ECLI:CZ:NSS:2015:2.AFS.34.2015:37
sp. zn. 2 Afs 34/2015 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: Ing. O. B.,
zastoupena JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5,
Ostrava - Poruba, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28.
října 117, Ostrava, o žalobě na nečinnost žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2015, č. j. 22 A 103/2014 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Žalobkyně se domáhala žalobou, aby krajský soud uložil žalovanému rozhodnout
v odvolacím řízení proti rozhodnutí vydanému pod č. j. SMO/142892/14/OFR/Nyt
Magistrátem města Ostravy dne 14. 4. 2014.
[2] Krajský soud žalobu napadeným usnesením odmítl jako předčasnou, protože žalobkyně
nevyčerpala prostředky k ochraně proti nečinnosti. V daném případě byl ve správním řízení
uplatněn prostředek proti nečinnosti podle správního řádu ve vztahu k jiné nečinnosti,
než je nevydání rozhodnutí ve věci samé, a u jiného or gánu než je žalovaný. Žalobkyně totiž
podala pouze u žalovaného žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti prvostupňového orgánu.
Ze spisu ani z tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by žalobkyně uplatnila prostředek proti nečinnosti
samotného žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé.
II. Kasační stížnost stěžovatelky
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
podanou v zákonné lhůtě. Důvody kasační stížnosti výslovně podřadila pod §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. Namítá, že krajský soud nerozhodoval na základě spolehlivě zjištěného stavu věci
a také že napadené usnesení je zatíženo nepřezkoumatelností. Stěžovatelka zásadně nesouhlasí
s krajským soudem použitou interpretací provázanosti §73 odst. 1 věty první s. ř. s. Dle názoru
stěžovatelky upravuje zákonné ustanovení rozdílný institut od podmínky bezvýsledného
vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního o rgánu stanoví k jeho
ochraně proti nečinnosti a nejde tedy o institut, který by byl po dle krajského soudu úpravou
pro zkoumání případné předčasnosti žaloby a který by bylo třeba vykládat kontextuálně.
[4] Podle stěžovatelky, pokud by platil závěr krajského soudu, měl by účastník po podání
odvolání povinnost ve správním řízení vážit, zda – jakkoliv již bezvýsledně jednou vyčerpal
prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně
proti nečinnosti správního orgánu – není důvodu takové jednou vyčerpané prostředky vyčerpat
znovu. To by ve skutečnosti vedlo k odepření soudní ochrany, tedy k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Soud by proto měl v řízení o žalobě proti nečinnosti
přezkoumávat, zda vůbec, tedy toliko jedenkrát poté, co odvoláním napadl rozhodnutí, žalobce
bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu
stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, aby mohl posoudit přípustnost podané
žaloby.
[5] Stěžovatelka poukazuje na svůj procesní postup, kdy 23. 5. 2014 podala odvolání proti
prvostupňovému rozhodnutí a dne 13. 8. 2014 podala u žalovaného žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti prvostupňového orgánu v postupu rozhodnutí o odvolání. Snažila se postupovat
co možná nejefektivněji, když jí bylo známo jednak , že o jejím podaném odvolání mělo
být rozhodnuto bez zbytečného odkladu, jednak že prvostupňový orgán ani po třech měsících
nepředal spis odvolacímu orgánu, a nepostupoval tak v souladu s ust. §88 odst. 1 správního řádu.
Přitom opatření proti nečinnosti nadřízený správní orgán neučinil, výhradně dne 8. 9. 2014
zkonstatoval průtahy. Je tak zřejmé, že musela stěžovatelka věc s touto v odvolacím řízení
pokračující nečinností předložit k rozsouzení krajskému soudu, aniž by musela podávat další
žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti nadřízenému orgánu. Za této situace stěžovatelka
učinila zadost ust. §80 odst. 3 věta druhá správního řádu a stala se tak tou, která bezvýsledně
vyčerpala prostředky, které procesní předpis platný pro říze ní u správního orgánu stanoví
k její ochraně proti nečinnosti správního orgánu. Stěžovatelka také poukazuje na ustanovení
§12 správního řádu, podle něhož je třeba postoupit podání příslušnému správnímu orgánu
a současně o tom uvědomit toho, kdo podání učinil. Zákonodárce bezpochyby neměl v úmyslu,
aby pochybení podatele spočívající v nesprávném adresování jeho memorand veřejné správě
bylo na něj „přesunuto“ bez možnosti zohlednění jeho pochybení při adresování podání,
když navíc se jedná o právního laika na rozdíl od žalovaného. Je však naprosto jednoznačné,
že krajský soud věděl, že ode dne 8. 9. 2014 žalovaný již věděl, že v jeho odvolacím řízení dochází
k nečinnosti, ale ze správního spisu nelze seznat, proč ještě ke dni 15. 1 . 2015, tedy ke dni vydání
napadeného rozsudku, ve věci odvolacího řízení zahájeného dne 23. 5. 2014 (po více jak celém
půl roce) meritorně nerozhodl.
[6] Dále stěžovatelka uvádí, že z procesní opatrnosti podala dvě žádosti o uplatnění opatření
proti nečinnosti v řízení o odvolání, 3. 12. 2014 a 28. 12. 2014. Z toho důvodu se měly příslušné
orgány zajímat o správní spis ležící toho času u krajského soudu, k čemuž měl krajský soud
přihlédnout i bez námitky stěžovatelky. Pokud krajský soud opírá své odmítavé rozhodnutí
o to, že ze spisu ani z tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by stěžovat elka uplatnila prostředek
proti nečinnosti samotného žalovaného spočívající v nevydání rozhodnutí ve věci samé,
aniž by ji k prokázání uplatnění takového prostředku vůči nadřízenému orgánu samotného
žalovaného vyzval, opírá soud o rozhodovací důvody v řízení nezjišťované a nezjištěné a jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelka tak v kasační stížnosti
neuplatňuje skutkovou novotu, nýbrž nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu, když z usnesení
krajského soudu o odmítnutí žaloby nelze zjistit, jakým způsobem po stupoval soud při zjišťování
nevyčerpání procesního postupu k ochraně proti nečinnosti, stanoveného správním řádem.
[7] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení. Zároveň požádala o náhradu nákladů řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že se v dané věci jednalo o daňové
řízení podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňo vý řád“), týkající se zákona
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a to se všemi z toho
vyplývajícími důsledky. Pokud jde o samotné lhůty, tak daňový řád ve svém §32 a násl. upravuje
otázku lhůt v daňovém řízení. Na posuzovaný případ dopadá zejména ustanovení §38 daňového
řádu a pokyn Ministerstva financí č. MF -1 o stanovení lhůt při správě daní, resp. od 1. 9. 2014
pokyn č. MF-4 o stanovení lhůt při správě daní. Otázku postupu „bez zbytečných průtahů“
je přitom dle dikce uvedeného ustanovení nutné vnímat nejen s ohledem na základní zásady
správy daní a dle tohoto §38 daňového řádu v jeho celkovém znění, ale také s ohledem
na okolnosti daného případu. Na tyto skutečnosti byla stěžovatelka krajským úřadem upozorněna
již v rámci „řízení o nečinnosti“. Závěry činěné k odůvodnění kasační stížnosti týkající se aplikace
správního řádu na daný případ tak nelze podle žalovaného považovat ve vztahu k nyní
projednávané věci přinejmenším za přiléhavé.
[9] Žalovaný se ztotožnil se závěry krajského soudu. Stěžovatelka po dle něj mohla podat
žalobu poté, co se dozvěděla o tom, že žalovaný na základě jejího podnětu neshledal v postupu
správce poplatku s ohledem na učiněnou výzvu trvající průtahy v odvolacím řízení. Žalovaný
uvádí, že měl dle předloženého spisového materiálu za to, že s přihlédnutím k právům
a oprávněným zájmům stěžovatelky a s ohledem na její tvrzení o zaplacení poplatku,
která působila věrohodně, bylo nutné doplnit důkazy o tom, zda stěžovatelka předmětný místní
poplatek skutečně zaplatila, či nikoliv, právě samotnou stěžovatelkou. To přesto, že podle výpisu
z osobního daňového účtu nebyla žádná platba správcem poplatku od stěžovatelky přijata.
Stěžovatelka tak namísto toho, aby v souladu se závěry žalovaného doplnila své odvolání alespoň
o přesnější označení důkazních prostředků, a umožnila tak předložit věc žalovanému k vydání
rozhodnutí o odvolání, podala žalobu na nečinnost žalovaného. Odvolací řízení tudíž nebylo
v prodlení v důsledku nečinnosti žalovaného, protože pasivní přístup stěžovatelky přinejmenším
přispěl k průtahům. Argument stěžovatelky, že krajský soud měl vědět o jí podaných podnětech
ze dne 3. 12. 2014 a 28. 12. 2014, má žalovaný za ryze účelový. Di spozice touto informací
byla na straně stěžovatelky, která krajský soud nijak neinformovala. Rovněž nelze v dané
věci odhlédnout od skutečnosti, že dotčené řízení o odvolání st ěžovatelky bylo již ukončeno,
a to vydáním rozhodnutí ze dne 22. 1. 2015 pod č. j. MSK 10743/2015.
[10] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako n edůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odst. 4 , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Ze spisu vyplynulo, že Magistrát města Ostravy vydal dne 14. 4. 2014
pod č. SMO/142892/14/OFR/Nyt platební výměr, kterým stěžovatelce vyměřil poplatek
za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování
komunálních odpadů ve výši 1.494 Kč. Proti tomuto platebnímu výměru podala stěžovatelka dne
23. 5. 2014 blanketní odvolání. Dne 30. 7. 2014 vyzval magi strát stěžovatelku k odstranění vad
podání. Podáním ze dne 12. 8. 2014 stěžovatelka odvolání doplnila o tvrzení, že poplatky uhradila
bezhotovostně prostřednictvím Soustředěné inkaso platby obyva telstva (SIPO). Také uvedla,
že poslední platbu uhradila navíc dvakrát, a to i v hotovosti na pokladně magistrátu. Magistrát
následně dne 1. 10. postoupil odvolání žalovanému se svým stanoviskem k věci. Dne 12. 8. 2014
stěžovatelka také u žalovaného podala „Žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti v řízení o odvolání“,
ve které se domáhala opatření proti nečinnosti magistrátu v odvolacím řízení. Uvedla,
že magistrát teprve po půldruhém měsíci zjistil, že odvolání neobsahuje vešker é náležitosti
a že tyto vady brání řádnému projednání věci. Žalovaný neshledal tento podnět důvodným
a vyrozuměl stěžovatelku přípisem ze dne 8. 9. 2014, č. j. MSK 117060/2014, že prodlení
magistrátu s vyřizováním odvolání pominulo zasláním výzvy stěžovatelce k doplnění odvolání.
Zároveň žalovaný stěžovatelku vyzval k tomu, aby blíže specifikovala a předložila doklady
o úhradě vyměřeného poplatku. Stěžovatelka dne 16. 9. 2014 podala žalobu na nečinnost
žalovaného ke krajskému soudu. Rozhodnutím ze dne 22. 1. 2015, č. j. MSK 10743/2015,
žalovaný o odvolání stěžovatelky rozhodl tak, že jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
[13] Podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje -li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
[14] Institut žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu zakotvený v §79
a násl. s. ř. s. byl zaveden soudním řádem správním z toho důvodu, že „platná právní úprava
správního soudnictví citelně postrádala možnost fyzických a právnických osob dovolat se soudní ochrany
v případech, kdy ve správním řízení dochází k průtahům a správní orgán neplní povinnost v zákonem stanovených
lhůtách vydat rozhodnutí“ (viz důvodová zpráva k zákonu č. 150/2002 Sb., o soudním řádu
správním. Zvláštní část. §78 - §80). Jak se již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009 – 76, „citované ustanovení poskytuje ochranu nikoli proti veškeré nečinnosti
správního orgánu (správní orgán je nečinný, nekoná-li, ač mu to zákon ukládá), ale pouze proti for mám
nečinnosti, které zejména mají závažný dopad na práva účastníků. Těmito kva lifikovanými typy nečinnosti
je jednak nevydání rozhodnutí ve věci samé, jednak nevydání osvědčení. Žalobou na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu se tak žalobce může domá hat pouze toho, aby soud žalovanému správnímu orgánu uložil
povinnost vydat rozhodnutí (osvědčení) v žalobou vymezené věci. Úspěšně lze tedy nečinnostní žalobu uplatnit
toliko tehdy, nebylo-li rozhodnutí, které žalobce požaduje a k jehož vydání je žalovaný povinen, dosud vydáno.“
Navíc v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu krajský soud „není v žádném
případě oprávněn správní orgán zavázat k vydání rozhodnutí určitého obsahu, tj. k tomu,
jak konkrétně má být činný“ (viz rozsudek Nejvyššího správ ního soudu ze dne 30. 9. 2004,
č. j. 7 Afs 33/2003 – 80).
[15] Cílem tohoto institutu je posoudit, zda je správní orgán nečinný, a pro tento případ
mu nařídit vydání rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení v tomto případě končí vydáním
rozsudku, jímž se správnímu orgánu nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě.
Smysl řízení je však dosažen až po jeho ukončení, tj. samotným faktickým vydáním rozhodnutí
či osvědčení. Soudní řízení má samozřejmě svůj význam pouze t ehdy, pokud nečinnost
správního orgánu trvá. Pomine-li nečinnost v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne
dle §81 odst. 3 s. ř. s., neboť vychází ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu
(§81 odst. 1 s. ř. s.).
[16] Podle ustanovení §113 daňového řádu správce daně posoudí odvolání, doplní
jej, a pokud nerozhodne sám, postoupí jej nadřízenému odvolacímu orgánu. Rozhodnout
o odvolání může správce daně tehdy, pokud a) mu v plném rozsahu vyhoví a toto rozhodnutí
není v rozporu s vyjádřením příjemců rozhodnutí podle §111 odst. 4, b) mu vyhoví pouze
částečně a ve zbytku je zamítne a toto rozhodnutí není v rozporu s vyjádřením příjemců
rozhodnutí podle §111 odst. 4 nebo c) odvolání zamítne a zastaví odvolací řízení, pokud
je podané odvolání nepřípustné nebo bylo podáno po lhůtě. Nemůže-li správce daně, jehož
rozhodnutí je odvoláním napadeno, posoudit všechny údaje uvedené v odvolání z výsledků
již provedeného řízení, řízení doplní o nezbytné úkony. Pokud správce daně, jehož rozhodnutí
je odvoláním napadeno, o odvolání nerozhodne sám, postoupí odvolání s příslušnou částí spisu
a se svým stanoviskem bez zbytečného odkladu odvolacímu orgánu.
[17] Z výše uvedeného je zřejmé, že v rámci řízení o odvolání je dle §113 daňového řádu
dána příslušnost prvostupňového i druhostupňového správního orgánu k vydání rozhodnutí.
Otázkou funkční příslušnosti k rozhodnutí o odvolání podle daňového řádu se již
Nejvyšší správní soud několikrát zabýval, a to již k předchozí úpravě v zákoně č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Například v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 1 Afs 111/2006 – 56,
č. 1888/2009 Sb. NSS, uvedl, že „[p]oté, co je (…) v daňovém řízení pod áno daňovým subjektem
odvolání, přichází v úvahu nejprve „procesní kroky“ správce daně prvního stupn ě; ten posoudí obsah odvolání
a nemůže-li posoudit všechny jeho údaje z výsledků již provedeného řízení, řízení doplní (je zde tedy i možnost
správce daně prvního stupně řízení doplnit). Dospěje-li poté k závěru, že nastaly podmínky pro úplné vyhovění
odvolání, či alespoň pro vyhovění částečn é, může tak sám učinit a rozhodnout. K této funkční příslušnosti
rozhodnout o odvolání za situace, kdy mu lze zcela nebo částečně vyhovět, je zmocněn §49 odst. 1 daňového řádu.
(…) Zákon zde totiž přímo zakládá změnu funkční příslušnosti pro rozhodnutí o odvolání správnímu orgánu
prvního stupně, který může nahradit činnost odvolacího orgánu, avšak pouze ve zmíněných zákonem stanovených
mezích. Tento způsob, či možnost autoremedurního rozhodnutí není výlučným institutem daňového řízení,
ale je zažitým institutem i jiných procesních řádů; jeho cílem a smyslem je jistá „ procesní ekonomie“, zrychlení
i zhospodárnění průběhu řízení, nastanou-li pro takový postup podmínky. Odvolací orgány tak nejsou zatěžovány
rozhodováním o námitkách, které se, například po doplnění řízení, ozřejmí či názor na jejich řešení správce daně
změní.“ Možnost správce daně postupovat cestou autoremedury však v konečném důsledku nelze
zaměňovat s obecně formulovanou funkční příslušností odvolacího orgánu k rozhodování
o odvolání. Nelze opomenout, že podle obecné teorie práva má podané odvolání zpravidla dva
účinky, a to suspenzivní a devolutivní. Suspenzivní účinek je v daňovém řízení podstatně oslaben
ustanovením §109 odst. 5 daňového řádu, které stanoví, že odvolání nemá odkladný účinek,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Promítnutí devolutivního účinku podaného odvolání
má v daňovém řádu své vyjádření v dvojinstančnosti daňového řízení. Ustanovení §114 odst. 1
daňového řádu obecně stanoví, který orgán je funkčně příslušný k rozhodnutí o podaném
odvolání. Odvolacím orgánem je orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně,
který napadené rozhodnutí vydal. Výjimku z tohoto pravidla pak tvoří právě zmíněná možnost
autoremedurního postupu ze strany správce daně.
[18] V rozsudku ze dne 26. 11. 2010, č. j. 2 Ans 3/2010 - 78, pak zdejší soud výše uvedené
závěry doplnil ve vztahu k řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti: „Účelem řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je domoci se vydání zákonného rozhodnutí ve věci samé či osvědčení
ze strany příslušného orgánu. Nelze po účastnících řízení požadovat, aby při úvaze o pasivně legitimovaném
účastníku (tedy orgánu, který má rozhodnout o jejich odvolání) brali v úvahu možnost využití autoremedury
v rámci soustavy správních orgánů a aby domýšleli varianty, zda k ní správní o rgán prvého stupně přistoupí
či nikoliv. Účastníci řízení jsou povinni svým tvrzením sami určit správní orgán, který má podle jejich přesvědčení
rozhodnutí nebo osvědčení vydat (§79 odst. 2 s. ř. s.; srov. například rozsude k Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 11. 2004, č. j. 3 Ans 2/2004 - 60). V případě, že zažalují orgán, který takovou pravomocí
nedisponuje, stíhá je negativní výsledek soudního řízení v podobě zamítnutí žaloby. Pr oto je pro účastníky řízení
zásadní, aby určili žalovaný správní orgán správně. Je nutno konstatovat, že v daném případě označil stěžovatel
v žalobě pasivně legitimovaný správní orgán zcela v souladu s legitimním očekáváním, že k rozhodnutí o odvolání
je vždy obecně příslušný odvolací orgán. Tuto zásadu je nutno na nečinnostní žaloby bez výjimky aplikovat,
přičemž při určování osoby pasivně legitimované k rozhodnutí o odvolání nelze brát v úvahu, zda je dle toho
kterého procesního předpisu přípustná autoremedura či nikoliv. Takové úvahy by pouze oslabovaly právní jistotu
účastníka řízení (žalobce) a navíc by mohly navozovat absurdní situace při rozhodování soudů.“
[19] Žaloba proti nečinnosti připadá v úvahu pouze tehdy, je -li zákonem předpokládaným
ukončením probíhajícího správního řízení vydání rozhodnutí či osvědčení. Bezvýsledné vyčerpání
prostředků k ochraně proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu §79 odst. 1 s. ř. s. je tudíž
potřeba vykládat tak, že se jedná o prostředky, které musí směřovat k vydání rozhodnutí
žalovaným, nikoliv proti jakékoliv nečinnosti, která v průběhu odvolacího řízení nastane a proti
které lze brojit postupem dle §38 daňového řádu. Nelze tak přisvědčit argumentaci stěžovatelky,
podle které je smyslem žaloby na ochranu před nečin ností ochrana před jakoukoliv formou
nečinnosti, respektive proti veškerým průtahům v řízení.
[20] V dané věci stěžovatelka neuplatnila prostředek proti nečinno sti žalovaného spočívající
v nevydání rozhodnutí ve věci samé, tedy prostředek podřaditelný pod ochranu před nečinností
dle §38 odst. 1 písm. c) daňového řádu V podání ze dne 12. 8. 2014 se domáhala opatření proti
nečinnosti magistrátu pouze z důvodu, že tento podle jejího názoru pomalu vyřizuje náležitosti
odvolání, a přitom mu nic nebránilo v době od 27. 5. 2014 do 29. 7. 2014 konat. Nebyl ani důvod
pro postoupení podání příslušnému správnímu orgánu, neboť tím byl v tomto případě žalovaný.
[21] Za podstatnou považuje zdejší soud i skutečnost, že stěžovatelka byla před podáním
žaloby obeznámena s tím, že o odvolání rozhoduje žalovaný a také jaké překážky vydání
rozhodnutí brání. I pokud tak byla stěžovatelka na pochybách, který správní orgán je příslušný
k rozhodnutí v odvolacím řízení, nejpozději s výzvou žalovaného došlo k jejich rozptýlení.
K tomu lze doplnit, že přestože je stěžovatelka právním laikem, byla její žaloba sepsána
advokátem, jemuž musela být známa podmínka vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti
správního orgánu.
[22] Důvodná není ani námitka stěžovatelky, že měl krajský soud vyzvat stě žovatelku
k prokázání skutečnosti, že uplatnila prostředek ochrany proti nečinnosti vůči žalovanému.
V posuzované věci nebylo pochyb, že stěžovatelka takový prostředek neuplatnila, neboť nic
takového v žalobě netvrdila a tato skutečnost nevyplývala ani ze správního spisu, který měl
krajský soud k dispozici. Tím, že stěžovatelka podala žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti
vůči žalovanému teprve po podání žaloby ke krajskému soudu, nedošlo ke zhojení vady
předčasnosti žaloby. Pro soud je sice rozhodující skutkový stav v době, kdy o věci rozhoduje
(§81 odst. 1 s. ř. s.), nicméně podmínky žaloby posuzuje soud ke dni zahájení řízení o žalobě.
Ustanovení §81 odst. 1 s. ř. s. se uplatní v případě, že správní orgán věcně rozhodne
před rozhodnutím krajského soudu o žalobě (k tomu viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 - 62, ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Ans 1/2009 - 72,
nebo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014,
č. j. 7 Ans 10/2012 - 46). Jeho působnost ovšem nelze rozšiřovat na situace, kdy je žaloba
předčasná z důvodu nevyužití prostředků ochrany proti nečinnosti, neboť by tím docházelo
k popření účelu těchto prostředků.
[23] Smyslem institutu odmítnutí kasační stížnosti pro předčasnost je předejít tomu, že kasační
stížnost se opírá jen o více či méně nekvalifikovaný odhad, případně „věštění“ podoby zatím
neexistujícího rozhodnutí správního orgánu. Z pohledu opačného, správní žalobu lze podat
až poté, co se stěžovatel přesně a úplně seznámí s naříkaným správním rozhodnutím a jeho
odůvodněním, neboť teprve pak může kvalifikovaně předestřít krajskému soudu důvody (žalobní
body), pro které by mělo dojít k jeho zrušení. Ostatně řadu nezbytných náležitostí správní žaloby
lze čerpat jen z napadaného správního rozhodnutí, jehož opis musí být k žalobě
připojen (srov. z judikatury Nejvyššího správního soudu rozsudek ze dne 15. 10. 2013,
č. j. 6 Ads 31/2013 - 42, usnesení ze dne 19. 6. 2013 č. j. 6 Ads 43/2013 - 12, a z dřívějších
rozhodnutí např. usnesení ze dne 7. 10 2004, č. j. 2 Afs 148/2004 - 51, podle něhož je smyslem
odmítnutí návrhu pro předčasnost ochrana účastníků řízení před tím, aby soud nerozhodoval
o návrhu, u něhož není splněna podmínka řízení, přičemž nesplnění této podmínky by se mohlo
negativně projevit na kvalitě rozhodování soudu).
[24] Rovněž v případě nečinnosti správních orgánů je vyčerpání prostředků k ochraně proti
nečinnosti již před podáním žaloby důležité, neboť umožňuje napravit závadný stav a vydat
rozhodnutí v souladu se zásadou subsidiarity soudní ochrany nadřízeným správním orgánem ještě
před tím, než je věc předložena soudu (k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č. j. 8 Ans 2/2012 - 278).
[25] S uvedeným hodnocením jsou závěry napadeného usnesení krajského soudu v souladu.
Je z nich patrno, jak krajský soud věc posoudil a o jaké důvody své rozhodnutí opřel, o čemž
svědčí i skutečnost, že stěžovatelka tyto důvody v kasační stížnosti adresně rozporuje. Proto
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že by bylo napadené usnesení
zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Ta nespočívá ani v závadném zjišťování skutkového stavu,
neboť nebyl dán důvod, aby krajský soud postupoval způsobem, který navrhuje stěžovatelka
v kasační stížnosti.
[26] Nejvyšší správní soud neshledal s ohledem na výše uvedené kasační stížnost důvodnou.
Krajský soud postupoval správně, když žalobu jako předčasnou odmítl postupem podle
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
IV. Závěr a náklady řízení
[27] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost posoudil jako nedůvodnou, zamítl ji Nejvyšší
správní soud podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání
podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s., protože neshledal žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl
dokazování.
[28] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže Nejvyšší správní soud rozhodl,
že žalovanému, který by jako procesně úspěšný účastník řízení o kasační stížnosti nárok
na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně měl, se tato náhrada nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu