ECLI:CZ:NSS:2008:6.AS.21.2007:109
sp. zn. 6 As 21/2007 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové
a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně:
FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou
Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupené
JUDr. Simonou Macáškovou, advokátkou, se sídlem Přechodní 1600/11, Praha 4, v řízení
o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. Rpo/180/05, č. j. 5491/06,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007,
č. j. 8 Ca 299/2006 - 61,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. 8 Ca 299/2006 - 61, se ruší
a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále převážně jen „stěžovatelka“) podala kasační stížnost proti rozsudku
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 9. 1. 2007, č.j. 8 Ca 299/2006 - 61,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále
jen „žalovaná“) ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. Rpo 180/05, č. j. 54/91/06, kterým byla stěžovatelce
za porušení §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového
a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, (dále převážně jen „zákon o vysílání“) udělena
podle §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání pokuta ve výši 500 000 Kč.
Z hlediska skutkového bylo stěžovatelce kladeno za vinu, že 15. října 2005 odvysílala
na programu Prima televize v rámci série pořadů s názvem VyVolení od 12.10 do 12.45 hod. díl,
ve kterém byla zjištěna nadměrná konzumace alkoholu a následné jednání v opilosti snižující
lidskou důstojnost, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - zejména promiskuity jako
běžné formy vytváření sexuálních vztahů a častá prezentace kouření některých soutěžících; (výrok
I. rozhodnutí žalované) - konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění rozhodnutí
žalované. Tímto jednáním došlo podle výroku II. rozhodnutí žalované k porušení povinnosti
stanovené §32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen
nezařazovat do vysílání v době od 06.00 hodin do 22.00 hodin pořady, které by mohly ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.
V žalobě, kterou stěžovatelka brojila proti rozhodnutí žalované, uvedla následující žalobní
důvody:
/1/ Žalovaná v rozporu s §59 odst. 1 zákona o vysílání nevydala vůči stěžovatelce
upozornění ve vztahu k pořadu VyVolení odvysílanému dne 1. října 2005 (jde o zřejmou chybu textu
žaloby, neboť předmětný pořad byl vysílán 15. října 2005 - pozn. NSS), ale ani nikdy dříve; s odvoláním
na komentář k zákonu o vysílání stěžovatelka dovozovala, že v upozornění musí být skutkově
vymezeno porušení povinností, aby bylo zřejmé, o jaké povinnosti se jedná. Žalovaná neposkytla
stěžovatelce lhůtu k nápravě. Argumentace upozorněními na porušení povinnosti podle §32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání v minulosti není podle stěžovatelky relevantní a poukazuje
na rozsudek městského soudu sp. zn. 8 Ca 2/2006, v němž tento soud dovodil, že předchozí
upozornění na porušení zákona je nezbytnou podmínkou pro případné uložení pokuty.
/2/ V řízení o uložení pokuty byl porušen §33 odst. 2 a §3 odst. 2 správního řádu
účinného do 31. 12. 2005 (podle něhož se toto řízení vedlo), neboť stěžovatelce nebyla
před vydáním rozhodnutí dána možnost seznámit se s podklady k rozhodnutí, nebylo nařízeno
ústní jednání a stěžovatelce nebyla prodloužena lhůta k vyjádření, přestože toto prodloužení lhůty
požadovala za účelem zpracování odborné analýzy uvedené pořadu a jeho vlivu na fyzický,
psychický nebo morální vývoj dětí. Žalovaná tak učinila přesto, že rozhodnutí stěžovatelce
doručila po devíti měsících ode dne, kdy bylo vydáno.
/3/ Stěžovatelka zpochybnila odborná vyjádření, která si žalovaná v řízení o uložení
pokuty obstarala, přičemž konkrétně uvedla, že vyjádření J. K. založené ve správním spisu není
opatřeno jeho podpisem, na internetových stránkách tohoto odborníka je zveřejněn text, který
není totožný s posudkem založeným ve správním spise, odborná vyjádření se nedotýkají
konkrétního pořadu, pro který byla udělena pokuta, odborná vyjádření neobsahují odkazy na
zdroje informací a zamlčují skutečnost, že existují vědecké práce, které negativní vliv
elektronických médií na vývoj mládeže popírají, odborné vyjádření J. K. není objektivní, neboť
jeho autor je znám jako křesťanský aktivista, jehož pohled na současnou společnost a tedy i
média je zcela poplatný jeho víře; otázky, které žalovaná položila odborníkům, považuje
stěžovatelka za zavádějící, presumující závěry, účelově vytržené až kapciózní či sugestivní, tím, že
odborníci sledovali pořad VyVolení jako sérii, nikoli pouze jednotlivé pořady, byly k tíži
stěžovatelky vyhodnoceny důsledky vysílání celé série. Stěžovatelka pak soudu předložila znalecký
posudek prof. PhDr. P. W., PhD., který posuzoval pořady VyVolení vysílané dne
16. a 29. září 2005, z něhož měly plynout vady odborných posudků, které si obstarala žalovaná
(neurčitost), přičemž tento znalec měl konstatovat, že ve dvou pořadech vysílaných v září 2005 je
kouření odrazem tabakismu v české populaci, nezaznamenal modelové alkoholové situace,
promiskuitní chování či svádění k promiskuitě ani významnější projevy interpersonální agrese a
vyjádřit názor, že šmírování lidí, kteří se stali objektem sledování z vlastní vůle, není nijak
morálně nepřípustné a škodlivé pro duševní zdraví diváků.
/4/ Z napadeného rozhodnutí není zřejmé, co konkrétně mělo být porušením povinnosti
uvedené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, jednotlivě, bez kontextu jsou vytrhávány jako
příklady chování soutěžících, která by měla „naplňovat některou ze skutkových podstat „agresivní
vulgární komunikace“, „pro děti nevhodné prezentace sexuální tématiky“, „kouření“. Skutkově
nebylo porušení definováno ani v oznámení o zahájení správních řízení, ani v rozhodnutích
o uložení pokuty za pořad ze dne 8. a 10. října 2005, proto byla stěžovatelka zkrácena na právu
se k vytýkaným porušením vyjádřit.
/5/ Poněvadž pořad vysílaný dne 15. října 2005 byl sestřihem pořadů vysílaných dne
8. a 10. října 2005, za které byly stěžovatelce rovněž uloženy pokuty, dochází k uložení sankce
pro stejný skutek podruhé.
/6/ Žalovaná porušila lhůty stanovené pro vedení správního řízení; rozhodnutí bylo
vydáno 25. 1. 2006, ale stěžovatelce bylo doručeno 4. 8. 2006. Správní řízení bylo vedeno jedině
s cílem udělit co nejvyšší pokuty, a tak donutit stěžovatelku změnit úspěšnou programovou
skladbu. To mělo plynout z absence výzvy k nápravě, rozhodnutí učiněného bez znalosti
posuzovaných pořadů a založeného na důkazech, které nebyly provedeny.
/7/ Rozhodnutí žalované bylo podle názoru stěžovatelky nepřezkoumatelné, pokud jde
o posouzení kritérií pro výši pokuty (§61 odst. 2 a 3 zákona o vysílání). Odůvodnění výše pokuty
bylo podle stěžovatelky velmi obecné, nebyla vymezena jednotlivá porušení zákona o vysílání,
není vysvětleno, jak mělo dojít k porušení zákona, v čem měla spočívat „agresivní vulgární
komunikace, nevhodná prezentace sexuální tématiky nebo častá prezentace kouření“ a z jakých
skutečností plynulo, že porušení byla „střední intenzity“. Kritérium míry zavinění bylo
vyhodnoceno nesprávně, neboť stěžovatelka vysílá pořad VyVolení, jako pořad licenční,
a tudíž jako pořad, který není oprávněna měnit oproti licenčním podmínkách (v nich je uvedeno,
jakým způsobem a kdy je pořad vysílán a co je jeho podstatou). Stěžovatelka nemůže zabránit
tomu, aby se soutěžící chovali způsobem, na který jsou zvyklí; vítězem byl i soutěžící,
který nekouřil, uklidil, nebo uvařil jídlo, tedy těmito pozitivními soutěžemi chtěla stěžovatelka
zpřístupnit dětem správný přístup k životu. Tento pozitivní vliv pořadu na děti nebyl zohledněn.
/8/ Zákon o vysílání podle stěžovatelky porušen nebyl, neboť denní úkoly mající povahu
soutěží sledovaly cíle mravně přijatelné, stěžovatelka se pokoušela vypípáváním omezit výskyt
hrubých slov, komentáře moderátorky i soutěžících dodávají pořadu vyváženost, jednotlivě
vytržená spojení či popis jednání jsou neobjektivní a zkreslují pořad VyVolení. Pokud odborná
vyjádření hodnotí pořad VyVolení jako pro děti nevhodný, pak stěžovatelka poukazuje na denní
zpravodajství, dokumenty, politické debaty, detektivní příběhy, filmy, talk shows, zábavné soutěže
typu Miss apod., jejichž nevhodnost pro děti je ve srovnání s konkrétním pořadech VyVolení
nesrovnatelná (uvádí konkrétní příklady).
/9/ Pro případ, že by soud žalobu zamítl, pak stěžovatelka podle §78 odst. 2 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podala návrh na snížení uložené pokuty,
přičemž formulovala důvody, pro které by tak soud měl učinit (snaha vypípávat hrubé výrazy,
více pozitivně motivovat soutěže, organizovat charitativní akce, za chování a jednání v tomto
pořadu již byla pokuta uložena, kouření, alkohol ani sexuální tématika nejsou podstatou pořadu,
moderátorka i soutěžící se od vytýkaného chování distancují či je odsuzují, znalec prof. W.
shledal, že tento pořad není pro děti nevhodný).
Městský soud žalobu zamítl; ohledně porušení povinnosti podle §59 odst. 1 zákona
o vysílání vyjádřil přesvědčení, že k porušení zákona o vysílání nedošlo, neboť již rozhodnutí
žalované ze dne 31. 10. 2005, č. j. Rpo/109/05/3036, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta
ve výši 5 mil. Kč za vysílání pořadu ze série VyVolení představuje předchozí upozornění
na konkrétní porušení zákona v souvislosti s vysíláním tohoto pořadu typu reality show
VyVolení, včetně výše sankce, kterou hodlá žalovaná toto jednání sankcionovat. Tím byla
podmínka pro uložení pokuty naplněna. K porušení pravidel řízení spočívajících v právu být
seznámen s podklady rozhodnutí městský soud uvedl, že zástupce stěžovatelky dne 9. 1. 2006
nahlížel do správního spisu a přitom mu byly pořízeny kopie odborného stanoviska
Pedagogické sekce Etického fóra k VV a BB ze dnů 22. 8. 2005 - 29. 9. 2005, posouzení J. K. -
dvě vyjádření, a posudek PhDr. R. Jiné podklady žalovaná ve svém rozhodnutí nezmínila, proto
k porušení §33 odst. 2 správního řádu nedošlo. K oprávnění žalované posoudit dopady vysílání
na psychický či morální vývoj dětí poukázal na závěry Ústavního soudu pod sp. zn. II ÚS 396/05,
skutečnost, že nebylo nařízeno ústní jednání, nepředstavuje nezákonnost. K výtkám ve vztahu
k odborným vyjádřením uvedl, že je nutno vyjít z premisy, že dítě se nevyrovnává s televizním
pořadem shodně jako dospělý, §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je zaměřen na ochranu dětí
především s ohledem na jejich věk. Skutečnost, že vysílaný pořad nebyl výslovně v odborných
stanoviscích pojednán, není pro závěry o možnosti ohrozit vývoj dětí rozhodná. K námitce
nedostatku „podložených skutečností“ a nesprávného hodnocení pořadu pak soud považoval za
rozhodující, že žalovaná podrobila pořad analýze a závadnost jednání stěžovatelky doložila.
V odůvodnění správně poukázala na trestnost podávání alkoholických nápojů mládeži. Poukazy
na jiné pořady, které rovněž mohou porušovat zákon o vysílání, nemohou být pro posouzení
konkrétní odpovědnosti určující. Městský soud pak poukázal na konstrukci skutkové podstaty
deliktu, která předvídá, že postačí pouhá možnost ohrožení zdravého vývoje dětí a mladistvých,
což nelze vyloučit, přestože lze přesvědčit tomu, že subjektivní vnímání tohoto pořadu různými
dětmi a mladistvými může být odlišné a nemusí být nutně u všech s ohledem na jejich vývoj či
rodinné prostředí negativní. Pořad obsahoval prvky způsobilé ohrozit psychický či mravní vývoj
dětí; přitěžující okolností pak bylo, že byl vysílán v sobotu mezi 12.10 až 12.45 hod., tedy v době,
kdy děti sledují pohádky nebo jiné televizní dětské pořady. Žalovaná má podle soudu pravdu
v tom, že rodiče by měli mít možnost se spolehnout na to, že jejich děti nebudou vystaveny
možným negativním vlivům při sledování televize alespoň v časovém úseku přesně vymezeném
zákonem. Soud se také vyrovnal s námitkou dvojího postihu za tentýž skutek, přičemž dovodil,
že sestřihem vytvořila stěžovatelka zcela nový program, který vysílala v jiném čase, nešlo tedy o
identitu skutku; navíc již znala obsah pořadů a přesto zachovala vědomě a úmyslně jejich pro děti
nevhodný obsah. Prodlení s doručením rozhodnutí soud nepovažoval za vadu, která mohla mít
vliv na zákonnost rozhodnutí. K výši pokuty městský soud uvedl, že pokuta ve výši 500 000 Kč je
uložena v rámci zákonného rozpětí, které činí 20 000 až 10 000 000 Kč, tedy byla uložena při
dolní hranici. Žalovaná v rozhodnutí uvedla, jakými hledisky je správní orgán v rámci správního
uvážení o výši pokuty veden.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost. V ní namítá:
/1/ Nezákonnost rozsudku spočívající v nesprávném posouzení otázky, zda byla
naplněna skutková podstata správního deliktu. Konkrétním nedostatkem má být fakt,
že rozhodnutí žalované neobsahuje přesné popisy skutku (skutků), kterým byla naplněna
skutková podstata správního deliktu, tj. který by byl porušením povinnosti podle §32 odst. 1
písm. g) zákona o vysílání. Jestliže se v rozhodnutí uvádí, že „byla zjištěna nadměrná konzumace
alkoholu a následné jednání v opilosti snižující lidskou důstojnost, pro děti nevhodná prezentace
sexuální tématiky - zejména promiskuity jako běžné formy vytváření sexuálních vztahů a častá
prezentace kouření některých soutěžících“, pak jde o hodnotící subjektivní popis některých
dílčích dějů v rámci pořadu, který nemůže být předpokladem pro udělení pokuty.
Nedostatečný popis objektivní stránky správního deliktu znamená zásah do právní jistoty,
neboť si do budoucna stěžovatelka nemůže být jistá, jaká konzumace alkoholu je nadměrná,
co znamená častá prezentace kouření, které jednání a jak snižovalo lidskou důstojnost.
/2/ Vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, nemá
oporu ve spisech, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím posuzovaného pořadu. Žalovaná
při vydání napadeného rozhodnutí vycházela ze skutkového stavu vyjádřeného kusým slovním
popisem výňatků posuzovaného pořadu. Kusý slovní popis výňatků pořadu však nemůže být
jediným podkladem pro vyhodnocení skutkového děje. Žalovaná proto měla ve správním řízení
provést důkaz záznamem celého pořadu; žalovaná tedy měla vnímat slovo i obraz, v popisu
absentuje neverbální komunikace mezi soutěžícími, okolnosti dějů, přítomnost hry a nadsázky,
celkové ladění dějů a celkové vyznění pořadu. Jako podklad pro vydání rozhodnutí by
nepostačoval ani úplný přepis pořadu. Žalovaná měla zvažovat, zda vysílání pořadu v jeho
vnitřních souvislostech a v kontextu bylo způsobilé ohrozit zákonem chráněné zájmy, tedy měla
posuzovat pořad jako celek. Děti jsou schopny správně vyhodnotit takové aspekty jako je hra,
zábava, celkové ladění a vyznění. Podklady pro rozhodnutí tedy byly neúplné.
/3/ Vadu řízení spočívající v tom, že žalovaná neprovedla důkaz odborným znaleckým
posudkem. Stěžovatelka je přesvědčena, že posouzení, zda vysílání pořadu bylo způsobilé ohrozit
fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, náleží znalci. Vytýká soudu i žalované,
že nesprávně vyložili závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 396/05 o autonomii
posouzení naplnění skutkové podstaty deliktu i na potřebu zkoumat ohrožení psychického vývoje
dětí. I kdyby rozhodnutí žalované bylo odůvodněno pouze tím, že mohl být ohrožen mravní
vývoj dětí a mladistvých, i za této situace měl tyto otázky zkoumat znalec, neboť VyVolení jsou
novým formátem, jehož dopad a působení na diváky a děti zvlášť nebyl dosud odborně zkoumán
a posouzen. Bez empirického průzkumu nemůže být zjištěno, jak děti pořad vnímají. S ohledem
na novost fenoménu reality show je nutné, aby k jeho regulaci bylo přistupováno s oporou
v odborných podkladech. Stěžovatelka pak poukazuje na posudek prof. W. na pořady VyVolení
vysílané dne 16. a 29. září 2005, jeho zjištění, co v těchto pořadech zaznamenal (viz shora
v žalobním bodu 3.). Závěry tohoto posudku mají zcela vyvracet závěry žalované. K tomu dále
stěžovatelka uvádí, že Městský soud v tomtéž senátu a v tentýž den, kdy rozhodoval
projednávanou věc, rozhodoval ve skutkově a právně obdobné věci - šlo rovněž o vysílání
pořadu ze série VyVolení (sp. zn. 8 Ca 298/2006) a rozhodl, že analýza ve formě znaleckého
posudku osoby či instituce, jež se zabývá dětmi a mladistvými je nutná, neboť rozhodnutí
o deliktu se nemůže opírat o subjektivní názory členů správního orgánu; to by byla nepřípustná
libovůle vedoucí až k možné nepředvídatelnosti rozhodnutí, neboť při jiném složení žalované by
mohlo být rozhodnuto jinak (rozhodl tedy ve prospěch názoru stěžovatelky).
/4/ Soud v reakci na žalobní námitku sub. /1/ pouze odkázal na existenci rozsudku
městského soudu sp. zn. 8 Ca 2/2006, přičemž se nevypořádal s argumenty žaloby; jediné
rozhodnutí o udělení pokuty podle §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání nemůže žalovanou
zbavovat povinnosti upozornit provozovatele vysílání vždy při jakémkoliv dalším vysílaném
pořadu na porušení zákona. Stěžovatelce není zřejmé, zda by takový princip měl platit pouze
ve vztahu ke stejnému typu pořadu, jak podobné mají být skutkové děje apod. Důsledkem by
mohla být likvidace určitých typů pořadů a tedy výrazné omezení svobody projevu
s předpokladem cenzury. Soud se měl vypořádat i s námitkou, že v upozornění musí být skutkově
vymezeno porušení povinností, musí být poskytnuta lhůta k nápravě.
Stěžovatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku městského soudu.
Žalovaná podala ke kasační stížnosti vyjádření; v něm poukázal na skutečnost,
že stěžovatelka spíše než rozsudek městského soudu napadá rozhodnutí žalované, proto žalovaná
odkazuje na odůvodnění rozhodnutí a své vyjádření k žalobě. Žalovaná při svém rozhodování
vycházela z konkrétních skutků, které v odůvodnění rozhodnutí popsala. Je zcela zřejmé, jaké
jednání považovala žalovaná za potenciálně způsobilé ohrozit vývoj dětí a mladistvých a v čem
spatřovala jeho závadnost. Pokud stěžovatelka namítá, že nebyl proveden důkaz promítnutím
celého pořadu, pak žalovaná upozorňuje, že jí není známo, že by stěžovatelka provedení
takového důkazu v řízení před městským soudem navrhovala. Závadné jednání bylo v rozhodnutí
podrobně popsáno, žalovaná nikdy neposuzuje a nevyhodnocuje závadnost jednání pouze
z kontextu vytržených částí pořadu, ale z pořadu jako celku. K nutnosti znaleckého posudku
žalovaná uvedla, že k posouzení závadnosti prezentovaných forem jednání byla kompetentní,
nejednalo se o žádné složité psychologické posouzení jednání. Konečně k tvrzené absenci
upozornění podle §59 odst. 1 zákona o vysílání poukazuje na již ustálenou judikaturu městského
soudu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil:
Analytický odbor Úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na základě rozhodnutí
Rady analyzoval záznamy pořadu VyVolení, vysílaného ve dnech 13. října až 26. října 2005
v časovém rozmezí 6.00 - 22.00 hodin; jeho analýza je zachycena v materiálu pro jednání Rady
ze dne 21. 11. 2005. 15. října 2005, sobota 12.10 - 12.45 hod. se v analýze uvádí:
• Probíhá rekapitulace kubánského večera a opakují se v něm i scény, které byly vysílány
8. října ve večerním čase. Rozdováděný V. se vrhá na R. s cílem políbit ho, ve sprše se po
sobě válí R. s M. Je patrné, že vše probíhá pod vlivem alkoholu.
• Rekapitulace událostí před Duelem, následně průběh Duelu.
• Záběry, ve kterých E. chce rozšířit řady „úchylné čtyřky“, a které již byly vysílány
10. října. Jedná se o sestřih a prezentována je ta část, ve které E. přijímají mezi „úchylnou
čtyřku“ a křtí ho plácáním zvonu po nahém zadku.
• Proběhne výzva k hlasování a pár střihových záběrů, ve kterých VyVolení rozebírají vztah
K. a R.
• V tomto pořadu byly uvedeny scény z 8. a 10. října, na jejichž nevhodnost pro dětského
diváka poukazovala analýza, kterou Rada projednávala ve dnech 8. - 9. 11. 2005. Rada
rozhodla o zahájení správního řízení a v obou případech vyzvala provozovatele
k vyjádření. Opakované uvedení záběrů, které prezentují opilé (v prvním případě)
a perverzní (druhý případ) VyVolené, navíc v poledním vysílacím čase, není vhodné
pro dětského diváka.
Žalovaná pak dne 23. 11. 2005 rozhodla o zahájení řízení o uložení pokuty za porušení
povinnosti stanovené v §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání, vysíláním pořadu VyVolení
15. 10. 2005 od 12.10 do 12.45 hodin. Možná provinění žalovaná spatřovala v
• nadměrné konzumaci alkoholu a následném jednání v opilosti snižujícím lidskou
důstojnost
• agresivních formách komunikace jako normalita - vulgarita, hrubost
• časté prezentace kouření některých soutěžících.
K jednotlivým jednáním pak žalovaná uvedla, že po hře na režim Fidela Castra se někteří
soutěžící v důsledku značné konzumace alkoholu opili (zejména R., M., S., W. a V.), což vedlo
k jednání zjevně ponižujícímu lidskou důstojnost (nejvýrazněji R. s M. se po sobě v naprosté
opilosti válejí ve sprše, scény mezi R. a W. i S. a W. - úseky na počátku vysílání). Žalovaná pak
uvedla údaje z Evropské školní studie o alkoholu a jiných drogách (2003) o zkušenosti studentů
s pitím alkoholu a citovala, že rizikovým faktorem pro konzumaci alkoholu je sledovaná
konzumace, opilost. U českých dospívajících je konzumace alkoholu i opilost ve srovnání
s ostatními státy EU značně nadprůměrná. K patologickým formám komunikace bez jakékoliv
korektivní pomoci sledujícím dětem pak žalovaná uvedla, že toto jednání bylo i v předchozím
období základem nezávažnějších provinění pro zákazu uvedenému v §32 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání. V tomto vysílání sice nebyla tak intenzivní, přesto byla opět prezentována nadměrná
verbální agresivita (zejména W. - scény ze hry na „úchylnou čtyřku“) - kromě standardních (a u
W. téměř neustálých) „vole“ zaznívají i výrazy jako „prdel, hovada, drastické svině“. Žalovaná
pak zdůraznila, že jde o celkový kontext, nikoli jednotlivá sprostá slova. I v posudku psycholožky
J. P., který si nechala zpracovat stěžovatelka, se upozorňuje, že kultivaci chování takové výrazy
neprospívají, prezentace skrze obrazovku dodává všemu daleko vyšší míru legitimity
„vzorovosti“.
Ke kouření žalovaná uvedla, že v řadě sekvencí soutěžící kouří, jakoby se bez cigarety
ani nemohli obejít (zejména scény u stolu: J., R., W., M., M.), čímž se dětským divákům sugeruje,
že jde o jednání naprosto normální.
Pořad byl vysílán v době od 6.00 do 22.00 hodin (konkrétně ve 12.10 hodin). Psychické
ohrožení žalovaná v oznámení o zahájení řízení definovala jako ohrožení zdravého psychického
vývoje, jehož nedílnou součástí je vývoj morálních schémat. Ohrožení morálního vývoje je
pravděpodobné tam, kde je disponovaný jedinec vystaven podnětu, který může vést buď k přijetí
hodnot, které většinová společnost odmítá, nebo k relativizaci hodnot jako takových. Intenzita
ohrožení závisí na vnitřní vnímavosti a vnějších sociálních vlivech. Je důležité, jakým
normotvorným vlivům je mladistvý vystaven. Právě mediální prezentace je důležitým
normotvorným prvkem při vývoji dětí a mladistvých. Žalovaná pak stěžovatelku upozornila
na vyjádření Pedagogické sekce Etického fora ČR, Rámcový posudek PhDr. J. R. a vyjádření
PhDr. Mgr. J. K., která byla již stěžovatelce zaslána v souvislosti s předchozími správními
řízeními.
Pedagogická sekce Etického fóra ČR ve vyjádření z 24. 9. 2005 uvedla, že název reality
show navozuje pocit, že jsou divákovi předkládány obrazy reálného života. Ve skutečnosti
podávají pokřivený obraz skutečnosti. Obraz vydá za tisíce slov a tyto obrazy přitahují svou
podbízivou jednoduchostí. Před děti a mládež hledající reálné vzory skutečného života
předkládají vzory, které nejsou svázány žádnými „zbytečnými“ pravidly. Hrubost a agrese jsou
povoleny, nadměrná konzumace alkoholu, časté hovory o sexu, narážky téměř s rysy obscénnosti.
Nalezení identity je nezbytnou součástí dospívání, chování zbavené identity s sebou nese stav
podobný sociální hypnose, lhostejnosti, ztrátu schopnosti žít svůj vlastní život. Tyto faktory
vytváří podmínky pro vznik rizikového chování jako např. agrese, rizikové sexuální chování.
V rámcovém posudku z 20. 9. 2005 k tzv. „reality show“ PhDr. J. R., PhD., mimo jiné
uvedl, že děti mají sklon vnímat televizní hrdiny jako vzory k napodobování, přičemž přebírají
nejen „vzorce chování“ (hrubost, vulgárnost…), ale také hodnotové pozadí chování. Tedy nejde
pouze o osvojování pokleslého chování, ale implicitního pojetí světa. Poukazuje rovněž na
prokázanou skutečnost, že děti mají sklon považovat televizní program za skutečnost obzvláště
tehdy, když se jako realita předkládá (proběhly výzkumy u dětí mladšího školního věku u vnímání
reklamy). Zamlčené cíle a motivy v pozadí (touha po slávě, penězích, exhibici) vytvářejí iluzi, že
„o to ve skutečnosti nakonec jde každému“. Toto poselství hodnotí PhDr. R. jako vražedné.
PhDr. Mgr. J. K., PhD., ve svých vyjádřeních z 5. 10. a 20. 10. 2005 („Posouzení
nebezpečnosti reality show (VV,BB) pro děti do 15 let“) uvedl, že adolescent se učí stát sám
v komplikovaném světě hodnot dospělých. Zkouší různé taktiky, pózy, manipulace, metody a
hledá, co se vyplácí. Do období puberty obecně usilujeme, aby děti zvnitřnily hodnotový systém.
Jestliže je určitá scéna škodlivá v realitě a dítěti by neprospívalo, aby bylo jejím svědkem v realitě,
pak televizní přenos nemůže udělat z této scény podívanou, která by dítěti prospívala. Dr. K.
staví tuto zásadu jako orientační kritérium pro posouzení vhodnosti televizních programů pro
děti. Zdůrazňuje, že nejde jen o to, zda děti uvidí obnažené prso R. či zadek E., ale celkově
sexualizované chování, které dětem není vlastní a které by měly poznávat samy a vlastním
tempem. Děti by měly mít vypěstované vědomí, že slušná mluva je důležitá dovednost pro život,
že musejí umět komunikovat na úrovni, která jim získá respekt v životě. Ani vypípávání neskryje
primitivismus vyjadřování a celkovou pokleslost komunikace. Pořady trpí absencí hodnotového a
morálního hlediska, většina úkolů má za cíl vyvolat konflikt a napětí. Kdyby v zobrazovaném
prostředí pobývaly děti do 15 let, vážně by to ohrozilo jejich psychický, fyzický i morální vývoj.
Pokud jsou děti účastníky takového prostředí prostřednictvím televize, nemůže to mít pro ně
neutrální vliv.
Oznámení o zahájení řízení o uložení pokuty bylo stěžovatelce doručeno 30. 12. 2005,
lhůta pro její vyjádření ve smyslu §33 správního řádu a případné návrhy na doplnění „řízení“ byla
stanovena na 15 dnů od doručení výzvy.
Ve správním spise je pak založen protokol o nahlížení do spisu ze dne 9. 1. 2006,
při němž byly pro stěžovatelku pořízeny kopie odborného stanoviska Pedagogické sekce
Etického fora ČR ze dnů 22. 8. - 29. 9. 2005, dvě odborná vyjádření J. K. k nebezpečnosti reality
show pro děti do 15 let, rámcový posudek tzv. reality show PhDr. J. R.
Vyjádření stěžovatelky k předmětu správního řízení ze dne 11. 1. 2006 bylo žalované
doručeno 12. 1. 2006. Stěžovatelka v něm vyjádřila svou ochotu mnohé připomínky žalované
zohlednit, nastínila, že nesouhlas s vysíláním tohoto pořadu a nepřízeň diváků by měla na FTV
Prima velmi negativní ekonomický dopad. Stěžovatelka však byla toho názoru, že pořad Vyvolení
zůstává v rámci toho, co je běžně prezentováno v jiných pořadech. Pořad VyVolení sleduje až
dva miliony diváků (oproti několika stovkám stěžovatelů) jejichž mravní vývoj a hodnotové
žebříčky a jednání nepředstavují pro Českou republiku hrozbu.
Ustanovení §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání vzniklo jako překlad ze směrnice rady
ES „Televize bez hranic“, kde je zakotven nejnižší společný jmenovatel toho, jak státy EU danou
otázku regulují. V některých státech byla využita možnost přísnější či detailnější regulace. Česká
republika v souladu se svými kulturními tradicemi takovéto možnosti nevyužila a řadí se mezi
státy s nejliberálnější zákonnou úpravou. Morálka může být podle stěžovatelky pouze to, co je
předmětem širokého společenského konsenzu v rámci daného společenství. Tento konsenzus
podléhá postupným změnám v čase, přičemž je pravidlem, že dochází ke konfliktům starší
a mladší generace. Česká republika je zemí s tolerancí k neřestem jako je pití alkoholu a kouření,
pokud nepřekračují určitou únosnou míru, a zemí, ve které je normou otevřený a liberální postoj
k sexualitě. Dnešní hodnotové orientace dětí a mládeže pak mají dokumentovat články z denního
tisku. Soutěžící v pořadu VyVolení jsou lidmi, kteří prošli psychologickým vyšetřením a stojí
uvnitř normy platné pro jejich generaci. Mladší sourozenci soutěžících jsou s jejich životem
každodenně konfrontováni. K jednotlivým výtkám žalované pak stěžovatelka v tomto vyjádření
rozsáhle argumentovala: záběry opilých soutěžících jsou něčím zcela normálním, míra jejich
opilosti je běžně v televizi prezentována, pořad se vysílá po 20.00 hodině, takže rodiče jsou
schopni dětem vše vysvětlit, užívání vulgarit je v porovnání s každodenním životem vrstevníků
soutěžících v normě. Stěžovatelka se snaží užívání vulgarismů korigovat, vypípává je. Agrese
nijak nevybočuje z rámce pořadů vysílaných po 20.00 hodině. Kouření je legální a stěžovatelka
jako soukromý subjekt nebude barvit svět na růžovo. Kouření pouze prezentuje, ale nepropaguje,
nemá povinnost bojovat proti kouření.
Stěžovatelka poté navrhla doplnění dokazování znaleckým posudkem k danému
konkrétnímu pořadu; posouzeno mělo být, zda účinky pořadu jsou natolik negativní, že může
dojít k ohrožení vývoje dětí a mladistvých. Vyjádření psychologů, na která žalovaná odkazuje,
nejsou podle stěžovatelky relevantní, neboť jsou obecná a nedokládají, že nastal následek
předpokládaný ve skutkové podstatě deliktu. Poukázala také na některé články v tisku, které měly
podporovat její závěry. Konečně uvedla, že by se o všech pořadech za určitý časový úsek mělo
vést společné řízení.
Žalovaná pak rozhodnutím ze dne 25. 1. 2006 uložila stěžovatelce pokutu 500 000 Kč.
Odůvodnění:
rozhodnutí je členěno do sedmi částí: v prvé části uvádí, jak jsou pořady VyVolení
prezentovány veřejnosti samotnou stěžovatelkou (cituje z tiskové zprávy ze dne 13. 5. 2005).
Dále je v této části rozhodnutí obsažen popis částí pořadu ze dne 15. 10. 2005 (sobota)
vysílaného ve 12.10 hod. Zachycuje jednání v opilosti (V. se vrhá na R., kterého chce násilím
líbat, R. s M. se po sobě válí ve sprše /s erotickým podtextem/ způsobem vyvolávajícím
představy sexuálního poměru, W. láká k políbení R.), dále přijetí E. mezi „úchylnou čtyřku“
plácáním zvonu po nahém zadku, vulgární výrazy jako prdel, aby ses neposral, komunisté zasraní,
vychcanej, hajzl, křivák, stálé kouření. Tato jednání byla žalovanou hodnocena jako nevhodná
prezentace:
a) nadměrné konzumace alkoholu a následného jednání v opilosti snižujícího lidskou
důstojnost,
b) hrubé, vulgární komunikace,
c) častého kouření některých soutěžících.
Ve druhé a třetí části odůvodnění žalovaná zaujímá podrobná stanoviska k jednotlivým
částem vyjádření, které v průběhu správního řízení stěžovatelka vznesla; z této části odůvodnění
také v řadě ohledů plyne hodnocení jednání stěžovatelky ve vztahu k naplnění znaků skutkové
podstaty deliktu. Míra konzumace alkoholu a kouření v dotčeném pořadu podle žalované
překročila přijatelnou mez, zatímco v jiných pořadech, kde se opilost také zobrazuje, jde
o umělecká díla, v nichž se často nevhodnost takového chování nakonec vyjeví. V pořadu
VyVolení děti nemají zprostředkovanou žádnou možnost úvahy zaměřené na pochopení chování
soutěžících a jeho nevhodnost. K naplnění skutkové podstaty není třeba, aby došlo
k okamžitému vlivu na životní postoje mládeže. Zásadní metodou osvojování vnějšího světa
dětmi je nápodoba. Pro nápodobu mají mimořádný význam osobnostní vzory a modely jednání.
Vzory či modely mohou být zprostředkovány i mediálně. Vliv, který sledování televize má
na konkrétní dítě, je dán jeho osobností. Pro naplnění skutkové podstaty bude postačovat
budoucí negativní vliv nejméně v jednom případě nezletilého diváka, přičemž nebude
rozhodující, jak silný tento vliv bude či je. Charakter pořadu VyVolení prezentovaného jako
realita, skutečnost ovlivňuje vnímání ze strany dětí (snáze se ztotožňují s protagonisty pořadu
včetně negativních stránek chování). K nutnosti přibrat do řízení znalce žalovaná uvedla,
že si nechala ve věci reality show zpracovat odborná vyjádření Pedagogické sekce Etického
Fora ČR, rámcový posudek PhDr. J. R. a PhDr. Mgr. J. K., která jsou stěžovatelce k dispozici a
která konstatují možnost ohrožení vývoje dětí a mládeže porady typu reality show. Představu, že
možnost ohrožení fyzického, psychického či mravního vývoje dětí a mládeže může jako otázku
ryze odbornou posuzovat pouze znalec, žalovaná odmítla s tím, že by v důsledku znamenala
výchovnou diskvalifikaci všech rodičů, kteří nejsou odborníky v tom smyslu, jak uvažuje
stěžovatelka.
V části čtvrté odůvodnění žalovaná uvedla, která konkrétní jednání soutěžících předvádí
nadměrnou konzumaci alkoholu, jednání v opilosti snižující lidskou důstojnost, kouření. Dále pak
tato jednání hodnotí ve vztahu k možnosti ohrožení vývoje dětí a mladistvých v celkovém
kontextu vysílaného pořadu (stěžovatelka ovlivňuje chování soutěžících, doplňuje zásoby cigaret
a alkoholu, odměňuje alkoholem, nikde se nevysvětluje, že chování soutěžících není normou
právě pro dětské diváky. Nelze vyloučit, že se byť jeden dětský divák rozhodne napodobit svého
Vyvoleného v pití alkoholu či kouření, nemluvě o možnosti, že se takový divák nevypořádá
s obsahem pořadu jako celku (u vysílání je přítomen náhodně, při odlišném sociálním zázemí
nemusí být přítomni rodiče, kteří by podstatu pořadu mohli vysvětlit).
V části páté odůvodnění žalovaná podává výklad všech pojmů, včetně neurčitých
právních pojmů, které se ve skutkové podstatě správního deliktu objevují. Užívá přitom
i argumentaci úpravou v Úmluvě o právech dítěte a Evropské úmluvě o přeshraniční televizi.
Žalovaná tak podává svůj náhled na ohrožení mravního vývoje jako vše, co jednak podlamuje
vůbec schopnost mravního rozhodování (například ignorováním morální dimenze lidského
jednání), jednak brání vývoji mravního života dosáhnout zralé fáze autonomní mravnosti
založené na funkci citlivého svědomí. Žalovaná vyjadřuje názor, že existuje souhlas společnosti
ohledně morálních vlastností, které by bylo potřeba u dětí především pěstovat: slušnost,
ohleduplnost, pracovitost, samostatnost, odpovědnost, nesobeckost, zásadovost. Prezentace,
které svým celkovým vyzněním působí proti výše uvedeným žádoucím mravním orientacím,
ohrožují zdravý mravní vývoj dětí a mladistvých. Pro celkové vyznění přitom hraje mimořádně
důležitou roli jak kontext vysílání (tedy zda například chybí či nechybí taková morální korekce,
která umožní dítěti se správně orientovat), tak i širší kontext celospolečenský (jde o vysílání,
které se stane významnou součástí širšího společenského života po určitou dobu). Možnost
ohrožení bylo možno prokázat na základě obecně známých skutečností, jakož i životních
a rodičovských zkušeností členů žalované.
V části šesté odůvodnění žalovaná vyložila svůj výklad §59 odst. 1 zákona o vysílání;
připomněla, že již rozhodnutím ze dne 21. 11. 2000, č. j. Rpo/48/00, byla stěžovatelce uložena
pokuta za naplnění téže skutkové podstaty správního deliktu. Žalovaná za rozhodující pro splnění
povinnosti podle cit. ustanovení považuje věcnou souvislost daného upozornění s předmětem
tohoto řízení. Stěžovatelka byla v minulosti opakovaně upozorněna na porušování zákona,
k němuž docházelo tím, že do vysílání byl zařazen pořad, který mohl ohrozit vývoj dětí
a mladistvých ve vymezeném čase. Podmínka předchozího upozornění je splněna, by-li účastník
řízení upozorněn na porušení téže povinnosti stanovené zákonem bez ohledu na to, kdy
k porušení této povinnosti došlo (srov. rozhodnutí městského soudu z 7. 6. 2002,
sp. zn. 28 Ca 81/2001).
V části sedmé odůvodnění žalovaná uvedla úvahy k jednotlivým kritériím pro výši
pokuty (míra zavinění, rozsah a dosah vysílání, závažnost věci a povaha vysílaného pořadu).
Rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno 4. 8. 2006. Žaloba proti tomuto rozhodnutí byla
podána 4. 10. 2006, městský soud ji zamítl z důvodů rekapitulovaných výše.
Ze soudního spisu je zřejmé, že jednání soudu v této věci proběhlo 9. 1. 2007; žádná
doplnění argumentace (ve vztahu k žalobním bodům) ani návrhy na dokazování nebyly vzneseny.
Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost hodnotí obecně jako přípustnou (byla
podána účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel, byla podána včas - srov. §102
a 106 s. ř. s.); soud je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.),
ledaže zjistí vady řízení před soudem či vady napadeného rozhodnutí soudu, k nimž musí
přihlížet i ex offo (§109 odst. 3 věta za středníkem) - důsledkem pak je přezkum napadeného
rozhodnutí soudu i z hledisek, které stěžovatel v kasační stížnost neuvedl, a naopak, vázanost
soudu uplatněnými důvody nenastává, pokud jde o důvody uplatněné nepřípustně (§104 odst. 4
s. ř. s.) proto, že v kasační stížnosti jsou uplatněny poprvé, tedy nebyly uplatněny v řízení
před městským soudem, ač tak učiněno být mohlo. V posuzované věci Nejvyšší správní soud
shledává obě tyto situace, proto je nejprve nutno postavit najisto rozsah přezkumu napadeného
rozsudku městského soudu.
Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu ve čtyřech okruzích otázek, přičemž dvě
se dotýkají zjišťování skutkového stavu věci (Nejvyšší správní soud je oprávněn sám subsumovat
námitky uplatněné v kasační stížnosti pod důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. a není vázán
kvalifikací, kterou učinila stěžovatelka) - sem Nejvyšší správní soud řadí námitku absence
provedení důkazu promítnutím záznamu pořadu v řízení správním, absence znaleckého posudku
v tomto řízení (tedy námitky blíže popsané v rekapitulaci kasační stížnosti pod body /2/ a /3/),
svou podstatou odpovídají důvodům podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomuto okruhu
námitek Nejvyšší správní soud předesílá, že se v řízení o kasační stížnosti může námitkou zabývat
pouze v případě, že byla v identické rovině vznesena před městským soudem, ten takovou
námitku posuzoval a účastník řízení v kasační stížnosti brojí proti závěrům městského soudu
v konkrétních ohledech - kasační princip, kterým je veden přezkum rozhodnutí krajských soudů
ve správním soudnictví neumožňuje otevírat před Nejvyšším správním soudem posuzování
rozhodnutí správních orgánů v mezích, v nichž tento přezkum nebyl učiněn předmětem
pozornosti krajských soudů (zde městského soudu).
Z obsahu žaloby, protokolu o jednání a napadeného rozsudku městského soudu je
zřejmo, že stěžovatelka v řízení před městským soudem nijak neuplatnila námitku týkající
se úplnosti skutkových zjištění v podobě tvrzené absence promítnutí celého pořadu v řízení
správním (námitka v rekapitulaci kasační stížnosti sub. /2/), přičemž z tohoto důkazního
prostředku měly být vyvozeny poznatky ovlivňující posléze úvahu o naplnění skutkové podstaty
deliktu. V řízení před městským soudem také nebyl podán návrh na doplnění dokazování v tomto
směru, městský soud se tedy úplností skutkových zjištění ve vztahu k namítanému nedostatku
nezabýval a nebyl oprávněn tak učinit ani z moci úřední (srov. §75 odst. 2, §76 odst. 2 s. ř. s.).
Za těchto okolností jde ovšem o námitku, která ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nemůže být
v řízení před Nejvyšším správním soudem účinně uplatněna, proto se jí Nejvyšší správní soud
nezabýval.
Obdobné problémy vyvolává i námitka uplatněná ve vztahu k potřebě doplnění řízení
před žalovanou o znalecký posudek (v rekapitulaci kasační stížnosti sub. /3/). Stěžovatelka své
přesvědčení o nutnosti znaleckého zkoumání dopadů pořadu VyVolení na děti a mladistvé
uplatnila v řízení správním, v němž tento návrh žalovaná zamítla jednak s poukazem na vlastní
kompetenci, jednak na odborná vyjádření, která si pro účely řízení obstarala, jednak poukázala
na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 395/05. Ovšem v žalobě, kterou rozhodnutí
žalované napadla u městského soudu, takovýmto způsobem dokazování před žalovanou
nenapadla. V žalobě na několika místech a tedy velmi nekonzistentně brojila proti odborným
vyjádřením, která si žalovaná v řízení správním obstarala, a to z různých hledisek (neobjektivnost
odborníka, charakter otázek položených žalovanou odborníkům, formální náležitosti jejich
vyjádření, zaměření - vyjádření neposuzovala konkrétní pořad vysílaný 15. 10. 2005), dále
namítala porušení svých procesních práv, neboť jí nebylo umožněno z hlediska časového
postupu řízení obstarat si vlastní odborná vyjádření či posudky, které si obstarat chtěla. V části
žaloby označené „Hmotněprávní vada napadeného rozhodnutí“, v níž vyjadřuje nesouhlas
se závěrem žalované, že vysíláním pořadu VyVolení dne 15. 10. 2005 ve 12.10 hodin byl spáchán
delikt, konečně městskému soudu „v této souvislosti předložila“ znalecký posudek
prof. PhDr. P. W., PhD., o němž prohlásila, že zcela vyvrací závěry žalované. Nejvyšší správní
soud musí nejprve připomenout, že je zcela vyloučeno, aby se znalec vyjadřoval k otázkám
právním - hodnocení, zda byla naplněna skutková podstata deliktu, je otázkou právní. Znalec
tedy nemůže vyvracet právní závěry správního orgánu. Stěžovatelka si tak měla ujasnit, jaké
skutkové okolnosti mají být konkrétním procesním postupem zjištěny, tedy jaký je předmět
důkazu. Jestliže stěžovatelka znalci položila otázku „1. Posouzení možného ohrožení a míry možného
ohrožení vývoje dětí a mladistvých pořady VyVolení“ vysílanými 16. 9. 2005 a 29. 9. 2005 a znalec
odpověděl: „V předložených obrazově-zvukových materiálech z vysílání pořadu VyVolení ve dnech
16. 9. 2005 a 29. 9. 2005 není dle názoru znalce obsaženo nic, co by mohlo forenzně významným způsobem
narušit psychický a mravní vývoj dětí a mladistvých“ pak především nevymezila skutkovou okolnost,
kterou měl znalec zkoumat (podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu by mohlo jít jedině
o dokazování toho, zda se stal skutek, v němž je spatřován správní delikt), ba v otázce přímo
směřovala k právnímu hodnocení věci. Znalec se pak lakonicky (jednou větou, poté, co popsal
děje, s nimiž se seznámil ve dvou pořadech) vyjádřil k možnosti „narušení“ psychického
a mravního vývoje dětí a mladistvých vysíláním dvou určitých pořadů 16. 9. 2005 a 29. 9. 2005,
aniž se obecněji fenoménem tzv. „reality show“ zaobíral. Není tedy vůbec zřejmé, čeho chtěla
stěžovatelka v řízení před městským soudem „předložením“ tohoto znaleckého posudku
v souvislosti s právním hodnocením věci dosáhnout. Co je však pro řízení před Nejvyšším
správním soudem podstatnější, je fakt, že v žalobě nikde není uplatněna námitka vůči rozsahu
dokazování před žalovanou v tom smyslu, že dokazování trpělo neúplností (ohledně skutkových
okolností, které by musely být označeny), tedy že určité rozhodné skutečnosti nebyly předmětem
dokazování, ač to bylo nezbytné, anebo rozporností skutkových zjištění, která nastává,
když kupř. ohledně jedné skutečnosti existují rozporná tvrzení.
Jakkoli je Nejvyšší správní soud přesvědčen, že stěžovatelka neuplatnila v žalobě
náležitým způsobem svůj názor na nutnost doplnění dokazování (není vyjasněno, jakých
skutkových okolností) znaleckým posudkem, takže městský soud se s touto otázkou nemusel
ve svém rozsudku vyrovnávat (na rozdíl od jiných případů, které jsou Nejvyššímu správnímu
soudu známy z jeho úřední činnosti, v nichž tak stěžovatelka učinila) a Nejvyšší správní soud
tak má prostor pro vyslovení relevantního právního názoru v této věci velmi rozostřen,
přesto považuje za nezbytné se blíže zaobírat skutkovou podstatou správního deliktu,
jehož spáchání bylo stěžovatelce kladeno za vinu a souvisejícími otázkami kolize svobody projevu
a práva na zvláštní ochranu dětí. Jen takový přístup umožní se posléze vyrovnat s námitkami,
které stěžovatelka uplatnila účinně.
Nejvyšší správní soud je si vědom určité problematičnosti konstrukce skutkové podstaty
správního deliktu, o který v posuzované věci jde. Podle §32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání je
provozovatel povinen nezařazovat v době od 06.00 do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by
mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Podle §60 odst. 3
písm. d) zákona o vysílání uloží Rada provozovateli pokutu od 20 000 Kč do 10 000 000 Kč,
pokud zařazuje do vysílání od 6.00 hodin do 22.00 hodin pořady a upoutávky, které by mohly
ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých. Právní úprava skutkových
podstat správních deliktů je poznamenána větší obecností, než tomu je například ve srovnání
s trestnými činy, častějším používáním neurčitých právních pojmů či odkazovacích dispozic.
Tak je tomu i v posuzované věci.
K uplatnění odpovědnosti za správní delikt je třeba, aby jednání naplnilo znaky skutkové
podstaty (znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku deliktu).
Vedle toho je nezbytným naplnit materiální znak (společenská nebezpečnost). O subjektu deliktu
a subjektivní stránce není v posuzované věci nejasností (pouze snad s poznámkou obiter dictum,
že stěžovatelka nemůže uvažovat o tom, že by její odpovědnost za spáchání deliktu podle §60
odst. 3 písm. d) zákona o vysílání mohla být ovlivněna tím, že jde o pořad licenční - subjektem
deliktu je osoba, která svým jednáním uskutečnila všechny znaky deliktu, tedy provozovatel
vysílání, srov. dále čl. 7 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi). Předmětem útoku jsou děti
a mladiství, tedy osoby ve věku do 18 let. Pokud jde o objekt deliktu, Nejvyšší správní soud jej
spatřuje v zájmu na ochraně řádného fyzického, psychického a morálního vývoje dětí
a mladistvých, tedy na zdárném vývoji dítěte ve všech jeho komponentech. Objektivní stránka
deliktu je charakterizována jednáním, následkem a příčinným vztahem mezi nimi. V posuzované
věci objektivní stránka záleží v tom, že provozovatel vysílání zařadí ve vymezené denní době
do vysílání pořad, který svým obsahem, vyzněním, a to ať už dílčích sekvencí či pořadu jako
celku zakládá možnost ohrožení chráněného zájmu. Následkem je možnost ohrožení fyzického,
psychického nebo morálního vývoje dětí a mladistvých. Ze zákonného znaku „by mohl ohrozit“
plyne, že delikt je spáchán (dokonán) již provedením zakázaného jednání (tedy odvysíláním
pořadu určitého obsahu), přičemž ohrožení chráněným zájmům nemusí hrozit konkrétně
a bezprostředně - stačí ještě vzdálená možnost poruchy daná již tím, že subjekt deliktu vykonal
určitou činnost. V posuzované skutkové podstatě tedy jde (z hlediska teorie trestního práva)
o nebezpečí abstraktní, tedy situaci, v níž konkrétní nebezpečí zpravidla vzniká, ale nezáleží
na tom, zda skutečně vzniklo. Jde tedy o delikt ohrožovací, který je spáchán již vyvoláním
možnosti vzniku následků, které má na zřeteli ustanovení §60 odst. 3 písm. d) zákona o vysílání.
Ochrana dětí a mladistvých požívá záruk jednak předpisy ústavního pořádku, jednak
v různých mezinárodněprávních instrumentech, k nimž Česká republika přistoupila. Podle čl. 32
odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zaručena zvláštní
ochrana dětí a mladistvých. Rovněž je možno poukázat na čl. 16 Deklarace lidských práv, čl. 12
Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), čl. 23
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976 Sb.). Článek 17 Úmluvy
o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.) uznává důležitou funkci hromadných sdělovacích prostředků
a zajišťuje právo dítěte na přístup k informacím a materiálům z různých národních
a mezinárodních zdrojů, zejména takovým, které jsou zaměřeny na rozvoj sociálního, duchovního
a mravního blaha dítěte a také jeho tělesného a duševního zdraví. Podle téhož článku smluvní
strany Úmluvy povzbuzují tvorbu odpovídajících zásad ochrany dítěte před informacemi
a materiály škodlivými pro jeho blaho. Článek 24 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie
vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice (Úř. Věst. C 364) stanoví, že děti mají právo na ochranu a péči
nezbytnou pro jejich blaho. V rámci Evropské unie právo členských států přijmout opatření
nezbytná z důvodů týkajících se ochrany nezletilých pak plyne i z dalších instrumentů, například
je možno poukázat na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 89/552/EHS o koordinaci
některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování
audiovizuálních mediálních služeb (směrnice o audiovizuálních mediálních službách),
v jejíž preambuli se výslovně jako motiv uvádí nezbytnost zavést pravidla pro ochranu tělesného,
duševního a morálního vývoje dětí a mladistvých, načež v čl. 22 stanoví, že členské státy přijmou
vhodná opatření, aby vysílání neobsahovalo pořady, které by mohly vážně poškodit tělesný,
duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, zejména takové pořady, které obsahují
pornografické scény nebo bezdůvodné násilí. Toto opatření se rozšíří i na jiné pořady,
které mohou poškodit tělesný, duševní nebo morální vývoj dětí a mladistvých, kromě případů,
kdy je volbou doby vysílání nebo jakýmkoli technickým opatřením zajištěno, že děti nemají
možnost tyto pořady vidět nebo slyšet. Evropská úmluva o přeshraniční televizi
(č. 57/2004 Sb.m.s.), kterou Česká republika ratifikovala a vstoupila v platnost 1. 3. 2004, v čl. 7
odst. 1 obecně vyžaduje, aby programové služby nebyly neslušné (orig. francouzsky „ne doivent
pas etre contraires aux bonnes moeurs“), a zvlášt ě stanoví (odst. 2), že všechny části programů,
které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být
zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.
Důvodová zpráva k této Evropské úmluvě (dostupná na http://convetions.coe.int/) osvětluje,
že toto ustanovení je inspirováno zejména Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) a mělo by být interpretováno ve světle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva. Vyjadřuje se zde úsilí o respekt k základním společným
hodnotám všech členských států Rady Evropy. Pro pojem dobrých mravů (v českém překladu
Úmluvy vyjádřeno jako „slušnost“) jako interpretační vodítka mají sloužit rozhodnutí ESLP
ve věci H. c/ R.-U. (1976) a M. a ostatní/c S. (1988). Svoboda projevu je v právním řádu České
republiky zakotvena v čl. 17 Listiny a vztahuje se i na projevy výsostně komerční. Omezení
svobody projevu je předvídáno v čl. 17 odst. 4 Listiny (omezení se musí dít zákonem, jde-li o
opatření v demokratické společnosti nezbytné např. pro ochranu práv a svobod druhých či
ochranu mravnosti, tedy musí sledovat legitimní cíl a omezující opatření je v demokratické
společnosti k dosažení tohoto cíle nezbytné). Obdobně Evropská úmluva o ochraně lidských
práv a základních svobod v čl. 10 odst. 2 umožňuje omezení svobody projevu mimo jiné v zájmu
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných. Pokud jde o právo dětí na
zvláštní ochranu a svobodu projevu, jde o situaci , kdy svým významem, obsahem a stupněm
právní ochrany se jedná o kolizi právních zájmů na stejné úrovni. Žádný z nich nepožívá práva
přednosti. Při střetu garantovaných práv a svobod je věcí soudu, aby zvážil význam proti sobě
stojících zájmů na principu proporcionality.
Nástrojem vyjadřujícím zájem na ochraně zdravého vývoje dětí v oblasti přijímání
informací je skutková podstata deliktu upraveného v §60 odst. 3 písm. d) ve vztahu k §32
odst. 1 písm. g) zákona o vysílání. Nejvyšší správní soud tento nástroj považuje za nezbytné
omezující opatření k dosažení legitimního cíle. Předně je nutno vyvrátit představu stěžovatelky
vyjádřenou v průběhu správního řízení, že tato skutková podstata je velmi mírná
a že zákonodárce zde dal najevo vysokou míru tolerance, jež má být v našem geografickém
prostředí historicky podmíněna. Znaky správního deliktu totiž budou naplněny již odvysíláním
určitého pořadu (k charakteru ohrožovacího deliktu byl podán výklad shora).
Zákonitosti fyzického, psychického a mravního vývoje dětí a mladistvých jsou na jedné
straně předmětem zkoumání několika oborů (medicíny, psychologie, pedagogiky), na druhé straně
jde o zákonitosti, s nimiž je konfrontován každý, kdo se kdy jakkoliv podílel na výchově dítěte,
ale též jakákoliv průměrná normálně smýšlející osoba aplikující standardy současné společnosti
v této oblasti. Posoudit možný vliv na fyzický, psychický či morální vývoj dítěte vyvolaný zcela
určitým obsahem vysílaného pořadu bude moci každý s běžnými znalostmi a praktickými
zkušenostmi získanými školním vzděláním, výchovou a životními prožitky, nepůjde-li o složitý
hraniční případ úsudku ve vztahu ke konkrétnímu obsahu pořadu. Nejvyšší správní soud
se již v několika případech vyslovil ke komponentě morálního vývoje dítěte, přičemž zdůraznil,
že posouzení mimoprávních (morálních) hodnot naší společnosti na daném stupni jejího vývoje
představuje tzv. quaestio iuris (srov. zejména rozsudky sp. zn. 6 As 14/2004
a sp. zn. 8 As 62/2005).
Mravnost Nejvyšší správní soud chápe jako obecně uznávané minimum společenských
hodnot, nikoliv jako vlastní maximy těch, kdo soulad s žádoucím mravním vývojem dítěte
posuzují (zde soud nahlíží mravnost jako kategorii morální a odhlíží od skutečnosti, že je
též nesporně kategorií filosofickou a sociologickou). Vždy půjde o reflexi určitého místního
společenského řádu, jenž podléhá z hlediska času určité proměnlivosti.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je regulačním orgánem, jenž „nastavuje“
standardy týkající se vysílání; její rozhodnutí není subjektivním názorem jedince, nýbrž názorem
skupiny vycházející z průměrného vnímání společnosti. Jestliže je předmětem posouzení pořad
typu „reality show“, pro nějž je typické, že žádnou životní realitu nezobrazuje, přičemž osoby
v něm jednající neúměrně konzumují alkohol, opilí se chovají poklesle a nemravně, hovoří
primitivním jazykem plným vulgarismů a sprostot a neustále u toho všeho kouří,
pak vyhodnocení vlivu na vývoj dítěte prizmatem průměrného vnímání je schopen v zásadě
každý. Tímto závěrem není vyloučeno, aby příslušný odborník byl povolán k posouzení možného
vlivu na vývoj dítěte v případě, kdy obsah pořadu bude sofistikovaný a vyhodnocení možného
vlivu na vývoj dítěte bude například vyžadovat vysoké odborné znalosti např. vývojové
psychologie. Z tohoto pohledu také obstojí postup žalované, která na jedné straně vyšla
z obecných odborných vyjádření specialistů z oboru psychologie, kteří zkoumali fenomén
tzv. reality show obecně, a poté obecné odborné poznatky aplikovala svou úvahou na konkrétní
pořad vysílaný v konkrétní den a konkrétní čas. Nejvyšší správní soud považuje takový přístup
za velmi vhodný, zvláště uvážíme-li, jak rozporné reakce tento typ pořadu vyvolává (Rada Evropy
například již v roce 2002 studovala přístup regulátorů členských států k „reality show“ -
srov. materiál Stálého výboru pro přeshraniční televizi - jde o orgán Evropské úmluvy
o přeshraniční televizi - dostupný na www.coe.int. z 10. 4. 2002 T-TT/2002/009/, načež uvedený
Stálý výbor vydal v září 2002 Prohlášení /2002/ 1 o lidské důstojnosti a základních právech,
přičemž vyzval jak provozovatele vysílání, tak regulační autority ke zvýšené ostražitosti ve vztahu
k pořadům, které se mohou dotýkat lidské důstojnosti a základních práv jiných osob).
Proto námitka uplatněná ve vztahu k nutnosti doplnění dokazování znaleckým
posudkem, navíc uplatněná v podstatě způsobem, který s. ř. s. sankcionuje nepřípustností, není
důvodná.
K rozpornosti judikatury městského soudu k této otázce lze uvést: Nejvyššímu správnímu
soudu je z úřední činnosti známo, že městský soud rozhodoval v desítkách případů rozhodnutí
žalované, kterými reagovala na vysíláni tzv. reality show u dvou různých provozovatelů. Také je
mu známo, že otázku posouzení skutkových otázek vztahujících se k možnosti vyvození
právního závěru o možném ohrožení vývoje dětí posuzoval různě, třebaže určující skutkové
okolnosti byly obdobné (nadměrné požívání alkoholu, vulgarita, obscénnost, manipulace s lidmi,
apod.) a jednalo se o stejný typ pořadu. Nejednota vyslovených právních názorů, ke které může
dojít, neboť je rozhodováno v různých senátech, je nežádoucí potud, pokud se děje
nereflektovaně, a pokud se tedy senát, jenž se chce odchýlit od dříve vysloveného právního
názoru, s takovým právním názorem argumentačně nevypořádá. Pokud je odchylný názor
důsledně odůvodněn i ve vztahu k odlišnému názoru, pak takový názorový střet zakládá
rozhodování vyšší instance o sporné otázce - názor této instance pak bude napříště vázat senáty
krajských soudů ve všech obdobných případech, ledaže by se objevily argumenty, které tato
instance nevážila, a o nichž se lze rozumně domnívat, že mohou změnit právní pohled na věc.
V případě, v němž podala kasační stížnost stěžovatelka, tj. ve věci sp. zn. 8 Ca 299/2006
rozhodoval městský soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2007. V obdobném případě, avšak odlišně
posouzeném, na který stěžovatelka poukazuje, a sice ve věci sp. zn. 8 Ca 298/2006 rozhodl
tentýž senát městského soudu v tentýž den (9. 1. 2007). Nejvyššímu správnímu soudu je také
z úřední činnosti známo, že rozdílná judikatura k této právní otázce existuje i mezi jednotlivými
senáty městského soudu. Obecně lze mít za to, že osmý senát městského soudu, který rozhodoval
o žalobách proti rozhodnutím žalované v obdobných případech musel vědět, že v obdobné věci
rozhoduje jinak. Na druhé straně nelze nevidět, že v případě řady soudních sporů, které se před
městským soudem vedly ve věcech pokut za vysílání reality show nebylo lze vyloučit, přehlédl-li
jeden senát, že jiný senát v obdobné věci zaujal již určitý názor. Tento zmírňující pohled ovšem
těžko aplikovat na praxi jednoho senátu rozhodujícího v tentýž den. Důvodem ke zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí pro neodůvodněný rozpor v judikatuře (jenž sám o sobě je
způsobilý zasáhnout právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2006,
č. j. 1 Aps 2/2006 - 68) pak ovšem může být jen takový případ, kdy k tomuto faktu přistupuje
i věcná nesprávnost rozhodnutí (srov. rozsudek sp. zn. 2 As 92/2006). Poněvadž jak shora
podáno, Nejvyšší správní soud sdílí názor městského soudu vyjádřený v přezkoumávaném
rozhodnutí, a rozhodnutí tak v tomto ohledu netrpí věcnou nesprávností, je i tato námitka
nedůvodnou.
Po tomto obecném vymezení přístupu Nejvyššího správního soudu k aplikaci ust. §60
odst. 3 písm. d) zákona o vysílání mohou být posouzeny námitky, které stěžovatelka v kasační
stížnosti řádně uplatnila: jde jednak o námitku nedostatečného vymezení skutku (popisu jednání),
jednak námitku ve vztahu k aplikaci upozornění podle §59 zákona o vysílání.
Nedostatečný popis skutku, z nějž by nebylo patrno, jaký obsah vysílání vyhodnotila
žalovaná jako potenciálně ohrožující vývoj dětí, by představoval vadu řízení (§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.), a to pro rozpor s §47 odst. 2 správního řádu účinného do 31. 12. 2005. Výrok
rozhodnutí ve spojení s odůvodněním (to zejména u verbálních deliktů, u nichž ani předpisy
trestního práva nepředvídají, že by doslovné výroky byly obsahem výroku o vině) musí obsahovat
slovní vyjádření skutku (události ve vnějším světě vyvolané zásahem člověka). Názor
stěžovatelky, že si nemůže být jista, za jaké jednání byla sankcionována, Nejvyšší správní soud
nesdílí. Z podkladů správního řízení vedeného před žalovanou i z rozhodnutí žalované je
naprosto nezpochybnitelné, které záběry ze dvou pořadů VyVolených sestavených do sestřihu
odvysílaného dne 15. 10. 2005 ve 12.10 hodin vzala žalovaná jako skutkový podklad
pro rozhodnutí. Je zcela zřejmé, z jakých skutečností, jednání a verbální komunikace vyznačující
se vulgarismy a nadávkami žalovaná vycházela. Skutkový děj byl zaznamenán přepisem
a stěžovatelka jej nezpochybňuje z hlediska obsahu přepisu. Žalovaná k jednotlivým ohrožujícím
projevům (prezentaci nadměrného požívání alkoholu, obscénního jednání v opilosti, popřípadě
zcela pokleslého jednání v opilosti, agresivní vulgární komunikace a kouření) přiřadila konkrétní
jednání aktérů vysílaného pořadu, které toto její hodnocení vyvolávají, a to s odkazem
na jednotlivé verbální i neverbální prvky kontaktů V. a R., R. s M., E. a „úchylné čtyřky“, W. a R.,
S. a W.
Žalovaná správně vyhodnotila to, co bylo ve vysílaném sestřihu pořadu rozhodující,
a to nadměrnou konzumaci alkoholu a následné jednání v opilosti snižující lidskou důstojnost.
Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá než vyjádřit podiv nad tím, že stěžovatelka nepochopila,
které jednání takto bylo hodnoceno, takže je nutno opakovat, že pokud se soutěžící po hře
na režim Fidela Castra opili, přičemž R. s M. se po sobě v naprosté opilosti váleli ve sprše
způsobem evokujícím sexuální asociace, V. se vrhal na R. s cílem ho políbit, E. byl plácán
zvonem po holém zadku, pak jde pohledem průměrného vnímání o scény, jejichž svědkem by
v realitě nemělo být dítě, a tedy ani zprostředkování přítomnosti televizní obrazovkou nemůže
z těchto scén udělat podívanou, která by dítěti prospívala v utváření postojů a hledání vzorů.
K tomu srov. orientační kritérium vystavěné v odborném vyjádření PhDr. Mgr. J. K., PhD.,
z 5. 10. 2005 a 20. 10. 2005, s jehož použitím jako zcela přiléhavým testem nebezpečí pro vývoj
dítěte se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje. Verbální hrubá, sprostá komunikace a stálé
kouření byly nepřehlédnutelnými součástmi pořadu. Právní jistota stěžovatelky ohledně dalšího
uložení sankce není nijak otřesena; v projednávané věci byl posuzován zcela identifikovatelný
pořad ze dne 15. 10. 2005 vysílaný od 12.10 hodin ve zcela identifikovatelně popsaných dějích a
výrazech soutěžících; hodnocení závadného obsahu pořadu je tak i dostatečným upozorněním
z hlediska prevence, pořady jakého charakteru nelze mezi 06.00 a 22.00 vysílat. Námitka není
důvodná.
Stěžovatelka namítá dále nesprávné právní posouzení (nesprávný výklad) ustanovení §59
zákona o vysílání a nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu, jenž se s námitkou
nevypořádal ve všech ohledech (§103 odst. 1 písm. a) a d) s.ř.s.). Podle cit. ustanovení měla
žalovaná nejprve stěžovatelku upozornit na porušování zákona a stanovit jí lhůtu k nápravě.
V upozornění musí být skutkově vymezeno porušení povinnosti tak, aby bylo zřejmé, o jaké
porušení se jedná. Městský soud v této souvislosti poukázal na jedno z prvních rozhodnutí
žalované ze dne 31.10.2005, ve kterých sankcionovala stěžovatelku za vysílání pořadu VyVolení,
tedy téhož typu pořadu, které bylo přezkoumáváno pod sp.zn. 8 Ca 2/2006 a zrušeno
z procesních důvodů.
Smyslem ustanovení §59 zákona o vysílání je nepochybně zajistit, aby provozovatel nebyl
trestán za deliktní jednání, jehož si nebyl vědom. Obecně vzato se tímto institutem realizuje
preventivní funkce správního trestání. Zákonodárce dává prostor k dobrovolné nápravě
závadného jednání provozovatele vysílání. Zákon nijak blíže nespecifikuje charakter
„upozornění“ a ani nestanoví, do jaké míry musí být toto upozornění konkretizováno. Nejvyšší
správní soud je toho názoru, že v takovém případě je třeba vnímat „upozornění“ v materiálním
smyslu, tedy předáním informace o tom, že provozovatel porušuje povinnosti stanovené
zákonem a že mu hrozí sankce. Jak vyplývá ze správního spisu, takové informace se stěžovatelce
dostala ze strany žalované opakovaně, a to jak v souvislosti s jiným typem pořadu, tak přímo
i v souvislosti s vysíláním série VyVolení. Nelze proto dovozovat, že by takové upozornění
musela žalovaná činit u každého jednotlivého skutku, kterým byla porušena tatáž zákonná
povinnost u téhož provozovatele, navíc u pořadu typu série, v nichž se závadné vzorce chování
opakují a provozovatel si musí být vědom charakteru a dopadu v nich prezentovaného jednání.
Pokud by upozornění mělo být validní pouze pro určitý skutek, pak by provozovatel byl
nepostižitelný, pokud by pořad nereprízoval. Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom,
že stěžovatelka si byla vědoma toho, že jednání soutěžících prezentované v pořadu VyVolení
bude žalovanou takto hodnoceno a reakce žalované byla tak dostatečně předvídatelná. Posouzení
této otázky městským soudem tak bylo dostatečné a námitka důvodná není.
Námitky uplatněné stěžovatelkou důvodnými nejsou.
Podle §109 odst. 2, 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud musí z úřední povinnosti přihlédnout
k tomu, zda napadené rozhodnutí netrpí vadou, v jejímž důsledku je rozhodnutí
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Taková situace nastává i v případě, že se soud
nikterak nevyrovná s návrhem na moderaci trestu; stěžovatelka v žalobě takový návrh podala
a odůvodnila jej. Městský soud však, pokud jde o výši trestu, pouze konstatoval, že pokuta byla
uložena při spodní hranici zákonného rozmezí. Soud však nijak neodůvodnil, proč návrhu
stěžovatelky na moderaci trestu nehodlá vyhovět - nezdůvodnil, zda její výše je či není přiměřená
a jakými argumenty je takový závěr podložen. Z ustanovení §65 odst. 3 a §78 odst. 2 s. ř. s.
plyne princip tzv. plné jurisdikce, na jehož základě se připouští, aby soud změnil rozhodnutí
správního orgánu, pokud jde o výši trestu. V odůvodnění napadeného rozsudku chybí
argumentace k tomuto procesnímu návrhu stěžovatelky, v této části je proto napadený rozsudek
nepřezkoumatelný (blíže k významu moderačního oprávnění soudu srov. rozsudek
sp. zn. 6 As 39/2006). Povinnost soudu rozhodnout o návrhu na moderaci trestu i v případě
nedůvodné žaloby nelze považovat za projev formalismu, ale naopak za naplnění principu
ochrany práv, který dává každému právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu. K této vadě byl povinen Nejvyšší správní soud přihlédnout
z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů v otázce moderace trestu a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení
(§110 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku.
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110
odst. 2 věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu