ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.4.2016:15
sp. zn. 2 As 4/2016 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a Mgr. Marka Bedřicha v právní věci žalobce: M. M.,
proti žalovanému: Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství vězeňské služby,
se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 15. 12. 2015, č. j. 8 A 75/2015 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Kasační stížností ze dne 1. 1. 2016, doručenou Nejvyššímu správnímu soudu
dne 7. 1. 2016, brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“), proti shora označenému usnesení (dále
jen „napadené usnesení“) Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo
rozhodnuto o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení o ochraně před
nezákonným zásahem žalovaného, vedeném u městského soudu pod sp. zn. 8 A 75/2015,
tak, že stěžovatel byl městským soudem osvobozen od soudních poplatků v rozsahu 75 %,
přičemž ve zbytku byla jeho žádost výrokem napadeného usnesení zamítnuta.
V odůvodnění napadeného usnesení městský soud uvedl, že při rozhodování
o stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházel z majetkových poměrů
stěžovatele vztahujících se k období měsíce května roku 2015, a to z toho důvodu, že ačkoli
stěžovatele vyzval přípisem ze dne 9. 11. 2015 k doložení případných významných změn jeho
majetkových poměrů v době následující po květnu 2015, tento na uvedený přípis nikterak
nezareagoval, a bylo tedy možné usoudit, že se jeho osobní, majetkové a výdělečné poměry
od dříve zjištěného stavu podstatným způsobem neliší.
Dle odůvodnění napadeného usnesení městský soud z listin poskytnutých žalovaným
zjistil, že na bankovním účtu stěžovatele, zřízeném a vedeném žalovaným, byl ke dni 20. 5. 2015
zůstatek 11 788 Kč, z toho částka 8539 Kč disponibilní. Dále zjistil, že v období desíti měsíců,
tj. od srpna 2014 do května 2015, přibyly stěžovateli na účet prostředky v celkové výši 29 650 Kč.
Z toho částka 3000 Kč byla vložena na účet za účelem hrazení nákladů na zdravotní služby
a částka 3750 Kč byla v souladu s právními předpisy sražena.
Městský soud zdůraznil, že stěžovatel má zajištěné ubytování, základní služby
s tím související, jakož i stravu, přičemž volné prostředky využívá k nákupu víceméně zbytných,
jakkoli důležitých věcí a služeb. Ne každému vězni jsou přitom dle názoru městského soudu
zasílány jakékoli finanční prostředky třetími osobami. Soud tak uzavřel, že stěžovatel v období
deseti měsíců před podáním žaloby volně disponoval částkou 22 900 Kč (v čemž
se ztotožnil se zjištěním Nejvyššího správního soudu dle rozsudku ze dne 8. 10. 2015,
č. j. 3 As 147/2015 - 10, kterým bylo zrušeno dřívější usnesení městského soudu ve věci žádosti
stěžovatele o osvobození od soudních poplatků).
Městský soud uvedená zjištění zohlednil tak, že vzhledem k výši soudního poplatku
za žalobu na ochranu před nezákonným zásahem (tj. 2000 Kč) a s přihlédnutím k četnosti dalších
řízení vedených o žalobách stěžovatele před městským soudem, neumožňují stěžovatelovy
majetkové poměry zaplatit soudní poplatek v plné výši, nepochybně mu však umožňují zaplatit
alespoň jeho menší část. Dále městský soud konstatoval, že neshledal zvlášť závažné důvody
pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plné výši. Osvobození od soudních poplatků
v rozsahu 75 % považuje městský soud za dostatečné pro vyloučení znemožnění přístupu soudu
v důsledku majetkové situace stěžovatele, který při zajištění všech základních životních potřeb
disponuje částkou 22 900 Kč ročně, přičemž ke dni vzniku poplatkové povinnosti disponoval
částkou 8539 Kč.
Proti napadenému usnesení stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá, že zjištění
městského soudu, dle kterého stěžovatel disponuje částkou 22 900 Kč ročně, je nesprávné.
Stěžovatel nemá žádný stabilní finanční příjem, neboť mu není umožněno pracovat. Městský
soud neměl žádný důvod usuzovat na pravidelnost těch příjmů, které stěžovateli plynuly v období
srpna 2014 až května 2015.
Dále stěžovatel upozorňuje, že zjištění městského soudu o disponibilním zůstatku
na daném účtu je vztažné toliko ke dni 20. 5. 2015, avšak nic nevypovídá o schopnosti stěžovatele
zaplatit soudní poplatek v současné době. Poukaz městského soudu na finanční prostředky, které
měl stěžovatel k dispozici v minulosti, není způsobilý odůvodnit závěr o jeho schopnosti zaplatit
soudní poplatky (jejich část) v době, kdy bude k tomu soudem vyzván (pokud by napadené
usnesení nabyla právní moci).
Dle stěžovatele vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu potřeba hodnocení
aktuálních majetkových poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků v rozhodné době
a s přihlédnutím k možnosti opatření si prostředků, čemuž soud v případě napadeného usnesení
nedostál. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004,
č. j. 2 Afs 28/2004 – 40, a ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 Afs 155/2005 – 172. Stěžovatel tvrdí,
že nedisponuje prostředky, ze kterých by mohl zaplatit soudní poplatek, a nemá možnost
si takové prostředky opatřit. Poukazuje rovněž na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 8. 2015, č. j. 4 As 162/2015, jímž byl stěžovatel v odlišné věci plně osvobozen od soudních
poplatků, ačkoli Nejvyšší správní soud vycházel v uvedeném usnesení z obdobně doložených
majetkových poměrů stěžovatele, jako tomu bylo v případě nyní napadeného usnesení.
K porušení principu legitimního očekávání došlo dle stěžovatele rovněž tím, že městský
soud přes stěžovatelův odkaz na jiná konkrétní rozhodnutí městského soudu, kterými
byl stěžovatel osvobozen od soudních poplatků, rozhodl odlišně. Při neměnném skutkovém
základu rozhodování o žádostech o osvobození od soudních poplatků byl dle stěžovatele
povinen městský soud následovat svá předchozí rozhodnutí a zcela stěžovatelově žádosti
vyhovět. Deviaci výroku napadeného usnesení však městský soud nikterak neodůvodnil.
Stěžovatel tak dovozuje porušení principu legitimního očekávání, a odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2007, č. j. 4 As 29/2007 – 124.
Právo vyjádřit se ke kasační stížnosti nebylo žalovaným využito.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti kasační stížnosti,
přičemž shledal, že tato směřuje proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, stěžovatel byl účastníkem řízení, ze kterého napadené rozhodnutí vzešlo a domáhá
se stížností zrušení tohoto rozhodnutí. S ohledem na skutečnost, že v nyní posuzované věci
neshledal zdejší soud naplnění kteréhokoli z důvodů nepřípustnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud poznamenává, že netrval na splnění podmínky povinného
zastoupení advokátem, či případném doložení právnického vzdělání ve smyslu §105 odst. 2
s. ř. s., a to v souladu se závěry zaujatými rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19. Z odkazovaného usnesení rozšířeného
senátu dále vyplývá, že řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o žádosti
o osvobození od soudních poplatků nepodléhá poplatkové povinnosti dle §1 písm. a) zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), ve spojení s položkou 19 Sazebníku poplatků, jenž je přílohou
uvedeného zákona. Konečně, jelikož kasační stížnost byla podána v zákonné lhůtě, stanovené
§106 odst. 2 větou první s. ř. s., přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení její důvodnosti.
Přitom byl vázán, s výjimkou případů uvedených v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., stěžovatelem
uplatněnými kasačními důvody.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud setrvává na jím dříve vysloveném názoru (dle rozsudku ze dne
15. 5. 2013, č. j. 6 As 75/2013 – 17), že „že v otázkách částečného osvobození od soudních poplatků bude
již z povahy věci vždy přítomna jistá míra uvážení toho kterého předsedy senátu. Udrží-li se toto uvážení
v zákonných mezích a bude odpovídat skutkových okolnostem, nemůže být samo užití soudcovského uvážení
důvodem pro zrušení přijatého usnesení o osvobození od soudních poplatků Nejvyšším správním soudem.“
Nejvyšší správní soud proto i nyní zkoumal, zda se uvážení městského soudu udrželo
v zákonných mezích a zda odpovídalo skutkovým okolnostem. Dospěl přitom k závěru, že těmto
požadavkům městský soud v napadeném usnesení bezezbytku dostál. Při rozhodování
o stěžovatelově žádosti dostatečně reflektoval zjištění učiněná Nejvyšším správním soudem
v rozsudku ze dne 8. 10. 2015, č. j. 3 As 147/2015 – 10, kterým bylo zrušeno jeho předchozí
usnesení ve věci žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (tj. usnesení městského
soudu ze dne 22. 5. 2015, č. j. 8 A 75/2015 – 10). Důvody, pro které přistoupil k rozhodnutí
o osvobození stěžovatele od soudních poplatků v rozsahu 75 % městský soud přehledně
a srozumitelně vyjádřil, přičemž tyto Nejvyšší správní soud shledal v nižádném ohledu
být excesivními. Není proto důvodná námitka stěžovatele, že městský soud nedostál jeho
legitimnímu očekávání, když jej neosvobodil od soudních poplatků v plném rozsahu. Jelikož
odůvodnění i výrok napadeného usnesení ve světle výše uvedených požadavků obstojí, nelze
stěžovateli přisvědčit ani v tom, že městský soud zatížil své rozhodnutí vadou
nepřezkoumatelnosti, nezdůvodnil-li explicitně odlišnost výroku napadeného usnesení
a rozhodnutí o žádostech stěžovatele o osvobození od soudních poplatků vydaných v jiných
řízení vedených u městského soudu.
Ohledně odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2007,
č. j. 4 As 29/2007 – 124, kterým podepírá svou argumentaci stran rozporu napadeného usnesení
s principem legitimního očekávání, Nejvyšší správní soud podotýká, že závěry v odkazovaném
rozsudku je třeba nahlížet optikou tehdy platné a účinné právní úpravy osvobozování
od soudních poplatků. Ta však byla ke svému současnému obrazu novelizována zákonem
č. 303/2011 Sb. tak, že „[n]yní mají správní soudy podle představ zákonodárce zásadně přiznávat pouze
částečné osvobození od soudních poplatků. Úplné osvobození od soudních poplatků je… možné přiznat pouze
výjimečně ze zvlášť závažných důvodů“ (z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2013,
č. j. 5 As 41/2013 – 15). Závěry dříve zdejším soudem zaujaté v rozsudku, na který stěžovatel
odkazuje, tak nejsou pro nyní posuzovanou věc případné. V odůvodnění napadeného usnesení
se dále podává, že zvlášť závažné důvody pro plné osvobození od soudních poplatků městský
soud při posouzení stěžovatelovy žádosti neshledal. Vymezil se tak, byť nepřímo, vůči usnesením
jiných senátů téhož soudu, jimiž byl stěžovatel údajně osvobozen od soudních poplatků v plném
rozsahu.
Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatel v rámci žádosti o osvobození od soudních
poplatků sice specifikoval dle údajů spisových značek jednotlivá usnesení odlišných senátů
městského soudu, kterými byl údajně plně osvobozen od soudních poplatků, a obecně tvrdil,
že skutkové okolnosti jsou zde analogické, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že tato usnesení
měla být vydána ve dnech 18. 6. 2014, 3. 2. 2015, příp. 20. 3. 2015, se jeví být vysoce
nepravděpodobné, že by i v oněch řízeních bylo o žádostech stěžovatele rozhodováno na základě
totožně doloženého a zjištěného skutkového stavu stran stěžovatelových majetkových poměrů,
neboť v řízení, ze kterého vzešlo napadené usnesení, byly majetkové poměry dokládány jednak
přípisem stěžovatele ze dne 19. 5. 2015, druhak výpisem z účtu ze dne 20. 5. 2015. Z uvedeného
výpisu je přitom zřejmá relativně vysoká frekvence dispozice s prostředky na účtu uloženými,
a to včetně období kalendářních měsíců bezprostředně předcházejících vydání napadeného
usnesení. Majetková situace stěžovatele tak zjevně nebyla v předmětných obdobích, kdy bylo
rozhodováno o jeho jednotlivých žádostech o osvobození od soudních poplatků, neměnná.
Zrušení napadeného usnesení toliko za účelem vydání nového rozhodnutí, které by výše
uvedenou skutečnost v části odůvodnění reflektovalo, není s to jakkoli ovlivnit věcný výsledek
rozhodnutí o stěžovatelově žádosti, a bylo by tudíž rozporné se zásadou procesní ekonomie.
Skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků
je v prvé řadě povinen tvrdit a prokázat žadatel. Pokud nyní v kasační stížnosti stěžovatel namítá,
že se městský soud dopustil logického excesu, rozhodoval-li i po zrušení svého předchozího
usnesení znovu na základě skutkových okolností (tedy majetkových poměrů stěžovatele)
doložených ke dni 20. 5. 2015, které již nebyly pro dobu vydání napadeného usnesení aktuální,
jedná se především o nedostatek jeho vlastní procesní aktivity. Tím spíše nelze takovou výtku
vůči městskému soudu důvodně vznést, vyzval-li tento stěžovatele před vydáním napadeného
usnesení k doložení případných podstatných změn jeho majetkových poměrů, avšak stěžovatel
na tuto výzvu nikterak nezareagoval.
Přisvědčit lze stěžovateli v tom, že odůvodnění napadeného usnesení v části „žalobce jako
vězeň při zajištění všech základních životních potřeb disponuje částkou 22 900 Kč ročně“, nemá oporu
v doloženém skutkovém stavu. Nelze však nepřihlédnout i k jiné části odůvodnění napadeného
usnesení, v níž naopak městský soud správně uvádí, že „žalobce (v – doplněno Nejvyšším správním
soudem) období desíti měsíců před podáním žaloby volně disponoval částkou 22 900 Kč.“ Dále městský soud
upřesnil, že ke dni vzniku poplatkové povinnosti disponoval stěžovatel částkou 8539 Kč, přičemž
k výzvě soudu netvrdil ani nedoložil změnu jeho majetkových poměrů. Nejvyšší správní soud
v uvedeném nedostatku, spočívajícím v nesprávném dovození pravidelného ročního příjmu
stěžovatele nespatřuje natolik závažnou vadu napadeného usnesení, která by odůvodňovala jeho
zrušení, a to zejména z toho důvodu, že městský soud vycházel při stanovení rozsahu osvobození
od soudních poplatků především ze zjištěného disponibilního zůstatku na účtu pro stěžovatele
vedeném, a tomu přizpůsobil rozsah, ve kterém stěžovatelově žádosti o osvobození od soudních
poplatků vyhověl.
Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelem vznesené kasační námitky
důvodnými, ani neshledal vady napadeného usnesení, ke kterým je třeba přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost pro nedůvodnost v souladu
s ustanovením §110 odst. 1 in fine s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud s užitím
ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný
a nemá tak právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly
náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti, z toho důvodu mu Nejvyšší správní soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. února 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu