ECLI:CZ:NSS:2008:2.AS.54.2008:80
sp. zn. 2 As 54/2008 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: FTV Prima,
spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupeného Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8308/07, sp. zn. 2006/922/dzu/FTV, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 8 Ca 362/2007 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8308/07, sp. zn. 2006/922/dzu/FTV.
Tímto rozhodnutím byla stěžovateli uložena podle §60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb.,
o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, pokuta ve výši
100 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, kterého
se stěžovatel dopustil tím, že do vysílání programu televize Prima zařadil dne 13. 4. 2006
ve 21:14 hod pořad VyVolení, v němž bylo zjištěno verbální i neverbální násilí a prezentována
konzumace alkoholu a nevhodné chování pod jeho vlivem. Tyto prvky pak žalovaný považoval
za způsobilé ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mládeže. Městský soud žalobu zamítl,
neboť dospěl k závěru, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, správní
delikt byl jednoznačně specifikován a rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s tím, že byla naplněna
skutková podstata správního deliktu. Namítá, že správní rozhodnutí ani napadený
rozsudek neobsahují popis toho, jak byly naplněny jednotlivé složky skutkové podstaty správního
deliktu – ohrožovací následek (není uvedeno, která ze složek psychického, fyzického
ani mravního vývoje dětí a mládeže mohla být ohrožena ani jak) a příčinná souvislost mezi
odvysíláním posuzovaného pořadu a ohrožením. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé,
v čem a jak vysílání posuzovaného pořadu mohlo vývoj dětí ohrozit. Tím byla porušena zásada
„nulla poena sine crimine“. Stěžovatel si tak nemůže být do budoucna jistý např. jaké slovní
vyjádření osoby, s níž je natáčen rozhovor, je pro žalovaného přijatelné a jaké bude naopak
shledávat rozporným se zákonem. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 6 As 19/2005. Nedostatečným popisem objektivní stránky deliktu
tak byla také popřena preventivní funkce pokuty. Touto jeho námitkou se pak městský soud
v žalobě nedostatečně vypořádal.
Dále stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný stav věci, neboť nebyl proveden důkaz
promítnutím záznamu pořadu. Žalovaný i městský soud vycházeli pouze ze slovního popisu
pořadu, který podle stěžovatele není dostatečným vyjádřením skutkového děje. Podkladem
pro rozhodnutí tak měl být záznam celého pořadu, který je výsledkem audiovizuální tvorby
a pro utvoření názoru na něj je třeba, aby bylo vnímáno jak mluvené slovo, tak obraz. Právě
aspekty, které při přepisu mluveného slova nejsou vůbec zohledněny (např. zábava, celkové
ladění a vyznění), jsou i děti schopny vyhodnotit. Uvedené pochybení tak mělo vliv na zákonnost
rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel rovněž podotýká, že podkladem pro rozhodnutí nebyl
ani úplný přepis celého pořadu. Názor městského soudu k této jeho námitce pak považuje
stěžovatel za zjednodušující. Soud měl zkoumat, zda žalovaný provedl důkaz promítnutím
záznamu celého pořadu. Podle §32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je třeba posuzovat, zda byl
pořad jako celek způsobilý ohrozit zákonem chráněné zájmy. Nestačí uvést jen vyňaté sekvence.
Svoje stanovisko opírá o jazykový, systematický a logický výklad citovaného ustanovení,
konkrétně písm. d), f) a j), kde zákonodárce rozlišuje mezi tím, kdy je třeba posuzovat pořad jako
celek a kdy postačí jeho jednotlivé záběry. Ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. pak hovoří o pořadu a nikoli o odvysílaných záběrech. Postup, který zvolil žalovaný, by vedl
k absurdním závěrům, neboť by stěžovatel byl postihován za vysílání všech pořadů,
kde by se objevil záběr osoby ubližující jiné osobě nebo nahé osoby či kouřícího člověka apod.
To určitě záměrem zákonodárce nebylo.
Stěžovatel dále namítá, že ho žalovaný před uložením pokuty neupozornil na porušení
povinnosti podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Tuto námitku uplatnil i v žalobě, avšak
městský soud se jí nezabýval dostatečně. Navíc výklad tohoto ustanovení učiněný žalovaným
i městským soudem je v rozporu se smyslem zákona a také rozhodovací praxí městského soudu.
K tomu odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 2. 5. 2006, sp. zn. 8 Ca 2/2006, podle
něhož nelze upozornění podle zmíněného ustanovení považovat za časově neomezené,
ale je třeba, aby mezi aktuálním uložením pokuty a dřívějším upozorněním existovala časová
a věcná souvislost. Tímto rozsudkem argumentoval stěžovatel i v žalobě, avšak městský soud
se jím vůbec nezabýval. Stěžovatel namítá, že názor městského soudu v duchu zásady „jednou
a dost“ nemůže obstát už z toho důvodu, že dochází k vývoji posuzování mravnosti v čase.
Vnímání mravnosti se liší i mezi jednotlivými lidmi. Nelze tak přenést na stěžovatele povinnost
předjímat názor správního orgánu na natolik proměnlivý a neurčitý pojem jako je „mravní vývoj“.
Městský soud se podle stěžovatele dále nevypořádal s námitkou, že v upozornění podle §59
odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. musí být skutkově vymezeno porušení povinnosti, které se týká,
dále že stěžovateli nebyla poskytnuta lhůta k nápravě a že žalovaný svým postupem zkrátil
stěžovatele na uplatnění jeho práv ve správním řízení, neboť mu nebylo umožněno porušení
zákona napravit. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl vyzván k vyjádření k podkladům
rozhodnutí. Městský soud k tomu uvedl, že po zahájení správního řízení a výzvě stěžovateli
k vyjádření podkladů již nebyly shromážděny další podklady, než ty, které byly ve spisu
při zahájení správního řízení. Stěžovatel s tím však nesouhlasí, neboť součástí spisu byly
i podklady doložené samotným stěžovatelem (tiskové zprávy) nebo jím navržené (např. posudek
Prof. W.). I s těmi se však měl právo před rozhodnutím žalovaného seznámit a vyjádřit se k nim,
neboť si nemůže být jist, zda tiskové zprávy a stanoviska, která žalovaný do spisu zařadil, nebyly
vybrány tendenčně. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
předmětný rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření s kasační stížností nesouhlasí a rozsudek městského soudu
považuje za správný a zákonný. Odkazuje na vyjádření k žalobě, jakož i na svoje rozhodnutí,
které bylo vydáno na základě dostatečně zjištěného stavu věci. Proto navrhuje, aby byla kasační
stížnost Nejvyšším správním soudem v plném rozsahu zamítnuta.
Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody kasační stížnosti uvedené v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení“), v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. („ vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí
správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního
orgánu pro nesrozumitelnost“) a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. („nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít
taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“).
Pokud stěžovatel namítá, že nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu v řízení
správním, tak tuto námitku neuplatnil před městským soudem. Nejvyšší správní soud předesílá,
že se v řízení o kasační stížnosti může námitkou zabývat pouze v případě, že byla v identické
rovině účinně vznesena před městským soudem, ten takovou námitku posuzoval (případně
ji posoudit opomněl) a stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěrům městského soudu
v konkrétních ohledech - kasační princip, kterým je veden přezkum rozhodnutí krajských soudů
ve správním soudnictví neumožňuje otevírat před Nejvyšším správním soudem posuzování
rozhodnutí správních orgánů v mezích, v nichž tento přezkum nebyl učiněn předmětem
pozornosti krajských soudů (zde městského soudu).
Z obsahu žaloby a protokolu o jednání pak vyplývá, že stěžovatel v žalobě pouze obecně
namítal nedostatečně zjištěný stav věci, který spatřoval v tom, že se ža lovaný neseznámil
s pořadem. O tom, že by žalovaný neprovedl důkaz promítnutím záznamu pořadu, však nic
neuváděl, ačkoli tuto skutečnost jistě zmínit mohl. K tomu je třeba poukázat na nepřípustnost
takové kasační námitky podle §104 odst. 4 s. ř. s.
Stěžovatel tedy nemůže namítat, že městský soud pochybil, pokud nezkoumal,
zda žalovaný provedl důkaz promítnutím záznamu celého pořadu či nikoli. Městský soud je totiž
zásadně povinen a oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních
bodů (§75 odst. 2, §76 odst. 2 s. ř. s.). Jestliže stěžovatel určitou námitku v žalobě neuplatnil,
nelze městskému soudu vytýkat, že se jí nedostatečně zabýval. Z odůvodnění napadeného
rozsudku je přitom zřejmé, že se námitkou nedostatečně zjištěného stavu věci, tak jak ji stěžovatel
v žalobě formuloval, městský soud zabýval. Neshledal ji však důvodnou, neboť žalovaný měl
při rozhodování vedle podrobné analýzy pořadu k dispozici také celý záznam předmětného
pořadu. Přitom v rozhodnutí žalovaného o uložení pokuty na str. 2 odst. b) je jednoznačně
uvedeno, že žalovaný pořad posuzoval „jako celek na základě záznamu na serveru Rady“.
Z uvedeného je pak zřejmé, že podkladem rozhodnutí nebyla pouze analýza pořadu spolu s jeho
částečným přepisem vytvořená analytickým odborem úřadu žalovaného (jakožto orgánu, který
podle §11 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb. pro žalovaného zajišťuje mj. právě úkoly spojené
s odborným zabezpečením jeho činnosti), ale celý záznam pořadu. Tyto námitky tak zdejší soud
důvodnými neshledal.
Nejvyšší správní soud se pak zabýval dalšími námitkami označujícími soudní rozhodnutí
za nepřezkoumatelné; pakliže by totiž rozhodnutí městského soudu nebylo lze plně přezkoumat,
nebylo by ani možno v plné míře vážit další stížnostní námitky.
Stěžovatel namítá, že se městský soud nedostatečně vypořádal s jeho námitkou, že právní
rozhodnutí neobsahuje popis toho, jak byly naplněny jednotlivé složky skutkové podstaty
správního deliktu. K tomu Nejvyšší správní soud považuje nejprve za nezbytné upozornit
na svoji ustálenou judikaturu (např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS), podle níž dílčí nedostatky odůvodnění soudního
rozhodnutí nemohou založit nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nedostatek důvodů.
Dále je třeba zdůraznit, že stěžovatel uvedenou námitku v žalobě uplatnil ve značně užší podobě,
než jak učinil v kasační stížnosti. V žalobě totiž pouze uváděl, že výroková část rozhodnutí
postrádá jakýkoli stručný, výstižný a nezaměnitelný popis skutku, kterým podle žalovaného
mohlo dojít k ohrožení fyzického, psychického nebo mravního vývoje dětí a mladistvých, tedy
náležité individuální vymezení skutku tak, aby nemohl být zaměněn za jiný. Rozhodnutí
žalovaného pro tuto vadu považoval stěžovatel za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Městský soud pak tuto námitku důvodnou neshledal, neboť podle jeho názoru byl skutek
ve výroku dostatečně vymezen, přičemž podrobně byl rozveden v odůvodnění správního
rozhodnutí (str. 7 poslední odstavec rozsudku). V rekapitulační části rozsudku je pak rozhodnutí
žalovaného podrobně rozepsáno, včetně toho, jak vypadal jeho výrok i odůvodnění (str. 4 dole
a 5 rozsudku). Nejvyšší správní soud připouští, že se městský soud mohl uvedenou námitkou
zabývat podrobněji, nicméně jeho posouzení je v daném případě dostatečné a nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Námitkou se totiž soud zabýval, neshledal ji důvodnou
a z odůvodnění je rovněž zřejmé, proč takový názor zaujal. V daném případě je navíc stručnost
odůvodnění také odvozena od samotné formulace této žalobní námitky, kterou stěžovatel
nekonkretizoval dostatečným způsobem.
Stěžovatel také namítá, že se městský soud nevypořádal s jeho námitkami,
že v upozornění podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. musí být skutkově vymezeno
porušení povinnosti, které se týká, že mu nebyla poskytnuta lhůta k nápravě a že žalovaný svým
postupem zkrátil stěžovatele na uplatnění práv ve správním řízení, neboť mu nebylo umožněno
porušení zákona napravit a konečně že se soud nezabýval jeho poukazem na rozsudek téhož
soudu sp.zn. 8 Ca 2/2006. Tyto námitky stěžovatel v žalobě uplatnil v rámci namítaného
porušení citovaného ustanovení. Stěžovatel v rámci tohoto žalobního bodu shledal pochybení
žalovaného, který ho neupozornil na porušení povinnosti v souvislosti s vysíláním podle §59
odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. („Jestliže provozovatel vysílání a provozovatel převzatého vysílání porušuje
povinnosti stanovené tímto zákonem nebo podmínky udělené licence, upozorní jej Rada na porušení tohoto zákona
a stanoví mu lhůtu k nápravě.“). Na podporu svého názoru o pochybení žalovaného pak uvedl
mj. i výše zmíněné námitky.
K tomuto žalobnímu bodu jako celku se městský soud vyjádřil na straně 6 a 7 svého
rozhodnutí. Uvedl zde, a to s poukazem na svůj předchozí rozsudek sp. zn. 28 Ca 81/2001,
že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že je třeba, aby ho žalovaný upozorňoval na každé
porušení zákona, nýbrž že postačí, je-li upozorněn na porušení předmětné povinnosti při prvním
takovém porušení, a to ať už postupem podle §59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb.
nebo předchozím uložením pokuty za totéž porušení. Podle městského soudu také není třeba,
aby se předchozí upozornění vztahovalo k témuž typu pořadu a je též možné, aby se týkalo
skutkově poněkud odlišné situace. Samozřejmě pouze za podmínky, že jde stále o porušení téže
zákonné povinnosti. Městský soud svůj názor také řádně odůvodnil a uzavřel s tím, že je mu
z úřední činnosti známo, že na porušení §32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona byl stěžovatel
žalovaným upozorněn rozhodnutími o uložení pokut za vysílání první řady reality show
VyVolení.
Nejvyšší správní soud má za to, že se městský soud dostatečným způsobem zabýval
i tímto žalobním bodem. Pouhá skutečnost, že se výslovně nevyjádřil k některým stěžovatelovým
dílčím námitkám, uplatněným pouze k podpoře námitky hlavní (absence výzvy podle §59 odst. 1
zákona č. 231/2001 Sb.), se kterou se však městský soud řádně vypořádal, nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť je z kontextu tohoto rozhodnutí zřejmé,
že důvodnými neshledává ani tyto námitky podpůrné. Z rozhodnutí lze přitom též seznat,
z jakého důvodu tak soud rozhodl (tj. při postupu podle stěžovatelova názoru, by ochranná
ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. nemohla vůbec plnit svoji funkci). Z odůvodnění napadeného
rozsudku je tak zřejmé, proč městský soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
stěžovatele ani jeho další námitky a nejedná se tak o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Naplnění
důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak nebylo zjištěno.
Stěžovatel se dále domnívá, že skutek, který je ve výroku popsán, není dostatečně
specifikován. Touto problematikou (vymezením skutku ve výroku správního rozhodnutí)
se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 1546/2008, kde vyslovil požadavek,
aby výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu obsahoval „popis skutku uvedením místa, času
a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným. V případě, že správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí neuvede, podstatně poruší
ustanovení o řízení [§76 odst. 1 písm. c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady,
správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší“. Rozšířený senát zde vyšel jednak z mezinárodních
lidskoprávních závazků České republiky, konkrétně z požadavků článku 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.), a dále ze vzájemné blízkosti
správního trestání s trestáním soudním podle trestního řádu a v rámci správního trestání
pak ze značné věcné podobnosti mezi postihováním přestupků, jiných správních deliktů
a disciplinárních deliktů.
Aplikuje-li soud tento právní názor na zde posuzovanou situaci, shledává, že ve výroku
rozhodnutí žalovaného bylo uvedeno: za jaká porušení právních povinností je pokuta ukládána
[§32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. (přičemž toto ustanovení tam bylo uvedeno
též citací textu)], kdy mělo k tomuto porušení dojít (dne 13. 4. 2006 od 21:14 hod.) i kde
(na programu Prima televize). Pokud je ve výroku také uvedeno, že k porušení povinnosti došlo
zařazením pořadu VyVolení do vysílání, „v němž bylo zjištěno verbální neverbální násilí
a prezentována konzumace alkoholu a nevhodné chování pod jeho vlivem, kteréžto prvky
shledala Rada jako způsobilé ohrozit zejména mravní nebo psychický vývoj dětí a mladistvých“,
je zde také jednoznačně vymezen způsob spáchání skutku a to tak, že skutek nemůže být
zaměněn s jiným. Správní delikt byl totiž spáchán odvysíláním pořadu VyVolení, přičemž tento
pořad je ve výroku jednoznačně a nezaměnitelně identifikován (názvem a dnem i hodinou
vysílání). Žalovaný tak plně dostál požadavku stanovenému ve výše citovaném rozhodnutí
rozšířeného senátu, a to, aby vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu
spočívalo „ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným.“
Nic na tom nemění skutečnost, že popis konkrétních scén, které předmětný pořad
zařadily do kategorie pořadů, schopných ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých,
je uveden až v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Stěžovatel totiž nebyl postihnut za odvysílání
jednotlivých scén, nýbrž [v souladu s dikcí §60 odst. 3 písm. d) zákona č. 23/2001 Sb.] za celý
pořad a proto není nezbytné, aby byl popis scén uveden přímo ve výroku. Naopak je zcela
správné, jsou–li spolu s ostatními důvody, které žalovaného k závěru o porušení zákona vedly,
uvedeny v odůvodnění (§68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád). Tuto námitku Nejvyšší
správní soud proto důvodnou neshledal.
Dále stěžovatel nesouhlasí s tím, že byla naplněna skutková podstata správního deliktu,
neboť není zřejmé, jak byly naplněny její jednotlivé složky, jakož i příčinná souvislost mezi
odvysíláním posuzovaného pořadu a tvrzeným ohrožením.
Při posuzování důvodnosti této námitky vycházel Nejvyšší správní soud zejména ze znění
příslušných ustanovení zákona č. 231/2001 Sb. Podle §32 odst. 1 písm. g) tohoto zákona
je provozovatel povinen nezařazovat v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §60
odst. 3 písm. d) zmíněného zákona uloží Rada provozovateli pokutu od 20 000 Kč
do 10 000 000 Kč, pokud zařazuje do vysílání od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky,
které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Právní úprava
skutkových podstat správních deliktů je poznamenána větší obecností, než tomu je například
ve srovnání s trestnými činy, častějším používáním neurčitých právních pojmů či odkazovacích
dispozic. Tak je tomu i v posuzované věci.
K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové
podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu).
Vedle toho je nezbytné, aby byl naplněn též materiální znak (společenská nebezpečnost).
O subjektu deliktu a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností. Pokud jde o objekt
deliktu, Nejvyšší správní soud jej spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického
a morálního vývoje dětí a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho
komponentech. Objektivní stránka deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným
vztahem mezi nimi. V posuzované věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání
zařadí ve vymezené denní době do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už
dílčích sekvencí či pořadu jako celku zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem
je možnost ohrožení fyzického, psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých.
Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“ plyne, že delikt je spáchán (dokonán) již provedením
zakázaného jednání (tedy odvysíláním pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněných
zájmů nemusí hrozit konkrétně a bezprostředně - stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná
již tím, že subjekt deliktu vykonal určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě tedy jde
(z hlediska teorie trestního práva) o nebezpečí abstraktní, tedy situaci, v níž konkrétní nebezpečí
zpravidla vzniká, ale nezáleží na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který
je spáchán již vyvoláním možnosti vzniku následků, které má na zřeteli §60 odst. 3 písm. d)
zákona č. 231/2001 Sb. Uvedený závěr zaujal Nejvyšší správní soud např. ve svých rozsudcích
ze dne 15. 5. 2008, č. j. 6 As 70/2007 - 104, nebo ze dne 14. 5. 2008, č. j. 6 As 21/2007 - 109
(oba dostupné na www.nssoud.cz), kde se soud podrobně vyjádřil i k nezbytnosti zvláštní
ochrany dětí a mladistvých z hlediska televizního vysílání.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného (konkrétně z jeho části druhé a třetí, str. 5 - 8)
je pak zřejmé, že žalovaný zaujímá podrobná stanoviska k jednotlivým částem vyjádření, které
v průběhu správního řízení stěžovatel vznesl; z této části odůvodnění také v řadě ohledů plyne
hodnocení jednání stěžovatele ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty deliktu. Podrobně
jsou zde popsány scény, které jsou podle žalovaného způsobilé ohrozit mravní a psychický vývoj
dětí a mládeže. Jedná se o násilné scény, scény s vulgárními výrazy, jakož i ty, kde soutěžící
konzumují alkohol a kouří. Podle žalovaného jsou soutěžící pro děti a mladistvé vzorem,
neboť je považují za hrdiny. Pořad ukazuje, že lze úmyslně vyvolávat hádky a rozepře mezi
přáteli a že to je normální, stejně jako konzumace alkoholu a kouření. K tomu pak žalovaný
uvádí, že kouření nebylo důvodem pro zahájení tohoto správního řízení, neboť to neshledal
způsobilým ohrozit vývoj dětí a mládeže, nicméně zdůrazňuje, že ani kouření nepovažuje
za vhodné. Zásadní metodou osvojování vnějšího světa dětmi je podle žalovaného nápodoba.
Pro nápodobu mají mimořádný význam osobnostní vzory a modely jednání. Vzory či modely
mohou být zprostředkovány i mediálně. Vliv, který sledování televize má na konkrétní dítě, je dán
jeho osobností. Pro naplnění skutkové podstaty bude postačovat budoucí negativní vliv nejméně
v jednom případě nezletilého diváka, přičemž nebude rozhodující, jak silný tento vliv bude či je.
Charakter pořadu VyVolení prezentovaného jako realita ovlivňuje vnímání ze strany dětí
(snáze se ztotožňují s protagonisty pořadu včetně negativních stránek chování). Pořad
pak v žádné svojí části nevysvětluje, že chování soutěžících není normální a děti tak mohou
považovat chování soutěžících za běžnou normu chování.
Z uvedeného je zcela zřejmý závěr žalovaného o tom, v čem a jak vysílání posuzovaného
pořadu mohlo psychický a morální vývoj dětí ohrozit. Je zde dostatečným způsobem vymezena
objektivní stránka deliktu, neboť je jednoznačně popsáno jak jednání (odvysílání pořadu, včetně
podrobného popisu závadných scén), tak následek (možnost ohrožení psychického nebo
morálního vývoje dětí a mladistvých). Rovněž je popsán příčinný vztah mezi jednáním
a následkem, tj. jakým způsobem by vysílání pořadu mohlo ohrozit psychický nebo morální
vývoj dětí a mladistvých (zvláštní charakter pořadu, který se tváří jako realita, kde se nacházejí
osoby, jež děti považují za hrdiny a snaží se je napodobovat a ztotožňovat se s jejich chováním).
Nejvyšší správní soud má také za to, že žalovaný byl zcela způsobilý k posouzení
a vyložení neurčitého pojmu „psychický a morální vývoj dětí a mládeže“ (k tomu viz rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007 - 120, nebo ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 7 As 78/2005 – 62, oba dostupné www.nssoud.cz). V naposled uvedeném rozhodnutí
pak Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „zákonodárce vytváří správnímu orgánu prostor, aby zhodnotil,
zda konkrétní případ lze podřadit pod neurčitý právní pojem či nikoliv. Při interpretaci neurčitého právního pojmu
se pak uvážení správního orgánu, na rozdíl od realizace diskreční pravomoci, zaměřuje na konkrétní skutkovou
podstatu a její vyhodnocení, tzn., že je nutno nejprve objasnit neurčitý právní pojem a jeho rozsah, a poté hodnotit,
zda skutečnosti konkrétního případu lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního pojmu.“
V intencích judikatury Ústavního soudu je třeba rovněž podotknout, že při výkladu neurčitých
pojmů je nezbytné vyhnout se libovůli či svévolné aplikaci práva, tj. situaci, kdy dojde
k extrémnímu nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále
interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý
formalismus), jakož i interpretaci a aplikaci zákonných pojmů v jiném, než zákonem stanoveném
a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, aniž by byly dostatečně vyloženy
důvody, na základě nichž soud dosavadní výkladovou praxi odmítá (viz blíže zejména nálezy
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, nález ze dne
14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01, všechny přístupné na http:\\nalus.usoud.cz).
Otázka soudního přezkumu správního uvážení co do samotného naplnění neurčitého
pojmu jednáním účastníka řízení je řešena rovněž ustálenou judikaturou. Při interpretaci
neurčitého pojmu a podřazení jednání delikventa pod jeho rozsah se jedná o výlučnou pravomoc
příslušného správního orgánu dotvářet právo, kterou zákonodárce svěřuje pouze jemu, nikoliv
však soudu. Přezkoumává-li k námitce účastníka řízení soud interpretaci neurčitého pojmu
správním orgánem, je jeho úkolem kontrola zákonnosti aplikace neurčitých pojmů a zejména
přezkum odůvodnění v intencích zásad uvedených výše. Soudu však nepřísluší, aby správní orgán
nahradil, provedl sám vlastní hodnocení a učinil závěr, zda předmětné jednání naplnilo
či nenaplnilo neurčitý právní pojem, neboť by tak nepřípustným způsobem zasáhl do činnosti
správního orgánu (viz blíže např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007,
č. j. 7 As 78/2005 – 62). V daném případě pak Nejvyšší správní soud v postupu žalovaného
neshledal žádné pochybení, neboť žalovaný konkrétní jednání stěžovatele podřadil pod rozsah
neurčitých pojmů, které v rozhodnutí řádně vymezil (str. 11 rozhodnutí), a to v souladu s jejich
v současné době všeobecně akceptovaným významem i v souladu s principy spravedlnosti
a zákazu svévolné aplikace práva.
Názor stěžovatele, že si nemůže být jist, za jaké jednání byl sankcionován, Nejvyšší
správní soud rovněž nesdílí. Z podkladů správního řízení vedeného před žalovaným
i z rozhodnutí žalovaného je naprosto nezpochybnitelné, které záběry pořadu vzal žalovaný jako
skutkový podklad pro rozhodnutí. Je zcela zřejmé, z jakých skutečností, jednání a verbální
komunikace vyznačující se vulgarismy žalovaný vycházel. Skutkový děj byl zaznamenán přepisem
a stěžovatel jej nezpochybňuje z hlediska svého obsahu. Žalovaný k jednotlivým ohrožujícím
projevům (prezentaci nadměrného požívání alkoholu, následného agresivního jednání, jakož
i vulgární komunikaci) přiřadil konkrétní jednání aktérů vysílaného pořadu. Žalovaný tak správně
vyhodnotil to, co bylo ve vysílaném pořadu rozhodující, a to nadměrná konzumace alkoholu
a následné agresivní jednání v opilosti, a jednoznačně to v rozhodnutí uvedl. Právní jistota
stěžovatele ohledně dalšího uložení sankce není nijak otřesena, neboť v projednávané věci byl
posuzován jednoznačně identifikovaný pořad ve zcela identifikovatelně popsaných dějích
a výrazech soutěžících. Hodnocení závadného obsahu pořadu je tak i dostatečným upozorněním
z hlediska prevence, neboť je z něho zcela zřejmé, pořady jakého charakteru nelze mezi 06.00
a 22.00 vysílat. Námitka tak není důvodná.
Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl vyzván k vyjádření k podkladům rozhodnutí.
Ze správního spisu k tomu vyplynulo, že v oznámení o zahájení správního řízení,
které bylo stěžovateli doručeno dne 31. 10. 2006, byl stěžovatel upozorněn na svoje právo
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu. Zároveň mu také bylo
sděleno, že pokud by podkladem rozhodnutí nebyla jen analýza úřadu žalovaného a vyjádření
stěžovatele, bude opětovně vyzván k seznámení se s doplněnými podklady pro rozhodnutí.
Stěžovatel ve svém vyjádření poukázal mj. na znalecký posudek prof. W., který je také součástí
správního spisu a kterým žalovaný provedl v daném řízení důkaz (str. 8 rozhodnutí). Žalovaný
zmíněný posudek tedy vzal za podklad svého rozhodnutí a rozsah těchto podkladů se oproti těm,
které zmínil v oznámení o zahájení řízení, rozšířil, aniž by však stěžovatele znovu vyzval
k seznámení se s těmito dalšími podklady. Uvedený postup žalovaného tak jistě nebyl v souladu s
§36 odst. 3 správního řádu. Procesní pochybení však může být důvodem ke zrušení rozhodnutí
zásadně tehdy, pokud se jednalo o takové pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost tohoto
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V daném případě tomu však nebylo. Jednak stěžovatel
ani v žalobě ani v kasační stížnosti, kde uvedené pochybení namítal, vůbec neuvádí, jak toto
pochybení zákonnost rozhodnutí žalovaného ovlivnilo. Navíc má zdejší soud zato, že v daném
případě k tomu dojít ani nemohlo, neboť se jednalo o posudek, předložený samotným
stěžovatelem, který s ním byl jistě dobře obeznámen a nebylo tak třeba, aby se s jeho obsahem
seznámil za pomocí institutu podle §36 odst. 3 správního řádu. To samé pak lze uvést i ve vztahu
k tiskovým zprávám týkajícím se předmětného pořadu, uveřejněných stěžovatelem na jeho
webových stránkách, které žalovaný měl jako podklad svého rozhodnutí rovněž použít (viz str.
11 rozhodnutí žalovaného).
Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný mohl tiskové zprávy vybrat tendenčně a proto měl
právo se s nimi seznámit, je třeba uvést, že se v daném případě nic takového nestalo a jedná
se pouze o stěžovatelovu nijak nepodloženou domněnku. V daném případě navíc součástí
správního spisu žádné tiskové zprávy nejsou a přestože žalovaný uvádí, že z nich při rozhodování
vycházel, není vůbec zřejmé, o jaké zprávy se mělo jednat a jakým způsobem měly ovlivnit jeho
rozhodování, neboť se jimi blíže vůbec nezabývá. Nejvyšší správní soud má proto za to,
že v daném případě tiskové zprávy stěžovatele podkladem rozhodnutí žalovaného vůbec nebyly.
Přestože tedy žalovaný porušil §36 odst. 3 správního řádu, nemělo toto pochybení vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť smysl předmětného ustanovení zůstal zachován (stěžovatel
byl seznámen se všemi podklady pro rozhodnutí žalovaného). Ani tato námitka tak nebyla
shledána důvodnou.
Stěžovatel namítá dále nesprávné právní posouzení §59 zákona č. 231/2001 Sb.
a poukazuje na rozsudek městského soudu sp. zn. 8 Ca 2/2006, podle něhož je třeba, aby mezi
aktuálním uložení pokuty a dřívějším upozorněním existovala příčinná souvislost.
I k této problematice se již Nejvyšší správní soud vyjadřoval ve svých předchozích
rozhodnutích (viz např. již výše citovaný rozsudek č. j. 6 As 21/2007 - 109 a nebo rozsudek
ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 As 34/2007 - 161, www.nssoud.cz), kde soud zdůraznil, že smyslem
§59 citovaného zákona je zajistit, aby provozovatel nebyl trestán za deliktní jednání, jehož
si nebyl vědom. Obecně vzato se tímto institutem realizuje preventivní funkce správního trestání.
Zákonodárce dává prostor k dobrovolné nápravě závadného jednání provozovatele vysílání.
Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter „upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být
toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v takovém případě
je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním smyslu, tedy předání informace o tom,
že provozovatel porušuje povinnosti stanovené zákonem a že mu hrozí sankce. Takové
informace se stěžovateli dostaly ze strany žalovaného opakovaně, a to jak v souvislosti s jiným
typem pořadu, tak přímo i v souvislosti s vysíláním série VyVolení. Nelze proto dovozovat,
že by takové upozornění musel žalovaný činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla
porušena tatáž zákonná povinnost u téhož provozovatele, navíc u pořadu typu série, v nichž
se závadné vzorce chování opakují a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich
prezentovaného jednání. Pokud by upozornění mělo být validní pouze pro určitý skutek,
pak by provozovatel byl nepostižitelný, pokud by pořad nereprízoval. Nejvyšší správní soud
nemá pochyb o tom, že stěžovatel si byl vědom toho, že jednání soutěžících prezentované
v pořadu VyVolení bude žalovaným takto hodnoceno a reakce žalovaného byla tak dostatečně
předvídatelná. Posouzení této otázky městským soudem tak bylo správné a námitka důvodná
není.
Poukazuje-li stěžovatel na nezbytnost toho, aby mezi aktuálním uložením pokuty
a dřívějším upozorněním existovala věcná a časová souvislost, je třeba uvést, že tak tomu
v daném případě i bylo. Je pravdou, že upozornění, která žalovaný v napadeném rozhodnutí
zmiňuje na str. 13, jsou staršího data (z let 1995, 1997 a 2000), a byť se mohou dotýkat téhož
porušení zákona (tj. nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady,
které by mohly ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých), nemusí být, s ohledem
na dobu jejich vydání, shledána časová souvislost s daným případem. Nejvyššímu správnímu
soudu je však z úřední činnosti známo, že žalovaný sankcionoval stěžovatele přímo za vysílání
pořadů ze série VyVolení např. též rozhodnutími ze dne 31. 10. 2005, 25. 1. 2006, 2. 8. 2006,
30. 8. 2006 nebo 12. 9. 2006, a to právě za porušení povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g)
zákona č. 231/2001 Sb. V případě těchto rozhodnutí, která je s ohledem na výše uvedené třeba
považovat za upozornění na porušení zákona, je tak zcela nepochybná i časová souvislost
s danou věcí. Ani důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. tak nebyly
zjištěny.
Vzhledem ke všemu uvedenému shledal Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zákonným a žádné uplatněné důvody kasační stížnosti tak nezjistil; proto kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 (§120) s. ř. s., neboť stěžovatel
ve věci úspěšný nebyl a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu