovaný rozhodl tak, jak bylo citováno na úvod. V obsáhlém odůvodnění
rozhodnutí o rozkladu žalovaný mj. uvedl, že správní orgán 1. stupně shromáždil ve správním
řízení řadu důkazů, prokazujících, že ke společnému postupu žalobce a ostatních soutěžitelů
v oblasti stanovení prodejních cen inseminačních dávek došlo následkem jejich přímého nebo
zprostředkovaného kontaktu a jejich jednání není náhodným nebo logickým důsledkem
ekonomických podmínek na relevantním trhu. Mezi žalobcem a dalšími dvěma soutěžiteli
došlo k uzavření zakázané dohody narušující soutěž, současně bylo prokázáno jednání
žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě. Ke změnám, jež učinil ve výrokové části,
žalovaný uvedl, že k nim přistoupil proto, aby bylo z výroku rozhodnutí jednoznačně patrné,
jakých forem zakázaného jednání se žalobce a ostatní soutěžitelé dopustili.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132 zák.
č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen s. ř. s.) z Vrchního soudu v Olomouci.
Ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy Nejvyšší
správní soud. Podle §130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté o. s. ř. účinného přede
dnem účinnosti tohoto zákona dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního
s. ř. s.
Podle ustanovení §75 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Soud přezkoumává
napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které mu
předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Správní řízení bylo zahájeno dne 13. 4. 2001. Dne 1. 7. 2001 nabyl účinnosti zákon
č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, kterým došlo ke zrušení zákona
č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže . Podle ustanovení §27 odst. 2
zák.č. 143/2001 Sb., se řízení zahájená před účinností tohoto zákona dokončí podle
dosavadních právních předpisů. Právní režim tohoto řízení se proto řídí dle zákona
č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže v platném znění.
Rozhodující pro posouzení věci bylo zodpovězení otázky, zda bylo jednání žalobce po
právu posouzeno jako jednání, jež je podřaditelné pod ust. §3 odst. 1 zákona.
Účelem protimonopolního zákonodárství je přispívat k tomu, aby nedocházelo
k selhání trhu. Když účastníci soutěže, nebo ti, kteří ji mohou ovlivnit, uzavřou mezi sebou
dohodu soutěž narušující, trh selhává, dochází k omezení nabídky, zvyšují se ceny. Zákon
neslouží k tomu, aby prvoplánově chránil soutěžitele, ale je tu proto, aby prostřednictvím
příslušného úřadu ochraňoval soutěž na trhu.
Zákon v §3 odst. 1 zákona stanoví zákaz a neplatnost „dohod“ mezi soutěžiteli, které
vedou nebo mohou vést k narušení hospodářské soutěže na trhu zboží. Uzavření takové
dohody nebo chování soutěžitelů podle ní je pak důvodem pro uložení pokuty dle §14 odst. 4
zákona, neboť se jedná o porušení zákonem stanovené povinnosti. Tato pozitivně právní
úprava §3 zákona odst. 1 vychází z tradiční právní úpravy komunitární. Z ustanovení čl. 81
Smlouvy ES (Smlouva o založení Evropského společenství ve znění Amsterodamské
smlouvy, konsolidované znění uveřejněné v Úředním věstníku Evropských společenství dne
24. 12. 2002 pod č. C 325, původní č. čl. 85) vyplývá, že „se společným trhem jsou
neslučitelné a proto zakázané veškeré dohody mezi podniky, veškerá rozhodnutí sdružení
podniků a veškerá jednání ve vzájemné shodě, která jsou způsobilá ovlivnit obchod mezi
členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo zkreslení soutěže
na společném trhu“.
Pojem „dohoda“ je považován ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona za legislativní
zkratku, zahrnující tři způsoby závadných a sankcionovatelných jednání, přičemž se jedná
o dohody mezi soutěžiteli ve vlastním (užším) slova smyslu, rozhodnutí sdružení podnikatelů
anebo jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě. Dohody v užším smyslu mají nejčastěji podobu
smluv či jejich konkrétních ujednání, jež jsou právně vynutitelné, jejichž obsahem bývá
přesně popsatelný a srozumitelný projev vůle v budoucnu se určitým, předem stanoveným
způsobem chovat. Rozhodnutí jsou výrazem vůle určitým způsobem jednat a v zásadě
nevyžadují formu. Jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě spočívá především v kooperaci či
v koordinaci či postupu v důsledku očekávání chování jiného soutěžitele, přičemž jde
o společný konsenzus účastníků, jež je dán v okamžiku existence shody.
Žalovaný se ve svém rozhodnutí dovolává porušení ustanovení §3 odst. 1 zákona
a tvrdí, že žalobce se zakázaného jednání ve smyslu citovaného ustanovení dopustil tím,
že spolu s dalšími dvěma soutěžiteli uzavřel zakázanou a neplatnou dohodu o minimální
prodejní ceně inseminačních dávek plemenných býků a dále tím, že obdobně při stanovování
svých prodejních cen inseminačních dávek plemenných býků pro chovatele jednal
ve vzájemné shodě s ostatními výše uvedenými soutěžiteli.
V této souvislosti považoval Nejvyšší správní soud za nutné se k námitce žalobce
nejdříve zabývat tím, zda jeho jednání vedlo nebo mohlo vést k narušení hospodářské soutěže
na relevantním trhu zboží, jež je vymezen v daném případě jako trh inseminačních dávek
plemenných býků. Aby bylo možno posoudit, zda žalovaný porušil zákon, když jednání
žalobce považoval za zakázanou cenovou dohodu (cenový kartel), bylo nezbytné vymezit
zákonný rámec, v němž se mohl žalovaný pohybovat v úvahách o porušení §3 odst. 1 zákona.
Ustanovení §3 odst. 1 zákona rozlišuje tři formy zakázaných a neplatných „dohod“. Žalobci
je v prvé řadě vytýkáno uzavření zakázané cenové dohody, jež je obsažena v čl. II bod 5.
uzavřených smluv, tedy uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, a dále jednání
ve vzájemné shodě s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejních cen inseminačních dávek.
Zákon v §3 odst. 2 písm. a) za zakázané považuje „dohody“, popř. jejich částí
obsahující přímé nebo nepřímé určení cen. Tyto dohody jsou přímo ze zákona zakázané a pro
posouzení, zda je postup žalovaného v souladu se zákonem, postačí, že má najisto postaveno,
že k takovéto dohodě došlo. Přitom platí, že tato dohoda může vždy vést k narušení
hospodářské soutěže, neboť zákon zde vytváří vyvratitelnou domněnku, že cenová ujednání
jsou dohodami ve smyslu §3 odst. 1 zákona.
K cenovým dohodám, jejichž cílem je vyloučit konkurenci mezi jednotlivými
soutěžiteli patří i „dohody“, kterými se pro stejné zboží určí minimální ceny, což znamená,
že tyto ceny mohou být pouze překročeny. Dohody o minimální ceně sice soutěž
na relevantním trhu zcela nevylučují, působí však diskriminačně vůči spotřebiteli, který je pak
v uspokojování své poptávky omezen nabídkou vázánou na ujednanou minimální cenu.
Z hlediska kvalifikace dohody o minimální ceně je pak irelevantní, zda soutěžitel fakticky
realizuje své výrobky za cenu vyšší než minimální či zda má spotřebitel možnost koupit zboží
za nižší cenu u jiného soutěžitele, jež se na zakázané dohodě nepodílí. Podstatnou
je skutečnost, že soutěžitelé účastnící se zakázané dohody byli ve svém jednání motivováni
snahou vyloučit konkurenci mezi sebou navzájem a tím ve svém důsledku narušili
hospodářskou soutěž na daném relevantním trhu. Skutečné soutěžní prostředí nesnese
existenci žádné takové „dohody“, která směřuje, resp. dává návod k postupům, jež fairovou
soutěž ohrožují.
Zakázaná dohoda o ceně, jež je vyjádřena v čl. II bod 5 smluv, je výrazem společné
vůle smluvních stran chovat se na trhu určitým způsobem, poskytuje svým adresátům
konkrétní představu, v jaké výši stanovit prodejní cenu produktu a je jednoznačně vyjádřením
snah smluvních stran o vzájemnou koordinaci prodejních cen inseminačních dávek
na relevantním trhu.
V případě jednání žalobce a ostatních soutěžitelů ve vzájemné shodě, které narušuje
soutěž, lze toto jednání kvalifikovat jako jednání ve vzájemné shodě, jestliže je založeno
na společném plánu a mezi jednáním a výsledkem jednání je příčinná souvislost. Jinými slovy
za jednání ve vzájemné shodě se považuje určitý společně koordinovaný postup soutěžitelů,
kterému předcházejí jak přímé tak nepřímé vzájemné kontakty mezi těmito soutěžiteli a jejich
nezávislé soutěžní jednání je nahrazeno praktickou kooperací.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný prokázal, že žalobce uzavřel
dohodu, obsahující určení minimálních prodejních cen inseminačních dávek a prokázal,
že jednal spolu s ostatními soutěžiteli ve vzájemné shodě. Hodnocením jednání žalobce
žalovaný nevybočil z logiky zákonného rámce, v němž se pohyboval.
V rámci žalobních námitek žalobce namítl, že žalovaný nevzal v úvahu, a to vzhledem
k tzv. bagatelním kartelům a praxi přijaté v evropské judikatuře, že toto narušení soutěže musí
být citelné.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že konstantní judikatura včetně judikatury
komunitární vychází z principu čl. 81 Smlouvy ES, podle něhož každá dohoda, má-li být
kvalifikována jako protisoutěžní a zakázaná, se musí vyznačovat omezeními z takové dohody
vyplývajícími, která by snesla kriterium dostatečné podstatnosti, tedy, zda dohoda je
způsobilá soutěž narušit či nikoliv (tzv. pravidlo de minimis). Tento princip, jež našel své
vyjádření v Oznámení o dohodách zanedbatelného významu, vydaném Evropskou komisí
v r. 1974, je v českém soutěžním právu v ustanovení §3 odst. 4 zákona. Dohody, které jinak
splňují materiální podmínku narušení hospodářské soutěže dle §3 odst.1 zákona, nejsou
zakázanými, pokud jejich předmět je podřaditelný pod písm. a) – c) odst. 4 §3 zákona,
přičemž tyto dohody vyžadují ke své účinnosti schválení ministerstvem. U účastníků
správního řízení (soutěžitelů) bylo předmětem dohod ve smyslu §3 odst. 1 zákona stanovení
minimálních prodejních cen na relevantním trhu. Protože dohody o cenách jsou všeobecně
považovány za dohody z hlediska soutěžního za nejnebezpečnější, stanoví zákon v ust. §3
odst. 4 písm. a), že na takové dohody je nutno pohlížet vždy jako na dohody zakázané a nelze
zde pro pravidlo de minimis aplikovat.
Pokud žalobce namítá, že byl spolu s ostatními soutěžiteli při stanovení prodejní ceny
svých výrobků (inseminačních dávek) vázán ustanovením §2 odst. 3 zákona o cenách, kdy
nesmí zneužívat svého hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský
prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů, je tato
námitka v daném případě výrazem nepochopení jeho postavení na trhu jako prodávajícího
a nikoliv kupujícího, jak uvádí, a především výrazem nepochopení účelu zákona o ochraně
hospodářské soutěže a jeho vzájemného vztahu se zákonem o cenách. Účelem zákona
o ochraně hospodářské soutěže je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů
proti jejímu omezování, zkreslování a vylučování. Jednání žalobce bylo klasifikováno jako
zakázaná horizontální dohoda o minimální prodejní ceně inseminačních dávek, kterou mezi
sebou uzavřeli žalobce a ostatní soutěžitelé působící na stejné (horizontální) úrovni střetu
nabídky a poptávky, jejímž účelem pak vyloučení soutěže mezi těmito soutěžiteli. Nejednalo
se tedy o sjednání prodejní ceny mezi prodávajícím a kupujícím ve smyslu zákona o cenách
(§2 odst. 3 zákona o cenách), ale o ujednání mezi soutěžiteli o tom, že tito budou svůj
výrobek prodávat za určitou dohodnutou minimální cenu. Za tuto zakázanou cenovou dohodu
je žalobce sankcionován. Citované ustanovení §2 odst. 3 zákona o cenách je naproti tomu
ustanovením, dopadajícím na vztahy mezi prodávajícím a kupujícím a týká se nepřiměřenosti
ceny. Z dikce tohoto ustanovení je navíc zřejmé, že toto ustanovení nedopadá na všechny
prodávající a kupující osoby, ale pouze na takové, které zaujímají na relevantním trhu
určitého hospodářského postavení, které jim umožňuje nepřiměřený hospodářský prospěch
získat. Za zneužití hospodářského postavení se v této souvislosti pokládá zejména zneužití
monopolního nebo dominantního postavení na relevantním trhu porovnatelného nebo
vzájemně zastupitelného zboží, toto postavení však stěžovatel neměl a výše dohodnutých
minimálních cen nebyla ani předmětem zkoumání.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaný v průběhu správního řízení prokázal,
že jednáním žalobce došlo k naplnění skutkové podstaty §3 odst.1 zákona, přičemž
k dokazování použil všech zákonných prostředků, jimiž mohl zjistit a objasnit skutečný stav
věci, logicky vyhodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Žalovaný řádně a úplně zjistil skutečný stav věci
a v podrobném odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí,
jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě
kterých rozhodoval.
Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 2. 2002, č. j. 2R 1/02-Hr netrpí ve smyslu §78 odst. 1 s. ř. s.
nezákonností nebo vadami řízení, pro něž by mělo být zrušeno, a proto žalobu jako
nedůvodnou zamítl (§78 odst. 7 s. ř. s.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §60 odst. 1 s. ř. s., kdy žalobce
neměl v tomto soudním řízení úspěch a žalovanému náklady řízení nevznikly, resp.
je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. 2. 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu