ECLI:CZ:NSS:2004:7.AFS.3.2003
sp. zn. 7 Afs 3/2003 – 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci stěžovatele
Ing. I. J., zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Dukelská 15, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci
Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 17. 2. 2003, č. j. 31 Ca 45/2002 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003,
č. j. 31 Ca 45/2002 - 38, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 2. 2003,
č. j. 31 Ca 45/2002 - 38, byly zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Hradci Králové, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním
výměrům o doměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 a 1998
a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen, září, prosinec 1997 a I. čtvrtletí 1998.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že v průběhu daňové kontroly zdaňovacího období roku
1997 a 1998 zjistil správce daně nesrovnalosti v účetních operacích stěžovatele,
a proto ho v souladu s §16 odst. 2 písm. c) a e) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) vyzval k doložení účetních písemností
a dalších důkazních prostředků. Krajský soud vyjádřil nesouhlas s názorem stěžovatele,
že tato výzva neobsahovala sdělení konkrétních pochybností správce daně. K dani z příjmů
fyzických osob bylo požadováno doložení a prokázání záznamů denních tržeb, skladních
karet a rozdílu mezi tržbami zjištěnými správcem daně výpočtem z předloženého účetnictví
po zohlednění předložených slev a mezi tržbami uvedenými stěžovatelem v daňovém
přiznání. Pro daň z přidané hodnoty požadoval správce daně doložení rozdílů mezi přiznanou
výší uskutečněných zdanitelných plnění uvedenou v daňových přiznáních a výší zjištěnou
správcem daně z předloženého účetnictví a údajů sdělených v protokolech o ústním jednání.
Krajský soud dovodil, že takto koncipovaná výzva je v souladu se zásadami dokazování
obsaženými v §31 zákona o správě daní a poplatků. Pokud správce daně dospěje na základě
daňové kontroly ke zjištění, že údaje obsažené v účetnictví nekorespondují s údaji uváděnými
v daňovém přiznání, má nesporně právo podle odstavce 9 citovaného ustanovení vyzvat
daňový subjekt k odstranění těchto nesrovnalostí. V daném případě stěžovatel v daňovém
přiznání uváděl tržby po zohlednění slev v určité výši, přičemž správce daně dospěl
při kontrole k závěrům podstatně odlišným. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že daňové
řízení probíhalo v těsné součinnosti se stěžovatelem, když správce daně provedl několik
ústních jednání, o čemž svědčí pořízené protokoly. Nelze přehlédnout návrhy stěžovatele
na svědecké výpovědi a předložená čestná prohlášení svědků, ale tyto důkazy správce daně,
potažmo finanční ředitelství, zhodnotil v souladu s §31 odst. 2, 4 zákona o správě daní
a poplatků. Povinností stěžovatele bylo vést evidenci denních tržeb, přičemž stěžovatel
nepopřel, že takovou evidenci vedl pouze namátkově a dále ji neuchovával.
Proto tento nedostatek nelze kvalitně napravit svědeckými výpověďmi osob,
které příležitostně nakoupily několik kusů zboží. Požadavek správce daně na prokázání
objemu prodaného zboží a výše poskytnutých slev označil krajský soud za naprosto zákonný.
Listinné důkazy tohoto typu se v daném případě bezesporu vyznačují vyšší důkazní silou
než několik nahodilých svědeckých výpovědí. V případech, kdy sleva byla uvedena
v neúměrné výši 90,4 % a 94,77 % a odběratel nebyl uveden, hodnotilo finanční ředitelství
v souladu se zásadami důkazního řízení jako snížení vypovídací schopnosti důkazů
a vyvrácení věrohodnosti předložené evidence. Stěžovatel tak v tomto daňovém řízení neunesl
důkazní břemeno. Obsah zprávy o daňové kontrole stvrdil stěžovatel svým podpisem
a jeho tvrzení o vynucení podpisu nebylo nikterak doloženo. Případné námitky navíc mohly
být, a posléze také byly, vzneseny v odvolacím řízení. Právo na vyjádření k výsledkům
daňové kontroly tak v daňovém řízení nebylo stěžovateli upřeno. K námitce, že stěžovateli
nebylo před podáním žaloby umožněno nahlédnout finančním ředitelstvím do správního
spisu, nemohl krajský soud přihlédnout, neboť soud nemůže přihlížet k námitkám,
které nebyly vzneseny v odvolacím řízení, a kterými se proto odvolací orgán nemohl zabývat.
Na základě těchto skutečností a právních úvah dospěl krajský soud k závěru, že napadená
rozhodnutí byla vydána v souladu se zákonem č. 586/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
a č. 588/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž finanční ředitelství rozhodlo
o odvoláních ve smyslu příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků.
V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě stěžovatel namítal, že se krajský soud
nezabýval v rozporu s §75 s. ř. s. žalobním bodem, který se týkal zvýšení daňové povinnosti
v rámci odvolacího řízení, neboť šlo o rozhodnutí finančního ředitelství vydané v prvním
stupni. K tomu podotkl, že správce daně vydal výzvu ze dne 10. 1. 2002 k doplnění
odvolacího řízení podle §48 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, kde požadoval doložení
důkazních prostředků týkajících se daně z příjmů fyzických osob a daně z přidané hodnoty
(dále jen „DPH“) za posuzované období. Je proto podle stěžovatele zcela zřejmé, že finanční
ředitelství v odvolacím řízení přezkoumávalo rozhodnutí nad rámec rozsahu požadovaném
v odvolání ve smyslu §50 odst. 3 věty prvé zákona o správě daní a poplatků. Po postoupení
odvolání není správce daně oprávněn v rámci doplňovacího řízení ve smyslu §48 odst. 6
zákona o správě daní a poplatků provádět další šetření. V případě zvýšení daňové povinnosti
v rámci odvolacího řízení se jedná o závažný zásah do práv a právem chráněných zájmů
stěžovatele. Postupem finančního ředitelství se daňové řízení redukuje na jednostupňové
a zásadním způsobem je omezeno a vyloučeno právo daňového subjektu na využití řádného
opravného prostředku. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 5. 2000, č. j. 22 Ca 301/99 – 26, v němž byl vysloven právní názor,
že §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků nelze interpretovat tak, že odvolací orgán
může doplňovat výsledky daňového řízení a odstraňovat jeho vady v neomezeném rozsahu,
neboť daňový subjekt by neměl možnost nechat správnost výsledků doplnění řízení
přezkoumat odvolacím orgánem. Dále stěžovatel uvedl, že k právnímu názoru Krajského
soudu v Českých Budějovicích týkajícímu se hodnocení výzvy správce daně ze dne 3. 8. 2000
vznesl námitky již v podání z 19. 2. 2001, v němž zpochybňoval oprávněnost výzvy,
neboť správce daně uložil stěžovateli prokázat a doložit rozdíl mezi tržbami vypočtenými
správcem daně a tržbami doloženými evidencí stěžovatele. V této věci byl stěžovatel vyzýván
k něčemu, co již dříve v průběhu daňového řízení prokázal evidencí tržeb. Výzva postrádá
sdělení konkrétních pochybností správce daně, tedy tu část výroku, která podle §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků musí být jeho obsahem. Právní názor krajského soudu
ve vztahu k oprávněnosti této výzvy považuje stěžovatel za rozhodující pro celkové
posouzení, neboť neskýtá záruky na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny
základných práv a svobod. Současně stěžovatel namítal, že rozhodnutí správce daně
je neplatné, neboť nemá jednu ze základních náležitostí rozhodnutí uvedenou v §32 odst. 2
písm. g) zákona o správě daní a poplatků, tj. otisk úředního razítka s příslušným znakem.
Krajský soud byl povinen přihlédnout k této skutečnosti z úřední povinnosti. Stěžovatel
předložil evidenci tržeb vedenou formou příjmových pokladních dokladů pro účely DPH
a prokázání úbytku zásob formou „faktury – volný prodej“. Jako důkazní prostředek
proto mohla sloužit cenová evidence. Tato skutečnost byla i předmětem odvolacích námitek.
Stěžovatel se domnívá, že výše poskytnutých slev byla prokázána, byly navrženy i svědecké
výpovědi a předložena čestná prohlášení, která měla osvědčit kategorii a charakter zboží
ve vztahu k možné prodejní ceně. Nemůže se proto ztotožnit s názorem krajského soudu,
že tyto důkazy byly zhodnoceny v souladu s §31 odst. 2, 4 zákona o správě daní a poplatků.
Svědecké výpovědi by osvědčily skutečnosti rozhodné pro akceptaci výše poskytnutých slev,
nikoliv však, jak se uvádí, přiznání maximální výše prokázaných slev. V případě hodnocení
poskytnutých slev správcem daně bylo předmětem sporu posouzení čtyř dokladů v roce 1997
z celkového počtu 47 případů slev a v roce 1998 dva doklady z celkového počtu 18 případů
slev. Jednalo se o zboží téměř neprodejné a prodej vybraného zboží za cenu s vyšší cenou
není v zákoně č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákoně 588/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, specielně upraven. Neexistuje proto povinnost porovnávat cenu
prodávaného zboží s dosaženými příjmy z prodeje. Forma denní evidence tržeb není nijak
zákonnou formou upravena. Stěžovatel ji vedl a její konkrétní vyjádření je ve formě
vystavených faktur za dané období, kdy tržby v hotovosti získal. Argumentace použitá
krajským soudem, která vytrhuje z kontextu vyjádření stěžovatele, že si evidenci vedl
na „šmírácích“, které posléze vyhodil, je účelová, protože tyto „šmíráky“ byly podkladem
pro zpracování ucelené formy této evidence. V odůvodnění rozhodnutí soud odkázal
na vyjádření finančního ředitelství v části, která se týká výše slev tj. 92,4 % a 94,77 %
a stěžovatel v této věci odkazuje na podrobnou analýzu, která byla provedena v rámci
odvolacích námitek. Finanční ředitelství ani soud nepřihlédly k faktu, že sortiment a objem
zboží prodávaný s uvedenou slevou prodával stěžovatel v tísni a v jiné obchodní síti
než je pro něj obvyklé. Obchodní síť stěžovatele je velkoobchod a toto zboží bylo prodáváno
v maloobchodní síti, kde je doložení odběratele nemožné. Případy prodeje v maloobchodní
síti v tísni nemohou být dokladovány stejně jako v síti velkoobchodní a logicky není možné
uvést odběratele. Tyto skutečnosti se stěžovatel snažil doložit právě svědeckými výpověďmi
velkoodběratelů, že existovalo zboží ve velkoobchodní síti neprodejné. Pokud se jedná
o posuzovanou problematiku, je podle stěžovatele nutno vzít v úvahu nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 95/97, podle něhož zásada volného hodnocení neznamená, že by soud,
v tomto případě poté finanční ředitelství, měl ve svém rozhodování na výběr,
které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoliv. K hodnocení zprávy z daňové kontroly
uvedl stěžovatel do protokolu, že se k ní ve lhůtě vyjádří, ale byl nucen ji podepsat s tím,
že mu jinak nebude dána k dispozici. Z toho stěžovatel dovozuje, že zpráva z daňové kontroly
nemohla být ani řádně projednána, a to i vzhledem k zaznamenanému časovému údaji
o zahájení a ukončení projednání. Daňový subjekt má podle §16 odst. 4 písm. f) zákona
o správě daní a poplatků právo vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku
uvedenému ve zprávě a toto právo nelze zaměňovat s právem na projednání zprávy.
V této souvislosti odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 121/01,
v němž je uvedeno, že po obsahové stránce musí projednání zprávy obsahovat nejen
seznámení daňového subjektu se závěry správce daně, ale i jeho vyjádření, ke zjištěným
výsledkům, stejně jako reakci správce daně na toto vyjádření. Pro realizaci práva na vyjádření
se ke zjištěným výsledkům musí být podle názoru stěžovatele poskytnut daňovému subjektu
přiměřený čas. Zprávu je správce daně povinen projednat s daňovým subjektem,
což znamená, že zaznamená všechna jeho vyjádření, návrhy a námitky k jejímu obsahu
a své stanovisko k nim, popř. výsledky doplněného dokazování. Stěžovatel se proto domnívá,
že krajský soud se náležitě nevypořádal s jeho právní argumentací a svůj právní závěr řádně
neodůvodnil. Z důvodů uvedených v kasační stížnosti navrhl, aby napadený rozsudek byl
zrušen.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že kasační stížnost
neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na výrok napadeného rozhodnutí.
Finanční ředitelství přezkoumalo všech 16 napadených dodatečných platebních výměrů
a zjistilo přitom fakta, na jejichž základě 12 dodatečných platebních výměrů zrušilo.
O této skutečnosti se stěžovatel vůbec nezmiňuje. Ve zbývajících čtyřech zdaňovacích
obdobích byla původně doměřená daňová povinnost stěžovatele na základě důvodů
v rozhodnutí popsaných zvýšena. Finanční ředitelství postupovalo v souladu s §50 odst. 3
zákona o správě daní a poplatků, který umožňuje změnit napadené rozhodnutí i v neprospěch
odvolatele. Z těchto důvodů navrhlo, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti, shodně jako v žalobách týkajících se DPH, namítal,
že zvýšením daňové povinnosti v odvolacím řízení bylo řízení redukováno na jednostupňové,
což představuje závažný zásah do jeho práv a právem chráněných zájmů. Protože k tomuto
žalobnímu bodu krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku pouze konstatoval,
že rozhodnutí o změně dodatečně vyměřených DPH byla vydána v souladu se zákonem
č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by se vyjádřil k namítanému porušení
§50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků, je v rozsahu tohoto důvodu napadený rozsudek
nepřezkoumatelný.
Další námitka stěžovatele je uplatněna ve vztahu k výzvě ze dne 3. 8. 2000 s tím, že postrádá
konkrétní pochybnosti správce daně. Tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud, shodně
jako krajský soud, opodstatněnou. Výzva byla formulována v souladu s §31 odst. 9
zákona o správě daní a poplatků, protože správce daně v ní uvedl, jakých daní se týká, jaké
listinné důkazy má stěžovatel předložit a také u jakých skutečností uvedených v daňových
přiznáních vznikly pochybnosti. Je nesporné, jak na to poukazuje stěžovatel, že daňový
subjekt nemůže být vyzván k prokázání čehokoliv, ale o takovou situaci se v daném případě
rozhodně nejedná.
Pokud stěžovatel namítal neplatnost předmětné výzvy, protože nemá jednu
ze základních náležitostí uvedených v §32 odst. 2 písm. g) zákona o správě daní a poplatků,
je tento důvod nepřípustný, protože jej stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit mohl.
Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele týkající se provedení důkazu výslechem
svědků. V této souvislosti je především třeba poukázat na znění §7 zákona č. 563/1991 Sb.,
ve znění platném v r. 1997 a 1998, podle něhož byly účetní jednotky povinny vést účetnictví
úplně, průkazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti,
které jsou jeho předmětem. Pokud tedy stěžovatel v odvoláních navrhoval, aby byly
vyslechnuty jako svědci osoby, které by potvrdily, že předmětné zboží neodebraly pro absenci
prohlášení o shodě nebo poškození či prošlou garanci apod. nebo občané, kteří příležitostně
odkoupili několik kusů zboží z výprodeje, přičemž nepopíral, že evidenci denní tržeb vedl
pouze namátkově a dále ji neuchovával, nelze důvodně vytýkat správnímu orgánu, že takový
důkaz neprovedl. V §2 zákona o správě daní a poplatků jsou vymezeny základní zásady
daňového řízení, které jako základní pravidla daňového řízení jsou důležitým prostředkem
pro správnou aplikaci a interpretaci ostatních ustanovení. Při aplikaci jednotlivých ustanovení
zákona je tedy nutno dbát, aby byla vždy v souladu s těmito základními zásadami,
které zajišťují nezbytný procesní postup pro dosažení cíle daňového řízení, jímž je správné
stanovení a včasné vybrání daně. Mezi základní zásady patří také zásada volného hodnocení
důkazů vyjádřená v odst. 3 citovaného ustanovení. Z této zásady vyplývá, že správce daně
je při dokazování vybaven značnými pravomocemi, které jsou omezeny pouze zásadou
zákonnosti (§2 odst. 1 citovaného zákona). Zásada volného hodnocení důkazů znamená,
že je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků.
Není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené poplatníkem, neboť má právo
je nejprve samostatně posoudit, a tedy i vyloučit ze svého rozhodování. I když §31 odst. 2
citovaného zákona stanoví, že správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán návrhy daňových
subjektů, není, s ohledem na zásady daňového řízení (priorita zájmů státu), povinen
vyhledávat důkazní prostředky svědčící ve prospěch daňového subjektu a není ani nucen
respektovat všechny důkazní prostředky předložené nebo navržené daňovým subjektem.
Důkazní břemeno je podle odst. 9 citovaného ustanovení na daňovém subjektu, což znamená,
že je povinen prokázat všechny údaje, které uvádí v daňovém přiznání nebo hlášení a dále
vše, k čemu ho vyzve správce daně v průběhu daňového řízení. Jestliže daňový subjekt
neprokáže v daňovém řízení jím tvrzené skutečnosti, jak mu ukládá citované ustanovení,
znamená to, že neunesl důkazní břemeno a nelze z toho dovodit, že by rozhodnutí správce
daně bylo vydáno na základě neúplných skutkových zjištění. Závěr, který správce daně
učinil, stejně jako finanční ředitelství, má oporu v provedeném dokazování a není v rozporu
s pravidly logického myšlení. Důkaz výslechem svědků by nemohl na učiněném závěru nic
změnit, neboť jak důvodně uvedl v napadeném rozsudku krajský soud, důkaz výslechem
osob, které nakoupily několik kusů zboží za téměř nulovou cenu, resp. odmítly zboží koupit,
nemá potřebnou vypovídací hodnotu, aby kompenzoval nedostatky v účetnictví.
Pokud se jedná o námitku týkající se zboží prodaného s téměř stoprocentní slevou
lze v podstatě odkázat na argumentaci týkající se hodnocení důkazů. Pokud sám stěžovatel
uvedl, že není objektivně možné doložit veškeré prodeje v maloobchodní síti, pak nesplňuje
jeho účetnictví požadavky zákona č. 563/1991 Sb., ve znění platném v r. 1997 a 1998 a nelze
vytýkat správci daně, že nepostupoval v úzké součinnosti se stěžovatelem, protože tím sám
potvrdil neprůkaznost a neúplnost svého účetnictví. Odkaz v této souvislosti na nález
Ústavního soudu III. ÚS 95/97 je zcela nepřípadný, protože Ústavní soud se zabýval věcí,
kdy soud opomenul důkaz provedený v řízení jen proto, že sám o sobě byl v rozporu s tím,
co soud podkládal za skutečnosti prokázané. O takovou situaci se však v případě stěžovatele
nejednalo.
Podle §16 odst. 4 písm. f) zákona o správě daní a poplatků má daňový subjekt právo
vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu
jeho zjištění, případně navrhnout jeho doplnění. Podle odst. 8 citovaného ustanovení sepíše
pracovník správce daně o výsledku zjištění zprávu o daňové kontrole. Po projednání
této zprávy ji spolupodepisuje kontrolovaný daňový subjekt a pracovník správce daně.
Bezdůvodné odepření podpisu kontrolovaným daňovým subjektem je pro platnost ve zprávě
uvedených zjištění bezvýznamné a o tomto musí být ve zprávě kontrolovaný daňový subjekt
výslovně poučen. Jedno vyhotovení kontrolní zprávy obdrží kontrolovaný daňový subjekt.
Den podpisu zprávy je též dnem jejího doručení. Je-li výsledkem kontrolního zjištění
skutečnost, odůvodňující dodatečné stanovení daně, může být součástí zprávy o daňové
kontrole i dodatečný platební výměr.
V daném případě byla zpráva o daňové kontrole se stěžovatelem projednána
dne 21. 12. 2000 v době od 10,00 hod. do 10,45 hod. Do protokolu stěžovatel před podpisem
zprávy uvedl, že připomínky ke zprávě nemá, chce ji zkonzultovat se svým účetním
a v případě, že po této konzultaci bude mít připomínky, sdělí je správci daně písemně
do 8. 1. 2001. Z tohoto protokolu ani ze zprávy, když obě listiny stěžovatel podepsal,
není zřejmé, že by byl nucen ji podepsat, jinak by mu nebyla dána k dispozici. Pokud by tomu
tak skutečně bylo, měl stěžovatel tuto skutečnost do protokolu nebo do zprávy o daňové
kontrole uvést, přičemž v tomto směru netvrdí, že tak chtěl učinit a správce daně
mu v tom zabránil. Proto nelze dovodit, že zpráva o daňové kontrole nemohla být řádně
projednána. Poukazuje-li v této souvislosti stěžovatel i na časový údaj o zahájení a ukončení
projednání, měl rovněž možnost tuto skutečnost uvést do protokolu nebo zprávy, což neučinil.
K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01
považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné především uvést, že v dané věci se jednalo
o situaci, kdy zpráva o daňové kontrole byla s daňovým subjektem projednána v květnu 1999
a teprve v říjnu 1999 byl seznámen s provedenými důkazy, takže se k nim při projednání
zprávy nemohl vyjádřit. O takovou situaci se v případě stěžovatele nejednalo,
protože se vyjádřil, že nemá ke zprávě připomínky a pouze si vyhradil možnost pro případné
další vyjádření po konzultaci se svým účetním ve lhůtě do 8. 1. 2001. V této lhůtě zaslal
správci daně požadavek, aby mu zodpověděl jeho otázky, což se také stalo. Nejvyšší správní
soud proto neshledal, že by stěžovateli bylo upřeno právo vyplývající z §16 odst. 4 písm. f)
zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud se podle názoru Nejvyššího správního soudu
dostatečně vypořádal s právní argumentací stěžovatele na str. 10 napadeného rozsudku a svůj
právní závěr řádně odůvodnil.
Z důvodů výše uvedených dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je zčásti důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán
právním názorem, který je vysloven v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení (§110 odst. 2 věta
první s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2004
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu