ECLI:CZ:NSS:2017:2.AS.293.2016:56
sp. zn. 2 As 293/2016 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. S., zastoupený
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2,
České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2016,
č. j. KUJCK 33250/2016/ODSH, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2016, č. j. 54 A 2/2016 – 31,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 9. 2016,
č. j. 54 A 2/2016 – 31, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 2. 12. 2015, č. j. Spr. přest. 7757/15/Bo, shledán vinným ze spáchání
přestupku z nedbalosti podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu),
v rozhodném znění. Tohoto přestupku se měl dopustit tím, že dne 4. 10. 2015 řídil po silnici
I. třídy č. 03 ve směru jízdy od obce České Budějovice na obec Tábor motorové vozidlo značky
Kia Sorento, přičemž mu byla naměřena a zadokumentována silničním radarovým rychloměrem
rychlost 149 km/h (po odečtení odchylky byla výsledná rychlost 144 km/h), a to v úseku,
kde byla povolena rychlost 90 km/h. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal
žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) zamítl.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí poté Krajský soud v Českých Budějovicích
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) také zamítl.
Krajský soud shledal, že místo spáchání přestupku bylo ve výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně specifikováno dostatečně srozumitelně. Nepřisvědčil námitce, že výrok
rozhodnutí nemá oporu v podkladech, neboť po ověření údajů prostřednictvím internetového
portálu www.mapy.cz dospěl k závěru, že podoba fotografie uvedená v záznamu přestupku
nevzbuzuje důvodné pochybnosti o místě měření, které s určitostí není odlišné od místa
uvedeného ve výrocích rozhodnutí obou správních orgánů. Na základě GPS souřadnic
uvedených v úředním záznamu prostřednictvím téhož internetového portálu ověřil, že nelze
prokázat, že by měření rychlosti proběhlo v zatáčce, jak tvrdil žalobce. Naopak pokládal
za zřejmé, že měření proběhlo v přímém úseku silnice, a tudíž bylo v souladu s návodem
k obsluze rychloměru. Nadto se ztotožnil s žalovaným v tom, že definice zatáčky v návodech
k obsluze je pouze informativní. Pokud byla rychlost vozidla rychloměrem zaznamenána,
pak muselo být měření v souladu s návodem. Podotkl také, že měřicí zařízení se vždy musí
nacházet mimo jízdní pruh a měření je nutné provádět z pozice šikmo směrem k vlastní dráze
měřeného vozidla. Úvahy žalobce o postupu rozporném s návodem k obsluze označil
za spekulativní. Nesouhlasil ani s tím, že vágní specifikací místa spáchání přestupku ve výroku
správního rozhodnutí bylo zasaženo do žalobcova práva na obhajobu. Námitku nezákonnosti
důkazu získaného v rozporu s právními předpisy také neshledal důvodnou, neboť rychloměr
splňoval všechny zákonné požadavky a byl řádně ověřen. Výměna pneumatik vozidla nemá
dle krajského soudu za následek nutnost nechat rychloměr ověřit/kalibrovat. Nad rámec nutného
odůvodnění krajský soud dodal, že žalobce bezprostředně poté, co byl zastaven policejní hlídkou,
prohlásil: „Chvátal jsem do práce“ a vědom si svých práv podepsal oznámení přestupku.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Předně namítá, že ve výroku správního rozhodnutí nebylo dostatečně určitě vymezeno
místo protiprávního jednání. Názor krajského soudu, že se z výroku jednoznačně podává,
za který přestupek byl postižen, aniž by byl zaměnitelný s jiným, nepokládá stěžovatel za správný.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 80/2014 se dovolává
zásady legitimního očekávání a konstatuje, že pokud uvedení silnice a název obce dle judikatury
nepostačuje, tím spíš nemůže stačit uvedení silnice a katastrální území. Krajskému soudu
dále vytýká, že ověření skutečností dle portálu www.mapy.cz měl provést při jednání,
neboť šlo o dokazování. Námitku neshody místa na fotografii z rychloměru založené ve spisu
s místem měření dle souřadnic GPS uvedených ve spisu krajský soud odmítl s tím, že místo
měření se shoduje s místem uvedeným ve výroku – žalobní námitku tedy nevyvrátil.
Konstatování krajského soudu, že přepočet GPS souřadnic S-JTSK na stupně severní šířky
a východní délky nemusí být zcela přesný, pak stěžovatel pokládá za spekulativní a nepodložené.
Krajský soud souhlasil se stěžovatelem v tom, že v místě údajného měření jsou jízdní pruhy
odděleny podélnou čárou souvislou, doplněnou podélnou čárou přerušovanou, neshodl
se s ním však na tom, že podle fotografie byl stěžovatel změřen v místě, kde jsou jízdní směry
odděleny dvojitou podélnou čárou souvislou. Stěžovatel má však za to, že na fotografii lze vidět
právě dvojitou podélnou čáru souvislou.
[4] Stěžovatel dále uvádí, že výsledek měření neprokazuje skutečnou rychlost pohybu vozidla,
jelikož rychlost byla měřena v rozporu s návodem k obsluze, neboť bylo měřeno v zatáčce.
Za zatáčku přitom lze dle návodu pokládat jakýkoli úsek komunikace, kde je rádius
zakřivení menší než 1600 m. Úsek, kde bylo měřeno, podle fotografie z rychloměru přímý
nebyl. Že měření neproběhlo v zatáčce, ověřil soud dle GPS souřadnic prostřednictvím
portálu www.mapy.cz. Stěžovatel však nedovozoval závěr o nepřímosti úseku komunikace
z GPS souřadnic, ale na základě fotografie z rychloměru. Tvrzení krajského soudu, že stěžovatel
nepřímost úseku neprokázal, oponuje stěžovatel tím, že k žalobě přiložil fotografii z rychloměru
doplněnou náčrtem, z něhož se jednoznačně podávalo, že krajní čára komunikace nebyla přímá,
ale obloukovitá. Krajský soud však opomenul při svém hodnocení předloženou fotografii
se znázorněnou přímkou zvážit. Stěžovatel nadto považuje tvrzení krajského soudu
o neprokázání nepřímosti úseku silnice za nemístné, podstatné totiž je, že správní orgány
neprokázaly opak. Zatímco správní orgány vycházely z toho, že měřeno bylo na rovném úseku,
stěžovatel prokázal, že měření proběhlo v zatáčce. Zda měla zatáčka rádius větší než 1600 m
či menší, je pochybností o správnosti provedeného měření. Správní orgány proto měly
buď doplnit dokazování nebo zastavit řízení v souladu se zásadou in dubio pro reo. V řízení
o přestupku postačí, když žalobce prokáže pochybnost, nemusí prokazovat, že měření
bylo nade všechnu pochybnost nesprávné. Vágnost specifikace místa měření mu znemožňuje
prokázat, že rádius zatáčky nevyhovoval kritériím uvedeným v návodu k obsluze rychloměru.
Nesdělily-li správní orgány přesné místo, kde došlo ke změření rychlosti, porušily jeho právo
na obhajobu, neboť mu zabránily v tom, aby prokázal, zda bylo měřeno v zatáčce či nikoli.
Že charakter definice zatáčky v návodu k obsluze je pouze informativní, je pak pouze
nepodloženým tvrzením žalovaného, a krajský soud pochybil, když se s ním ztotožnil. Závěr
krajského soudu, že pokud rychlost byla zaznamenána, musela být změřena správně, je taktéž
nesprávný, neboť krajský soud v tomto ohledu vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu
týkající se jiného typu rychloměru. Stěžovatel ke kasační stížnosti přikládá vyjádření výrobce
rychloměru, které bylo pořízeno v jiné právní věci a z něhož se podává, že fotografie
z rychloměru vzniknout může, avšak naměřená rychlost se bude lišit více, než jaká je povolená
tolerance rychloměru.
[5] K výsledku měření nemělo být dle stěžovatele přihlíženo také proto, že rychloměr nebyl
ověřen. Platnost ověření rychloměru je jeden rok, k jejímu zániku ale může dojít i dříve,
a to tehdy, je-li provedena úprava s vlivem na metrologické vlastnosti. Takovou úpravou
byla výměna pneumatik. Délka obvodu pneumatik je totiž veličinou, která je při ověřování
rychloměru zadávána a ze které se následně počítá rychlost, což plyne i z návodu k obsluze
rychloměru. I kdyby měl krajský soud pravdu v tom, že po výměně pneumatik postačí provést
„kontrolu přes TACHO“, právní předpis takový způsob ověření neumožňuje. Proto nemůže
názor krajského soudu obstát.
III. Obsah vyjádření žalovaného
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti konstatuje, že přestupek byl ve výrocích
správních rozhodnutí specifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Je jednoznačné, že k němu
došlo na silnici č. I/3, přičemž její úsek byl vymezen katastrálním územím obce Lhotice.
Vymezení naprosto přesného místa spáchání přestupku překročení nejvyšší povolené rychlosti
ve výroku není objektivně možné, neboť k takovému přestupku dochází na určitém výseku
komunikace. Zcela přesné místo změření rychlosti je patrné z fotografie z rychloměru. Odlišnosti
ve vodorovném značení mezi záznamem přestupku a leteckou fotografií je pak dáno okamžikem
změření vozidla. Ze záznamu o přestupku je jednoznačně zřejmé, že rychlost nebyla měřena
v zatáčce. Fotografie dodané stěžovatelem pak neodpovídají realitě v mapových podkladech.
Navíc definice zatáčky v návodu k obsluze je jen informativní, minimální délku přímého úseku
v návodech je třeba brát jako doporučenou hodnotu pro obsluhu. Záznam o rychlosti byl získán
ze stanoveného měřicího přístroje, k němuž byl vydán platný ověřovací list. Obsluha přístroje
byla prokazatelně proškolena k jeho používání. Po přezutí plášťů pneumatik není třeba vždy
provádět novou kalibraci a stejně je tomu v případě ojetých nebo nenafoukaných pneumatik.
V takových případech je třeba provést před započetím měření kontrolu testem RADARTACHO
nebo RADAR PŘES TACHO podle typu měřicího přístroje. Tím je zkontrolována správná
činnost rychloměru, případná chyba by byla testy odhalena. Vzhledem k tomu, že krajský soud
přezkoumatelným a správným způsobem vypořádal žalobní námitky, navrhuje žalovaný kasační
stížnost zamítnout.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Stěžovatel podřadil důvody pro podání kasační stížnosti pouze pod §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tj. nesprávný právní názor krajského soudu. Z obsahu jeho kasační stížnosti je však patrné,
že ji opírá také o důvody dle písm. b) a d) téhož ustanovení, neboť tvrdí existenci vad správního
i soudního řízení. Subsumpce kasačních důvodů pod zákonná ustanovení je nicméně
součástí právního hodnocení Nejvyšším správním soudem, a nejde tedy o nedostatek návrhu,
který by bránil jeho věcnému projednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publ. pod č. 161/2004 Sb. NSS; veškerá judikatura zdejšího
soudu je dostupná z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost
kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[9] Na úvod Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel během správního ani soudního
řízení nezpochybňoval, že se přestupku, z něhož byl shledán vinným, dopustil. Poté, co byl dne
4. 10. 2015 zastaven policejní hlídkou a bylo mu sděleno, že je podezřelým ze spáchání přestupku
překročení nejvyšší povolené rychlosti, podepsal oznámení přestupku s vysvětlující poznámkou:
„Chvátal jsem do práce“. K jednání před správním orgánem prvního stupně, k němuž byl předvolán,
se bez omluvy nedostavil. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně následně podal
blanketní odvolání, které ve stanovené lhůtě nedoplnil. Konkrétní výtky proti správním
rozhodnutím poprvé vznesl až v žalobě.
IV. 1.
[10] V kasační stížnosti stěžovatel předně namítá nedostatečné určení místa přestupku
ve výroku správního rozhodnutí, v souvislosti s čímž navrhuje aplikaci závěrů rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 – 37.
[11] K tomu je vhodné nejprve připomenout závěry jiného rozsudku, a to ze dne 8. 1. 2015,
č. j. 9 As 214/2014 – 48, podle něhož: „Dle §77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí
o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa
a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce. Smyslem přesného vymezení skutku ve výroku
rozhodnutí je to, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. V rozhodnutí, jímž se trestá
za spáchaný přestupek, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen. To lze zajistit
jen dostatečnou konkretizací údajů, které skutek charakterizují. Taková míra podrobnosti je nezbytná pro celé
řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky
věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. Při tom je třeba
vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení
a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Pouze z řádně formulovaného výroku lze zjistit, zda a jaká
povinnost byla porušena a jaká sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci
překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoli odůvodnění) může být vynucen správní exekucí.“
[12] Vymezení místa spáchání přestupku je obligatorní náležitostí správního rozhodnutí
a jeho nedostatečná specifikace nemůže být nahrazena tím, že je místo spáchání zjistitelné
z odůvodnění rozhodnutí nebo ze správního spisu. Zda je určení místa spáchání přestupku
ve výroku dostatečně konkrétní, závisí na posouzení okolností každého jednotlivého případu,
a proto závěry vyslovené v rozsudcích správních soudů nelze prezentovat odtrženě od kontextu
případů, které byly těmito soudy rozhodovány. V případě překročení nejvyšší povolené rychlosti
v obci bude například podstatné, zda se jedná o velkou obec s komplikovanou dopravní situací
a zda přesné určení místa je rozhodné pro posouzení, zda došlo ke spáchání přestupku.
Byl-li přestupek spáchán v malé obci a žalobce nečiní sporným, že by absence určitějšího
vymezení místa měření měla vliv na posouzení otázky překročení povolené rychlosti,
pak požadavku zákona vyhoví i širší vymezení místa spáchání přestupku ve výroku
správního rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015,
č. j. 4 As 63/2015 – 52).
[13] Ve věci spisové značky 9 As 80/2014, na kterou odkazuje stěžovatel, Nejvyšší
správní soud neshledal specifikaci místa spáchání přestupku: „na pozemní komunikaci I/37 v obci
Ostrov nad Oslavou“ za dostatečnou. Obdobně rozhodl například také rozsudkem ze dne
23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56, kde bylo místo vymezeno
takto:„na silnici I. třídy č. 56 na ulici
Frýdlantská v obci Frýdek-Místek“. V obou případech shodně šlo o měření rychlosti v obci v úseku
komunikace s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h. V prvém případě žalobce tvrdil,
že ke spáchání přestupku došlo v přehledném úseku na samém konci zástavby v blízkosti
dopravní značky „konec obce“, a proto neměl být s ohledem na nízkou nebezpečnost jednání
za přestupek potrestán (srov. narativní část rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
30. 12. 2013, č. j. 22 A 54/2013 – 30, který byl přezkoumáván pod sp. zn. 9 As 80/2014).
Podobně ve druhém ze zmiňovaných případů nebylo v řízení postaveno na jisto, kde přesně
se nacházela značka signalizující konec obce, respektive jaká byla vzdálenost místa měření
od konce obce. Tyto údaje nebyly patrné ani z výroku správního rozhodnutí a žalobce namítal,
že ke spáchání přestupku mohlo dojít i mimo obec. V takových situacích byl přesnější popis
a určení místa spáchání přestupku vhodný i kvůli určení společenské nebezpečnosti přestupku
(srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45,
publ. pod č. 2011/2010 Sb. NSS).
[14] Naproti tomu v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 – 39, Nejvyšší správní
soud nepřisvědčil námitce nedostatečného určení místa spáchání přestupku ve výroku správního
rozhodnutí „na silnici č. I/15 v obci Chrámce“, neboť takto vymezené místo měl za dostatečné,
jelikož společně s časem (13:45 hod.) a způsobem spáchání přestupku konkretizovalo přestupek
tak, aby nebyl zaměněn s jiným. Zohlednil přitom, že se jednalo o poměrně krátký úsek
v délce 250 až 260 metrů procházející malou obcí, ve které nebyly pojmenovány žádné ulice,
a že zároveň nevznikly žádné pochybnosti o tom, že se jednalo o úsek, ve kterém byla nejvyšší
dovolená rychlost jízdy 50 km/h.
[15] Obdobně v rozsudku ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 – 53, pokládal Nejvyšší
správní soud vymezení místa spáchání přestupku, které znělo „u obce Panenský Týnec na silnici
č. I/7“, za dostatečné. K tomu uvedl, že: „V nynější věci městský úřad ve výroku vymezil místo spáchání
přestupku číslem silnice a názvem blízké obce Panenský Týnec, bylo tedy zřejmé, že se jednalo o silnici první třídy
mimo obec, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, což také bylo ve výroku výslovně uvedeno. Dále popsal,
že stěžovateli byla laserovým rychloměrem Micro DigiCam LTI naměřena rychlost 150 km/h, po zohlednění
odchylky 145 km/h. Jinými slovy z výroku rozhodnutí je jednoznačně zřejmé, že stěžovatel v provozu
na pozemních komunikacích, konkrétně na silnici první třídy, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h,
překročil povolenou rychlost, a to o více než 50 km/h (po zohlednění odchylky se jednalo o 55 km/h),
a byla tak naplněna skutková podstata přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 2. zákona o provozu
na pozemních komunikacích. Správní orgány dostály i požadavku na vymezení skutku takovým způsobem,
aby bylo vyloučeno nebezpečí záměny a tím i opakovaného postihu za týž skutek (čímž by došlo k porušení
zásady ne bis in idem) a současně umožněno posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu za daný skutek.
Ve výroku byly totiž kromě místa spáchání přestupku uvedeny i další okolnosti, a to čas (12 hodin 19 minut)
a způsob spáchání přestupku, což v souhrnu skutek zcela jednoznačně vymezuje tak, že jej nelze zaměnit
s jiným.“
[16] V posuzované věci správní orgán prvního stupně ve výroku svého rozhodnutí vymezil
jednání, kterého se stěžovatel dopustil,
takto:„dne 4. 10. 2015 v době kolem 15,40 hodin řídil po silnici
I. třídy č. 03, ve směru jízdy od obce České Budějovice směrem na obec Tábor, motorové vozidlo zn. Kia Sorento,
RZ X, přičemž zde bylo v katastru obce Lhotice Policií ČR kontrolováno dodržování rychlosti mimo obec,
přičemž mu byla naměřena a zadokumentována rychlost silničním radarovým rychloměrem Ramer AD9C rychlost
149 km/h, po odečtu 3 % možné odchylky 144 km/h, a to v úseku, kde je povolena rychlost 90 km/h“.
Nejvyšší správní soud při zohlednění konkrétních okolností souzené věci dává zapravdu
krajskému soudu, že takové vymezení místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí je
dostačující. Zdejší soud přitom bere v úvahu především to, že na rozdíl od věcí
sp. zn. 9 As 80/2014 či 4 As 28/2010 není sporu o tom, zda byla rychlost vozidla řízeného
stěžovatelem změřena v obci nebo již mimo obec (popř. v blízkosti dopravní značky označující
konec obce), neboť stěžovatel nerozporuje, že ke změření rychlosti došlo v úseku s maximální
povolenou rychlostí 90 km/h. Skutek je vymezen tak, že stěžovatel řídil vozidlo na popsaném
úseku silnice vyšší než povolenou rychlostí. Je tak třeba zohlednit také to, že místo spáchání
tohoto typu přestupku není možné definovat na metr přesně, neboť k němu nedochází v jednom
konkrétním bodě, nýbrž v určitém úseku. Uvedení konkrétních GPS souřadnic místa, kde došlo
ke změření rychlosti, přitom právní předpisy nepožadují ani tento požadavek neplyne z judikatury
správních soudů. Podstatné je tak to, zda je skutek vymezen natolik konkrétně, aby nemohl
být zaměněn s jiným. Tomuto požadavku výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
dostojí, neboť kromě specifikace úseku silnice obsahuje také uvedení katastru obce, dne a času.
Námitku nedostatečného určení místa protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně tudíž krajský soud správně vyhodnotil jako nedůvodnou.
[17] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že si je vědom toho, že usnesením ze dne
12. 4. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 41, předložil jeho čtvrtý senát rozšířenému senátu k posouzení
spornou otázku týkající se náležitostí výroku rozhodnutí o správním deliktu či přestupku
(v podrobnostech viz zmiňované usnesení). To však nebylo důvodem pro přerušení tohoto
řízení, neboť nyní řešenou problematikou není, na rozdíl od věci předložené čtvrtým senátem,
zda výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahoval dostatečnou specifikaci
ustanovení právního předpisu, kterých bylo k posouzení viny použito.
IV. 2.
[18] Nejvyšší správní soud dále posoudil okruh stížních námitek týkající se správnosti měření
rychlosti. Na souzenou věc přitom plně dopadají závěry nedávno vydaného usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71. Stěžovatel
byl v řízení před správními orgány zcela pasivní, na výzvu se nedostavil k jednání před správním
orgánem prvního stupně ani nedoplnil své odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně a tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav věci poprvé přednesl v řízení před krajským
soudem (viz také odst. [9] výše).
[19] Rozšířený senát v usnesení č. j. 10 As 24/2015 – 71 vyslovil názor, že bez ohledu
na to, jakou procesní taktiku obviněný v řízení o přestupku zvolí, je to vždy sprá vní orgán,
kdo nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci. „[S]kutečnost, že obviněný z přestupku
byl v řízení před správními orgány zčásti či zcela pasivní, automaticky neznamená, a s ohledem na princip plné
jurisdikce ani nemůže znamenat, že tvrzení zpochybňující zjištěný skutkový stav a jím odpovídající důkazní
návrhy, které obviněný z přestupku poprvé uplatnil až v řízení před krajským soudem, jsou bez dalšího
nepřípustné.“ Právem obviněného je zvolit si způsob obhajoby a bez ohledu na to je povinností
správního orgánu zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. „Krajský soud
je proto v mezích žalobních bodů povinen přezkoumat, zda správní orgány - nezávisle i na případné pasivitě
obviněného v řízení o přestupku – této své povinnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku dostály.
(…) Krajský soud tedy na základě žaloby přezkoumá, zda správní orgány v řízení o přestupku opatřily takovou
sadu důkazů, která po provedeném zhodnocení s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí
vede k závěru, že se obviněný příslušného přestupku (skutku) dopustil, a zároveň neexistují žádné rozumné
důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku.
Dospěje-li k závěru, že správní orgán své povinnosti zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
dostál, může krajský soud nově uplatněná žalobní tvrzení ve světle takto zjištěného skutkového a právního stavu
věci shledat irelevantními (tj. soud zjistí, že s řízením nijak nesouvisí a nejsou pro jeho výsledek podstatná
nebo jsou zcela nadbytečná) nebo nevěrohodnými (tj. soud jejich pravdivosti ve světle dostatečně zjištěného
skutkového stavu věci neuvěří) a nově vznesené důkazní návrhy k jejich prokázání jako nadbytečné odmítnout.
Tyto své závěry však krajský soud musí vždy náležitě odůvodnit. Naopak pokud krajský soud zjistí, že správní
orgány v řízení o přestupku nepostupovaly v souladu s požadavkem na zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, bude na něm, aby na základě žalobních tvrzení a navrhovaných důkazů pochybnosti o skutkovém
stavu sám odstranil. (…) Přitom platí, jak bylo uvedeno shora, že smyslem soudního přezkumu ve správním
soudnictví není nahrazovat činnost správních orgánů a vyprazdňovat účel správního řízení. Pokud tedy krajský
soud dospěje k závěru, že nedostatky ve zjištění skutkového stavu jsou takového rozsahu, že jejich odstraňování
by znamenalo nahradit činnost správních orgánů, uloží soud tuto povinnost správnímu orgánu.“
[20] Z napadeného rozhodnutí plyne, že žalovaný v řízení o odvolání vycházel zejména
z těchto podkladů: 1) oznámení přestupku ze dne 4. 10. 2015, které stěžovatel na místě podepsal;
2) úřední záznam policisty z téhož dne; 3) záznam o přestupku obsahující fotografii
pořízenou radarovým rychloměrem, na které je zřetelně vidět vozidlo značky Kia s registrační
značkou X, a údaj o zjištěné průjezdové rychlosti 149 km/h; 4) plánek (letecká mapa)
s vyznačeným místem spáchání přestupku; 5) ověřovací list silničního radarového rychloměru
AD9C ze dne 4. 11. 2014, ze kterého plyne, že rychloměr byl ověřen a lze jej používat k měření
rychlosti za dodržování návodu k obsluze s tím, že konec platnosti ověření je 3. 11. 2015;
6) osvědčení opravňující jednoho ze zasahujících policistů k ovládání rychloměru AD9C; 7) výpis
z evidenční karty stěžovatele; 8) předvolání stěžovatele k jednání před správním orgánem prvního
stupně.
[21] V situaci, kdy stěžovatel nerozporoval, že se přestupku dopustil, a s vysvětlením,
že chvátal do práce, podepsal oznámení přestupku, a kdy současně po celou dobu správního
řízení byl zcela pasivní, Nejvyšší správní soud uzavírá, že sada důkazů, z nichž oba správní orgány
vycházely, byla dostatečná a vedla k důvodnému závěru, že se stěžovatel přestupku dopustil.
Vytýká-li stěžovatel správním orgánům, že neprokázaly, že bylo měřeno v místě, kde zakřivení
vozovky nemělo menší rádius než 1600 m, a že tedy nešlo o zatáčku, jak ji definuje návod
k obsluze, pak je na místě připomenout názor rozšířeného senátu, že „[s]právní orgán nedisponuje
‚nekonečnou fantazií?, není tedy povinen předvídat a ve svém rozhodnutí vypořádat každou myslitelnou budoucí
námitku obviněného z přestupku. Zákon ovšem správnímu orgánu ukládá, aby i při pasivitě obviněného v řízení
o přestupku opatřil dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu,
jasně a nepochybně prokazují.“ Správní orgány se ve svých rozhodnutích explicitně nevěnovaly
tomu, že nebylo měřeno v zatáčce, z plánku vyhotoveného z kopie mapy založeného ve správním
spise, který zachycuje úsek silnice I/03, na němž se stěžovatel dopustil přestupku, je však zjevné,
že se jedná o přímý úsek. Také z fotografie z rychloměru se jeví, že měřený úsek silnice byl přímý,
nikoli obloukovitý. Podklady, které správní orgány opatřily pro své rozhodování, neponechávají
prostor k pochybám, že bylo měřeno v zatáčce.
[22] Stěžovatel se nicméně takové pochyby snažil založit, když v žalobě tvrdil, že souřadnice
zaznamenané ve správním spise sice jsou „zjevně na místě, kde se žádná zatáčka dle dostupných map
nenachází“, avšak z fotografie z rychloměru je „zřejmé, že nebylo měřeno v přímém úseku komunikace“.
Že úsek silnice na fotografii není přímý, přitom dle svých slov prokázal tím, že na fotografii
vyznačil rovnou přímku, která byla tečnou k pravé krajní čáře komunikace a která byla vedena
rovně od levého okraje snímku k pravému, přičemž při pravém okraji končila mimo okraj silnice
(nikoli na něm). Taková argumentace je však již na první pohled zcela nesmyslná a nelze
jí přikládat žádnou zvláštní váhu, neboť stěžovatel mohl záměrně vyznačit přímku
tak, aby vycházela z bodu nacházejícího se na vozovce a končila v bodě mimo vozovku.
Pokud by přímka naopak byla vyznačena tak, aby protínala střed krajní čáry komunikace
při pravém okraji snímku se středem krajní čáry komunikace při levém okraji snímku,
bylo by patrné, že je silnice přímá. Na postupu krajského soudu, který stěžovateli nepřisvědčil,
že se z fotografie podává, že bylo měřeno v zatáčce (viz odst. [42] napadeného rozsudku),
neshledává Nejvyšší správní soud ničeho chybného.
[23] Aby podpořil závěr, že nebylo měřeno v zatáčce, ověřil krajský soud prostřednictvím
internetových stránek www.mapy.cz, že souřadnice zaznamenané ve správním spise odkazují
na místo, které je přímým úsekem silnice. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 4. 2009, č. j. 1 As 30/2009 – 70, „[z]jišťuje-li soud obsah určité internetové stránky za účelem zjištění
skutkových otázek, může se tak stát toliko v rámci dokazování. Vědomost o obsahu určité internetové stránky
nemůže být skutečností obecně známou, kterou podle §121 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. není třeba
dokazovat.“ Dokazování internetovými stránkami stejně jako jinými důkazními prostředky
je vždy třeba provést při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s., viz také rozsudek zdejšího soudu ze dne
23. 11. 2016, č. j. 6 As 210/2016 – 41, konkrétně jeho odst. [8]). Jelikož krajský soud v řízení
o žalobě během jednání žádné dokazování neprováděl (viz protokol o jednání ze dne 21. 9. 2016),
nezbývá než konstatovat, že při dokazování internetovými stránkami www.mapy.cz pochybil.
Toto jeho pochybení nicméně nemohlo mít vliv na zákonnost závěru o neexistenci zatáčky
v místě měření, neboť správními orgány zjištěný skutkový stav byl v této otázce dostatečný
a stěžovatelova argumentace irelevantní. Krajský soud se tedy námitkou údajného měření
v zatáčce nemusel dále zabývat (srov. také odst. [48] shora citovaného usnesení rozšířeného
senátu) a jeho závěr obstojí bez ohledu na tu část odůvodnění, která byla zatížena vadou.
[24] Krajský soud na žalobní námitku o měření v zatáčce podpůrně reagoval také tvrzením,
že měření muselo být v souladu s návodem k obsluze, neboť jinak by rychlost vozidla nebyla
rychloměrem vůbec zaznamenána, a odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27, a ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 – 60. Stěžovatel
má tento závěr za nesprávný, neboť rozsudek sp. zn. 3 As 82/2012 se týkal jiného radarového
rychloměru, než jaký byl užit policisty v nyní souzené věci. Stěžovateli lze dát za pravdu,
jelikož ve věci sp. zn. 3 As 82/2012 bylo měřeno rychloměrem Micro Digi Cam LTI, nikoli
rychloměrem Ramer AD9C. Stěžovatel však zcela pomíjí, že stejný závěr byl přijat také
ve druhém z krajským soudem citovaných rozsudků ohledně rychloměru AD9C. Podstatné
je však to, že i kdyby snad stěžovatel prokázal, že rychloměrem AD9C může dojít ke změření
rychlosti v zatáčce (což ale neprokázal), nemohlo by mu to v jeho věci, v níž je postaveno
na jisto, že v zatáčce měřeno nebylo, nijak pomoci.
[25] K dokazování vyjádřením výrobce rychloměru jiného typu ze dne 30. 1. 2014,
které stěžovatel přiložil ke své kasační stížnosti a z něhož má plynout, že k pořízení fotografie
může dojít, ale naměřená rychlost se bude lišit o víc, než je povolená tolerance rychloměru,
Nejvyšší správní soud nepřistoupil, neboť jde o důkaz, který stěžovatel mohl uplatnit již v řízení
před krajským soudem, a tedy ho zapovídá §109 odst. 5 s. ř. s. Navíc by šlo o důkaz nadbytečný.
IV. 3.
[26] Stěžovatel zpochybňuje také to, zda byl rychloměr, který policisté použili, ověřen.
Na rozdíl od předchozí námitky, k jejímuž posouzení správní orgány shromáždily dostatečné
množství důkazů, námitku zániku platnosti ověření rychloměru nelze posoudit na základě
podkladů založených ve správním spise. Součástí správního spisu sice je ověřovací list
rychloměru, z něhož se podává, že rychloměr bylo možné používat v den, kdy byla stěžovateli
změřena rychlost, nelze z něj však zjistit, zda mohla mít výměna pneumatik z letních na zimní
(a zpět) vliv na správnost výsledku měření. Stěžovatel v žalobě předestřel argumentaci založenou
na tom, že se měření rychlosti provádí pomocí měření otáček kola a údaj o změřené rychlosti
se získává vynásobením počtu otoček obvodem kola, který se však může s výměnou
pneumatik měnit. Při přezutí pneumatik bylo proto podle něj nutné provést novou kalibraci,
a bylo tedy nepodstatné, že ověřovací list měl platnost do 3. 11. 2015, neboť ověření zaniklo
dříve před tímto dnem. Výměna pneumatik je dle stěžovatele změnou nebo úpravou
stanoveného měřidla ve smyslu §7 vyhlášky Ministerstva průmyslu a obchodu č. 262/2000 Sb.,
kterou se zajišťuje jednotnost a správnost měřidel a měření.
[27] S žalobním tvrzením stěžovatele obecně lze naložit dvěma způsoby. V prvé řadě,
pokud je již prima facie i z pohledu přiměřeně inteligentního laika absurdní, nesmyslné, vymykající
se současnému stavu poznání, soud je může bez toho, aby se jím dále zabýval, odmítnout
jako irelevantní. V takovém případě není třeba provádět dokazování, neboť soud se vypořádává
s tvrzením účastníka a říká o něm, že z povahy svého obsahu nemůže vést ke skutkovým
závěrům relevantním pro řízení.
[28] Pokud však – jako je tomu v případě stěžovatele – jeho tvrzení uvedenou „nekvalitou“
netrpí, musí se jím zabývat hlouběji, a to případně i za pomoci odborného vyjádření
(například výrobce rychloměru) či znalce. V první řadě je vhodné ujasnit, z jakých skutkových
předpokladů tvrzení účastníka vychází a jak tyto skutkové předpoklady lze ověřit. Dále je nutno
zvážit, zda ze skutkových předpokladů jsou činěny racionální závěry, zde tedy, zda nějakým
způsobem mění či zpochybňují skutkové závěry, k nimž dospěl správní orgán (srov. opakovaně
zmiňované usnesení rozšířeného senátu č. j. 10 As 24/2015 – 71, nebo rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 As 77/2015 – 37).
[29] Krajský soud označil námitku „rozkalibrování“ rychloměru z důvodu výměny
pneumatik za nepodloženou a pokusil se jí vyvrátit informacemi zjištěnými z návodu k obsluze
rychloměru. Usoudil, že po výměně pneumatik postačí provést kontrolu přesnosti
měření RADAR PŘES TACHO nebo RADAR TACHO a citoval pasáž z návodu,
podle které se má taková kontrola provádět při každém podezření na poruchu rychloměru.
Z krajským soudem citované pasáže plyne, že uvedené kontrolní testy slouží k odhalení technické
poruchy rychloměru, nikoli že jsou vhodným nástrojem k ověření přesnosti rychloměru
po výměně pneumatik, s níž může být spojena změna délky obvodu kola. Na žalobní výtku
tedy krajský soud dostatečnou odpověď nedal, a tak je napadený rozsudek v části zabývající
se „rozkalibrováním“ rychloměru nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
V dalším řízení bude třeba, aby se krajský soud žalobní námitkou opětovně zabýval
a především ověřil správnost předpokladu, že rychloměr typu Ramer AD9C zjišťuje rychlost
měřeného vozidla na základě údaje o obvodu pneumatik (kola) policejního vozidla.
Je-li tomu tak, měl by dále za pomoci odborného vyjádření či posudku zjistit, zda má výměna
pneumatik vliv na přesnost výsledku měření a k jakým odchylkám za jakých podmínek eventuálně
může docházet.
IV. 4.
[30] Následně se Nejvyšší správní soud věnoval námitkám, které souvisí s určením místa
spáchání přestupku či místa měření rychlosti pomocí souřadnic GPS zaznamenaných ve správním
spise.
[31] Stěžovatel v žalobě tvrdil, že se nemohl dopustit přestupku v místě, které je uvedeno
ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, protože fotografie z rychloměru
byla pořízena jinde. Zatímco na fotografii je k oddělení jízdních směrů použita dvojitá podélná
čára souvislá, tak souřadnice zaznamenané ve spise ukazují na místo, kde jsou jízdní
pruhy odděleny podélnou čárou souvislou doplněnou čárou přerušovanou. Takové značení
je dle tvrzení stěžovatele užito v celém úseku silnice I/3 v katastru obce Lhotice (tj. místo,
kde podle výroku došlo ke spáchání přestupku).
[32] Krajský soud tuto námitku nepokládal za důvodnou, neboť po ověření
údajů prostřednictvím internetových stránek www.mapy.cz dospěl k závěru, že podoba
fotografie v záznamu o přestupku nevzbuzuje důvodné pochybnosti o místě měření,
které s určitostí není odlišné od místa uvedeného ve výrocích správních orgánů. Krajský soud
měl za to, že charakter místa zachyceného na fotografii odpovídá reálné podobě místa,
čímž nepochybně mínil reálnou podobu zjištěnou prostřednictvím stránek www.mapy.cz.
Nejvyšší správní soud má takový způsob vypořádání žalobní námitky obecně za správný,
neboť je vhodné srovnat místo zjištěné dle souřadnic s místem zachyceným na fotografii
a tím vyvrátit argumentaci, že fotografie byla pořízena jinde, než na úseku silnice I/3. Krajský
soud se však i při vypořádání této námitky dopustil stejného pochybení jako při dokazování,
že k měření rychlosti nedošlo v zatáčce, neboť dokazování internetovými stránkami provedl
mimo jednání (srov. odst. [23] tohoto rozsudku). V tomto případě jeho pochybení mohlo mít vliv
na zákonnost napadeného rozsudku, neboť nelze s potřebnou jistotou vyloučit, že kdyby
se stěžovatel mohl k prováděnému dokazování vyjádřit, nepřesvědčil by krajský soud
o tom, že fotografie z rychloměru pochází z jiného místa, než jaké označují souřadnice GPS
a jaké je uvedeno ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Je proto potřeba,
aby krajský soud dokazování zopakoval při jednání a informace získané z internetových stránek
založil do spisu tak, aby bylo jeho následné rozhodnutí přezkoumatelné a bylo možné
posoudit, zda eventuální zjištění o jiném než ve výroku uvedeném místě spáchání přestupku
mohlo mít vliv na zákonnost přezkoumávaného rozhodnutí.
[33] Výtku stěžovatele, že krajský soud nezdůvodnil, proč se domníval, že přepočet souřadnic
ze systému WGS84 do S-JTSK ve stěžovatelem užité aplikaci nemusí být přesný, pak má Nejvyšší
správní soud za ryze účelovou. Za podstatné pokládá to, že tato poznámka krajského soudu
nebyla pro jeho rozhodovací důvody nijak důležitá. Rozhodně tak toto tvrzení krajského soudu
nezakládá ani částečnou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[34] Pokud stěžovatel krajskému soudu dále vytýká, že žalobní námitku nevyvracel,
neboť porovnával místo měření rychlosti s místem uvedeným ve výroku, nikoli místo
měření dle fotografie z rychloměru s místem měření dle souřadnic, je jeho kritika
nepřípadná. Z odůvodnění napadeného rozsudku je nepochybné, že krajský soud srovnával
to, zda se vyfotografované místo shoduje s místem, které bylo zaznamenáno v souřadnicích,
a to pak s místem uvedeným ve výroku, kde mělo ke spáchání přestupku dojít, tedy přesně
následoval uplatněnou žalobní námitku. To však nic nemění na tom, že toto srovnání krajský
soud provedl nesprávným procesním postupem, jak již bylo vytknuto výše.
[35] S názorem krajského soudu, že z podoby vodorovných čar zachycených na fotografii
z rychloměru nelze s jistotou, s jakou to činí stěžovatel, usuzovat, že se jednalo o dvojitou
podélnou čáru souvislou, se zdejší soud ztotožňuje. Nejvyšší správní soud má shodně
s krajským soudem za to, že dopravní značení mohlo být na fotografii zachyceno v momentě,
kdy v záběru fotoaparátu byla podélná čára souvislá a současně pouze část úsečky přerušované
čáry (nikoli i mezera přerušované čáry).
IV. 5.
[36] K tvrzení stěžovatele, že „bylo zasaženo do jeho ústavního práva na obhajobu, neboť mu nebylo
správním orgánem přesně sděleno, kde mělo dojít k měření rychlosti tak, aby ze specifikace tohoto místa
bylo přezkoumatelné, zda se jednalo o zatáčku, či nikoliv“, Nejvyšší správní soud uvádí, že místo měření
je zaznamenáno v záznamu o přestupku ze dne 4. 10. 2015 pomocí fotografie z rychloměru
a v úředním záznamu z téhož dne prostřednictvím GPS souřadnic. Stěžovatel byl správním
orgánem prvního stupně předvolán k jednání na den 2. 12. 2015 a současně byl poučen o svém
právu nahlížet do spisu a vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k podkladům rozhodnutí.
K jednání před správním orgánem se však nedostavil a svého práva nevyužil. Po vydání
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nicméně prostřednictvím svého zástupce zažádal
o kopii správního spisu, jež byla zástupci předána dne 7. 12. 2015. Stěžovatel tak měl možnost
již v odvolání argumentovat tím, že úsek, v němž byla měřena rychlost, byl zatáčkou.
Tvrdí-li opak, nelze mu přisvědčit. Do jeho ústavně zaručeného práva na obhajobu zasaženo
nebylo.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[37] Nejvyšší správní soud shledal, že je kasační stížnost důvodná, a proto podle
§110 odst. 1 věty první s. ř. s. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), a tedy přezkoumatelným způsobem
vypořádá námitku týkající se ztráty platnosti ověření rychloměru v důsledku výměny
pneumatik (viz odst. [29] tohoto rozsudku) a dokazování provede při jednání (odst. [32]).
V souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu