ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.50.2006
sp. zn. 2 As 50/2006 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce Z. „G. p. O.“,
zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem Čs. Legií 172/1, 339 01 Klatovy
proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, 160 68
Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení S. I. N.V., zastoupené JUDr. Karlem
Čermákem jr., Ph. D., advokátem se sídlem Národní 32, 110 00 Praha 1, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2006, č. j. 8 Ca 189/2005 - 70,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Osoba zúčastněná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 15. 3. 2005, č. j. O-150004.
Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 3. 7. 2003 o zamítnutí návrhu na výmaz kombinované
ochranné známky ve znění „K. V. R. V.“ ve vlastnictví společnosti S. I. N.V., N. A., (dále jen
„osoby zúčastněné na řízení“), z rejstříku ochranných známek.
Městský soud žalobu zamítl, neboť vycházel ze skutečnosti, že účastník řízení,
který je státním příslušníkem země, která není smluvní stranou mezinárodní smlouvy,
se nemůže účinně domáhat plnění práv vyplývajících z mezinárodní smlouvy pro smluvní
strany této mezinárodní smlouvy, v daném případě Dohody o obchodních aspektech práv
k duševnímu vlastnictví (příloha Dohody o zřízení Světové obchodní organizace WTO,
publikovaná pod č. 191/1995 Sb.; dále jen „Dohoda TRIPs“). Městský soud se rovněž zabýval
otázkou postavení Ruské federace ve vztahu k Dohodě TRIPs ve smyslu čl. 36 odst. 1
Vídeňské úmluvy o smluvním právu, přijaté ve Vídni dne 23. května 1969, podle něhož
třetímu státu vznikne právo z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu
tímto ustanovením poskytnout toto právo buď třetímu státu nebo skupině států, k níž náleží,
nebo všem státům a jestliže s tím třetí stát souhlasí. Jeho souhlas se předpokládá, pokud není
dán důkaz opaku, ledaže smlouva stanoví jinak. Z textu Dohody o zřízení Světové obchodní
organizace (WTO) ani z Dohody TRIPs však nelze žádným způsobem dovodit, že by měly
členské státy této dohody v úmyslu některá z práv vyplývajících z této dohody poskytovat
třetím státům, byť by jim byl přiznán status pozorovatele. Městský soud konstatoval,
že Ruská federace není smluvní stranou tohoto rozsáhlého smluvního systému, tudíž není
možné pro daný případ Dohodu TRIPs aplikovat. Městský soud s přihlédnutím k okolnostem
případu dovodil, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na výmaz ochranné
známky z rejstříku.
Městský soud uvedl, že stěžovatelův návrh na výmaz ochranné známky se opíral
o čl. 23 odst. 1 a 2 Dohody TRIPs a čl. 6quinquies bod B. odst. 3 Pařížské úmluvy na ochranu
průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidované v Bruselu dne
14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925,
v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne
14. července 1967 (publikovaná pod č. 64/1975 Sb.; dále jen „Pařížská unijní úmluva“).
Neopíral se tedy o žádné ustanovení tehdy platného zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách (dále jen „dříve platný zákon o ochranných známkách“). Ačkoliv obě namítaná
ustanovení jsou přímo uplatnitelná, městský soud přihlížel jen k návrhu podle ustanovení
Pařížské unijní úmluvy, jelikož stěžovatel z již řečených důvodů postrádal aktivní legitimaci
k návrhu dle ustanovení čl. 23 odst. 2 Dohody TRIPs. Městský soud tak zkoumal otázku,
zda stěžovatel prokázal, že ochranná známka obsahující zeměpisný údaj je zapsána
pro lihovinu, která tento původ nemá. Avšak ani existenci této podmínky neshledal městský
soud za stěžovatelem prokázanou. Vlastník ochranné známky tvrdil, že zboží,
které je označeno ochrannou známkou, má původ v Rusku, přičemž známka není zapsána
pro „vodku ruského typu“, ale pro vodku ruského původu. Tvrzení stěžovatele ve správním
řízení se opíralo o úvahu, že pokud na ruském trhu může být v souladu s tamním právem jako
ruská vodka označen toliko výrobek, k jehož takovému označení dal souhlas konkrétní
podnik, pak z neexistence souhlasu v daném případě lze dovodit, že předmětný výrobek
ruskou vodkou není. Takovéto tvrzení však městský soud označil za rozporné s formální
logikou. Skutečnosti, které jsou v souladu s právem Ruské federace, totiž že k udělování
souhlasu k označování výrobků je oprávněna jedna jediná organizace, která vlastníku
napadené ochranné známky souhlas nedala, a že označení „ruská vodka“ je zapsaným
označením původu výrobku, brání vlastníku napadené ochranné známky označovat takto své
výrobky na ruském trhu, nedokazují však to, že výrobky, které jsou na českém trhu označeny
národní ochrannou známkou, nejsou vodkou ruského původu.
K námitce vztahující se k čl. 6quinquies Pařížské unijní úmluvy konstatoval městský
soud, že na danou věc nedopadá, neboť v ní obsaženého pravidla telle-quelle se může
dovolávat jen vlastník ochranné známky zapsané v jedné z unijních zemí, hodlá-li dosáhnout
zápisu téže známky (tak, jak jest – telle-quelle) v dalších unijních zemích. Bod B. odst. 3
uvedeného ustanovení pak připouští výjimku z tohoto pravidla, podle níž členský stát není
povinen zapsat ochrannou známku, u níž se přihlašovatel domáhá pravidla telle-quelle,
resp. je oprávněn její zápis zrušit, jestliže přihlašovaná označení odporují dobrým mravům
nebo veřejnému pořádku, a zejména mohou-li klamat veřejnost. Napadená ochranná známka
však byla přihlášena jako známka národní, nedovolávala se žádného práva přednosti, popř.
přihlašovatel nepožadoval zápis na základě čl. 6quinquies, a z toho důvodu na její výmaz
nelze pravidla podle bodu B. odst. 3 použít.
Mimo výše uvedené městský soud konstatoval, že jako klamavou ochrannou známku
lze označit známku, která spotřebitele klame co do zeměpisného původu výrobku, ale pouze
za předpokladu, že se prokáže, že výrobek označený ochrannou známkou má jiný původ,
než deklaruje. Stěžovatel však ve správním řízení původ výrobků, označených předmětnou
ochrannou známkou, žádným způsobem nedoložil.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejích dvou doplněních uplatňuje zákonné důvody
obsažené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky Městským soudem v Praze. Stěžovatel má za to, že má ve správním řízení postavení
navrhovatele výmazu ve smyslu ustanovení §25 odst. 1 a §38 odst. 1 dříve platného zákona
o ochranných známkách. Domnívá se, že bez ohledu na to, jakým způsobem právně
kvalifikoval své podání ve správním řízení, bylo povinností žalovaného ve smyslu ustanovení
§19 tehdy platného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní řád“),
vycházet ze skutkových údajů samotného podání a tyto údaje vyhodnotit bez ohledu na to,
jak je ve svém podání posoudil stěžovatel. Stěžovatel vytýká městskému soudu, že tuto část
jeho argumentace odsunul stranou. Dále namítá, že Dohoda TRIPs je v souladu s čl. 10 odst. 2
Ústavy (míněn patrně čl. 10 Ústavy) součástí právního řádu České republiky, a protože jak
Česká republika, tak Ruská federace jsou členy Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového
vlastnictví, musí mít stěžovatel v rámci aplikace Dohody TRIPs stejné postavení jako
tuzemský účastník.
K neprokázání původu výrobku stěžovatel uvedl, že dokázat tento původ bylo
nad jeho možnosti, zatímco žalovanému nic nebránilo, aby povinnost prokázat původ výrobků
uložil osobě zúčastněné na řízení, a to s ohledem na to, že charakter správního řízení je jiný
než charakter sporného soudního řízení. Namísto toho se však žalovaný spokojil co do obsahu
s neurčitým čestným prohlášením zúčastněné osoby a tato neurčitost byla následně
interpretována k tíži žalobce.
Dále stěžovatel namítá, že slovo „K.“ je dominantním prvkem znění „K. V. R. V.“.
Toto slovo znamená zeměpisné označení, do češtiny přeložené jako K. resp. K. ú. – jedná se o
území, kterým protéká řeka K., na níž leží město K. Vlastník ochranné známky předložil ve
správním řízení čestné prohlášení, v němž deklaruje, že předmětnou lihovinu vyrábí v K.,
čímž klame takovéto označení spotřebitele co do zeměpisného původu výrobku. Za této
situace je důvodný závěr, že namítaná ochranná známka byla do rejstříku zapsána v rozporu
se zákonem a mezinárodními smlouvami. Hodnocením těchto okolností se však žalovaný
v napadeném správním rozhodnutí nezabýval.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek městského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel ve správním řízení
požadoval zrušení výmazu výše specifikované ochranné známky ve smyslu čl. 23 odst. 2
Dohody TRIPs a čl. 6quinquies Pařížské unijní úmluvy. S ohledem na okolnost, že řízení bylo
zahájeno na návrh, byla v řízení uplatněna zásada dispoziční, jejímž projevem
je, že se správní řízení zahajuje z podnětu účastníka, který má na daném řízení subjektivní
zájem. Účastník ve svém návrhu určuje předmět řízení, kterým je žalovaný vázán. Úřad
průmyslového vlastnictví ze své úřední povinnosti zjišťuje podklady potřebné pro rozhodnutí,
které se týkají veřejného zájmu; v tomto smyslu se tedy uplatní zásada vyhledávací.
V návrhovém řízení se uplatňuje zásada projednací, v jejímž rámci je Úřad průmyslového
vlastnictví vázán důvody a důkazy, které předložili účastníci. Nepodaří-li se potřebné
skutečnosti a důkazy zjistit, ponese následky účastník, který má důkazní povinnost.
Dle názoru žalovaného stěžovatel není dotčenou stranou, jíž čl. 23 odst. 2 Dohody
TRIPs umožňuje podat žádost o zrušení ochranné známky, neboť tento článek je nutno vyložit
v kontextu čl. 1, který zavazuje pouze členy Dohody, tj. členské státy, aby dotčeným stranám
zajistily právní prostředky k zabránění užívání zeměpisného označení identifikujícího vína
nebo lihoviny, které nepocházejí z místa uvedeného v příslušném zeměpisném označení.
Dotčenou stranou pak nemůže být kdokoliv, ale pouze ten, kdo je dotčen na svých zájmech,
což však stěžovatel žádným způsobem neprokázal. Žalobce nepodal žádost o výmaz ochranné
známky podle dříve platného zákona o ochranných známkách, tudíž se nemůže dovolávat ani
jeho §25 odst. 1, který pravil, že k podání návrhu na výmaz je oprávněn kdokoliv. S ohledem
na výše řečené tedy stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na výmaz.
Žalovaný konstatoval, že čl. 23 odst. 2 Dohody TRIPs je přímo aplikovatelný,
neboť neukládá povinnost členskému státu zabezpečit v právním řádu určité prostředí,
ale stanoví mu povinnost něco konat přímo. K aplikaci čl. 23 odst. 2 Dohody TRIPs je pak
možné přistoupit buď z moci úřední nebo na základě návrhu dotčené strany. Žalovaný však
byl stejně jako u tuzemského subjektu povinen zkoumat aktivní legitimaci navrhovatele
k podání návrhu ve smyslu příslušných ustanovení Dohody TRIPs.
Ve věci čestného prohlášení žalovaný prohlásil, že k němu jako k důkazu nepřihlížel
a naopak v napadeném rozhodnutí výslovně konstatoval, že oba účastníci měli v řízení rovné
postavení a svá oprávnění navrhnout důkazy, jimiž by bylo možné ověřit tvrzení jimi
uváděná, nevyužili. Za tohoto stavu nese stěžovatel jako navrhovatel výmazu ochranné
známky procesní odpovědnost za to, že úřad neměl možnost učinit zjištění, která by svědčila
o oprávněnosti jeho návrhu.
S ohledem na výše uvedené navrhuje žalovaný kasační stížnost zamítnout.
Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že stěžovatel
zaměňuje právní institut účastenství ve správním řízení s aktivní legitimací pro podání návrhu,
když se mylně domnívá, že jak žalovaný, tak soud odůvodnili závěr o nedostatku aktivní
legitimace stěžovatele tím, že návrh na výmaz předmětné známky nebyl podán podle zákona
o ochranných známkách. Stěžovatel však měl ve správním řízení postavení účastníka řízení
a byla mu přiznána veškerá procesní práva. Ve svém návrhu výslovně uvedl, že důvod,
pro který se domáhá výmazu ochranné známky, není uveden v taxativním výčtu ustanovení
§25 zákona o ochranných známkách, a proto se tohoto výmazu dovolává dle čl. 23 odst. 2
Dohody TRIPs, jakož i podle čl. 6quinquies bod B. odst. 3 Pařížské unijní úmluvy.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětná ochranná známka nebyla do rejstříku
ochranných známek zapsána v rozporu s ustanoveními zákona o ochranných známkách,
a proto ji na základě ustanovení §32 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách
(dále jen „zákon o ochranných známkách“), nelze prohlásit za neplatnou. Stěžovatel není
aktivně legitimován k podání návrhu, neboť není subjektem hmotných práv, která jsou
citovanými ustanoveními chráněna.
Osoba zúčastněná na řízení souhlasí s tím, že Dohoda TRIPs je součástí vnitrostátního
právního řádu České republiky. Z této skutečnosti však nelze dovodit, že by práva plynoucí
z této dohody měla být přiznána i občanům států, které nejsou členy Světové obchodní
organizace a signatáři Dohody TRIPs. Ani Pařížská unijní úmluva neposkytuje ochranu
státním příslušníkům zemí, které nejsou členy unie touto mezinárodní úmluvou založené,
pouze s výjimkou uvedenou v čl. 3 této úmluvy, dle níž jsou příslušníkům unijních zemí
naroveň postaveni ti příslušníci zemí nepatřících k Unii na ochranu průmyslového vlastnictví,
kteří mají na území některé unijní země bydliště nebo skutečné závody (a to průmyslové nebo
obchodní). S ohledem na znění čl. 1 odst. 3 Dohody TRIPs je ochrana v obdobném rozsahu
poskytována i touto mezinárodní smlouvou. Práv plynoucích z Dohody TRIPs se mohou
dovolávat občané zemí, které jsou členy Světové obchodní organizace a signatáři této dohody,
jakož i občané nečlenských zemí, kteří mají v některé z členských zemí Světové obchodní
organizace bydliště nebo průmyslový či obchodní závod. Dle názoru osoby zúčastněné
na řízení stěžovatel tyto podmínky nesplňuje. Výklad shora uvedených ustanovení, který
uvádí stěžovatel v kasační stížnosti, nelze dle osoby zúčastněné na řízení akceptovat,
neboť by ve svých důsledcích znamenal možnost občana každé země Unie na ochranu
průmyslového vlastnictví dovolávat se v České republice práv, která jsou na tomto území
poskytována jenom občanům ostatních členských států Dohody TRIPs. I v případě,
že by stěžovatel byl oprávněn domáhat se práv podle Dohody TRIPs, nebylo by možno tuto
dohodu (konkrétně čl. 23 odst. 2) v projednávané věci použít. Stěžovatele totiž nelze
považovat za „dotčenou stranu“ ve smyslu výše uvedeného ustanovení. Stěžovatel
ve správním řízení ani v následném soudním řízení netvrdil ani nedokazoval, že by zápisem
napadené ochranné známky byl dotčen na svých právech nebo právem chráněných zájmech.
Z podání stěžovatele neplyne, že by byl majitelem nebo registrovaným uživatelem
zeměpisného označení, které by tvořilo napadenou ochranou známku nebo které by v ní bylo
obsaženo. K uplatnění práv dle Dohody TRIPs tak postrádá aktivní legitimaci.
Dále osoba zúčastněná na řízení připomíná, že správní řízení o návrhu na výmaz
ochranné známky je svou povahou řízením kontradiktorním. Toto řízení se zahajuje na návrh,
v němž navrhovatel označuje výmazové důvody a navrhuje důkazy, které mají jejich existenci
prokázat. Žalovaný v rozhodnutí napadeném správní žalobou konstatoval, že ani jeden
z účastníků správního řízení nepředložil důkazy na prokázání svých tvrzení. Z toho plyne,
že žalovaný nepovažoval čestné prohlášení předložené zúčastněnou osobou za důkaz,
ale pouze za její tvrzení. Skutečnost, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno, je však
dle osoby zúčastněné na řízení beztak bezpředmětná, jelikož v projednávaném případě bylo
žalovaným zjištěno, že neexistují důvody pro výmaz napadené ochranné známky podle dříve
platného zákona o ochranných známkách a že k podání návrhu na výmaz podle ustanovení
čl. 23 odst. 2 Dohody TRIPs ani podle čl. 6quinquies bod B. odst. 3 Pařížské unijní úmluvy,
jichž se stěžovatel dovolával, není aktivně legitimován. Za těchto okolností tedy již nebylo
potřeba dokazování provádět.
Mimo tuto argumentaci ještě osoba zúčastněná na řízení dodává, že otázky okolností
užívání, případně neužívání, její ochranné známky nejsou předmětem řízení o návrhu
na výmaz (prohlášení neplatnosti) známky z důvodu klamavosti. Osobu zúčastněnou na řízení
pak v tomto směru netíží žádné důkazní břemeno.
Ze všech výše uvedených důvodů navrhuje osoba zúčastněná na řízení kasační stížnost
zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, je-li kasační stížnost přípustná
(§104 s. ř. s.). Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost mj. přípustná, opírá-li
se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Stěžovatelem tvrzená námitka směřující proti tomu,
že se správní orgán dostatečně nevypořádal s tím, že vodka s označením „K.“ je vyráběna
v K., čímž je způsobilá spotřebitele klamat co do označení původu, v žalobě u městského
soudu nebyla uvedena, ač je patrné, že se jedná o námitku, kterou stěžovatel uplatnit mohl
(týká se správního řízení). Shora uvedenou námitku tedy shledal Nejvyšší správní soud
nepřípustnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí městského
soudu v mezích přípustně uplatněných námitek (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelem výslovně uplatněné důvody namítají nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. V této souvislosti Nejvyšší správní soud uvádí, že tvrzené důvody
kasační stížnosti soud posuzuje podle jejich obsahu, a nikoliv podle formálního označení.
Pokud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním
důvodům, není rozhodující, že stěžovatel sám podřadil kasační důvody k jednotlivým
zákonným ustanovením nepřesně. Stěžovatel uplatnil důvod spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky, nicméně z obsahu kasační stížnosti, v níž vytýká městskému soudu,
že jeho argumentaci týkající se porušení §19 správního řádu odsunul stranou, vyplývá,
že obsahově spadají stěžovatelem uplatněné důvody také pod písmeno d) ustanovení
§103 odst. 1 s. ř. s., tj. stěžovatel se dovolává nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí
pro vadu řízení před soudem, spočívající v nevypořádání se s jeho argumentací.
Pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pak spadají důvody namítající nesprávnou interpretaci
mezinárodních smluv soudem.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je ostatně vadou tak závažnou,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.). Nelze se totiž zabývat
hmotněprávní argumentací, pokud přezkoumávané rozhodnutí soudu neobstojí
ani po formální stránce – tedy pokud soud nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen
v žalobě, a ve svém rozhodnutí se nevypořádal se všemi žalobními námitkami.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 7 As 60/2003 - 75, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 11. 2004, č. j. 7 Afs 3/2003 - 93; všechny dostupné z www.nssoud.cz) platí, že není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě, a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven základ
jeho žaloby. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka
pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních
aspektech resp. důvodech právních či případně skutkových) její nesprávnost spočívá.
Jak vyplývá ze soudního spisu, stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
pod bodem I. této žaloby napadl rozhodnutí žalovaného pro nesprávné posouzení svého
účastenství v řízení o výmaz ochranné známky. Namítal, že jeho podání mělo být
dle §19 správního řádu posouzeno podle obsahu a skutkových tvrzení v podání obsažených
bez ohledu na to, jak své podání právně sám kvalifikoval. Z jeho podání zřetelně plyne,
že se domáhal výmazu ochranné známky a že tak činil z důvodu, že známka může klamat
veřejnost, protože jí označované výrobky nemají původ známkou deklarovaný. Domníval
se, že má postavení navrhovatele i dle ustanovení §38 odst. 1 dříve platného zákona
o ochranných známkách, byť se na tento zákon výslovně neodvolává a dovozuje z toho
nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť bude-li mu přiznáno postavení
navrhovatele výmazu podle citovaného ustanovení, není nutné se nadále zabývat otázkou,
zda je dotčenou stranou ve smyslu čl. 23 Dohody TRIPs.
V kasační stížnosti pak namítá, že soud pouze převzal argumentaci žalovaného,
když konstatoval, že stěžovatel ve správním řízení výslovně uvedl, že se jeho návrh na výmaz
neopírá o žádné ustanovení zákona o ochranných známkách, a proto se soud mohl zabývat
pouze námitkami uplatněnými stěžovatelem v rámci mezinárodních smluv.
Po přezkoumání napadeného rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud
neshledal důvody pro vyslovení nepřezkoumatelnosti předmětného rozhodnutí. Podle
ustanovení §2 odst. 1 písm. g) dříve platného zákona o ochranných známkách je ze zápisu
do rejstříku vyloučeno označení, které může klamat veřejnost zejména o povaze, jakosti nebo
zeměpisném původu výrobků nebo služeb.
Podle ustanovení §52 odst. 1 zákona o ochranných známkách zůstávají ochranné
známky zapsané podle dřívějších právních předpisů v platnosti. Je-li podán návrh
na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem,
posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu
ochranné známky do rejstříku. Ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li
její zápis v souladu s tímto zákonem. Podle ustanovení §52 odst. 4 zákona o ochranných
známkách, byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podán návrh na výmaz podle
§25 dosavadního zákona, bude projednán jako návrh na zrušení ochranné známky nebo
prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění podmínek, a s účinky stanovenými
v tomto zákoně.
Městský soud v rozhodnutí uvedl, že stěžovatel jako žadatel o výmaz dle ustanovení
§25 dříve platného zákona o ochranných známkách netvrdil, že je vlastníkem ochranných
známek (a ani že je osobou zapsanou v rejstříku ochranných známek), také věrohodně
nedoložil, že na něj právo ke známce přešlo, popř. že došlo k přejmenování obchodní
společnosti v rejstříku zapsané. Jestliže stěžovatel své důkazní břemeno neunesl, pak žalovaný
neporušil zákon, když stěžovatele nepovažoval za účastníka správního řízení o výmaz
ochranné známky. V souladu s ustanovením §38 dříve platného zákona o ochranných
známkách je účastníkem řízení o ochranných známkách přihlašovatel, popřípadě majitel
ochranné známky, o níž má být řízení vedeno, osoba, která podala proti zápisu ochranné
známky do rejstříku námitky podle §9, osoba oprávněná podle §20 nebo navrhovatel výmazu
ochranné známky z rejstříku. Soud také jako nelogickou odmítl úvahu stěžovatele dovozující
závěr, že výrobek není ruskou vodkou, jestliže na ruském trhu může být v souladu s tamním
právem jako ruská vodka označen pouze výrobek, k jehož takovému označení dal souhlas
konkrétní podnik, když osoba zúčastněná na řízení takový souhlas nemá. Z této úvahy
lze dovodit pouze to, že na ruském trhu musí vlastník ochranné známky disponovat k užívání
předmětného označení povolením příslušného podniku, nelze z ní však dovodit, že výrobky,
které jsou na tuzemském trhu označeny národní ochrannou známkou, nejsou vodkou ruského
původu. S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se soud zabýval
pouze žalobními námitkami týkajícími se aplikace mezinárodních smluv.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud nad tento rámec uvádí, že bez ohledu
na právní kvalifikaci, provedenou samotným stěžovatelem v návrhu na výmaz předmětné
známky, je ze spisového materiálu zřejmé, že stěžovatel měl zachována veškerá procesní
práva účastníka správního řízení. Stěžovatel byl žalovaným vyzván k prokázání jím
uplatněných tvrzení, což ostatně ani sám nepopírá, oprávněnost svého návrhu však žádným
způsobem neprokázal.
Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit ani námitce spočívající v nesprávné
interpretaci mezinárodních smluv. Pro posouzení předmětu sporu ve správním řízení bylo
stěžejní, zda je napadená ochranná známka obsahující zeměpisný údaj zapsána pro lihovinu,
která tento původ nemá. Stěžovatel tvrdil, že zboží, které je označováno napadenou
ochrannou známkou, nemá původ v Rusku. Dovolával se proto práv vyplývajících
z čl. 23 odst. 2 Dohody TRIPs, zakotvujícího dodatečnou ochranu pro zeměpisná označení
pro vína a lihoviny. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěrem městského soudu,
že se stěžovatel jakožto subjekt se sídlem na území Ruské federace nemůže dovolávat
Dohody TRIPs, neboť v rozhodné době Ruská federace nefigurovala na seznamu členů
Světové obchodní organizace (dále též „WTO“), ale pouze na seznamu pozorovatelů, a nebyla
tedy smluvní stranou této dohody. Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom,
že Dohoda TRIPs je součástí právního řádu ČR, z této skutečnosti však již nelze dovodit,
že by práva plynoucí z této dohody měla být přiznána i občanům států, které nejsou členy
WTO a signatáři Dohody TRIPs.
V Dohodě TRIPs jsou promítnuty základní principy činnosti WTO, a to národní
zacházení, doložka nejvyšších výhod a nediskriminace, a to pro subjekty pocházející
z členských zemí WTO. V porovnání s mezinárodními smlouvami, které spravuje Světová
organizace duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“), má Dohoda TRIPs z hlediska počtu
členů širší pokrytí zejména o rozvojové země, které nejsou členy těchto mezinárodních smluv.
Na druhé straně nezahrnuje některé významné země, které nejsou členy Dohody o zřízení
světové obchodní organizace, jako je např. Ruská federace. Městský soud proto nepochybil,
když uzavřel, že se stěžovatel jakožto účastník třetí země nemůže domáhat ochrany, kterou
Dohoda TRIPs zaručuje pouze svým členům. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel
je společností sídlící na území Ruské federace, která nemá na území České republiky sídlo,
nemůže se dovolat ani ochrany ve smyslu čl. 3 Dohody TRIPs. V souladu s čl. 3 Dohody
TRIPs poskytnou členové zacházení podle této Dohody občanům ostatních členů členských
států, s výjimkami již poskytnutými Pařížskou úmluvou (1967), Bernskou úmluvou (1971),
Římskou úmluvou a Smlouvou o duševním vlastnictví v oboru integrovaných obvodů, jako
kdyby všichni členové WTO byli členy těchto úmluv. Výrazem „občané“ se rozumí v případě
samostatného celního území člena WTO osoby fyzické a právnické, které mají bydliště,
nebo které mají skutečné a účinné průmyslové nebo obchodní sídlo na tomto celním území.
Výše uvedenou podmínku však stěžovatel nenaplňuje.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožnil také s názorem městského soudu v závěru,
že článek 6quinquies Pařížské unijní úmluvy o známkách telle-quelle na posuzovanou věc
nedopadá, neboť napadená ochranná známka byla zapsána jako známka národní
a nedovolávala se žádného práva přednosti. Jakkoliv čl. 2 této úmluvy zabezpečuje
příslušníkovi každé unijní země ochranu průmyslového vlastnictví v přiznání týchž výhod,
které příslušné zákony poskytují nebo poskytnou příslušníkům vlastního státu, nelze se na
základě takto stanovené ochrany dovolávat ochrany vyplývající ze zcela jiné mezinárodní
smlouvy, v posuzovaném případě z Dohody TRIPs, která ochranu poskytuje pouze smluvním
stranám, které tuto dohodu podepsaly.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s poslední námitkou stěžovatele namítající
nesprávné vyhodnocení důkazů, tj. čestného prohlášení osoby zúčastněné na řízení.
Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že čestné prohlášení nehodnotil jako důkaz a nepřičetl
je k tíži stěžovatele. K namítané pasivitě žalovaného při obstarávání důkazních prostředků
Nejvyšší správní soud uvádí, že při zjišťování skutečného stavu věci je třeba vycházet z toho,
že v řízení o ochranných známkách je užití správního řádu vymezeno ustanovením §38
odst. 8 dříve platného zákona o ochranných známkách (§45 odst. 1 zákona o ochranných
známkách), kde je stanoveno, že správní řád platí, jen nestanoví-li tento zákon jinak,
a s dalšími výslovnými výjimkami. Podle §38 odst. 6 zákona úřad rozhoduje v souladu
s obsahem spisu, zejména pak na základě důkazů, které na podporu svých tvrzení předkládají
účastníci řízení. Zjišťování skutečného stavu věci je tak modifikováno ve prospěch aktivity
účastníků řízení. Logicky by to měl být navrhovatel, kdo prokazuje naplnění podmínek
výmazu. V daném případě to znamená, že na základě skutečností uvedených v návrhu měl
žalovaný vážit tvrzení a doklady předložené stěžovatelem, a to z hlediska naplnění
či vyloučení podmínek pro výmaz ochranné známky. Úřad provádí důkazy předložené
či navržené účastníky řízení a je oprávněn důkazní stav na základě vlastní iniciativy
a v mezích jeho možností doplňovat (není povinen je vyhledávat), ať ve prospěch návrhu,
či k jeho vyvrácení. K výše uvedenému názoru již ostatně Nejvyšší správní soud dospěl také
v rozsudku ze dne 3. 11. 2005, č. j. 7 A 73/2000 - 100, publikovaném jako č. 785/2006 Sb.
NSS. V posuzovaném případě stěžovatel, ačkoliv měl možnost svá tvrzení náležitě prokázat,
této procesní možnosti nevyužil, a své důkazní břemeno neunesl.
Ze všech shora uvedených důvodů byla kasační stížnost shledána nedůvodnou,
Nejvyšší správní soud ji proto podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 a 5 (§120)
s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žalobce žádné náklady nad rámec jeho úřední
činnosti nevznikly. Osoba zúčastněná nemá v daném případě podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná
povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod
zvláštního zřetele hodný pro přiznání jiných nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu