ECLI:CZ:NSS:2016:2.AFS.227.2015:38
sp. zn. 2 Afs 227/2015 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Fyzikální
ústav AV ČR, v. v. i., se sídlem Na Slovance 2, Praha 8, zastoupeného JUDr. Karlem Zuskou,
advokátem, se sídlem Radlická 3185/1c, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, Praha 1, ve věci žaloby na ochranu proti
nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 29. 7. 2015, č. j. 3 A 63/2015 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“)
domáhal soudní ochrany proti nezákonnému zásahu ve smyslu §82 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který spatřoval v postupu
žalovaného, jímž snížil žalobci dotaci, in eventum zrušení rozhodnutí žalovaného označenému
„Oznámení o snížení dotace“ ze dne 17. 3. 2014, č. j. MŠMT-19722/2013-6 (dále jen „Oznámení“),
in eventum navrhl, aby městský soud uložil žalovanému povinnost rozhodnout o rozkladu
žalobce podanému proti Oznámení. Žalovaný je ve vztahu k žalobci poskytovatelem dotace,
který na základě žádosti žalobce o poskytnutí dotace a v souladu s §14 zákona č. 218/2000 Sb.,
o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „rozpočtová
pravidla“), vydal rozhodnutí o poskytnutí dotace, na základě něhož je žalobce příjemcem dotace.
[2] V pozdějším přípisu žalobce uvedl, že s ohledem na nejasnost příslušných ustanovení
rozpočtových pravidel a nedostatečnou judikaturu v otázkách aplikace §14e rozpočtových
pravidel navrhuje, aby byla vedena dvě řízení - a) řízení o ochraně před nezákonným zásahem,
alternativně o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (tj. Oznámení), a b) řízení o ochraně
proti nečinnosti správního orgánu s tím, že žalovanému bude uložena povinnost rozhodnout
o rozkladu, který žalobce podal proti Oznámení.
[3] Městský soud usnesením ze dne 22. 5. 2015, č. j. 3 A 67/2014 - 37, vyloučil žalobu
na ochranu proti nečinnosti k samostatnému projednání a v záhlaví označeným rozsudkem
(dále jen „napadený rozsudek“) ji zamítl. Městský soud nejprve zkoumal, zda byl žalovaný
povinen vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, resp. zda měl žalobce na vydání
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení právní nárok. Vyšel z toho, že v době, kdy žalobce
podal rozklad proti oznámení o snížení dotace, tj. 7. 4. 2014, stanovil §14e odst. 4 rozpočtových
pravidel, ve znění účinném do 19. 2. 2015, že na opatření podle odst. 1 až 3 se nevztahují obecné
předpisy o správním řízení. To dle městského soudu znamená, že v posuzované věci nebylo
možno aplikovat řádné opravné prostředky dle části druhé a třetí zákona č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů. Městský soud dále zkoumal, zda neexistuje zvláštní úprava
zavádějící pro danou věc řádný opravný prostředek, přičemž shledal, že tomu tak není. Za této
legislativní situace nezbývá než konstatovat, že v případě postupu podle §14e rozpočtových
pravidel se jednalo o jednostupňové řízení. Tím je pojmově vyloučena pravomoc odvolacího,
resp. rozkladového orgánu rozhodovat o odvolání, resp. rozkladu. Žaloba na ochranu proti
nečinnosti žalovaného proto nemůže být důvodná.
[4] Dále městský soud konstatoval, že podle §14e odst. 1 rozpočtových pravidel „poskytovatel
nemusí vyplatit část dotace, domnívá-li se, že …“. Nevyplacení části dotace předvídané v citovaném
ustanovení fakticky nemůže podle městského soudu znamenat nic jiného, než že se o tuto část
původně přiznaná dotace sníží. Nelze se tedy ztotožnit s názorem žalobce, že dotaci
lze jen buď odejmout, anebo snížit postupem dle §44a rozpočtových pravidel. Skutkový základ
dané věci je dán citelnější z forem opatření dle §14e rozpočtových pravidel, tj. opatřením
o snížení dotace. Proto v tomto bodě nelze argumentovat tím, že se může jednat jen o dočasné
pozastavení výplaty dotace.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nesprávné posouzení právní otázky spatřoval
zejména v tom, že městský soud chybně usoudil, že Oznámení bylo vydáno v mezích
§14e odst. 1 rozpočtových pravidel, dovodil z tohoto ustanovení pravomoc žalovaného
k jeho vydání a nepovažoval je za nicotné. V důsledku toho nesprávně vyhodnotil, že žalovaný
není nečinný.
[6] Stěžovatel předně zdůraznil, že Oznámení nebylo možno pokládat za opatření ve smyslu
§14e rozpočtových pravidel, neboť takové opatření má vždy jen dočasný charakter, oproti tomu
Oznámení působí jako konečné meritorní rozhodnutí a svým charakterem a důsledky se spíše
blíží rozhodnutí o odnětí dotace podle §15 rozpočtových pravidel, na které se vztahuje správní
řád a proti němuž je přípustný opravný prostředek. Nesprávný je proto závěr městského soudu,
že vydané opatření může mít také charakter konečného meritorního rozhodnutí. Tento závěr
městský soud odůvodnil zejména poukazem na správní praxi poskytovatelů dotace.
Dle stěžovatele je však právě tato správní praxe žalovaného nezákonná, neboť poskytovatel
dotace jakožto správní orgán ve veřejnoprávním vztahu vůči příjemci dotace může činit pouze
to, co je zákonem výslovně dovoleno. Závěry městského soudu nekorespondují ani s judikaturou
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. V tomto směru stěžovatel odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 107/2013 - 26, podle kterého samotné
nevyplacení části dotace představuje pozastavení plateb prostředků dotace, a rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 As 12/2014 - 82, podle kterého
je nevyplacení části dotace dle §14e rozpočtových pravidel předběžným a dočasným
opatřením. Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 6. 2015, Pl. ÚS 12/14, považuje opatření podle
§14e za pozastavení výplaty části dotace a dovozuje, že toto ustanovení poskytovateli
dotace umožňuje „pozastavit výplatu dotace“ na zákonem nijak neomezenou dobu.
Z tohoto jednoznačně vyplývá, že Ústavní soud v žádném případě nepřipouští, aby podle
§14e rozpočtových pravidel mohl poskytovatel dotace rozhodnout o konečném snížení či odnětí
části dotace nebo konečném „nevyplacení dotace“.
[7] Stěžovatel upozornil také na znění důvodové zprávy, kterou byl do rozpočtových pravidel
včleněn §14e, podle níž: „(…) Vzhledem k tomu, že porušení rozpočtové kázně, tzn. zejména neoprávněné
použití, je oprávněn konstatovat výlučně územní finanční orgán (§44a odst. 8), může se poskytovatel ve fázi
proplácení dotace pouze domnívat, že došlo k porušení rozpočtové kázně a z toho důvodu částku nevyplatit.“
Shodně také důvodová zpráva k novele rozpočtových pravidel účinné ke dni 20. 2. 2015 uvádí,
že „v současné právní úpravě (tzn. dle rozpočtových pravidel ve znění do 19. 2. 2015) není umožněno
poskytovateli dotace požadovat po jejím příjemci vrácení této dotace nebo její části, domnívá-li se poskytovatel,
že byla porušena pravidla při nakládání s dotací.“ Z hlediska systematického výkladu rozpočtových
pravidel je oprávnění poskytovatele zasáhnout s konečnou platností do již přiznané dotace dáno
taxativním výčtem podmínek pro tzv. odnětí dotace upravených v §15 rozpočtových pravidel.
Jestliže je opatření podřazeno pod §14e rozpočtových pravidel a výslovně nepodléhá
postupu podle správního řádu, pak jediným možným výkladem charakteru tohoto opatření
je ten, že toto opatření nemůže být konečným zásahem do již přiznané dotace, ale pouhým
„pozastavením“ s tím, že pravomoc ve věci konečného rozhodnutí přejímá příslušný finanční
úřad v řízení podle daňového řádu, tedy v řízení, které opět podléhá právní úpravě zajišťující
příjemci dotace plné právo na spravedlivý proces. Pokud by opatření podle §14e rozpočtových
pravidel bylo též konečným rozhodnutím ve věci, pak by zde nemohla obstát zákonem stanovená
výluka postupu podle správního řádu (a potažmo soudního přezkumu).
[8] Vzhledem k tomu, že opatření podle §14e rozpočtových pravidel nemůže mít charakter
konečného rozhodnutí, neměl žalovaný pravomoc k vydání Oznámení. Pravomoc k vydání
konečného rozhodnutí o snížení dotace byla svěřena příslušnému orgánu finanční správy.
Městský soud měl proto prohlásit Oznámení za nicotné. Rovněž žalovaný měl podle stěžovatele
rozklad vyhodnotit jako podnět k prohlášení nicotnosti, případně byl proti nezákonnému
konečnému rozhodnutí ve věci, vydanému mimo rámec §14e rozpočtových pravidel, přípustný
rozklad coby řádný opravný prostředek. V takovém případě měl žalovaný vydat rozhodnutí
o rozkladu, kterým by Oznámení zrušil. V opačném případě je nečinný.
[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s odůvodněním napadeného
rozsudku a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval formálními náležitostmi kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[12] Ze spisu vyplynulo, že Oznámení bylo vydáno v souvislosti s čerpáním finančních
prostředků z projektu registr. č. CZ.1.05/2.1.00/01.0027 s názvem HiLASE: Nové lasery
pro průmysl a výzkum. Žalovaný Oznámení vydal na základě výsledku šetření podezření
na nesrovnalost podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o finanční kontrole), a nahradil
jím „Oznámení o pozastavení plateb“ ze dne 31. 5. 2013, č. P 0027/01/02. Žalovaný Oznámení
odůvodnil tím, že ze strany stěžovatele došlo k porušení pravidel pro zadávání veřejných
zakázek spolufinancovaných ze zdrojů Evropské unie, neboť stěžovatel postupoval v rozporu
s §6 a §50 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách. Podle §6 tohoto zákona
je zadavatel povinen při postupu podle tohoto zákona dodržovat zásady transparentnosti,
rovného zacházení a zákazu diskriminace. Zadavatel nesmí omezovat účast v zadávacím řízení
těm dodavatelům, kteří mají sídlo nebo místo podnikání v členském státě Evropské unie
a ostatních státech, které mají s Českou republikou či Evropskou unií uzavřenu mezinárodní
smlouvu zaručující přístup dodavatelů z těchto států k zadávané veřejné zakázce. Podle
§50 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách je veřejný zadavatel povinen omezit rozsah
požadované kvalifikace pouze na informace a doklady bezprostředně související s předmětem
veřejné zakázky. Že stěžovatel neomezil rozsah požadované kvalifikace pouze na informace
a doklady bezprostředně související s předmětem veřejné zakázky, mohlo mít dle žalovaného
za následek diskriminační vliv na okruh potencionálních uchazečů.
[13] Nejvyšší správní soud úvodem předesílá, že rozsudkem ze dne 17. 12. 2015,
č. j. 2 Afs 226/2015 – 39, rozhodoval o obdobné kasační stížnosti (rovněž ve věci stěžovatele),
která směřovala také proti zamítavému rozhodnutí soudu, jímž byla posuzována nečinnost
žalovaného spočívající v tom, že nerozhodl o rozkladu podaném proti oznámení o snížení
dotace. Ve věci sp. zn. 2 Afs 226/2015 bylo v prvním kroku posuzováno to, zda bylo možné
pokládat oznámení za opatření vydané podle §14e rozpočtových pravidel, přestože v něm
žalovaný uvedl, že je vydáváno podle §44a rozpočtových pravidel. Poté, co Nejvyšší správní
soud dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro aplikaci §14e rozpočtových pravidel,
posuzoval pravomoc žalovaného k vydání oznámení o snížení dotace, jakož i možnost brojit
proti němu opravným prostředkem. Otázky řešené v nyní souzené věci jsou v podstatné míře
shodné, a rovněž stížní argumentace se příliš neodlišuje od toho, čím stěžovatel dokládal
důvodnost kasační stížnosti ve věci sp. zn. 2 Afs 226/2015. Za této situace se Nejvyšší správní
soud přidržel závěrů již vyslovených a na odůvodnění rozsudku č. j. 2 Afs 226/2015 – 39
přiměřeně odkazuje.
[14] Důvodnost námitek stěžovatele se odvíjí od posouzení povahy oznámení o snížení
dotace. Vzhledem k poukazu stěžovatele na konkrétní soudní rozhodnutí a námitku, že závěry
městského soudu odporují judikatuře Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, je třeba
osvětlit vývoj, kterým tato judikatura ve výkladu opatření vydávaných podle §14e rozpočtových
pravidel prošla. V rozsudku ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 107/2013 - 26, Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že opatření vydávaná podle §14e rozpočtových pravidel jsou vyloučena
ze soudního přezkumu podle §14e odst. 4 rozpočtových pravidel a nadto ani samotné
nevyplacení části dotace není správním úkonem již proto, že se jedná (toliko) o faktické
pozastavení platby. Na druhou stranu Nejvyšší správní soud výslovně zdůraznil,
že v posuzované věci ani nebyl §14e odst. 4 rozpočtových pravidel bezprostředně ve hře,
protože stěžovatel nenapadl žalobně opatření dle §14e rozpočtových pravidel, ale až poslední
dopis žalovaného reagující na jeho výhrady adresované žalovanému poté, když již byla opatření
dle §14e odst. 1 a 2 provedena. To znamená, že otázka povahy oznámení o snížení dotace nebyla
právní otázkou nutnou pro posouzení věci.
[15] Následně v obdobné věci vedené pod sp. zn. 2 As 12/2014, ve které tehdejší stěžovatel
brojil proti opatření vydanému podle §14e rozpočtových pravidlech, dospěl druhý senát
Nejvyššího správního soudu k názoru o neslučitelnosti omezení soudního přezkumu
v §14e odst. 4 rozpočtových pravidel s ústavním pořádkem. Proto podal k Ústavnímu soudu
návrh na zrušení tohoto ustanovení ve slovech „a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání“. Později svůj
návrh v důsledku přijetí novely tohoto ustanovení pozměnil a navrhl, aby Ústavní soud vyslovil,
že §14e odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech, ve znění zákona č. 465/2011 Sb., tj. ve znění
účinném od 30. 12. 2011 do 19. 2. 2015, je v části znějící „a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání“
v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl
nálezem ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14. Mimo jiné uvedl, že „[p]ozastavení výplaty části
dotace je přitom rozhodnutím, které se hluboce dotýká právní sféry jejího příjemce. Takové opatření může
mít pro něj závažný dopad, neboť může vést ke zmaření celého jeho naplánovaného a dotací podpořeného záměru;
případně i ke vzniku jeho odpovědnosti za neschopnost splnit závazek (typicky uhradit cenu objednané věci
či služby), k němuž se zavázal, předpokládaje, že finanční prostředky na jeho uhrazení získá z dotace,
bez níž je vůbec nemusí mít k dispozici.“ A dále například: „Absence soudního přezkumu pozastavení dotace,
tedy nemožnost vydání soudního rozhodnutí, které by deklarovalo protizákonnost postupu poskytovatele dotace,
pak tedy též může znemožnit či ztížit příjemci vymožení škody, která mu nedůvodným rozhodnutím o pozastavení
dotace byla způsobena, čímž dojde rovněž k zásahu do jeho vlastnického práva.“
[16] Ústavní soud tak, aniž by se výslovně zabýval povahou správního aktu,
kterým je pozastavena dotace, jej označil za rozhodnutí, a především dospěl k závěru,
že je v jeho důsledku zasahováno do práv příjemce dotace. Pozastavení výplaty části dotace
podle §14e rozpočtových pravidel je podle Ústavního soudu zásahem do legitimního očekávání
příjemce na nabytí majetku, tedy zásahem do práva na ochranu majetku a vlastnického práva,
zakotveného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto jeho soudní
přezkum nelze podle čl. 36 odst. 2 Listiny vyloučit. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem
ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 As 12/2014 - 82, zrušil příslušné usnesení městského soudu
s tím, že úkolem městského soudu v dalším řízení bude po provedení nezbytných procesních
kroků posoudit důvodnost všech řádně uplatněných žalobních bodů a také se vypořádat
s návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě. Je tedy patrné, že v důsledku nálezu Ústavního
soudu došlo ke změně pojímání povahy správního aktu vydávaného podle §14e rozpočtových
pravidel. V tomto ohledu neobstojí námitky stěžovatele, který odkazem na znění důvodových
zpráv poukazuje na zamýšlené pojetí tohoto institutu. To nemůže být v rozporu s ústavně
chráněnými právy a svobodami a ve světle citovaných závěrů Ústavního soudu neobstojí.
[17] Nejvyšší správní soud si je vědom plně hájitelných odlišných stanovisek uplatněných
k nálezu Ústavního soudu, ovšem neshledal důvodu, aby se odchýlil od závěrů, ke kterým dospěl
ve věci sp. zn. 2 As 12/2014. Vedle toho Nejvyšší správní soud již ve své judikatuře
vyjasnil povahu opatření vydávaného podle §14e rozpočtových pravidel, a to v souladu
s citovaným nálezem Ústavního soudu. Stalo se tak v rozsudku ze dne ze dne 30. 6. 2014,
č. j. 8 Ans 4/2013 - 44, ve kterém dospěl k závěru, že nevyplacení části dotace v důsledku
tvrzeného porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek spolufinancovaných z rozpočtu
Evropské unie je činěno úkonem, který je třeba považovat v materiálním smyslu za rozhodnutí.
Mimo jiné k tomu uvedl: „Poskytovatel dotace musí nejprve učinit úvahu a rozhodnout, zda jsou splněny
podmínky a může část dotace nevyplatit. Tomu zcela koresponduje poslední věta §14e odst. 1, podle
které poskytovatel přihlédne k závažnosti porušení (pravidel pro zadávání veřejných zakázek spolufinancovaných
z rozpočtu Evropské unie) a jeho vlivu na dodržení a cíle dotace. Naposledy uvedené ustanovení jednoznačně
stanoví zákonná kriteria, která je třeba zohlednit, pokud se poskytovatel rozhodne dotaci v části nevyplatit.
A kde jinde by k takovému zhodnocení mělo dojít než při rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky
pro takový postup.“ Pokud stěžovatel uvádí, že závěry městského soudu odporují judikatuře
Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, nelze s ním souhlasit.
[18] Nejvyšší správní soud tedy nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že opatření podle
§14e rozpočtových pravidel má vždy jen dočasný charakter. V důsledku toho se nelze ztotožnit
ani s navazující argumentací stěžovatele, podle níž žalovaný neměl pravomoc o snížení dotace
s konečnou platností rozhodnout. Tato pravomoc byla žalovanému jako poskytovateli dotace
dána na základě §14e odst. 4 rozpočtových pravidel. Oznámení tedy nelze mít za nicotné
pro nedostatek pravomoci žalovaného. Namítal-li stěžovatel, že Oznámení je nicotným
i proto, že „trpí takovými vadami, že jej nelze považovat za řádné rozhodnutí ve věci“, pak poukazuje opět
jen na konečný charakter Oznámení. V tom však vadu Oznámení shledávat nelze.
[19] Pokud stěžovatel uvádí, že měl žalovaný rozhodnout o rozkladu proti Oznámení, pomíjí
absenci zákonné úpravy řádných odvolacích prostředků v případě opatření vydaného podle
§14e rozpočtových pravidel v rozhodném znění. Podle §14e odst. 4 rozpočtových pravidel
platilo, že se na opatření podle odst. 1 až 3 nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
Zároveň rozpočtová pravidla ani jiné právní předpisy neobsahovaly úpravu zvláštní,
která by nasvědčovala závěru, že je řádný opravný prostředek přípustný. To znamená,
že například nároky na odůvodnění oznámení o snížení dotace se odvíjejí podle ust. §177 odst. 1
správního řádu od základních zásad činnosti správních orgánů uvedených v §2 až §8 správního
řádu, které se použijí při výkonu veřejné správy i v případech, kdy zvláštní zákon stanoví,
že se správní řád nepoužije, ale sám úpravu odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Zároveň
však platí, že analogicky lze základní zásady správního řízení aplikovat pouze výjimečně
za účelem vyplňování mezer procesní úpravy, a to ve prospěch ochrany práv účastníků
správního řízení. Nelze ovšem vyplňovat mezery jen zdánlivé, tedy specifika řízení, kvůli
nimž zákonodárce vyloučil užití obecných předpisů o správním řízení (viz například usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Za situace, kdy pro danou věc neexistuje zákonná úprava
řádného opravného prostředku, z ničeho nevyplývá úmysl zákonodárce, aby se řádné opravné
prostředky v daném případě uplatnily, a není zřejmé, že se tato procesní odchylka dotýká
práv příjemců dotace, se Nejvyšší správní soud ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že řízení podle §14e rozpočtových pravidel bylo podle rozhodné úpravy koncipováno
jako jednostupňové. Teprve v důsledku zákona č. 25/2015 Sb., kterým se mění zákon
č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů
(rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, došlo k podřazení institutů
§14e rozpočtových pravidel správnímu řádu. Z výše uvedeného je patrné, že žalovaný neměl
rozhodovat o rozkladu stěžovatele, neboť nebyl v pozici rozkladového orgánu, který by tak mohl
učinit.
[20] Ze soudního spisu je rovněž patrné, že stěžovatel při podání žaloby proti rozhodnutí
žalovaného zejména z procesní opatrnosti navrhoval několik alternativních variant
žalobního petitu. Pro určení žalobního typu není rozhodné, jak žalobce žalobu označil,
ale je třeba ji posuzovat podle jejího obsahu, přičemž pro soud je závazný její petit. Pokud
by byl mezi obsahem žaloby a navrženým petitem rozpor, popř. byl rozporný samotný petit,
bylo by třeba takovou vadu nejprve odstranit (srov. §37 s. ř. s. a §43 o. s. ř.). Za situace,
kdy došlo k obratu v judikaturním nahlížení na povahu opatření podle §14e rozpočtových
pravidel, zabýval se zdejší soud i otázkou, zda městský soud věnoval dostatečnou pozornost
obsahu žaloby a nemohlo dojít k situaci, která by znamenala faktické odepření soudní
ochrany stěžovateli (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 6 Aps 2/2005 - 60, a ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197).
[21] V posuzované věci ovšem k žádnému pochybení, které by stěžovatele připravilo
o možnost brojit soudní cestou proti rozhodnutí žalovaného, nedošlo. Vedle řízení o žalobě proti
nečinnosti, v němž byl vydán napadený rozsudek, vedl městský soud dále i řízení proti Oznámení
žalovaného, neboť je právě s ohledem na citovanou judikaturu posoudil jako rozhodnutí
ve smyslu §65 s. ř. s. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2015, č. j. 3 A 67/2014 – 66, který (dle informací
volně dostupných z http://infosoud.justice.cz) nabyl právní moci dne 13. 10. 2015, městský soud
rozhodnutí žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[22] Z výše uvedeného vyplývá, že Oznámení nepředstavuje nicotný akt, neboť k jeho vydání
byl žalovaný oprávněn na základě §14e rozpočtových pravidel. Jedná se o rozhodnutí správního
orgánu vydané v jednostupňovém řízení bez řádného opravného prostředku, tudíž městský soud
správně zamítl žalobu na nečinnost žalovaného. Postupem městského soudu nedošlo
ani k odepření spravedlnosti stěžovateli, neboť ten se mohl proti oznámení o snížení dotace
bránit žalobou ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud tak nezjistil, že by byl napadený
rozsudek nezákonný, ani že by se městský soud dopustil namítaných pochybení. Kasační stížnost
je proto nedůvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[23] Protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu
netrpí namítanou vadou, kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou
zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému
žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud
rozhodl, že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu