ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.41.2013:15
sp. zn. 5 As 41/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: P. Č., proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219,
Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
4. 4. 2013, č. j. 7 A 71/2012 - 17,
takto:
I. Žádost o osvobození od soudních poplatků a návrh na ustanovení zástupce pro řízení
o kasační stížnosti se zamítají .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 10. 1. 2011 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 11. 2010, č. j. 125 004/2010-603, a ze dne 20. 12. 2010, č. j. 135 157/2010-603. Prvním
z žalobou napadených rozhodnutí žalovaný rozhodl ve věci žalobcovy námitky podjatosti
vznesené v řízení ve sporu ohledně služby elektronických komunikací mezi žalobcem jakožto
navrhovatelem a společností Telefónica Czech Republic, a.s., jako odpůrcem. Druhým žalobou
napadeným rozhodnutím pak byl zamítnut žalobcův rozklad a potvrzeno usnesení žalovaného
ze dne 20. 9. 2010 o zamítnutí žádosti žalobce o povolení 10 splátek k úhradě správního poplatku
ve výši 200 Kč a o zastavení řízení ve sporu ohledně služby elektronických komunikací.
Vzhledem k tomu, že žalobce s podáním žaloby nesplnil poplatkovou povinnost
a neučinil tak ani později, vyzval jej Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2012,
č. j. 7 A 8/2012 - 8, k zaplacení soudního poplatku za podání žaloby. Žalobce posléze podáním
ze dne 9. 5. 2012 požádal o osvobození od soudních poplatků, neboť jeho majetkové poměry
mu neumožňují soudní poplatek uhradit.
Usnesením ze dne 1. 8. 2012, č. j. 7 A 8/2011 – 12, Městský soud v Praze vyloučil žalobu
proti druhému z výše uvedených rozhodnutí žalovaného k samostatnému projednání; řízení
o této žalobě je nadále vedeno pod sp. zn. 7 A 71/2012.
Usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 7 A 71/2012 - 17, městský soud rozhodl, že se žalobci
přiznává částečné osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 % výše poplatku, takže jeho
poplatková povinnost spojená s řízením o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
20. 12. 2010, č. j. 135 157/2010-603, činí 200 Kč.
Městský soud uvedl, že žalobce doložil, že nemá dostatečné prostředky k úhradě
soudního poplatku. Dodal, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků stanovené v §36
odst. 3 s. ř. s. doznaly s účinností od 1. 1. 2012 změny, a to na základě zákona č. 303/2011 Sb.,
kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony. S odkazem na důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 303/2011 Sb.
městský soud uvedl, že pravidlem má být nadále pouze částečné osvobození od soudního
poplatku, zatímco plné osvobození od soudního poplatku má být povolováno jen výjimečně,
pouze ze zvlášť závažných důvodů. Dle městského soudu je tak naplňována regulativní funkce
soudních poplatků. Městský soud dodal, že s každým soudním řízením jsou mj. spojeny náklady
na straně státu; v krajním případě, pokud by navrhovatel zahrnoval soudy velkým množstvím
samoúčelných návrhů, jejichž cílem je vedení sporu pro spor sám, by takové zlovolné jednání
mohlo vést k omezení či ochromení soudu, který by nemohl plnit svůj prvořadý úkol, jímž
je ochrana práv účastníků řízení. Účelem institutu soudních poplatků je, aby si navrhovatel tyto
důsledky uvědomil, na vzniklých nákladech se rovněž částečně podílel s tím, že v případě úspěchu
jsou mu tyto náklady dle §60 odst. 1 s. ř. s. zpravidla nahrazeny. Cílem citované úpravy je,
aby navrhovatel s vědomím nákladů, které s sebou soudní spor přináší, vedl pouze ty spory,
které jsou pro něj významné a v nichž má šanci uspět. V tomto směru městský soud odkázal
na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu vážící se k problematice funkcí soudních poplatků.
Městský soud zvážil, že dle svých tvrzení má žalobce čistý měs íční příjem přes 3000 Kč,
nedisponuje významnějším majetkem a je invalidním ve třetím stupni. Tyto okolnosti však
nelze považovat za zvlášť závažné důvody pro úplné osvobození od soudních poplatků a žalobce
má povinnost zaplatit soudní poplatek alespoň v symbolické výši, aby pociťoval odpovědnost
spojenou se zahájením a vedením soudního řízení.
Městský soud poukázal na velice vysoké množství a stereotypnost obvyklých sporů
vedených žalobcem, přičemž jejich průběh lze bezpečně předvídat. Způsob, jakým žalobce spory
vede a jaká je jich podstata, svědčí o samoúčelnosti jeho žalob a kasačních stížností. Smyslem
jeho návrhů není ochrana jeho práv, ale samotné vedení sporu, pouhý proces samotný. Zpravidla
není dána ani souvislost těchto sporů s osobními životními podmínkami žalobce. Vedení sporů
se stalo pro žalobce životní náplní; to však neznamená, že by soud měl žalobci přiznat právo vést
takové spory bezplatně, na náklady státu.
Tvrzení o zneužívání práva žalobcem městský soud doložil odkazem na judikaturu
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu v řízeních iniciovaných žalobcem. V usnesení
ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, tak Nejvyšší správní soud charakterizoval žalobce
jako kverulanta. Dle městského soudu tudíž má regulativní funkce soud ních poplatků zvláštní
význam právě v případě žalobce; soudní spory má žalobce iniciovat a vést s vědomím povinnosti
zaplacení alespoň určité části soudního poplatku. Svou úvahu o povinnosti žalobce nést
poplatkovou povinnost v alespoň symbolické rovině ve výši 200 Kč městský soud
odůvodnil rovněž odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2012,
č. j. 9 Aps 2/2012 – 15.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, z níž vyplývá,
že považuje závěry městského soudu za nesprávné. Stěžovatel označil několik pochybení
městského soudu, jež jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí.
Městský soud se podle stěžovatele dopustil při svém rozhodování svévole, jeho odůvodnění věci
není přiléhavé a dostatečné, dle stěžovatele městský soud svévolně ignoruje platnou právní
úpravu na úkor judikatury, která se netýká věci samé, resp. na úkor důvodové zprávy k návrhu
zákona. Dle stěžovatele je hrubým zneužitím moci, pokud soud někoho bezdůvodně osočuje
z kverulantství, soudem citovaná judikatura Ústavního soudu je lživá a soudní poplatek ve výši
200 Kč nelze považovat za symbolický.
Podáním doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 3. 6. 2013 následně stěžovatel
požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti,
což odůvodnil odkazem na obsah samotné kasační stížnosti i na svou nemajetnost.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř . s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35
odst. 8 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že za situace, kdy předmětem
kasačního přezkumu je rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních
poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení téhož problému. Trvání na
těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze napadeného usnesení, by vedlo k popření
cíle, který účastník podáním žádosti sledoval, a k popření vlastního smyslu řízení o kasační
stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda účastník měl být od soudních poplatků
osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Tyto závěry se uplatní i v případě kasační stížnosti proti
rozhodnutí krajského soudu o pouze částečném osvobození od soudních poplatků – viz
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26,
www.nssoud.cz. Kasační stížnost lze tedy i při absenci uvedených podmínek projednat.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na uvedené zamítl žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků, která je za daných okolností bezpředmětná, jakož i návrh
na ustanovení zástupce pro dané řízení o kasační stížnosti, které není v tomto řízení nezbytně
nutné k ochraně práv stěžovatele.
Zdejší soud také dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný
ze zákonem stanovených důvodů, připadá podle obsahu kasační stížnosti v úvahu kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
judikaturou vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského (městského) soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že individuální osvobození od soudních poplatků
je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Tento druh osvobození od soudních poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto
ustanovení především vyplývá, že účastník může být zčásti a zcela výjimečně plně osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
§138 o. s. ř., za použití §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované
ustanovení o. s. ř. rovněž pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem
nese znaky svévole (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66,
publikovaný pod č. 2601/2011 Sb. NSS, na který městský soud ve svém usnesení rovněž
odkázal).
V případě stěžovatele je nutno konstatovat, že kasační stížností je napadeno rozhodnutí
městského soudu, jímž mu bylo přiznáno částečné osvobození od soudního poplatku ve výši
90 %. V této souvislosti je třeba vzít v potaz, jak již uvedl městský soud, že s účinností
od 1. 1. 2012 došlo zákonem č. 303/2011 Sb. k úpravě pravomoci správního soudu přiznat
osvobození od soudních poplatků obsažené v §36 odst. 3 s. ř. s. Nyní mají správní soudy podle
představ zákonodárce zásadně přiznávat pouze částečné osvobození od soudních poplatků.
Úplné osvobození od soudních poplatků je, jak již bylo řečeno, možné přiznat pouze výjimečně
ze zvlášť závažných důvodů.
Městský soud dle názoru Nejvyššího správního soudu vzal patřičně v potaz
i regulativní funkci soudních poplatků. Lze uvést, že ve svém rozsudku ze dne 10. 5. 2012,
č. j. 6 As 15/2012 – 15, www.nssoud.cz, zdejší soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel
právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně
uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem
soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů
na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a p ůsobit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti
(motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08“ . S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků
dochází zdejší soud k závěru, že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá
svých práv soudní cestou, ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost
předmětného řízení a byl si zřetelně vědom okolností, které je ho řízení doprovázejí. Proto
při posuzování osvobození od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele
posoudit i procesní postup, jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 8. 2012, č. j. 2 As 113/2012 – 12, www.nssoud.cz). K těmto závěrům
ostatně dospěl v kasační stížností napadeném usnesení i městský soud.
Ve světle citované právní úpravy a judikatury vzal městský soud v potaz majetkové
a osobní poměry stěžovatele a zhodnotil jeho dosavadní procesní aktivity. Přezkoumatelným
způsobem poté dospěl k akceptovatelnému závěru o tom, že uvedené poměry nepředstavují
závažné důvody, které by pro svoji výjimečnost odůvodňovaly úplné osvobození stěžovatele
od platby soudního poplatku, a že za daných okolností je adekvátní osvobození stěžovatele
od soudních poplatků ve výši 90 %. K tomu zdejší soud v souladu se svým rozsudkem ze dne
15. 5. 2013, č. j. 6 As 75/2013 – 17, www.nssoud.cz, dodává, že „v otázkách částečného osvobození
od soudních poplatků bude již z povahy věci vždy přítomna jistá míra uvážení toho kterého předsedy senátu.
Udrží-li se toto uvážení v zákonných mezích a bude odpovídat skutkových okolnostem (zde sociální situaci
žadatelky), nemůže být samo užití soudcovského uvážení důvodem pro zruše ní přijatého usnesení o osvobození
od soudních poplatků Nejvyšším správním soudem“.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud rovněž doplňuje, že závěry městského soudu o tom,
že stěžovatele lze označit za kverulanta, nelze považovat za excesivní, ale jsou naopak zcela
namístě. Zdejší soud již opakovaně judikoval, že se stěžovatel v jím iniciovaných řízeních
dopouští zneužívání práva; tento závěr lze činit právě s ohledem na četnost sporů zahajovaných
stěžovatelem, na jejich podstatu a postup stěžovatele v jejich rámci, kdy stěžovatel často
nepostupuje s cílem dobrat se meritorního rozhodnutí ve sporné věci. Tyto skutečnosti Nejvyšší
správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7 ,
www.nssoud.cz, či v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, www.nssoud.cz.
Stěžovateli tak zpravidla nejde o úspěšné dovedení řízení do konce, nýbrž o neustálé
prodlužování sporů bezbřehými polemikami, o vedení sporu pro spor samotný. Nejvyššímu
správnímu soudu je z jeho činnosti známo, že stěžovatel vede mnoho dalších soudních řízení,
jeho postupy v těchto řízeních jsou stereotypní a sám stěžovatel ani nebere na vědomí reálný
obsah jím napadaných rozhodnutí, když často šablonovitě opakuje tytéž námitky ve vztahu
k obsahově odlišným rozhodnutím. Tak je tomu i nyní, kdy stěžovatel např. namítá nesprávnost
závěrů městského soudu o tom, že cílem stěžovatele je „samoúčelná procesní čistota“. Tato
formulace se však v napadeném usnesení vůbec nevyskytuje, přičemž je zdejšímu soudu
z jeho činnosti známo, že se objevuje v některých jiných rozhodnutích městského soudu
týkajících se stěžovatele.
Závěry zdejšího soudu vyslovené v citovaném usnesení ze dne 12. 9. 2012,
č. j. 1 As 121/2012 – 22, www.nssoud.cz, o tom, že je stěžovatel kverulant, lze ilu strovat
např. tím, že v evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 1. 7. 2013 bezmála 800 spisů, v nichž
žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele, a v nichž brojí převážně proti
rozhodnutím městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějo vicích. Lze proto usuzovat,
že tyto soudy jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami podání, stížností
a žalob stěžovatele. Podobně zahlcen nepřeberným množstvím podání stěžovatele je rovněž
Ústavní soud, což lze ilustrovat shora uvedeným usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3124/10, resp. dalšími stovkami rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech podání
stěžovatele.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval
naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl k závěru,
že za dané situace je zcela namístě po stěžovateli požadovat alespoň částečnou úhradu soudního
poplatku. Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně
a bez jakýchkoliv omezení realizovat v podávání četných podání k soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publikovaný
pod č. 2601/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012,
č. j. 5 Ans 10/2012 – 26, www.nssoud.cz). Zdejší soud také dodává, že na uvedených závěrech
nemůže nic změnit ani do značné míry nesrozumitelná argumentace stěžovatele, provázená
expresivními výrazy, kterou lze jen velmi těžko myšlenkově uchopit, natož se s ní podrobně
logicky vypořádat.
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy
právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených, z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. července 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu