ECLI:CZ:NSS:2016:2.ADS.229.2016:21
sp. zn. 2 Ads 229/2016 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: A. B., zastoupená
Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 223/9, Praha 6, proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti
rozhodnutí žalované ze dne 14. 1. 2016, č. j. X, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 1 Ad 10/2016 – 58,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016, č. j. 1 Ad 10/2016 – 58,
se ve výrocích I. a II. zrušuje .
II. Kasační stížnost proti výroku III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2016,
č. j. 1 Ad 10/2016 – 58, se zamítá .
III. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 1. 2016,
č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti.
V. Odměna advokátky Mgr. Dagmar Rezkové Dřímalové za zastupování v řízení o kasační
stížnosti se u r č u je částkou 1573 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně byla nejprve v roce 2008 podle tehdy rozhodné právní úpravy uznána plně
invalidní. Později žalovaná rozhodnutím z února 2011 stanovila, že žalobkyni nadále náleží
namísto invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně invalidní důchod pro invaliditu
druhého stupně. Dne 22. 2. 2012 žalobkyně požádala o změnu výše invalidního důchodu
z důvodu zhoršení zdravotního stavu. Žalovaná žádost rozhodnutím ze dne 7. 6. 2012, č. j. X
(dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítla s tím, že u žalobkyně nedošlo ke změně stupně
invalidity.
[2] Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně námitky, o nichž žalovaná nejprve
rozhodnutím ze dne 29. 8. 2012 rozhodla tak, že prvostupňové rozhodnutí částečně změnila,
neboť doplnila výrok, kterým výši invalidního důchodu žalobkyně snížila na invalidní důchod
pro invaliditu prvního stupně. Ve zbytku je potvrdila. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalované
zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem sp. zn. 1 Ad 61/2012.
Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu i žalované
správní rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení, neboť shledal, že se žalovaná dopustila
procesního pochybení spočívajícího v porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Bylo-li v průběhu
námitkového řízení zjištěno, že žalobkyně splňovala pouze podmínky pro přiznání invalidního
důchodu pro invaliditu prvního stupně, měla žalovaná prvostupňové rozhodnutí potvrdit,
protože nebyly splněny podmínky pro vyhovění žádosti o zvýšení invalidního důchodu,
a dále z moci úřední zahájit řízení, jehož předmětem by byla změna výše invalidního
důchodu (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013,
č. j. 4 Ads 42/2013 – 43, dostupný stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz).
[3] V dalším řízení žalovaná vydala dne 10. 12. 2013 nové rozhodnutí, kterým zamítla
námitky žalobkyně a současně potvrdila prvostupňové rozhodnutí. Proti tomuto v pořadí
druhému rozhodnutí žalované podala žalobkyně opětovně žalobu k městskému soudu,
v níž poukazovala mimo jiné na zprávu slovenského nositele důchodového pojištění - Sociální
pojišťovny Bratislava, podle které poklesla pracovní schopnost žalobkyně o více než 70 %.
Městský soud žalobu i tentokrát zamítl, a to rozsudkem sp. zn. 2 Ad 5/2014. Nejvyšší správní
soud pak na základě další kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 4 Ads 155/2015 – 25, zrušil rozsudek městského soudu sp. zn. 2 Ad 5/2014 i rozhodnutí
žalované ze dne 10. 12. 2013, neboť dospěl k závěru, že dosavadní posudky posudkových lékařů
a Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze (dále jen „posudková komise“)
zatím nemohou být dostatečným podkladem pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalované,
jelikož nesplňují podmínku úplnosti. Vycházeje z unijních předpisů souhlasil Nejvyšší správní
soud se žalovanou v tom, že shoda mezi právními předpisy České republiky a Slovenské
republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla potvrzena, a tudíž rozhodnutí
slovenské Sociální pojišťovny nebylo pro žalovanou závazné. I přesto však bylo třeba,
aby se žalovaná vůči odlišnému posouzení snížení pracovní schopnosti ze strany instituce jiného
členského státu vymezila. Nejvyšší správní soud proto žalovanou zavázal, aby si vyžádala
rozhodnutí slovenských orgánů sociálního zabezpečení (zejména lékařský posudek, na němž
bylo založeno) a obsah těchto dokumentů zohlednila ve smyslu čl. 49 odst. 2 nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví
prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení
(dále jen „prováděcí nařízení“).
[4] Žalovaná poté vydala v záhlaví označené rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“),
jímž námitky proti prvostupňovému rozhodnutí zamítla. Svůj závěr opřela zejména o lékařský
posudek ze dne 16. 12. 2015, podle něhož byla žalobkyně v období od 1. 12. 2011 do 17. 6. 2014
invalidní ve druhém stupni a od 18. 6. 2014 v prvním stupni. Důvod pro zvýšení invalidního
důchodu tudíž nebyl dán. Tímto lékařským posudkem byl dle žalované naplněn závazný
právní názor Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku č. j. 4 Ads 155/2015 – 25,
neboť posudkový lékař zohlednil i rozhodnutí slovenského nositele důchodového pojištění
o invalidním důchodu žalobkyně a zejména pak lékařský posudek, na kterém bylo založeno,
a vypořádal se s nimi.
[5] Během řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí požádal městský soud posudkovou
komisi o vypracování posudku, z něhož vyplynulo, že žalobkyně byla od 1. 12. 2011
do 17. 6. 2014 invalidní ve druhém stupni a od 18. 6. 2014 v prvním stupni. Městský soud
měl v posudku stanovenou klinickou diagnózu onemocnění žalobkyně i zdůvodnění procentní
míry poklesu její pracovní schopnosti za správné, řádné a úplné. S argumentací posudkové
komise, že invaliditu je třeba posuzovat podle českých právních předpisů, městský soud souhlasil.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
v níž namítá, že posudková hodnocení jejího zdravotního stavu jsou nesprávná, neboť nebyly
zohledněny všechny lékařské zprávy předložené stěžovatelkou či jejími ošetřujícími lékaři. Uvádí,
že subjektivně nebyla a není dlouhodobě schopna po psychické ani fyzické stránce vykonávat
pravidelnou pracovní činnost, což plyne také z lékařských zpráv. Zdravotní stav stěžovatelky
tudíž neodpovídal a neodpovídá tomu, jak jej zhodnotily odborné posudky. Stěžovatelka
poukazuje na výměnný list – poukaz ze dne 3. 7. 2013 vztahující se k době rozhodné
pro posouzení jejího zdravotního stavu a na v něm uvedené posouzení. Je toho názoru,
že dosavadní šetření nebrala v potaz její celkový zdravotní stav a veškeré zdravotní komplikace.
V rozhodné době neměla na trhu práce uplatnění a nebyla schopna vykonávat ani nenáročné
práce administrativního charakteru, pro které má kvalifikaci.
[7] K relevanci zprávy slovenské Sociální pojišťovny ze dne 18. 6. 2014 stěžovatelka uvádí,
že Česká republika a Slovenská republiky (při svém vzniku jako dva samostatné státy) převzaly
většinu původních právních předpisů, které sice v průběhu doby prošly novelizací, avšak
propastného rozdílu mezi nimi není. Proto nelze na základě týchž lékařských zpráv posoudit
zdravotní stav stěžovatelky natolik odlišně, že podle právních předpisů České republiky poklesla
stěžovatelčina pracovní schopnost jen o 45 %, zatímco podle Slovenské republiky o více
než 70 %. Takto markantní rozdíl považuje stěžovatelka za zcela absurdní. Nadto stěžovatelce
nelze klást k tíži, pokud míra poklesu pracovní schopnosti na Slovensku neodpovídá vyhlášce
č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti
posudku o invaliditě a upravuje posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity v České
republice (dále jen „vyhláška o posuzování invalidity“).
[8] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.)]. Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] K posouzení zdravotního stavu a souvisejícího zbytkového pracovního potenciálu
pojištěnce Nejvyšší správní soud konstantně judikuje, že jde o věc medicínskou, k níž soudy
nemají potřebné odborné znalosti, a proto se vždy obrací k osobám, které jimi disponují,
aby se k těmto otázkám vyjádřily. Stěžejním důkazem v přezkumném soudním řízení,
na nějž je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, je proto odborný lékařský posudek
vypracovaný posudkovou komisí pro účely takového řízení, v němž se hodnotí nejenom celkový
zdravotní stav a dochované pracovní schopnosti pojištěnce, ale také se v něm zaujímají závěry
o invaliditě a jejím vzniku. Soud sám zpravidla zkoumá pouze úplnost a přesvědčivost tohoto
posudku a jeho další náležitosti. Pokud posudek splňuje všechny tyto parametry, soud
jeho odborné závěry přejímá (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2012,
č. j. 6 Ads 61/2012 – 15, nebo ze dne 11. 10. 2013, č. j. 4 Ads 42/2013 – 43).
[12] Vychází-li krajský soud z neúplného a nepřesvědčivého posouzení zdravotního stavu
v řízení o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním
stavem, jedná se dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu o jinou vadu řízení
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54, publ. pod č. 511/2005 Sb. NSS; shodně např. rozsudky
ze dne 21. 8. 2014, č. j. 2 Ads 92/2014 – 34, nebo ze dne 3. 7. 2015, č. j. 4 Ads 88/2015 - 48).
Stěžovatelčiny výtky, jimiž brojí proti nesprávnému posudkovému zhodnocení zdravotního
stavu, z nějž městský soud vycházel, tak spadají právě pod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Vytýká-li nedostatečnost posudku, o něhož opřela své rozhodnutí žalovaná, jedná se o důvod
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stížní námitku, kterou stěžovatelka nesouhlasí s názorem
městského soudu, že nelze přihlížet k posouzení jejího zdravotního stavu slovenskými
institucemi, lze podřadit pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Námitky, které stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud nyní
rozhoduje, se v podstatné míře shodují s těmi, které stěžovatelka vznesla v řízení vedeném
u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 Ads 155/2015 a soud se s nimi již také ve většině věcně vypořádal.
Hlavní, mezi účastníky spornou otázkou bylo i v řízení sp. zn. 4 Ads 155/2015 to, zda byla
žalovaná povinna přihlédnout k odlišnému posouzení zdravotního stavu stěžovatelky ze strany
slovenských posudkových lékařů. Nejvyšší správní soud vycházel ze znění čl. 46 odst. 3 nařízení
Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení (dále jen „koordinační nařízení“), podle něhož „[r]ozhodnutí instituce
členského státu o stupni invalidity žadatele je závazné pro instituci kteréhokoli jiného dotčeného členského státu,
pokud je v příloze VII potvrzena shoda mezi právními předpisy těchto členských států o podmínkách
týkajících se stupňů invalidity“, a také z čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení, který zní: „[v] případě,
kdy se čl. 46 odst. 3 základního nařízení nepoužije, má při určení stupně invalidity každá instituce v souladu
se svými předpisy možnost nechat stav žadatele posoudit lékařem nebo jiným znalcem podle vlastního výběru.
Instituce členského státu však přihlíží k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy
získaným institucí kteréhokoli jiného členského státu, jako kdyby byly vydány v jejím vlastním členském státě“.
Dospěl přitom k závěru, že čl. 46 odst. 3 koordinačního zařízení, kterého se stěžovatelka
opakovaně dovolává i nyní, nelze na její věc aplikovat, protože shoda mezi právními předpisy
České republiky a Slovenské republiky o podmínkách týkajících se stupňů invalidity nebyla
potvrzena. Zpráva (rozhodnutí) slovenské Sociální pojišťovny týkající se stupně invalidity
stěžovatelky tak nebyla pro žalovanou závazná. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku
č. j. 4 Ads 155/2015 – 25 konstatoval, že „[o]rgány sociálního zabezpečení České republiky proto posuzují
invaliditu a její stupeň podle českých právních předpisů, a může tedy nastat situace, že osoba, která pracovala
ve více členských státech Evropské unie, nemusí mít nutně nárok na dávku v invaliditě od všech těchto států,
neboť definice invalidity se v členských státech nemusí shodovat“.
[14] Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dále upozornil na to, že neexistence
vyznačené shody mezi českými a slovenskými předpisy vztahující se ke stupni invalidity
a z toho vyplývající nemožnost aplikovat čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení tvoří hypotézu
čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení. Skutečnost, že rozhodnutí instituce členského státu o stupni
invalidity žadatele není pro instituci jiného členského státu závazné, nevylučuje povinnost
přihlédnout k již existujícím klinickým diagnózám, z nichž instituce jiného členského státu
vychází. Povinnost přihlédnout k dokumentům, lékařským zprávám a informacím správní povahy
jiného členského státu však současně nebrání tomu, aby dotčené instituce ostatních členských
států vycházely z posouzení zdravotního stavu provedeného vlastními lékaři a případně dospěly
k odlišnému odbornému závěru. „Současně tím není popřena ani zásada, podle níž příslušné instituce
postupují podle vlastních právních předpisů. V zájmu zásady koordinace je však nezbytné, aby příslušné instituce
vzaly v úvahu obsah posouzení zdravotního stavu, z něhož v rámci svého rozhodování vycházely instituce jiného
členského státu tak, aby při určování stupně invalidity nevznikaly zcela nedůvodné rozdíly.“
[15] Skutkový stav, který byl pro věc sp. zn. 4 Ads 155/2015 rozhodný, byl takový,
že se posudkoví lékaři, posudková komise ani žalovaná k existenci posouzení snížené pracovní
schopnosti stěžovatelky ze strany slovenské Sociální pojišťovny nijak nevymezili,
ačkoli jim tato povinnost plynula z přímo použitelných unijních předpisů, a tudíž nemohly
být vyhotovené posudky dostatečným podkladem pro posouzení zákonnosti rozhodnutí žalované
ze dne 10. 12. 2013, neboť nenaplňovaly požadavek úplnosti a přesvědčivosti. Nejvyšší správní
soud proto žalovanou zavázal, aby si v dalším řízení vyžádala rozhodnutí slovenských orgánů
sociálního zabezpečení a zejména lékařský posudek, na němž bylo založeno, jejich obsah
zohlednila ve smyslu čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení a vypořádala se s ním v odůvodnění
svého rozhodnutí (viz odst. [36] citovaného rozsudku).
[16] Výše uvedený právní názor, kterým Nejvyšší správní soud žalovanou zavázal a který měla
žalovaná v dalším řízení ústícím k vydání napadeného rozhodnutí reflektovat, městský soud
v napadeném rozsudku zcela pominul. Městský soud nejprve požádal posudkovou komisi
o vypracování odborného lékařského posudku o zdravotním stavu stěžovatelky. Posudková
komise v posudku ze dne 23. 6. 2016 zjevně zohlednila četné lékařské zprávy různého stáří
a odborného zaměření a vycházela také z dříve vypracovaných odborných posudků týkajících
se stěžovatelky, požadavku zohlednit obsah rozhodnutí slovenského nositele důchodového
pojištění a podkladového lékařského posudku však nevyhověla. Posudková komise totiž uvedla
pouze, že invaliditu posuzuje výhradně dle českých právních předpisů a posudkové závěry lékaře
Sociální pojišťovny Bratislava pro ni nejsou závazné. Třebaže je pravdou, že závěry slovenských
odborných posudků a rozhodnutí v otázce invalidity stěžovatelky nejsou pro posudkovou
komisi závazné podle čl. 46 odst. 3 koordinačního nařízení, měla posudková komise podle
čl. 49 odst. 2 prováděcího nařízení povinnost k nim přihlédnout a v případě odlišného
náhledu na zdravotní stav stěžovatelky se vůči závěrům z nich plynoucím vymezit.
Neučinila-li tak, nevyhovuje její posudek požadavkům úplnosti a přesvědčivosti.
[17] Vzhledem k tomu, že městský soud opřel odůvodnění napadeného rozsudku pouze
o neúplný a nepřesvědčivý posudek, který mylně pokládal za řádně zdůvodněný, zatížil
své rozhodnutí jinou vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nadto je dán i zrušovací
důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť právní názor, z něhož plyne, že není třeba brát
v úvahu obsah posouzení zdravotního stavu, ze kterého v rámci svého rozhodování vycházely
slovenské orgány a posudkoví lékaři, a který městský soud souhlasnou poznámkou přijal za svůj,
je v rozporu s unijním právem.
[18] Nejvyšší správní soud se v dalším kroku zabýval tím, zda žalovaná postupovala
v souladu se závazným právním názorem plynoucím pro ni z citovaného rozsudku
č. j. 4 Ads 155/2015 – 25 a zda napadené rozhodnutí může obstát.
[19] Ze správního spisu plyne, že žalovaná po zrušení jejího rozhodnutí ze dne 10. 12. 2013
zdejším soudem postupovala tak, že vyžádala od slovenské Sociální pojišťovny, pobočka Trnava,
lékařskou zprávu ze dne 30. 1. 2012, podle které poklesla stěžovatelčina pracovní schopnost
o 75 % a rozhodující příčinou jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu byla úzkostně
depresivní porucha těžší formy. Tato lékařská zpráva byla vypracována pro účely
rozhodnutí o opravném prostředku podanému proti rozhodnutí slovenského správního orgánu,
jímž byla změněna míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatelky na 55 %.
[20] Následně žalovaná nechala vypracovat MUDr. L. N. nový lékařský posudek ke dni
16. 12. 2015, v němž tato posudková lékařka dospěla k závěru, že v období od 1. 2. 2011
do 17. 6. 2014 bylo rozhodující příčinou stěžovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu zdravotní postižení dle kapitoly XIII., oddílu E, položky 1c přílohy k vyhlášce o posuzování
invalidity (tj. středně těžké postižení kosterní a svalové soustavy – bolestivý páteřní syndrom se
stavem po operaci páteře) a celková míra poklesu pracovní schopnosti pro toto období byla
stanovena na 50 % (což odpovídá invaliditě druhého stupně). V období od 18. 6. 2014 bylo
dle posudkové lékařky rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu
stěžovatelky zdravotní postižení dle kapitoly V., položky 7b přílohy vyhlášky o posuzování
invalidity (tj. středně těžká duševní porucha a porucha chování), přičemž celková míra poklesu
pracovní schopnosti dosahovala 45 % (invalidita prvního stupně).
[21] Posudková lékařka MUDr. N. se v odůvodnění posudku ze dne 16. 12. 2015 vyjádřila
také k lékařské zprávě slovenské Sociální pojišťovny ze dne 30. 1. 2012, šlo však výhradně
o obecné posouzení rozdílu mezi českou a slovenskou právní úpravou. Z tohoto vysvětlení lze
vysledovat, že se posudková lékařka domnívala, že posuzování závažnosti zdravotního postižení
je dle české právní úpravy přísnější. Nejvyšší správní soud uznává, že tato skutečnost může
odůvodňovat určitý rozdíl mezi stanoveným procentuálním poklesem pracovní schopnosti
dle slovenských a českých posudkových lékařů, vyvstávají mu však pochybnosti o tom, zda
ospravedlňuje i rozdíly v řádech desítek procent. Nejvyšší správní soud navíc v posudku zcela
postrádá jakékoliv odborně medicínské posouzení k této problematice, k němuž je posudková
lékařka především povolána (nikoli k posouzení právnímu, které je úkolem správního orgánu, a
v soudním řízení úkolem soudu). V lékařském posudku především absentuje jakákoliv úvaha o
tom, proč posudková lékařka na rozdíl od slovenské posudkové lékařky MUDr. K. nestanovila
pro období do 30. 1. 2012, jehož se slovenská lékařská zpráva dotýká, za rozhodující příčinu
stěžovatelčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu taktéž psychické potíže (úzkostně
depresivní poruchu), nýbrž zcela jiný druh onemocnění (bolestivý páteřní syndrom), a proč
psychickým potížím stěžovatelky nepřikládala tak velkou váhu jako slovenská lékařka. MUDr. N.
se ve svém posudku omezila pouze na konstatování, že lékařská zpráva ze dne 30. 1. 2012, na
jejímž podkladě byl stěžovatelce na Slovensku přiznán pokles míry schopnosti vykonávat
výdělečnou schopnost o 75 %, byla pečlivě prostudována. Z jejího posudku však nelze zjistit, jak
o závěrech slovenské lékařské zprávy smýšlela a proč s nimi nesouhlasila. Nejvyšší správní soud si
povšiml, že MUDr. N. ve svém posudku zjevně vycházela z více lékařských zpráv a její podklady
byly komplexnější, a tak není vyloučeno, že právě to mohlo být důvodem, proč dospěla k jiným
závěrům než MUDr. K. Jakoukoli úvahu tohoto typu (Nejvyšší správní soud nechce v žádném
případě předjímat odborný závěr), např. co do úplnosti podkladových materiálů a s tím spojeným
užším pohledem na posuzovanou problematiku, však z lékařského posudku MUDr. N. nelze
vyčíst ani v hrubých rysech. Pro zcela nepostačující odlišení se od závěrů přijatých slovenskou
posudkovou lékařkou, potažmo slovenskou Sociální pojišťovnou nepokládá Nejvyšší správní
soud posudek MUDr. N., o něž žalovaná napadené rozhodnutí opřela, za přesvědčivý.
[22] V situaci, kdy posudkový lékař dochází při posuzování zdravotního stavu pro účely určení
stupně invalidity k závěrům zcela odlišným co do rozhodující příčiny dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu pojištěnce a míry poklesu jeho pracovní schopnosti oproti těm, ke kterým
dospěl lékař z jiného členského státu, nemůže být vymezení se vůči závěrům lékaře z jiného
členského státu založeno na vyzdvižení odlišností v právních úpravách daných členských států.
Podstatné je zde odborně medicínské vysvětlení, z něhož je patrné, proč bylo důvodné přijmout
ve vztahu ke stejnému pojištěnci jiné expertní závěry.
[23] Nelze tedy souhlasit s tvrzením žalované, uvedeným na straně 9 napadeného rozhodnutí,
že posudkem ze dne 16. 12. 2015 byl naplněn závazný právní názor Nejvyššího správního soudu
vyjádřený v rozsudku č. j. 4 Ads 155/2015 – 25. Není pravdou, že posudková lékařka zohlednila
rozhodnutí slovenského nositele důchodového pojištění o invalidním důchodu stěžovatelky
a lékařský posudek, na němž bylo toto rozhodnutí založeno, a vypořádala se s ním v odůvodnění
posudkového závěru, neboť žádné takové úvahy nebyly do posudku zaneseny. Jde-li o otázku
odlišného posouzení zdravotního stavu stěžovatelky oproti posouzení ze strany slovenských
orgánů, nelze posudek MUDr. N. pokládat za přesvědčivý. Také napadené rozhodnutí se opírá o
odborný posudek, který nárokům na něj kladeným nevyhovuje. Je tedy dán zrušovací důvod dle §
103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[24] Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že i v řízení o invalidním důchodu je správní
orgán odpovědný za zjištění skutkového stavu věci v souladu se zásadou materiální pravdy
dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. To se mimo jiné
projevuje tak, že je odpovědný za opatření podkladů pro vydání rozhodnutí (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 61/2012 – 15). Stěžovatelka v tomto
i předcházejícím soudním řízení opakovaně poukazovala na zprávu slovenské Sociální pojišťovny
ze dne 18. 6. 2014, v níž se konstatuje, že pokles pracovní schopnosti stěžovatelky činil v období
od 5. 6. 2014 více než 70 %. Z toho lze usuzovat, že zdravotní stav stěžovatelky byl slovenskými
posudkovými lékaři hodnocen nejen v lednu 2012, ale opětovně zřejmě také v roce 2014.
MUDr. N. však ve svém posudku zohlednila pouze slovenskou lékařskou zprávu z 30. 1. 2012 a
taktéž ze správního spisu plyne, že pouze tato zpráva byla žalovanou od slovenských nositelů
důchodového pojištění požadována. S ohledem na zásadu materiální pravdy bude namístě, aby si
žalovaná v dalším řízení vyžádala od slovenských nositelů důchodového pojištění také lékařský
posudek z roku 2014 nebo posudek novější (existují-li) a i jejich obsah zohlednila ve smyslu čl. 49
odst. 2 koordinačního nařízení. Zjistí-li, že posudky slovenských lékařů vycházejí z podstatných
lékařských zpráv, kterými žalovaná dosud nedisponuje, bude třeba seznámit se i s nimi a zahrnout
je do úvah o zdravotním stavu stěžovatelky v rozhodném období.
[25] Protože Nejvyšší správní soud neshledal rozebírané posudky přesvědčivými a úplnými,
nemohl se již zabývat ostatními kasačními výtkami, kterými stěžovatelka namítala nesprávné
zhodnocení zdravotního stavu.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto napadený rozsudek v rozsahu výroku I. (jímž byla žaloba zamítnuta)
a II. (kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který je na výroku I. závislý) zrušil podle
§110 odst. 1 věta první s. ř. s. Výrok III., jímž byla ustanovené zástupkyni stěžovatelky přiznána
odměna za zastupování, je na prvých dvou výrocích nezávislý a Nejvyšší správní soud důvod
pro jeho zrušení (při absenci konkrétních kasačních výtek) neshledal. V tomto rozsahu
proto kasační stížnost zamítl.
[27] Protože již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že za použití §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. současně zrušil i je a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§78 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
V něm bude žalovaná vázána právním názorem vyjádřeným v tomto rozsudku – zejm. odst. [22]
až [24] (§78 odst. 5 s. ř. s.).
[28] O náhradě nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka vznik uplatnitelných nákladů
řízení netvrdila a ani ze spisu neplyne, že by jí nějaké vznikly, proto jí jejich náhrada nemohla
být přiznána, i když byla v řízení úspěšná. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a tudíž nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
[29] Krajský soud ustanovil usnesením ze dne 15. 4. 2015, č. j. 1 Ad 10/2016 – 18, zástupkyní
stěžovatelky Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátku, a v takovém případě platí
její odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s). Podle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovené zástupkyni
stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti odměna za jeden úkon právní služby podle
§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu – písemné podání ve věci samé (kasační stížnost)
ve výši 1000 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 2 advokátního tarifu]. Náhrada hotových výdajů činí
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč. Protože ustanovená zástupkyně je plátkyní daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se její odměna o částku 273 Kč, kterou je povinna z odměny
za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů. Výše celkové odměny proto činí 1573 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. října 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu