ECLI:CZ:NSS:2017:2.AFS.72.2017:43
sp. zn. 2 Afs 72/2017 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
OMB composites EU, a. s., se sídlem Ke Kukaláku 60, Psáry, zastoupená JUDr. Pavlem
Vyroubalem, advokátem se sídlem Palackého 168, Vsetín, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2016,
č. j. 25148/16/5300-21442-711916, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 16. 2. 2017, č. j. 52 Af 48/2016 – 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Předmětem daňového řízení bylo posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na odpočet
daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za nájem obloukové haly bez čísla popisného
postavené na pozemku parc. č. 1676 zapsaném v katastru nemovitostí na LV č. 318
v katastrálním území Králíky (dále jen „oblouková hala“) a nároku na odpočet DPH za položku
označenou jako „Nájemné“ (jednalo se o nájem nemovitostí, automobilů a výrobních
technologií). Dne 28. 5. 2015 vydal Finanční úřad pro Pardubický kraj (dále jen „správce
daně“) 24 rozhodnutí, kterými žalobkyni doměřil DPH za zdaňovací období leden 2011
až prosinec 2012. Proti těmto rozhodnutím žalobkyně podala odvolání, které žalovaný v záhlaví
označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové pobočka v Pardubicích v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“) zamítl. V odůvodnění krajský soud nejprve shrnul s odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu problematiku důkazního břemene v daňovém řízení
a poté se již zabýval jednotlivými nájemními vztahy, v souvislosti s nimiž žalobkyně nárokovala
odpočet DPH. Jako první přezkoumal nájem obloukové haly založený ústní nájemní smlouvou.
Dal za pravdu žalobkyni, že pokud byla pronajata hala jako celek, absence písemné formy
smlouvy neznamenala bez dalšího neplatnost nájemního vztahu. Podle krajského soudu
žalobkyně v průběhu daňového řízení pouze tvrdila existenci nájemního vztahu a předložila
daňové doklady jako formální důkaz, avšak již nijak neprokázala, zda měla v nájmu celou halu,
či pouze její vnitřní prostory, jaká byla výše nájemného, způsob stanovení nájemného nebo vznik
a trvání nájmu. Jelikož byla se společností OMB composites, s. r. o. (dále jen „pronajímatel“)
kapitálově propojena, měla též jako základ daně prokázat cenu obvyklou. Žalobkyně
tyto skutečnosti nedoložila, a proto v otázce nájmu obloukové haly neunesla důkazní břemeno.
[3] Druhým přezkoumávaným bodem byl nárok na odpočet DPH za nájem souboru věcí,
povětšinou movitých. Krajský soud odkázal na napadené rozhodnutí (body 37 až 43) obsahující
podrobný popis pochybností žalovaného. Tyto pochybnosti pramenily zejména z opakované
změny tvrzení žalobkyně, neboť v průběhu řízení předmět nájmu vymezovala nejprve neúčinnou
smlouvou o nájmu podniku ze dne 6. 4. 2008, posléze ústní dohodou, avšak zůstalo nejasné,
které věci byly předmětem nájemního vztahu, byly žalobkyní fakticky využívány a v jakém
období. Nesrovnalosti se týkaly i nájemného, protože jeho výše deklarovaná daňovými doklady
neodpovídala částce stanovené ve smlouvě o nájmu podniku ani částce vypočtené v podání
ze dne 11. 5. 2015. Žalobkyně ani v tomto případě nepředložila dostatečné důkazy k vyvrácení
pochybností žalovaného.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení
krajským soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[5] Stěžovatelka nejprve odkázala na vyjádření žalovaného k žalobě, ve kterém nerozporoval
nájem obloukové haly jako celku a souhlasil, že tento nájemní vztah k platnosti nevyžadoval
písemnou smlouvu, tudíž se již nejednalo o spornou otázku. Krajský soud se nevypořádal
s těmito shodnými tvrzeními a v rozporu s nimi uvedl, že nebylo možné bez pochybností určit
předmět nájmu (hala jako celek vs. prostory uvnitř). Stěžovatelka má za to, že v průběhu
daňového řízení dostatečně prokázala výši skutečně hrazeného i obvyklého nájemného, předmět
nájmu (oblouková hala jako celek) a trvání nájemního vztahu. Krajský soud i žalovaný
totiž nevzaly v úvahu důkazy (zejména fotografie předmětů nájmu) získané během daňového
řízení. Ze svého vyjádření, které za ni učinil předseda představenstva (zároveň v pozici jednatele
pronajímatele), stěžovatelka dovozuje, že nelze zpochybnit existenci a trvání nájemního vztahu,
když tato osoba (zastávající funkci u nájemce i pronajímatele) prohlásí, že nájemní vztah vznikl
a uvede i výši nájemného. Trvání nájemního vztahu potvrzují i úhrady patrné z vystavených
daňových dokladů. U nájmu souboru movitých věcí krajský soud stěžovatelce vytkl,
že problematiku uspokojivě nevysvětlila ani v žalobě. K tomuto uvádí, že jakákoliv tvrzení
v žalobě, jež měla být předmětem daňového řízení, jsou nadbytečná, neboť předmětem
přezkumu je napadené rozhodnutí. Poté odkazuje na svá vyjádření z odvolacího řízení, ve kterých
specifikovala předmět nájmu i jeho výši. Zároveň konstatuje, že při stanovení výše nájmu
vycházela ze znaleckého posudku nájmu podniku tak, že z něj vyřadila položky, které byly
předmětem nájemního vztahu, a nájemné tím bylo adekvátně sníženo.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka pouze opakuje
svou dřívější argumentaci, proto odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí a vyjádření
k žalobě. Dále dodává, že krajský soud sice přisvědčil stěžovatelce, že ústní nájemní smlouva
obloukové haly neznamená bez dalšího neplatnost nájemního vztahu, nicméně také potvrdil,
že stěžovatelka neprokázala konkrétní okolnosti tohoto vztahu. Důkazy získané z místního
šetření (zejména fotografie) samy o sobě k unesení důkazního břemene stěžovatelky nepostačují.
Personální propojení nájemce a pronajímatele ani provedené úhrady faktické uskutečnění
zdanitelných plnění také neprokazují. V případě nájmu movitých věcí žalovaný pouze shrnul
své dřívější závěry, že tvrzení obsažená v žalobě podle něho nejsou bez významu, neboť slouží
k vymezení rámce soudního přezkumu.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, ke které stěžovatelka blíže nerozvedla, v čem ji spatřuje. Nejvyšší správní soud
u napadeného rozsudku neshledal žádné nedostatky zakládající nepřezkoumatelnost.
Důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění seznatelné. Krajský
soud vylíčil konkrétní okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými se řídil
při posouzení žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by krajský soud
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[10] Před vlastním posouzením důvodnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud připomíná,
že správní soudnictví je ovládáno dispoziční zásadou. Obsah, rozsah a kvalita žaloby či kasační
stížnosti předurčují obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 – 78,
publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Kasační námitky byly podobně jako žalobní body formulovány
velmi obecně, a tomu odpovídá i způsob jejich vypořádání soudem.
[11] Jádrem sporu je nárok stěžovatelky na odpočet DPH v rozhodném období. Právní úprava
nároku na odpočet je obsažena v §72 a násl. zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Dle §72 odst. 1 zákona o DPH je plátce
oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých
ekonomických činností použije pro účely uskutečňovaných plnění vymezených v tomto
ustanovení. Pro uplatnění nároku na odpočet DPH je plátce daně povinen předložit daňový
doklad [§73 odst. 1 písm. a) zákona o DPH], a tím prokázat uskutečnění zdanitelného plnění.
V souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je tato povinnost vykládána
tak, že „prokazování nároku na odpočet daně je sice prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba
respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými
náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění
zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. došlo tak, jak je v dokladech deklarováno, či nejsou-li splněny
další zákonné podmínky pro jeho uplatnění.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
27. 1. 2012, č. j. 8 Afs 44/2011 – 103). Pro uznání nároku na odpočet DPH nejsou rozhodné
pouze předložené daňové doklady, ale základem je existence faktického přijetí zdanitelného
plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně. Jestliže zdanitelné plnění nebylo
uskutečněno tak, jak je plátcem deklarováno, nemůže být důkazní povinnost naplněna
pouhým předložením, byť formálně správného, daňového dokladu (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99, publ. jako N 73/22 Sb NU 131, dostupný
na http://nalus.usoud.cz/, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014,
č. j. 8 Afs 55/2013 – 45, či ze dne 11. 12. 2013, č. j. 9 Afs 75/2012 – 32).
[12] Jelikož nárok na odpočet DPH není odvislý pouze od předloženého formálně správného
daňového dokladu, ale také od prokázání fakticky uskutečněného zdanitelného plnění, je důležité
rozložení důkazního břemene. Podle §92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů, [s]právce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně
byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (odstavec 2). Povinností
daňového subjektu je prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení,
dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (odstavec 3). Vyžaduje-li to průběh řízení, může správce
daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu,
že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (odstavec 4). Správce daně naopak prokazuje
skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů,
jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem
[odstavec 5 písm. c)].
[13] Dle četné judikatury Nejvyššího správního soudu k rozložení důkazního břemene
(shrnuté např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 2 Afs 55/2016 - 38) daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v daňovém přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt prokazuje
svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však
může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví
a jiných povinných záznamů. Zároveň nemá povinnost doložit, že údaje o určitém případu
jsou v předložených formálních dokladech zaznamenány v rozporu se skutečností, je však
povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí
doklady nevěrohodnými, neúplnými, neprůkaznými nebo nesprávnými. Pokud správce daně
unese své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu,
aby prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví i jiných
povinných záznamů ve vztahu k předmětnému případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový
subjekt bude tyto skutečnosti dokládat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním
účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 – 119, publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008,
č. j. 9 Afs 30/2008 – 86, ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011 – 62, nebo ze dne 12. 2. 2015,
č. j. 9 Afs 152/2013 – 49).
[14] Stěžejní otázka posuzovaného případu tedy spočívá v tom, zda správce daně a žalovaný
prokázali své pochyby a zda se následně stěžovatelce podařilo tyto pochybnosti vyvrátit
s dostatečným prokázáním jednotlivých tvrzení podstatných pro nárok na odpočet DPH.
Nejvyšší správní soud, obdobně jako krajský soud, rozdělil své úvahy podle přezkoumávaných
nájemních vztahů a jako prvním se zabýval nájmem obloukové haly. Stěžovatelka v průběhu
daňového řízení tvrdila, že nájemní smlouva byla uzavřena ústně, a předložila daňové doklady
k jednotlivým měsíčním platbám nájemného. Správce daně a žalovaný měli pochybnosti
o platnosti nájemní smlouvy v ústní formě, neboť dle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o nájmu
nebytových prostor“), je k nájmu těchto prostor potřebná písemná smlouva. Pochybnosti,
které panovaly také v otázce výše nájemného i trvání nájemního vztahu, dostatečně doložili
rozpornými tvrzeními stěžovatelky. V protokolu z místního šetření ze dne 11. 6. 2014
(na č. l. 44 spisu správce daně) stěžovatelka uvedla, že oblouková hala byla postavena v roce 2009
a její cena byla 2 miliony korun. Výše nájemného měla dle daňových dokladů činit měsíčně
70 169 Kč bez DPH. Ve vyjádření ze dne 11. 5. 2015 (na č. l. 70 spisu správce daně) sdělila,
že „výše nájmu byla stanovena poněkud vyšší, ale obě strany se na ceně dohodly (…). Navíc pronajímatel si vyšší
nájemné sám uvědomil a od května 2012 nájemné přestal fakturovat, přestože nájemní vztah pokračoval nadále.“
Tuto skutečnost potvrdila i ve vyjádření ze dne 26. 4. 2016 (na č. l. 18 spisu žalovaného),
neboť sdělila, že „od zhruba poloviny roku 2012 se nepočítalo s dlouhodobou životností obloukové haly
(která je halou provizorní), proto bylo nájemné za obloukovou halu – dohodou obou stran – zrušeno“.
Ve vyjádření ze dne 24. 2. 2016 (na č. l. 13 spisu žalovaného) v rozporu s těmito tvrzeními
uvedla, že i po květnu 2015 byl nájem za obloukovou halu fakturován, nikoliv však samostatně.
Jelikož byla stěžovatelka s pronajímatelem kapitálově (i personálně) propojena, nebylo
dle žalovaného možné z místního šetření určit, kdo ve skutečnosti obloukovou halu využíval.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že orgány finanční správy unesly důkazní břemeno ohledně
pochybností, neboť komplexně rozebraly tvrzení stěžovatelky včetně předložených důkazů
a přesvědčivě shrnuly i odůvodnily, které nesrovnalosti jejich pochybnosti založily. Krajský soud
tudíž nepochybil, když v této části napadené rozhodnutí aproboval.
[15] Bylo tedy na stěžovatelce, aby pochybnosti vyvrátila. V otázce formy nájemní smlouvy
dal stěžovatelce částečně za pravdu krajský soud, neboť uvedl, že nárok na odpočet DPH
ohledně uhrazeného nájemného nelze vylučovat pouze z důvodu absence písemné smlouvy.
Nejvyšší správní soud uvádí, že nájem nebytových prostor dle §3 zákona o nájmu nebytových
prostor byl možný pouze na základě písemné smlouvy. Naproti tomu nájem celé budovy se řídil
§663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013,
a písemná forma smlouvy nebyla podmínkou jeho platnosti (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1775/2002, nebo ze dne 26. 4. 2007,
sp. zn. 28 Cdo 2901/2006). Ústní forma dohody proto skutečně nezakládala bez dalšího
neplatnost nájemního vztahu, protože nelze vyloučit, že předmětem nájmu byla celá hala,
a i kdyby předmětná nájemní smlouva byla neplatná, mohlo být nájemné uznatelné jako
zdanitelné plnění s možností nároku na odpočet DPH (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 3. 2011, č. j. 9 Afs 81/2010 - 180, nebo ze dne 2. 12. 2010,
č. j. 7 Afs 130/2009 - 200, publ. pod č. 2489/2012 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
i s navazujícím názorem krajského soudu, podle něhož stěžovatelka v průběhu daňového řízení
neprokázala, co bylo skutečně předmětem nájmu. Z fotografií pořízených během místního šetření
ze dne 11. 6. 2014 lze rozpoznat faktickou podobu obloukové haly, avšak nelze určit, co bylo
předmětem nájmu. Konstrukce haly nevylučuje, aby předmětem nájemního vztahu byl vnitřní
prostor [k tomu viz §1 písm. a) zákona o nájmu nebytových prostor] či celá hala. Tento závěr
nemůže změnit ani vyjádření žalovaného k žalobě, v němž připustil, že předmětem nájmu
byla nejspíše hala jako celek. Krajský soud souhlasné stanovisko žalovaného k předmětu nájmu
obloukové haly (po podání žaloby) nezmínil, nejedná se však o vadu, která by vedla ke zrušení
napadeného rozsudku, neboť předmětem přezkumu byly úvahy žalovaného vyjádřené
v napadeném rozhodnutí. Nadto se žalovaný ve vyjádření u dané námitky ztotožnil s argumentací
žalobkyně a tato její argumentace předmětem přezkumu byla, tudíž krajský soud přezkoumal
i shodný názor žalovaného.
[16] Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelka uvedla řadu tvrzení, která si v podstatných
pasážích odporují. Dle správního spisu předložila k prokázání nájmu obloukové haly daňové
doklady a fotografie zobrazující halu samotnou. Na základě důkazů prokázala existenci a podobu
haly ve vlastnictví pronajímatele. Trvání nájemního vztahu, výši nájemného, cenu obvyklou
[viz §36 odst. 1 ve spojení s odst. písm. a) zákona o DPH] ani předmět nájmu již žádným
způsobem nedoložila (ačkoliv mohla navrhnout řadu důkazů, například výslechy svědků
dokládající podrobnosti ústní dohody a konkrétní způsob využívání haly, výpisy z účtů
o provádění plateb a další), a proto neunesla důkazní břemeno. V této souvislosti nelze přisvědčit
její námitce, že se žalovaný nebo krajský soud nezabývali důkazy ve správním spise. Stěžovatelka
předně nepopsala, které důkazy měly být opomenuty. Jelikož fotografie i daňové doklady
při přezkumu vzaty v úvahy byly, Nejvyšší správní soud tuto námitku neshledal důvodnou.
Stěžovatelka dále odkázala na blíže neurčené vyjádření (mající se týkat uzavření nájemního vztahu
a výše nájemného) předsedy představenstva, který měl být zároveň jednatelem pronajímatele.
Z nekonkrétního odkazu nelze přesně určit, které z několika vyjádření ve správním spise
má stěžovatelka na mysli. I přesto, že nelze bez pochybností určit konkrétní vyjádření, Nejvyšší
správní soud uvádí, že jakékoli sdělení předsedy představenstva vystupujícího jménem
stěžovatelky založené ve spise samo o sobě nedokládá podstatné skutečnosti nájemního vztahu,
panuje-li zde rozpor s jinými tvrzeními (např. vyjádření ze dne 11. 5. 2015 a ze dne 26. 4. 2016,
která jsou v rozporu s vyjádřením ze dne 24. 2. 2016), které stěžovatelka uvedla.
[17] Druhý nájemní vztah se týkal souboru zejména movitých věcí. Správce daně a žalovaný
měli v souvislosti s tím pochyby o předmětu nájmu, výši nájemného, ale také o samotné nájemní
smlouvě. Pochybnosti opět plynuly z rozporných tvrzení a předložených dokladů. Při místním
šetření ze dne 11. 6. 2014 (na č. l. 44 spisu správce daně) stěžovatelka uvedla, že nájemní vztah
byl založen na základě smlouvy o pronájmu podniku ze dne 6. 4. 2008 (na č. l. 43 spisu správce
daně). Předmětem nájmu měly být vyjmenované nemovitosti, automobily a výrobní technologie.
Ve vyjádření ze dne 11. 5. 2015 (na č. l. 70 spisu správce daně) uvedla, že od roku 2010
byly z nájemního vztahu vyňaty nemovitosti a některé automobily, což potvrdila i v odvolání.
Při ústním jednání ze dne 5. 2. 2016 (č. l. 11 spisu žalovaného) poprvé v průběhu řízení sdělila,
že nájemní vztah nezaložila písemná smlouva, ale ústní dohoda, neboť smlouva ze dne 6. 4. 2008
zanikla. V rozporu s tímto tvrzením se však ve správním spise nachází Dodatek č. 1 ze dne
1. 3. 2010 (na č. l. 44 spisu správce daně) k původní písemné smlouvě. Další nesrovnalosti
se týkaly výčtu věcí, které měly být předmětem nájmu. Stěžovatelka rovněž nebyla schopna
jednoznačně doložit výši hrazeného nájemného. Smlouva ze dne 6. 4. 2008 nájemné stanovila
v souladu s předloženým znaleckým posudkem na 410 617 Kč bez DPH za měsíc. Předložené
daňové doklady vykazovaly měsíční částku 284 311 Kč bez DPH a od 31. 5. 2010 došlo
v dokladech ke snížení na 250 000 Kč bez DPH. Dne 31. 7. 2014 stěžovatelka předložila
rukou psaný výpočet změny výše nájmu od 1. 3. 2010 (na č. l. 52 spisu správce daně) ve výši
284 311 Kč, později dodala originál Dodatku č. 1 se stejným vyčíslením. Dne 11. 5. 2015
předložila Nové ocenění nájmu stav k 1. 3. 2010 (na č. l. 70 spisu správce daně) s výslednou výší
221 537 Kč. V odvolání opět tvrdila částku 284 311 Kč. Nesouhlasí ani časová souvislost mezi
změnou výše nájmu uvedenou v Dodatku č. 1 a skutečnostmi, které změnu měly zapříčinit.
Dle předložených dokladů pozbyl pronajímatel vlastnická práva k některým pronajatým
automobilům (VW Passat a Iveco dne 3. 7. 2008, Avia dne 30. 3. 2009). Ke snížení nájmu
však mělo dojít až dne 1. 3. 2010. Stěžovatelka by tak dle těchto údajů měla platit, minimálně
po určitou dobu, nájemné za soubor věcí, z nichž část fakticky předmětem nájmu být v danou
dobu nemohla. Na základě těchto informací měly orgány finanční správy oprávněné důvodné
pochybnosti o posuzovaném nájemním vztahu. Důkazní břemeno se tak přeneslo zpět
na stěžovatelku. Nejvyšší správní soud konstatuje, že v průběhu daňového řízení se dle správního
spisu podařilo stěžovatelce prokázat existenci pronajatých věcí (karty majetku, fotografie
z místního šetření, technické průkazy k vozidlům), avšak již nebyla schopna spolehlivě doložit
(žádné důkazy, například výslech svědků, nenavrhla), zda všechny tvrzené věci byly v daném čase
předmětem nájmu. Dále neprokázala, jaká smlouva nájemní vztah založila ani jaká byla skutečná
výše hrazeného nájemného. Ani v tomto případě tak stěžovatelka neunesla důkazní břemeno,
proto jí nemohl být uznán nárok na odpočet DPH.
[18] Poslední výtka směřovala vůči údajné povinnosti stěžovatelky uspokojivě vysvětlit
posuzovanou problematiku nájmu v žalobě, jak jí měl vytknout krajský soud. Nejvyšší
správní soud uvádí, že stěžovatelka má v žalobě dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. uvést „žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje (…) napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné“. Není její povinností podrobně popsat každý aspekt případu, pouze musí
vymezit skutečnosti, které mají způsobovat nezákonnost či nicotnost napadeného rozhodnutí.
Z odůvodnění napadeného rozsudku není patrné, že by krajský soud mezi rozhodovací důvody
zahrnul, že se stěžovatelce nepovedlo uspokojivě vyjádřit rozpory v tvrzené výši nájemného
v žalobě. Naopak podotkl, že by to pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí nemělo
význam.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[20] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik
nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu