ECLI:CZ:NSS:2006:2.AS.14.2005
sp. zn. 2 As 14/2005 - 108
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: H. ,
zastoupeného advokátkou JUDr. Monikou Novotnou, se sídlem Platnéřská 2, Praha 1, proti
žalovanému: Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24,
Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 12. 2004, sp. zn. 28 Ca 833/2002,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí Státní energetické inspekce, ústřední inspektorát (dále jen „žalovaný“) ze dne
20. 11. 2002, č. j. 042300602/5938/02/90.120/So, kterým bylo zamítnuto odvolání proti
rozhodnutí Státní energetické inspekce, územní inspektorát Ústí nad Labem
(dále též „SEI Ústí nad Labem“) ze dne 30. 9. 2002, č. j. 042300602/1768/02/42.104/Ma,
kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 7 681 288 Kč za porušení podmínek věcného
usměrňování cen podle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje zákonný důvod obsažený v §103 odst. 1
písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), když namítá
nesprávné posouzení právní otázky Městským soudem v Praze.
Stěžovatel rekapituluje skutkový stav a zmiňuje, že v průběhu roku 1999 začal
dodávat tepelnou energii v lokalitách R.a O.V. přičemž v obou těchto lokalitách provedl
rozsáhlé investice a konkrétně v R.nahradil nepropojené soustavy – parní, horkovodní a
teplovodní, které byly dříve i jinak zpoplatňovány - jedinou teplovodní soustavou, čímž došlo
ke kvalitativní změně zboží odůvodňující sjednání jiné ceny dohodou stran. Přitom pokud
nebyla cena tepelné energie pro domácnosti v roce 1998 kalkulována, je možno podle bodu
(9) cenového výměru Ministerstva financí č. 01/1999 určit věcně usměrňované ceny podle
bodu (1) a neplatí ustanovení o maximálním možném nárůstu ceny tepla oproti
předcházejícímu roku.
Stěžovatel souhlasí se závěrem rozsudku, podle nějž lze do ceny zboží promítnout
pouze ekonomicky oprávněné náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží, přiměřený zisk
a daň, domnívá se však, že kontrola neprokázala porušení tohoto pravidla obsaženého
v cenovém výměru. Naopak kontrolní zjištění Státní energetické inspekce mu vlastně zakazují
promítnout do ceny oprávněné náklady a nutí jej prodávat tepelnou energii pod cenou. Totéž
činí městský soud, když ve svém rozsudku výslovně umožňuje stanovit cenu jednostranným
zásahem státu bez ohledu na to, zda v sobě regulovaná cena zahrnuje skutečně vynaložené
náklady.
Stěžovatel vytýká městskému soudu, že se jen okrajově zabýval jeho námitkami
podloženými i stanoviskem Energetického regulačního úřadu a vůbec se nezabýval
neporovnatelností výchozích vstupů pro výpočet cenové eskalace v roce 1998 a 1999, otázkou
zásadního přebudování soustavy centrálního zásobování teplem, která nebyla pouhou změnou
paliva, a nezabýval se ani tím, že v roce 1998 nebyl v daných lokalitách stěžovatel výrobcem
ani distributorem tepelné energie a cenu tepla zde tedy nekalkuloval.
Městský soud nezohlednil ani námitku, že nelze srovnávat celoroční údaje s údaji
za část roku, a souhlasil s dopočítáváním údajů s pomocí podkladů od předchozích dodavatelů
tepla, přestože stanovisko Energetického regulačního úřadu takový postup zcela vylučuje.
Městský soud toto stanovisko nezohlednil pouze proto, že se nejedná o rozhodnutí. Přitom
i §78 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích (dále jen „energetický zákon“), určuje povinnost dodavatele
tepelné energie měřit, vyhodnocovat a účtovat dodávku tepelné energie podle skutečných
parametrů teplonosné látky a údajů vlastního měřícího zařízení; neumožňuje naopak účtovat
dodávku tepla na základě jakéhosi „dopočítávání“. Pokud městský soud viděl takový postup
jako nutný, jde o zjednodušenou interpretaci cenových předpisů a energetického zákona,
která by vedla k tomu, že by se na stěžovatele nemohla vztahovat cenová eskalace pro rok
1999 pouze proto, že neměl – a nemohl mít – k dispozici porovnatelné údaje.
Stěžovatel nesouhlasí ani s interpretací dosazení proměnné q99 do vzorce pro výpočet
cenové eskalace, neboť podle něj se do této proměnné dosazuje předpokládaný objem
dodávek tepelné energie kalkulovaný na počátku roku 1999, kdy skutečný objem dodávek
není znám. Oproti tomu o proměnné q98 cenový výměr uvádí, že jde o skutečný objem
dodávek roku 1998. Pokud městský soud tvrdí, že údaj q99 značí objem dodávek tepelné
energie uskutečněných v roce 1999, vedla by taková interpretace k tomu, že by bylo možno
cenu tepelné energie pro rok 1999 stanovit až v roce 2000. To by znamenalo právní nejistotu
pro dodavatele i odběratele a znemožňovalo by to kalkulaci jednosložkové ceny fakturované
dle skutečné spotřeby odběratele např. vždy k poslednímu dni v měsíci. Stěžovatel trvá
na tom, že kalkulaci ceny tepelné energie musí dodavatel vyhotovit k 1. 1. daného roku,
kdy mu ještě není znám objem dodávek na daný rok, a do proměnné q99 proto bylo nutno
dosadit předpokládaný objem dodávek za rok 1999, který je snadno možné doložit kupními
smlouvami uzavřenými s jednotlivými odběrateli. Kalkulace na bázi dvousložkové ceny vedla
sice k tomu, že v důsledku nedodržení domluveného objemu tepla odběrateli došlo ke zvýšení
jednotkové ceny tepla, přesto zaplatili odběratelé samozřejmě menší celkovou částku,
než předpokládali na základě kupní smlouvy.
Stěžovatel napadá i fakt, že SEI Ústí nad Labem určila při kontrole cenu tepelné
energie pro R.i O.V.společně, jakýmsi zprůměrováním cen od předcházejících nezávislých
dodavatelů v roce 1998, přestože jde o samostatné lokality, v nichž je dodávka tepla
zajišťována z různých zdrojů, jež prošly různými rekonstrukcemi s odlišnými náklady.
Stěžovatel trvá na správnosti svého postupu, tedy samostatné kalkulaci věcně usměrňovaných
cen tepla pro každou z těchto dvou lokalit. Opak, tedy názor žalovaného, by vedl k tomu, že
by obyvatelé lokality, kde není třeba provádět investice, dopláceli na obyvatele jiné lokality,
kde by bylo třeba provést rekonstrukce a vyrábět nákladněji. Takový postup by poškozoval
spotřebitele a byl by i zneužitím dominantního postavení na trhu.
Stěžovatel vznáší i řadu formálních výtek. Nejprve namítá nezákonnost kontroly
ve smyslu §9 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Ta byla prováděna pracovníky
SEI Ústí nad Labem, přestože z dopisu žalovaného vyplývá, že místně příslušným
je pro stěžovatele územní inspektorát Praha tohoto orgánu a mimo hranice působnosti svého
územního inspektorátu mohou inspektoři vykonávat svoji činnost pouze na základě pověření
od ústředního ředitele SEI. To však nebylo stěžovateli předloženo. Pověření ústředního
ředitele SEI přitom nebylo možno nahradit rozhodnutím jeho zástupce ze dne 12. 2. 2002,
jak tvrdí městský soud. Pokud městský soud uvádí, že pro správnost pověření ke kontrole jsou
rozhodující ustanovení zákona o kontrole, a nikoli ustanovení organizačního řádu SEI, uznává
tím, že kontrola byla provedena v rozporu s tímto organizačním řádem, považuje to nicméně
patrně za irelevantní. Podle stěžovatele však nedodržení organizačního řádu v daném případě
vyvolává nezákonnost jednání pracovníků státního orgánu, tedy nezákonnost kontroly
provedené pracovníky SEI Ústí nad Labem. Tento orgán pak nebyl místně příslušný ani
k vydání rozhodnutí o uložení pokuty. Městský soud se přitom vůbec nezabýval
stěžovatelovou námitkou, že podle §7 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu,
který je nutno použít pro absenci zvláštního právního předpisu určujícího místní příslušnost
správního orgánu, se místní příslušnost správního orgánu řídí místem činnosti účastníka
a podle odstavce 2 pak sídlem účastníka. Tímto místem je v obou případech Praha,
což stěžovatele vede k závěru, že místně příslušným orgánem pro provedení kontroly byla
SEI – územní inspektorát Praha.
Stěžovatel protestuje i proti tomu, že byly kontrole podrobeny i faktury vystavené
v lednu 2000, přestože z oznámení o zahájení kontroly plyne, že předmětem kontroly mělo
být dodržování zákona o cenách v roce 1999, tedy v období končícím 31. 12. 1999. Tím bylo
porušeno ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona o státní kontrole. Městský soud ve svém
rozsudku uvedl, že toto ustanovení neřeší otázku rozsahu provedené kontroly, právě proto
však podle stěžovatele vyplývá tento rozsah z oznámení o zahájení kontroly a kontrolu jdoucí
mimo rámec období vymezeného tímto oznámením je nutno považovat za nezákonnou.
Je úkolem SEI, aby oznámení o zahájení kontroly formulovala tak, aby umožnilo kontrolu
všech potřebných skutečností. Chybné vymezení tohoto rozsahu však nelze zhojit
k tíži účastníka způsobem, jak to činí městský soud ve svém rozsudku, kde umožňuje
žalovanému vycházet ze všech dokladů, které se k roku 1999 vztahovaly.
Dále stěžovatel namítá nesprávnost posouzení lhůty pro uložení pokuty. Podle
ustanovení §95 odst. 3 energetického zákona, které je speciálním ustanovením k §17 odst. 4
zákona o cenách, lze řízení o uložení pokuty zahájit nejpozději do dvou let ode dne, kdy
k porušení povinnosti došlo. Údajného porušení se stěžovatel dopustil nejpozději vydáním
faktur dne 15. 1. 2000, proto bylo možno správní řízení o uložení pokuty zahájit nejpozději
do 15. 1. 2002. Městský soud naopak přiřkl povahu speciálního zákona zákonu o cenách
a ustanovení §95 odst. 3 energetického zákona označil v daném případě za neaplikovatelné.
Stěžovatel proti tomuto názoru staví systematický výklad hlavy čtvrté energetického zákona
a vztahuje jeho §95 na ukládání všech pokut Státní energetickou inspekcí, tedy i pokut
za porušení zákona o cenách. Odkaz na zákon o působnosti orgánů České republiky v oblasti
cen je uveden pouze v §93 odst. 1 písm. c) energetického zákona a vztahuje se tudíž pouze
ke kontrolní činnosti SEI, a nikoli i k ukládání pokut. Podle §3 odst. 4 zákona
č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, platí, že SEI ukládá
za porušení cenových předpisů v oblasti cen energie pokuty podle zvláštního právního
předpisu, aniž by bylo uvedeno, o který předpis se jedná. Stěžovatel za něj považuje
energetický zákon, a nikoli zákon o cenách, a to bez ohledu na odkaz na §17 zákona
o cenách, neboť tento odkaz obsažený v poznámce pod čarou není součástí zákonného
ustanovení. S tímto názorem koresponduje i odborná literatura (konkrétně publikace Plecháč,
F.: Energetická legislativa v kostce, Done, Praha 2002, str. 164), která také aplikuje
na uložení pokuty podle §95 energetického zákona lhůtu dvou let ode dne, kdy k porušení
došlo, a to i v případě porušení zákona o cenách. Trvá proto na nezákonnosti zahájení řízení
o uložení pokuty dne 10. 9. 2002, tedy po uplynutí dvouleté zákonné lhůty.
Konečně stěžovatel vytýká městskému soudu, že se nezabýval otázkou zákonnosti
cenového výměru Ministerstva financí č. 01/1999, o který opřela SEI své rozhodnutí.
Stěžovatel trvá na tom, že žádné ustanovení obecně závazného právního předpisu nemůže být
zmatečné. Taková zmatečnost je dána např. v ustanovení bodu (3) tohoto výměru, podle nějž
má být cena tepelné energie vyjádřena v GJ, což je však nemožné, neboť GJ nejsou měnovou
jednotkou.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a dále žádá, aby byl
jeho kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že tvrzenou neporovnatelnost výchozích vstupů
pro výpočet maximálního povoleného nárůstu věcně usměrňované ceny tepelné energie pro
domácnosti řeší pouze bod (4) položky 4.40.30.11 cenového výměru Ministerstva financí
č. 01/1999, a to včetně stanovení podmínky, za níž k ní lze při výpočtech přihlédnout. Dále
upozornil na důkaz stanoviskem Energetického regulačního úřadu z 23. 10. 2002. K otázce
doplňování údajů pro výpočet maximálního povoleného nárůstu věcně usměrňované ceny
tepelné energie pro domácnosti za léta 1998 a 1999 odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 7 A 4/2001. K tvrzené neoprávněnosti kontroly dokladů vztahujících
se k roku 1999, ale vystavených až v roce 2000, upozornil na rozsudky Vrchního soudu
v Praze sp. zn. 5 A 95/99 a 6 A 116/99 a na fakt, že správnou cenu v důsledku utváření
kalkulačního vzorce podle cenového výměru je možno zjistit s konečnou platností teprve
po ukončení dodávek, kdy jsou známy skutečné tržby, skutečné množství dodávek a náklady
na palivo. Žalovaný nesouhlasí ani se stěžovatelovým požadavkem, aby byly věcně
usměrňované ceny za rok 1999 vypočítávány ve vztahu k jednotlivým lokalitám, neboť pojem
cenová lokalita se objevuje až v cenovém předpise vydaném v roce 2003, do té doby
byl rozhodný celkový průměr vztažený ke každému výrobci či distributorovi.
Svůj nesouhlas s tvrzenou nepříslušností SEI Ústí nad Labem dokládá žalovaný jednak
svými předchozími vyjádřeními a jednak Organizačním řádem SEI v té části, kde se tento
dokument vyjadřuje k pravomoci zástupce ústředního ředitele zastupovat ústředního ředitele
v době jeho nepřítomnosti v plném rozsahu jeho práv a povinností. Konečně žalovaný
připomíná, že jeho pravomoc k ukládání pokut za porušení cenových předpisů se neopírá
o §17 zákona o cenách, ale o §101 energetického zákona. Nesouhlasí proto
se stěžovatelovým tvrzením, že odkaz na zákon o působnosti orgánů České republiky
v oblasti cen je uveden pouze v §93 odst. 1 písm. c) energetického zákona. Účelem
poznámky pod čarou k §3 odst. 4 zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen
je pouze zlepšení přehlednosti předpisu a snazší orientace v právním řádu. K závaznosti
a zákonnosti cenových výměrů pak žalovaný závěrem odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 7 A 6/2002 a na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 24/99.
Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhuje posuzovanou kasační stížnost zamítnout.
Svou kasační stížnost stěžovatel doplnil podáním, kde zopakoval, že výklad cenových
výměrů odporuje Listině základních práv a svobod, a je proto nepřípustný. K tomuto závěru
stěžovatele vedou zejména obecně použitelné závěry obsažené v judikatuře Ústavního soudu
k regulaci nájemného z bytů. V nálezu publikovaném pod č. 528/2002 Sb. tak Ústavní soud
nevyloučil možnost užít v oblasti nájemného cenovou regulaci, vyjmenoval ovšem náklady,
které musejí být v ceně zohledněny, a uvedl, že zasahování státu do této oblasti musí
respektovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti
a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, musí tedy existovat vztah
proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíly. Požadavek této spravedlivé
rovnováhy Ústavní soud zdůraznil i v nálezu publikovaném pod č. 84/2003 Sb. a v nálezu
publ. pod č. 231/2000 Sb. vyslovil názor, že nemá-li cenová regulace přesáhnout meze
ústavnosti, nesmí snížit cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým
nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť tím by popřela účel a funkce
vlastnictví. Stěžovatel dále uvádí, že existuje-li určitá skupina zboží a služeb, u nichž je nutná
regulace cen, nesmí být záměrem zákonodárce, aby takto zákonem regulovaná cena
nedosahovala výše ceny obvyklé, tedy souhrnu nákladů na pořízení, zpracování a oběh zboží,
přiměřený zisk a příslušnou daň či jiné povinné dávky, leda by stát nahrazoval rozdíl mezi
těmito dvěma cenami. Takový postup by odporoval článku 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Interpretace regulace ceny tepla, kterou zastává žalovaný a městský soud, neadresně
zvýhodňuje skupinu občanů náhodně vybranou podle odběrného místa bez ohledu na jejich
sociální poměry. Přijetí tohoto výkladu by vedlo i k tomu, že by se stát regulací ceny tepla
snažil přenášet svou odpovědnost stanovenou mu článkem 30 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod na výrobce a dodavatele tepla formou omezení vlastnického práva a navíc
bez náhrady, což by porušilo princip proporcionality a zákaz svévole. Tento výklad, který nutí
dodavatele tepla dodávat tepelnou energii za cenu znemožňující návratnost investovaných
finančních prostředků, tak porušuje jak článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod,
tak i její článek 4 odst. 4.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního spisu především zjistil,
že dne 28. 2. 2002 zaslala SEI Ústí nad Labem jako kontrolní orgán stěžovateli oznámení
o zahájení kontroly dodržování zákona o cenách v roce 1999. K provedení této kontroly byla
ředitelem SEI Ústí nad Labem pověřena trojice inspektorů v pověření vyjmenovaných.
Z této kontroly byl pořízen protokol č. 042300602. Z něj vyplynulo, že kontrola byla
zahájena na základě žádosti Ministerstva financí, neboť stěžovatel trvale odmítal zahájení
cenové kontroly jiným orgánem než Státní energetickou inspekcí. Stěžovatel dodával po celý
rok 1999 tepelnou energii pro domácnosti v lokalitě O.V.od dubna do konce roku 1999 také
v lokalitě R. V obou případech uplatnil dvousložkovou cenu tepelné energie. SEI Ústí nad
Labem vyšla z výměru Ministerstva financí č. 01/1999, podle nějž věcně usměrňovaná cena
tepelné energie zahrnuje pro všechny odběratele ekonomické náklady, přiměřený zisk a
příslušnou daň; pro tepelnou energii dodávanou do domácností dále platí ustanovení bodu (3)
tohoto výměru, podle nějž cena tepelné energie pro domácnosti za rok 1999 nesmí být vyšší
než průměrná cena za rok 1998 zvýšená o povolené maximální procento, pokud dodavatel
neuplatní postup podle bodu (4) nebo poslední věty bodu (9) tohoto výměru. Ani jednu
z těchto výjimek však nemohl stěžovatel uplatnit, neboť nepodal písemnou žádost o prověření
správnosti kalkulace věcně usměrňované ceny podle bodu (4) a nebyl ani dodavatelem
v místech, kde nebyla cena tepelné energie v roce 1998 kalkulována. Na tom nic nemění ani
určité změny v používaných zdrojích tepla, které jsou však v protokolu označeny pouze jako
změny způsobu distribuce zároveň se změnou provozovatele systému. Kontrolní orgán si
podle tohoto protokolu vyžádal informace od předchozích výrobců a distributorů tepelné
energie v obou lokalitách, ověřil je u odběratelů a upravil o nebytové prostory a takto získané
údaje dosadil do vzorce pro určení průměrné věcně usměrňované ceny tepelné energie za rok
1998 podle výměru Ministerstva financí. Podle tohoto vzorce je tato průměrná cena součtem
dvou položek: jednak podílu rozdílu tržeb za dodávky tepelné energie pro domácnosti a
nákladů za rok 1998 a objemu dodávek tepelné energie za rok 1999; a jednak podílu nákladů
za rok 1998 a skutečného objemu dodávek tepelné energie pro domácnosti od distributora za
rok 1998. Z tohoto vzorce určil kontrolní orgán, že průměrná věcně usměrňovaná cena tepelné
energie za rok 1998 v těchto dvou lokalitách byla 305,75 Kč/GJ bez DPH. Maximální zvýšení
povolené pro rok 1999 výměrem Ministerstva financí bylo 3,9%, což vedlo v daných
lokalitách pro rok 1999 k maximální ceně 317,67 Kč/GJ bez DPH. Skutečná průměrná cena
tepelné energie pro domácnosti určená podílem skutečných tržeb stěžovatele a prodaných GJ
tepelné energie za rok 1999 byla ovšem 389,39 Kč/GJ bez DPH. Stěžovatel tedy
nerespektoval podle kontrolních zjištění podmínky věcné regulace cen tepelné energie
stanovené v předmětném výměru, čímž porušil cenové předpisy ve smyslu §15 odst. 1
písm. c) zákona o cenách. Rozdíl mezi souhrnem cen skutečně zaplacených odběrateli tepelné
energie a souhrnem cen, které měl stěžovatel maximálně naúčtovat podle předmětného
výměru, určil kontrolní orgán na 7 315 512 Kč bez DPH, tedy 7 681 288 Kč včetně DPH.
Proti tomuto protokolu podal stěžovatel námitky, zčásti obsahově obdobné námitkám
uplatněným později v kasační stížnosti a doplněné o tvrzení, že nedodával teplo
domácnostem, ale vlastníkům a správcům domů, kteří byli jeho výhradními odběrateli.
Dále také vytkl SEI Ústí nad Labem, že svým postupem v podstatě absolutně zamítá
uplatňování dvousložkové ceny a direktivně nařizuje používání ceny jednosložkové.
O těchto námitkách rozhodl kontrolní pracovník SEI Ústí nad Labem svým
rozhodnutím ze dne 8. 8. 2002, zn. 042300602/1213/42.103/Či, jímž jednotlivým námitkám
nevyhověl. Proti tomuto rozhodnutí kontrolního pracovníka podal stěžovatel odvolání,
jež SEI Ústí nad Labem zamítla svým rozhodnutím ze dne 29. 8. 2002,
č. j. 042300602/1479/02/42.100/Do.
V reakci na takto provedená kontrolní zjištění zahájila SEI Ústí nad Labem svým
oznámením ze dne 10. 9. 2002 správní řízení o uložení pokuty. Na to zareagoval stěžovatel
vyjádřením, kde zejména namítal, že SEI Ústí nad Labem není v jeho věci místně příslušná.
SEI Ústí nad Labem přesto vydala své výše označené rozhodnutí ze dne 30. 9. 2002,
kterým stěžovateli uložila pokutu ve výši 7 681 288 Kč, tedy ve výši vypočítaného
neoprávněně získaného majetkového prospěchu. V tomto rozhodnutí nejprve rekapitulovala
kontrolní zjištění a poté se vypořádala se stěžovatelovým vyjádřením. Upozornila stěžovatele,
že zvláštním předpisem ve smyslu §101 odst. 4 energetického zákona je §17 odst. 4 zákona o
cenách a podle něj je možno pokutu uložit do tří let ode dne, kdy došlo k porušení cenových
předpisů. Dále uvedla, že kontrolní pracovníci předali při zahájení kontroly statutárním
zástupcům stěžovatele oznámení o zahájení kontroly a předložili pověření ke kontrole.
K předkládání jiných dokumentů nebyli podle zákona ani interních předpisů SEI povinni.
Faktem však zůstává, že provedení cenové kontroly u stěžovatele bylo SEI Ústí nad Labem
uloženo interním sdělením zástupce ústředního ředitele SEI, jež je ve spise založeno. V rámci
této kontroly byli kontrolní pracovníci oprávněni požadovat i faktury za dodávky tepelné
energie za rok 1999 vystavené v roce 2000. K dalším námitkám stěžovatele SEI Ústí
nad Labem uvedla, že její kontrolní pracovníci postupovali v souladu s ustanoveními platného
výměru Ministerstva financí č. 01/1999, a stěžovatelovy výtky jsou i v tomto bodě mylné.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání opřené o výtku místní
nepříslušnosti SEI Ústí nad Labem; výtku nezákonnosti kontroly faktur vydaných
v lednu 2000; uplynutí zákonné lhůty pro zahájení řízení o uložení pokuty; neaplikovatelnosti
§17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách; nezákonnosti výměru Ministerstva financí pro rozpor
se zákonem; nezákonnosti vzorce pro výpočet průměrné věcně usměrňované ceny tepelné
energie za rok 1998 a jeho špatného použití v napadeném rozhodnutí; námitku, že nebyla
vzata v potaz významná investice stěžovatele v obou lokalitách; a některé další. Toto odvolání
dále doplnil o námitky opřené o interpretaci výměru Ministerstva financí č. 01/1999
Energetickým regulačním úřadem, zejména o námitku, že v rozhodnutí chybí údaj
pro výpočet cenové eskalace pro rok 1999 a tento výpočet je nepoužitelný, přičemž nevhodné
je již samo průměrování cen tepla a cenové eskalace pro více lokalit.
Toto odvolání žalovaný zamítl výše označeným rozhodnutím ze dne 20. 11. 2002,
kde se nad rámec prvostupňového rozhodnutí zejména vypořádal s výtkami proti použití
vzorce pro výpočet průměrné věcně usměrňované ceny tepla za rok 1998 a uvedl, že tento
vzorec neslouží pro výpočet skutečné průměrné ceny, ale pro výpočet průměrné věcně
usměrňované ceny za rok 1998 sloužící jako základna pro výpočet povoleného meziročního
nárůstu pro rok 1999 podle bodu (3) výměru Ministerstva financí č. 01/1999
a je zde zohledněn (nejprve plánovaný a poté skutečný) objem dodávek tepelné energie za rok
1999 ve vztahu ke skutečnému objemu dodávek za rok 1998. Žalovaný také odmítl výtku,
že by „míchal“ ceny energie v různých lokalitách, pouze respektoval znění předmětného
výměru Ministerstva financí, který vyžaduje, aby bylo věcné usměrňování ceny tepelné
energie pro domácnosti prováděno pro veškeré dodávky tepelné energie pro domácnosti
od určitého výrobce nebo distributora. V daném případě by ostatně došlo k překročení
povoleného meziročního nárůstu ceny tepelné energie pro domácnosti v roce 1999 i v každé
z obou lokalit zvlášť. Žalovaný sám vytkl stěžovateli, že není jasné, proč stěžovatel sjednal
a následně v kalkulaci ceny tepelné energie v R.na rok 1999 použil objem dodávek ve výši
141 650 GJ/rok, když v roce 1998 bylo v této lokalitě prodáno jen 107 901 GJ, obdobně jako
o rok dříve. I z výše uskutečněného odběru za období leden-březen 1999 mohl stěžovatel
odvodit, že předpokládaná dodávka ve výši 141 650 GJ je značně nadhodnocena. Přitom bylo
zjevné, že pokud stěžovatel neprodá předpokládaný objem tepelné energie, může dojít
k nedodržení meziročního nárůstu ceny tepelné energie pro domácnosti. Stěžovatel si měl také
zjistit, jaká část z celkové dodávky tepelné energie je určena pro domácnosti a jaká pro
nebytové prostory, což by pro něj nebylo nijak obtížné, zejména když soustavu v R.
provozoval, na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a ním, pan V.L. tedy
předchozí dodavatel tepla pro tuto oblast. Žalovaný se ztotožnil pouze s výtkou odkazování na
neexistující §101 odst. 4 energetického zákona, toto pochybení bylo ovšem zhojeno opravou
písemného vyhotovení rozhodnutí o uložení pokuty. Naopak stěžovatele upozornil, že se svou
žádostí o interpretaci předmětného cenového výměru se měl obrátit na Ministerstvo financí,
tedy na orgán odpovědný v daném roce za regulaci cen v energetice, nikoli na Energetický
regulační úřad, na nějž tato působnost přešla až od 1. 1. 2001. Upozornil dále stěžovatele, že
tento výměr nezná termín „cenová eskalace“ používaný stěžovatelem. Zhodnotil také význam
stěžovatelem provedených technologických změn a význam samotné změny dodavatele tepla
pro předmětné lokality a uvedl, že tyto skutečnosti nemohou být důvodem pro to, aby nový
dodavatel nebyl povinen respektovat povolený meziroční nárůst ceny tepelné energie pro
domácnosti.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel neúspěšně také podnět
k přezkoumání podle §65 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, kterému nevyhovělo
Ministerstvo průmyslu a obchodu jako orgán nadřízený SEI svým rozhodnutím ze dne
11. 2. 2003, č. j. 5384/03/6100/6000.
Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2002 podal stěžovatel žalobu k Městskému
soudu v Praze. V ní protestoval proti tomu, že byly kontrole podrobeny i faktury vystavené
v lednu 2000; proti nepublikování Organizačního řádu SEI, o niž územní inspektoráty opírají
svou místní působnost; proti nerespektování toho, že místně příslušným byl územní
inspektorát Praha; protestoval proti některým skutkovým zjištěním žalovaného, zejména
v otázce vymezení odběratelů a důsledků technologických změn v dodávání tepla; a brojil
i proti způsobu výpočtu věcně regulované ceny, a to způsobem obdobným odvolání. Dále
se v žalobě znovu objevila i námitka uplynutí lhůty k zahájení správního řízení o uložení
pokuty; námitka neaplikovatelnosti §17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách; námitka
nezákonnosti výměru Ministerstva financí č. 01/1999 a v něm obsaženého vzorce pro výpočet
průměrné věcně usměrňované ceny tepelné energie za rok 1998. Zopakoval zde také zásadní
body obsažené ve stanovisku Energetického regulačního úřadu, který stěžovatel považoval
za věcně příslušný bez ohledu na to, o jaké období se má konkrétně jednat. Stěžovatel také
rozsáhle polemizoval s argumenty, které proti těmto jeho námitkám uvedl žalovaný ve svém
rozhodnutí o jeho odvolání.
Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na ustanovení §92 odst. 1 věta třetí
energetického zákona, kde je uvedeno, že sídla a územní působnost územních inspektorátů
SEI stanoví její ústřední ředitel formou interního předpisu, který není pramenem práva
a obecně závazným právním předpisem. V otázce lhůty pro uložení pokuty odkázal žalovaný
na ustanovení §17 odst. 4 zákona o cenách. Zopakoval i svůj výklad k používání vzorce
pro výpočet průměrné věcně usměrňované ceny za rok 1998. Konečně ocitoval i stanovisko
Energetického regulačního úřadu, který sám uvedl, že jeho stanoviska nejsou pro SEI
závazná, leda by se jednalo o rozhodnutí o výjimce, neboť SEI se má obecně řídit pouze
platnými cenovými a technickými předpisy.
Stěžovatelovu žalobu zamítl městský soud svým výše označeným rozsudkem.
Zde odmítl námitku místní nepříslušnosti SEI Ústí nad Labem, neboť pro správnost pověření
k provedení kontroly jsou rozhodující ustanovení zákona o státní kontrole a zákona
o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, nikoli ustanovení organizačního řádu SEI.
Bylo tedy dostatečné, když kontrolní pracovníci předložili stěžovateli při zahájení kontroly
v souladu s §9 zákona o státní kontrole pověření, které jim udělil ředitel SEI Ústí nad Labem,
který byl kontrolou pověřen na základě rozhodnutí zástupce ústředního ředitele SEI ze dne
12. 2. 2002. K věcné příslušnosti SEI odkázal městský soud na §93 odst. 2 energetického
zákona a na §3 odst. 4 zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. K námitce
nemožnosti kontrolovat doklady vystavené v lednu 2000 městský soud uvedl, že k tomu,
aby bylo možno zjistit, zda stěžovatel dodržoval zákon o cenách v roce 1999, bylo nutno
vycházet ze všech dokladů vztahujících se k roku 1999 bez ohledu na to, kdy byly vystaveny.
Městský soud odmítl i námitku pozdního zahájení řízení o uložení pokuty, když odkázal na
§93 odst. 1 a 2 energetického zákona, podle nichž SEI kontroluje mimo jiné dodržování
zákona o cenách v rozsahu podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen.
Podle jeho §3 odst. 4 pak SEI ukládá pokuty za porušení předpisů v oblasti cen podle
zvláštního předpisu. Tím je podle městského soudu zákon o cenách, který je tak zvláštním
předpisem s aplikační předností. Uložení pokuty podle §17 odst. 1 písm. a) zákona o cenách
je tedy v souladu se zákonem. Dále městský soud vyhodnotil stěžovatelovy námitky proti
výkladu výměru Ministerstva financí č. 01/1999 a zejména připomněl, že stěžovatelem
vynaložené náklady se mohly promítnout pouze do procentuálního navýšení ceny, je přitom
na výrobci či distributorovi, aby byl maximálně stanovený nárůst ceny respektován.
Jako nedůvodnou odmítl i námitku, že byly při kontrole posuzovány údaje za kratší období
než období dvanácti měsíců. Údaj q99 městský soud označil za objem dodávek tepelné
energie, který byl v roce 1999 realizován a uskutečněn. K bodu (3) cenového výměru městský
soud uvedl, že se toto ustanovení jednoznačně vztahuje na dodávky od výrobců a distributorů
tepelné energie vlastníkům rodinných domků a vlastníkům domovních objektů. Co se týče
tvrzeného nerespektování stanoviska Energetického regulačního úřadu, připomněl městský
soud, že jde pouze o dopis, a nikoli obecně závazné stanovisko, tím méně pak o rozhodnutí
podle §17 odst. 6 písm. e) energetického zákona. Nebylo-li pak vydáno rozhodnutí
podle tohoto ustanovení, nemohlo být toto rozhodnutí, a tím ani předmětné ustanovení,
porušeno. O regulaci cen tepelné energie pro domácnost pro rok 1999 Energetický regulační
úřad nerozhodoval, tuto regulaci provedlo svým cenovým výměrem Ministerstvo financí,
nicméně i Energetický regulační úřad se ve svých cenových rozhodnutích, jež vydal po svém
zřízení, řídil stejnými zásadami jako předtím Ministerstvo financí.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel nyní posuzovanou kasační stížnost,
jíž Nejvyšší správní soud přiznal svým usnesením ze dne 4. 5. 2005, č. j. 2 As 14/2005 - 98,
odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti převážně opakuje či nově formuluje námitky,
které použil již v žalobě, přičemž tyto námitky neobohacuje o argumenty, jež by vyvracely
názory městského soudu obsažené v jeho rozsudku.
To se týká již prvé námitky, tedy tvrzení, že kvalitativní změna zboží odůvodňovala
v daném případě sjednání jiné ceny dohodou stran. Bod (9) cenového výměru ovšem
jednoznačně uvádí jako podmínku fakt, že cena tepelné energie pro domácnosti nebyla v roce
1998 vůbec kalkulována. Tak tomu však v posuzovaném případě nebylo a hypotéza normy
obsažené v bodě (9) tedy nenastává. Ostatně ještě v žalobě stěžovatel uváděl, že cena
kalkulovaná pro rok 1998 vycházela ze zcela odlišných parametrů, čímž ovšem zároveň
potvrdil svou znalost toho, že tato cena pro rok 1998 kalkulována byla, na čemž nic nemění
fakt, že byla kalkulována jinými subjekty. Smyslem předmětného ustanovení bodu (9)
cenového výměru totiž je upozornit adresáta normy, zde tedy výrobce či distributora tepla,
že sám fakt změny vlastníka nebo provozovatele zdroje, tepelných rozvodů a zařízení
nedostačuje k tomu, aby byla nově nastavena cenová hladina věcně regulované ceny tepla pro
domácnosti, což je dáno snahou normotvůrce, tedy v dané době Ministerstva financí,
zabezpečit v jednotlivých lokalitách relativní cenovou stabilitu a jistotu domácností, jež jsou
zde chráněným subjektem, v tom, že změna dodavatele tepla, která není dána jejich volbou,
ale typicky převodem příslušných zařízení pro výrobu a distribuci tepla, nepovede
k zásadnímu zvýšení ceny tepla. Pokud se tak za námitkou stěžovatele směřující do aplikace
bodu (9) předmětného cenového výměru skrývá snaha odůvodnit zvýšení ceny tepla
přesahující stanovenou procentní míru změnou provozovatele, je třeba upozornit, že poselství
tohoto ustanovení je právě opačné. Pokud pak stěžovatel argumentuje vysokými náklady
na technologické změny a zásadností těchto změn, je třeba přisvědčit městskému soudu v tom,
že je otázkou ekonomické úvahy stěžovatele, aby tyto investice rozložil tak, aby celkový
nárůst ceny tepla pro domácnosti nepřekročil stanovenou procentní míru. Nebylo-li to ve
stěžovatelově případě ekonomicky možné, což Nejvyššímu správnímu soudu nepřísluší
posuzovat, není v daném případě důvodem způsob provedené kontroly, ale samotný fakt
cenové regulace u tepelné energie. Její zpochybnění však není retrospektivním úkolem
zdejšího soudu, nýbrž prospektivním úkolem legislativy, na čemž nic nemění
ani stěžovatelova argumentace novou judikaturou Ústavního soudu k otázce regulovaného
nájemného. Nepříslušnost soudní moci k takovému posuzování ostatně zdejší soud vyjádřil
i ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 6 A 5/2000 (publ. pod č. 627/2005 Sb. NSS),
kde uvedl: „Způsob určení průměrné věcně usměrňované ceny tepelné energie
pro domácnosti včetně vzorce stanoveného cenovým výměrem je součástí cenové regulace
a soudu nepřísluší hodnotit vhodnost stanovených kritérií.“
Pokud se týká nezohlednění stanoviska Energetického regulačního úřadu, zde lze plně
odkázat na stranu 13 rozsudku městského soudu a není úkolem zdejšího soudu,
aby ji opakoval. Nad rámec jeho argumentace tak zdejší soud pouze uvádí, že neexistuje
způsob, jak by mohl nezávazný dopis či stanovisko tohoto úřadu zasáhnout do právní úvahy
správního orgánu, který byl příslušný k rozhodování v dané věci, tedy SEI Ústí nad Labem,
respektive žalovaného. Stejně tak toto stanovisko, které se nachází mimo normativní svět
vymezený pro daný problém opakovaně uváděnými zákonnými a podzákonnými předpisy,
nemohou zohlednit ani soudy, když Energetickému regulačnímu úřadu v dané věci
pro rozhodné období nesvědčí ani postavení nadřízeného orgánu, ani autoritativního
vykladače právních předpisů, ani autora sekundární normotvorby, zde ve smyslu
§17 odst. 6 písm. e) energetického zákona.
Co se týče aplikace vzorce pro určení průměrné věcně usměrňované ceny tepelné
energie za rok 1998 a dosazování hodnot do koeficientu q99, zde Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že není jeho úkolem provádět přepočítávání tohoto vzorce, ale nanejvýš usadit
argumentaci městského soudu do širších souvislostí. Spor o to, zda koeficient q99 odkazuje na
množství tepla plánované, či skutečně odebrané, je třeba zodpovědět ve prospěch druhého
názoru, a to i ve světle judikatury Nejvyššího správního soudu, jež zde následuje judikaturu
Vrchního soudu v Praze. Tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2004,
sp. zn. 7 A 4/2001 (publ. pod č. 190/2004 Sb. NSS), soud uvedl při určování data rozhodného
pro počátek běhu lhůty pro uložení pokuty, že tato lhůta běží až od konečného vyúčtování
odběratelům tepla za rozhodné období „také proto, že správnou cenu v důsledku utváření
kalkulačního vzorce podle cenového výměru je možno zjistit s konečnou platností teprve
po ukončení dodávek, kdy jsou známy skutečné tržby, skutečné náklady na palivo a skutečné
množství dodávek (k tomu srovnej např. rozsudky Vrchního soudu v Praze zn. 5 A 95/99
a zn. 6 A 116/99).“ Právě toto skutečné množství dodávek má být také dosazováno
do předmětného vzorce, zde v podobě koeficientu q99. Pokud v daném případě došlo
ke značnému rozporu mezi plánovaným množstvím, jež do vzorce dosadil stěžovatel,
a množstvím skutečným, dosazeným následně kontrolním orgánem; není to chyba vzorce
samotného, ani postupu správních orgánů, ale chyba zjevného nadhodnocení předpokládaného
množství dodávek tepelné energie stěžovatelem, jak bylo uvedeno výše v rekapitulaci
správního spisu. Tímto nadhodnocením plánovaných a smluvně zakotvených dodávek tepla
oproti předchozímu roku, které stěžovatel nijak nezdůvodnil a které bylo ve zjevném rozporu
s jeho znalostí o dodávkách tepla v daných lokalitách v předchozích letech, se stěžovatel
vystavil riziku, že se ve svém výpočtu věcně regulované ceny významně odchýlí od výsledku,
k němuž povede pozdější výpočet již se znalostí skutečně odebraného množství tepla. Stav,
proti němuž nyní stěžovatel brojí, není ničím jiným, než právě uskutečněním tohoto rizika.
V námitce, že měly být posuzovány obě lokality, kde byl stěžovatel výrobcem
a distributorem tepla, samostatně, je třeba se ztotožnit s názorem žalovaného a respektovat,
že vypočítávání věcně usměrňovaných cen vztáhl normotvůrce pro posuzované období
k jednotlivým dodavatelským subjektům, a nikoli k jednotlivým lokalitám, jak vyplývá
zejména ze znění článku (1) výměru Ministerstva financí č. 01/1999, hovořícího o „věcně
usměrňované ceně tepelné energie od výrobce a distributora pro všechny odběratele“.
S žalovaným lze přitom souhlasit v tom, že pojem „cenová lokalita“ se objevuje v českém
právním řádu až v roce 2003, a to konkrétně například v cenovém rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu č. 5/2003, k cenám tepelné energie pro rok 2003.
Námitka místní nepříslušnosti SEI Ústí nad Labem by mohla být účinná pouze tehdy,
kdyby byla místní příslušnost jednotlivých organizačních částí SEI stanovena zákonem,
neboť stěžovatel má jako účastník řízení právo, aby vůči němu postupoval ten orgán,
jenž je k tomu podle zákona věcně a místně příslušný. Takové pravidlo například vůči
orgánům finanční správy vyplývá z §4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Ve vztahu ke kontrole v oblasti věcně regulovaných cen tepelné energie je však zákonem
vymezena pouze příslušnost věcná a pouze na její respektování má tak stěžovatel nárok.
Toto vymezení nacházíme v §3 odst. 3 a 4 zákona o působnosti orgánů České republiky
v oblasti cen: „(3) Státní energetická inspekce provádí kontrolu dodržování cenových
předpisů v energetice. (4) Státní energetická inspekce ukládá za porušení cenových předpisů
v oblasti cen energie pokuty podle zvláštního právního předpisu.“ Příslušnost místní
se v rozhodné době řídila ve smyslu ustanovení §92 odst. 1 věta třetí energetického zákona
v jeho znění účinném do 29. 12. 2004, tedy do účinnosti zákona č. 670/2004 Sb.,
již jen interními předpisy a pokyny ústředního ředitele SEI, které jistě nemohou odrážet
ústavně zakázanou libovůli žalovaného státního orgánu, v posuzovaném případě je však
na základě opakovaně rekapitulovaných zjištění zjevné, že určení SEI Ústí nad Labem
jako místně příslušného orgánu bylo jednak racionální vzhledem k jedné z lokalit, o něž šlo,
a jednak souladné s vnitřní vůlí a interními předpisy žalovaného, jak tento opakovaně
potvrzuje ve svých vyjádřeních.
Tvrzení, že nebylo možno při kontrole dodržování cenových předpisů stěžovatelem
za rok 1999 vycházet z dokladů vydaných na počátku roku 2000 a vztahujících se k roku
předchozímu, je nejen nesprávné, ale zjevně účelové. Je totiž jasné, že pokud stěžovatel jako
dodavatel tepelné energie fakturuje až následně skutečně odebrané množství tepla, musí
fakturovat cenu tepla za konec roku 1999 až po jeho skončení, takže je zcela pochopitelné
a legitimní, že správní orgán kontrolující jeho jednání v roce 1999 musí vycházet i z těchto
dokladů, jinak by naopak jeho zjištění byla neúplná. Nelze přitom tvrdit, že by na tento
časový přesah musel kontrolující orgán zareagovat již při zahájení kontroly tím, že šířeji
vymezí časový úsek, k němuž se bude kontrola vztahovat. Takový postup nejen není nutný
z důvodů výše uvedených, ale není ani možný, protože kontrolující orgán nemůže před
zahájením kontroly vědět, kdy mohl kontrolovaný subjekt vydat nejpozdější doklady
vztahující se k období, jež hodlá tento orgán kontrolovat.
Co se týče tvrzené neaplikovatelnosti tříleté, nýbrž dvouleté lhůty k zahájení řízení
se stěžovatelem, respektive k uložení pokuty, nedává mu zapravdu ani dosavadní judikatura,
ani systematický výklad jednotlivých právních předpisů, jež tuto otázku řeší. Tomu,
že se na tento případ vztahuje tříletá lhůta k uložení pokuty podle §17 odst. 4 zákona
o cenách, nasvědčuje např. právní věta opakovaně uváděného a skutkově obdobného případu
řešeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 4/2001, kde tento soud také
uvedl: „Objektivní lhůta k uložení pokuty za porušení cenových předpisů překročením věcně
usměrňované ceny tepelné energie pro domácnosti podle §17 odst. 4 zákona č. 526/1990 Sb.,
o cenách, počíná běžet až od data konečného vyúčtování dodávek odběratelům za rozhodné
období.“
Dále je třeba se přiklonit ke zmiňovanému systematickému výkladu. Zde je třeba vyjít
nejprve z §93 odst. 1 energetického zákona, který v rozhodné době říkal: „(1) Státní
energetická inspekce kontroluje dodržování
a) tohoto zákona,
b) zákona o hospodaření energií,
c) zákona o cenách v rozsahu podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti
cen.“ Stěžovatel volá po tom, že se na něj měla vztahovat dvouletá objektivní lhůta k zahájení
řízení o uložení pokuty obsažená v §95 energetického zákona, který je nadepsán
„Ukládání pokut“. Ze systematického usazení tohoto ustanovení je však zjevné,
že zákonodárce v §93 odst. 1 nejprve vyčlenil - jako zvláštní věcné působnosti SEI řídící
se zvláštními předpisy – kontrolu dodržování zákona o hospodaření energií a dodržování
zákona o cenách v rozsahu podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen,
a další v něm obsažená pravidla se proto vztahují jen na ty situace, kdy SEI kontroluje
dodržování „tohoto zákona“, tedy energetického zákona. Toto omezení věcné působnosti tak
dopadá i na následující ustanovení §95 energetického zákona. Zákon o cenách a zákon
o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen jsou tak v této otázce speciálními zákony
na základě odkazu obsaženého v §93 odst. 1 písm. c) energetického zákona, přičemž
když druze jmenovaný odkazuje ve svém §3 odst. 4 na zvláštní právní předpis upravující
porušování cenových předpisů, není důvod se domnívat, že by se mohlo jednat o jiný zákon,
než zákon o cenách, jehož specialita je tak v této oblasti opět potvrzena, a to včetně
ustanovení §17 odst. 4, podle nějž platí: „Pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne,
kdy se o porušení cenových předpisů cenové kontrolní orgány dozvěděly, nejpozději však
do tří let ode dne, kdy k porušení cenových předpisů došlo.“.
Co se týče námitky nezákonnosti samotného výměru Ministerstva financí č. 01/1999,
přisvědčuje Nejvyšší správní soud tvrzení, že je chybou, že je v jeho bodu (3) v písmeni b)
použito spojení „průměrná věcně usměrňovaná cena tepelné energie pro domácnosti
vyjádřená v GJ měřených na vstupu do vytápěného objektu.“ Toto spojení je nesmyslné,
neboť cenu skutečně nelze vyjadřovat v GJ, které jsou jednotkou energie nebo práce, nikoliv
ceny. Na stranu druhou je však třeba připomenout, že na třech dalších místech stejného
odstavce je cena tepla uváděna správně a logicky v Kč/GJ, takže za situace, kdy je adresátovi
předpisu zjevné, že vyjadřování ceny v GJ je nonsensem, neboť tato cena je vyjadřována
v Kč/GJ, musí mu být také zjevné, že se v onom jednom místě jedná o překlep. Ten je sice
chybou normotvůrce, tedy Ministerstva financí, nevede však k nejasnosti tohoto
podzákonného předpisu jako celku, jak o něm mluví např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/2004 (publ. pod č. 474/2005 Sb. NSS). Ostatně
i kdyby toto pochybení vyvolávalo v adresátovi normy pocit nejasnosti, právě tento rozsudek
hovoří pouze o tom, že následky této nejasnosti nelze přičítat adresátovi normy, nikoli však
o tom, že by jakákoliv nejasnost právního předpisu vedla k jeho nezákonnosti a úplné
neaplikovatelnosti. Takové chápání by v nyní posuzovaném případě bylo zjevně nepřiměřené
intenzitě vady tohoto předpisu.
Stěžovatel tím, že převzal hmotné nástroje k výrobě a distribuci tepla v lokalitách R. a
O. V., nepřevzal pouze tyto hmotné statky, ale také závazky respektovat cenovou hladinu
nastavenou jeho předchůdci, tedy předchozími výrobci a distributory tepla v těchto oblastech,
jak ho k tomu zavazovalo normativní prostředí, v němž se pro toto převzetí rozhodl. Nebylo
proto namístě, aby posléze brojil proti následkům této povinnosti, když příslušné kontrolní
orgány – a to způsobem, v němž ani podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze shledat
nezákonnost – zjistily její porušení. Cenová regulace v oblasti výroby a distribuce tepla je
motivována tím, že stanoví přesný procentuální limit, o nějž je jednotlivým výrobcům
umožněno cenu zvyšovat; zejména snahou o stabilitu, jak již bylo podotknuto výše. Tato
stabilita svědčí odběratelům tepla, tedy domácnostem, které nemohou být vydány všanc
nestabilitě plynoucí z podnikatelských záměrů dodavatele, byť by se jednalo o záměry
pochopitelné a přinášející dlouhodobý prospěch všem zúčastněným, jako jsou rozsáhlé
jednorázové investice do systému. Určení, jaká míra stability je v této oblasti vhodná, přitom
není úlohou správních orgánů, tedy například žalovaného, ani soudů, včetně soudu zdejšího,
ale úlohou normotvůrce a výron jeho normotvorby musejí respektovat jak výrobci a
distributoři tepla, tak správní orgány, tak i soudy, leda by vedla aplikace daného předpisu
k protiústavnosti, například k nepřípustnému zásahu do práva na svobodné užívání vlastnictví,
což v daném případě nebylo shledáno.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a Státní energetické inspekci, ústřednímu inspektorátu
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu