ECLI:CZ:NSS:2007:2.AS.90.2006
sp. zn. 2 As 90/2006 - 128
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: 1) J. L.,
zastoupený Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 6, Plzeň, 2) I. L., proti
žalovanému: Zeměměřický a katastrální inspektorát v Plzni, se sídlem Radobyčická 12,
Plzeň, za účasti zúčastněných osob 1) T. P., 2) V. K. a 3) M. K., a obou zastoupených
JUDr. Josefem Kožíškem, advokátem se sídlem J. Knihy 136, Rokycany, v řízení o kasační
stížnosti žalobce 1) J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 8. 2006,
sp. zn. 30 Ca 1/2005,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. L. (dále také „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byla za mítnuta žaloba
podaná J. a I. L. proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Plzni (dále
jen „žalovaný“). Touto žalobou se žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného o
odvolání ze dne 29. 10. 2004, č. j. 34050/O-45/482/2004, jímž bylo toto odvolání proti
rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrálního pracoviště R.(dále jen KP R.)
zamítnuto.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že jako stěžovatelé byli v kasační
stížnosti sice označeni jak J. L., tak také I. L., nicméně ze spisu je patrno, že plná moc udělená
I. L. Mgr. Martinu Vovsíkovi (č. l. 16) se výslovně vztahuje toliko na řízení o správní žalobě
a nikoliv na řízení o kasační stížnosti. Pro řízení o kasační stížnosti udělil jmenovanému
advokátovi plnou moc již jen J. L. (č. l. 99), přičemž I. L. výslovně soudu sdělila, že kasační
stížnost podat nechtěla, učinil tak její bývalý manžel bez toho, že by o tom vůbec věděla, a
napadený rozsudek krajského soudu považuje za správný. Za těchto okolností je zřejmé, že
kasační stížnost podal toliko J. L. a pouze s ním jako se stěžovatelem proto Nejvyšší správní
soud vedl toto řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), když namítá,
že rozhodnutí krajského soudu spočívá v nesprávném posouzení právní otázky. Stěžovatel
nesouhlasí s tím, že výměra pozemku v jeho vlastnictví (resp. ve vlastnictví jeho a jeho bývalé
manželky) byla snížena administrativním postupem katastrálního úřadu bez jeho/jejich
souhlasu. Vlastnictví k nemovitostem se, dle jeho názoru, nabývá zápisem do katastru
nemovitostí, tento zápis prokazuje vlastnictví a svévolná změna zápisu v podstatě znamená
vyvlastnění. Stěžovatel nezpochybňuje, že pozemek o výměře 12 arů 11 m
2
nabyli dohodou
o zřízení práva osobního užívání, která byla sepsána formou notářského zápisu a registrována
Státním notářstvím v R.. Výkaz výměr z roku 1984, vyhotovený až po sepisu a registraci výše
uvedené dohody, ovšem uvádí velikost tohoto pozemku 1451 m
2
. Poté, co se od 1. 1. 1992
právo osobního užívání změnilo na vlastnictví, byl tento pozemek evidován v evidenci
nemovitostí s výměrou 1451 m
2
; žalobce tedy spolu s manželkou nabyl do svého vlastnictví
ke dni 1. 1. 1992 pozemek o výměře 1451 m
2
. Za této situace nebylo možné v rámci řízení
podle ust. §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální
zákon), ve znění účinném ke dni rozhodování (dále jen „katastrální zákon“) změnit výměru
pozemku na základě rozhodnutí žalovaného, pokud se toto rozhodnutí opíralo pouze o listiny,
se kterými stěžovatel nevyslovil souhlas. Listinou dle ust. §5 odst. 7 katastrálního zákona by
měl být pouze notářský zápis obsahující souhlas stěžovatele se snížením evidované výměry
jejich pozemku nebo alespoň písemný souhlas podepsaný majiteli (tedy stěžovatelem a jeho
bývalou manželkou). Touto listinou by, dle jeho mínění, mohlo být též soudní rozhodnutí
závazně určující výměru pozemku. Postupem žalovaného bylo zasaženo do jeho/jejich
vlastnického práva vzhledem k tomu, že po dlouhou dobu byli spolu s bývalou manželkou
v katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci pozemku o výměře 1451 m
2
. I kdyby vlastníky
pozemku o výměře 1451 m
2
přeci jen nebyli, ačkoliv bylo jejich vlastnictví takto zapsáno,
existovala by na jejich straně oprávněná držba, a sice nejméně od 16. 11. 1984, kdy byl
zpracován výkaz výměr podle evidence nemovitostí. Tato oprávněná držba by pak vedla
k nabytí vlastnictví vydržením, čímž se ovšem žalovaný vůbec nezabýval. Stěžovatel shrnul,
že toto je další důvod, proč nemůže docházet k opravě chyb v katastru nemovitostí listinou,
s jejímž obsahem stěžovatel nesouhlasí.
Na základě shora uvedených skutečností stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti jednak odkazuje na své předchozí
vyjádření k žalobním námitkám, dodává, že se plně ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu
a dále uvádí mj. následující: je nezvratně prokázáno, že stěžovateli a jeho bývalé manželce
vzniklo na základě dohody sepsané formou notářského zápisu právo osobního užívání
k pozemku o výměře 1211 m
2
, kterou Státní notářství v R. zaevidovalo dne 31. 7. 1975.
V rámci obnovy katastrálního operátu v letech 1976 – 1979 byly ovšem do mapy zakresleny
hranice vzniklé užíváním, nikoliv odpovídající vlastnickým vztahům, a takto nově určená
výměra stěžovatelova pozemku činila 1451 m
2
. I když k 1. 1. 1992 došlo ke změně osobního
užívání v institut vlastnictví, nemohl do stěžovatelova vlastnictví (spolu s bývalou
manželkou) přejít pozemek o výměře 1451 m
2
, neboť k pozemku o takové výměře nikdy
nenabyli právo osobního užívání. Žalovaný dále konstatuje, že stěžovatelova interpretace
ust. §8 katastrálního zákona tak, že v řízení o opravě chyb lze změnit výměru pozemku pouze
na základě listiny, s níž by stěžovatel projevil souhlas, je nep řesná. Katastrální úřad
totiž i z úřední povinnosti opravuje chybné údaje v katastru, které vznikly mj. buď zřejmým
omylem při vedení a obnově katastru nebo nepřesnostmi při podrobném měření, zobrazení
předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr. Pokud tedy správní orgán 1. stupně
(podřízená složka žalovaného, tedy KP R.) v posuzovaném případě seznal, že výměra zjištěná
v katastrálním území E. v letech 1976 – 1979 v rámci obnovy operátu evidence nemovitostí
byla chybná a nerespektovala vlastnické hranice, nezbylo mu než chybný údaj opravit.
Obnova operátu evidence nemovitostí nemohla mít ovšem vliv na hmotněprávní vztahy
k nemovitostem a nemohla tedy měnit vlastnictví k nim. Žalovaný dále upozorňuje, že také
Nejvyšší soud České republiky již judikoval, že obnovou katastrálního operátu nedochází ke
změně vlastnictví. Nelze proto hovořit ani o vyvlastnění, neboť stěžovatel se svou bývalou
manželkou pozemek o výměře 1451 m
2
nikdy ve skutečnosti nevlastnili. Pro toto své tvrzení
stěžovatel navíc nepředložil právně relevantní důkazy, např. listinu; pouhý odkaz na dlouhou
dobu, po kterou bylo jeho/jejich vlastnické právo takto zapsáno, nelze brát v úvahu.
Z žádného ustanovení katastrálního zákona nelze dovodit, že k opravě chyby v katastru
nemovitostí může dojít pouze na základě takové listiny, s jejímž obsahem vlastník souhlasí.
Žalovaný má za to, že stěžovateli se nepodařilo prokázat nesprávné posouzení právní
otázky krajským soudem, a proto navrhuje, aby Nevyšší správní soud kasační stížnost jako
právně i věcně neodůvodněnou v celém rozsahu zamítl.
Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.
V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především zjistil, že stěžovatel spolu se svou bývalou manželkou, paní I. L., nabyli
rozhodnutím Finančního odboru ONV v R. ze dne 25. 11. 1974 (podle ust. §205 odst. 1 tehdy
platného občanského zákoníku) o přidělení pozemku do osobního užívání pozemek p. p. č.
218/4 o výměře 1211 m
2
(dle geometrického plánu č. 762-0157-4, stav EN ke dni 17. 7. 1974)
– původní údaj 1374 m
2
byl ještě tehdy dne 17. 6. 1975 úředně opraven. Dohoda o zřízení
práva osobního užívání byla sepsána dne 24. 7. 1975 formou notářského zápisu (N 465/75) a
zaregistrována Státním notářstvím v R. dne 31. 7. 1975 pod č. j. R II-120/75. Tato dohoda
byla pro stěžovatele (s jeho bývalou manželkou) nabývací listinou. V tehdejší evidenci
nemovitostí byl proveden zápis pod položkou výkazu změn 21/75 (vše viz příloha č. 2
správního spisu KP R., listy č. 1 – 4). Výkaz výměr k 17. 7. 1974 tedy uváděl manžele L. jako
majitele pozemků: zahrada o výměře 326 m
2
, role o výměře 16 m
2
a zahrada o velikosti 869
m
2
, celkem tedy 1211 m
2
. V letech 1976 – 1979 ovšem proběhla v katastrálním území E.
(dále jen „k. ú. E.“) obnova katastrálního operátu tzv. technickohospodářským mapováním,
kdy byly do měřičského náčrtu č. 7 (viz správní spis a tzv. THM z roku 1976) zaneseny
hranice pozemků vzniklé užíváním, nikoliv odpovídající vlastnickým vztahům. Výkaz výměr
ze dne 14. 11. 1984 proto pod položkou výkaz změn 1/85 na mapovém listu č. 5-5/2
vykazoval pozemek p. č. 218/4 o výměře 1233 m
2
(zahrada) + 218 m
2
(ostatní pozemky),
celkem tedy 1451 m
2
. Tento údaj byl navíc tužkou opraven tak, že ostatní pozemky (stavební
parcela č. 293) představují pouze 125 m
2
, takže celková výměra pozemku v osobním užívání
manželů L. je 1358 m
2
(viz list č. 5 správního spisu KP R.).
Dopisem ze dne 11. 7. 1995 vyrozuměl katastrální úřad v R. manžele L. o opravě
chybných údajů v katastru nemovitostí v k. ú. E.. Při zpracování nového geometrického plánu
bylo totiž zjištěno, že u parcely č. 218/4 došlo ke zvětšení o 147 m
2
. Katastrální úřad proto
provedl šetření a seznal, že na listu vlastnictví č. 299 manželů L., založeného na základě
dohody o zřízení práva osobního užívání na tuto parcelu v roce 1974, je uváděn pozemek p. č.
218/4 o výměře 1211 m
2
. Novým mapováním v roce 1979 byla nicméně u této parcely
vypočtena výměra 1358 m
2
, protože byly chybně zaneseny hranice všech dotčených pozemků.
Katastrální úřad proto podle ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona opravil tuto chybu v zákresu
vlastnické hranice a výměru u parcely č. 218/4 upravil z 1451 m
2
, resp. 1358 m2 na 1118 m
2
:
z původní parcely o výměře 1211 m
2
byl totiž vyňat nově vzniklý stavební pozemek č. 293 o
výměře 93 m
2
, takže na listu vlastnictví manželů L . č. 299 byla aktuálně evidována stavební
parcela č. 293 o výměře 93 m
2
(nikoliv 218 ani 125 m
2
) a poz. p. č. 218/4 o výměře 1118 m
2
,
celkem tedy 1211 m
2
(viz list č. 8 správního spisu).
S provedením oprav vyjádřili manželé L. svým dopisem ze dne 3. 8. 1995 nesouhlas
(list č. 9 správního spisu). Dne 12. 1. 2004 podal stěžovatel stížnost na nečinnost k rukám
ředitelky KP R., neboť jeho nesouhlas s provedenou opravou nebyl doposud nijak řešen (list
č. 10.2. správního spisu). KP R. tuto stížnost předalo k vyřízení nadřízenému Katastrálnímu
úřadu pro Plzeňský kraj, který celou záležitost prošetřil a dopisem ze dne 6. 2. 2004
stěžovateli sdělil, že stížnost považuje za oprávněnou, postup KP R. při opravě výměry p. p.
č. 218/4 byl ovšem v souladu s právní úpravou, nicméně jen č ástečně, takže v novém řízení
o opravě chyby KP R. provede úplné odstranění závady v zákresu převzatých vlastnických
hranic parcely č. 218/4 a parcel navazujících (list č. 11 správního spisu). KP R. tedy opětovně
celý případ prošetřilo a dne 4. 3. 2004 zaslalo všem vlastníkům dotčených parcel oznámení
(pod č. j. OR-74/2004-408/1) o opravě chyby a zpřesnění zákresu p. p. č. 218/4 dle přepočtu
původního geometrického plánu z roku 1974 tak, že tato parcela bude nadále vedena
s výměrou 1117 m
2
, namísto původních 1118 m
2
a stěžovatele dále vyzval k doložení
vlastnictví budovy na stavebním pozemku č. 293. Stěžovatel vyjádřil svým podáním ze dne
17. 5. 2004 nesouhlas s provedenou opravou (bez bližšího odůvodnění), a proto KP R.
zahájilo podle ust. §8 katastrálního zákona správní řízení o opravě chyb v katastru
nemovitostí. Dne 27. 7. 2004 vydalo KP R. rozhodnutí č. j. OR-74/2004-408/3, že v souboru
popisných a geodetických informací katastru nemovitostí pro k. ú. E. bude mj. pozemková
parcela 218/4 evidována s výměrou 1117 m
2
, neboť dle původního geometrického plánu
z roku 1974 nabyli manželé L. do osobního užívání tento pozemek o velikosti 1118 m
2
s tím,
že zpřesněním výměry o chybu ze zaokrouhlení se nyní jedná o 1117 m
2
(list č. 21 správního
spisu).
Dne 16. 8. 2004 podali manželé L. proti tomuto rozhodnutí odvolání (list č. 22
správního spisu). KP R. postoupilo celý případ Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu
v Plzni (žalovanému), jenž rozhodl o odvolání dne 29. 10. 2004 pod č. j. 34050/O-
45/482/2004 tak, že odvolání manželů L. zamítl, protože údaje týkající se vlastnického práva
odvolatelů (stěžovatele a jeho bývalé manželky) i vlastníků sousedících pozemků jsou po
opravě chyby provedené ve správním řízení v souladu s předloženými nabývacími listinami, a
dodal, že katastrální úřady nerozhodují o právních vztazích, nýbrž do souborů geodetických a
popisných informací pouze činí zápisy na základě tzv. evidenčního principu, tedy dle
předložených listin.
Žalobou ze dne 3. 1. 2005 se stěžovatel a jeho bývalá manželka (dále jen „žalobci“)
domáhali zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, neboť bylo ověřeno z listinného
materiálu ze dne 25. 11. 1985, že nabyli pozemek č. 218/4 o výměře 1374 m
2
k výstavbě
rodinného domku; na výkazu z evidence nemovitostí ze dne 16. 11. 1984 činila výměra jejich
pozemku 1451 m
2
, přičemž současná výměra je dle napadeného rozhodnutí pouze 1211 m
2
.
Žalobci proto měli za to, že postup úřadů byl nezákonný, neboť se snažily manipulovat
s čísly, a cítili se proto poškozeni na svém základním vlastn ickém právu dle čl. 11 Listiny
základních práv a svobod. Žalovaný reagoval obsáhlým vyjádřením, v němž mj. poukázal
na chybné údaje zmíněné v žalobě - namísto rozhodnutí ONV o přidělení pozemku
do osobního užívání ze dne 25. 11. 1974 uvedli žalobci rozhodnutí z 25. 11. 1985,
kde je údajně uvedena výměra 1374 m
2
. Nabývací listinou, resp. dokladem o vlastnictví
žalobců, je naopak, dle názoru žalovaného, dohoda mezi žalobci a Čsl. státem, Místním
národním výborem E. ze dne 24. 7. 1975, registrovaná Státním notářstvím v R. dne
31. 7. 1975, v níž je jasně uveden pozemek č. 218/4 o výměře 12 arů a 11 m
2
.
Krajský soud v Plzni podrobně přezkoumal postup žalovaného i prvoinstančního
správního orgánu a rozhodl o nedůvodnosti žaloby, neboť nabývací titul představovala
dohoda o zřízení práva osobního užívání, kde byla zcela zřetelně uvedena výměra 1211 m
2
(po úřední opravě chybné číslice 1374 m
2
dne 17. 6. 1975 ); pozemková parcela č. 218/4
doznala změny ve výměře pouze v roce 1984, kdy z ní byla vytvořena a oddělena stavební
parcela č. 293 o výměře 93 m
2
, čímž došlo ke zmenšení původní parcely na 1118 m
2
.
Odvolání žalobců na výkaz z roku 1984, kde je předmětná parcela 218/4 vykázána o velikosti
1451 m
2
, není správné a opodstatněné, neboť tato výměra byla vypočtena na základě chybně
určené vlastnické hranice. Oprava zřejmého omylu vzniklého při obnově katastrálního operátu
ve smyslu ust. §8 odst. 1 katastrálního zákona byla zcela na místě. Žalovaný tudíž svým
postupem nemohl vlastnické právo žalobců narušit - vycházel z jejich nabývacího titulu
a opravou chyb v katastrálním operátu se navíc ani nelze právních vztahů obecně dotknout
(ust. §5 odst. 7 katastrálního zákona). Žalobu proto v souladu s ust. §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil
stížnostní důvod spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem
(ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.), když namítá, že výměr ze dne 16. 11. 1984, vyhotovený
až po sepisu a registraci dohody o zřízení práva osobního užívání, uvádí velikost předmětného
pozemku 1451 m
2
, a právě takto v evidenci nemovitostí evidovaný pozemek přešel ke dni
1. 1. 1992 do osobního vlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky. Nebylo tedy možné,
aby ke snížení výměry pozemku v jejich vlastnictví (stěžovatele a bývalé manželky) došlo
bez jejich souhlasu, pouze na základě administrativního postupu katastrálního úřadu,
neboť tak by bylo zasaženo do jejich vlastnického práva. Tímto směrem proto zaměřil zdejší
soud svou další pozornost.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že právní názory na soudní přezkum
rozhodnutí o opravě chyb v katastrálním operátu podle §8 katastrálního zákona prošly
určitým vývojem, který vyvrcholil usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, vydaným dne 2. 9. 2004,
pod č. j. Konf 62/2003 - 15 (zveřejněno pod č. 403/2004 Sb. NSS), v němž tento senát
konstatoval, že k rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů
v katastrálním operátu je věcně příslušný soud ve správním soudnictví. Na toto rozhodnutí
pak navázal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 5. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004-42
(zveřejněno pod č. 720/2005 Sb. NSS), kde hodnotil vztah ochrany před úkony katastrálního
úřadu cestou žaloby proti nezákonnému zásahu a cestou žaloby proti rozhodnutí. Vyslovil,
že: „Pokud Nejvyšší správní soud akceptoval příslušnost soudu činného ve správním
soudnictví ve věcech přezkumu rozhodnutí správního orgánu o opravě údajů v katastrálním
operátu podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., je tím zároveň vysloveno, že v takovém správním
řízení se rozhoduje o veřejných subjektivních právech fyzických a právnických osob ve smyslu
§2 s. ř. s. V opačném případě by příslušnost správních soudů postrádala jakékoliv racionální
opodstatnění.“ Dále v tomto rozhodnutí uvedl, že: „Využitím postupu podle §8 katastrálního
zákona se otevírá procesní prostor k případnému podání následné soudní žaloby, přičemž
soud pak hodnotí mj. míru dotčení práv v konkrétním případě. K tomu je třeba posoudit
zda a k jakému zásahu do práv dochází rozhodnutím o opravě chyb v katastrálním operátu.“
Povahou rozhodnutí o provedení, resp. neprovedení opravy údajů v katastrálním
operátu, se dále zdejší soud zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 7. 8. 2006,
č. j. 2 As 58/2005-125 (zveřejněno pod č. 986/2006 Sb. NSS) když konstatoval,
že: „Rozhodnutí o neprovedení opravy údajů v katastrálním operátu podle §8 zákona ČNR
č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“
Již v tomto rozsudku byla také podrobně vyložena povaha institutu opravy v katastrálním
operátu: „Institut opravy v katastrálním operátu tedy slouží k uvedení údajů v katastru
do souladu s listinami založenými ve sbírce listin. Mění se jím evidované údaje, aniž by se tak
mohlo založit či pozbýt vlastnické či jiné právo k nemovitosti - to plyne i z ust. §5 odst. 7
katastrálního zákona. Opravou má být pouze dosaženo souladu mezi evidovanými
a skutečnými údaji, a to bez ohledu na to, zda původní zápis byl podložen rozhodnutím
o vkladu, či se jednalo o záznam údajů o právních vztazích plynoucích z rozhodnutí jiných
orgánů nebo z listin právní vztahy osvědčujících. Nelze ani obecně říci, že údaje v katastru
mají pouze evidenční význam – podle §1 odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem zápisy mají právní a evidenční účinky
podle tohoto zákona; nerozhodné je, že zápis vliv na vznik, změnu nebo zánik práva nemá
(§14 odst. 3 cit. zákona). V rozsahu, v jakém do právních a evidenčních vztahů zasahuje zápis
sám, zasahuje do nich i provedená oprava… K evidovaným údajům se také váže povinnost
vlastníka a jiných oprávněných osob označit ve stanovené lhůtě trvalým způsobem hranice
svých pozemků podle §10 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona nebo povinnost ohlásit
katastrálnímu úřadu změny údajů katastru týkající se jejich nemovitosti [§10 odst. 1 písm. d)
katastrálního zákona]; jejich porušení pak zakládá sankční odpovědnost (§23 katastrálního
zákona). Významu zapsaných skutečností odpovídá i význam jejich oprav, které jsou
prostředkem ochrany před nesprávným zápisem skutečností z listin vyplývajících.“
Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se kasačních stížností proti
rozhodnutím krajských soudů posuzujících žaloby proti rozhodnutím o opravě chyb
v katastrálním operátu je vcelku ustálená, a proto lze odkázat např. na rozsudek ze dne
25. 11. 2004, č. j. 4 As 28/2003-121, ze dne 28. 2. 2005, č. j. 5 As 21/2004-81 nebo také
ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 As 16/2005-88 (vše dostupné na www.nssoud.cz).
Podle §8 odst. l katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje katastru, které vznikly
buď zřejmým omylem při vedení a obnově katastru, nebo nepřesností při podrobném měření,
zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při výpočtu výměr parcel, pokud byly
překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím předpisem. Podle odst. 2 téhož ustanovení
katastrální úřad opraví chybné údaje katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách, podle
nichž byly zapsány, na základě opravy listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil
nebo kdo je oprávněn opravu listiny provést. Podle odst. 4 cit. ust. oznámení o provedené
opravě nebo o tom, že opravu na návrh neprovedl, protože se nejedná o chybu, doručí
katastrální úřad vlastníkovi a jinému oprávněnému. Dle odst. 5 pak vydá katastrální úřad
rozhodnutí ve věci tehdy, sdělí -li do 30 dnů od doručení oznámení vlastník nebo jiný
oprávněný katastrálnímu úřadu, že s provedenou opravou nebo s tím, že se nejedná o chybu,
nesouhlasí. Proti rozhodnutí je možno podat odvolání k zeměměřickému a katastrálnímu
inspektorátu, v jehož obvodu je dotčená nemovitost (odst. 5 cit. ust.). Pro rozhodování platí
správní řád (§27a katastrálního zákona).
V posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatel a jeho bývalá manželka nabyli
pozemek č. 218/4 o výměře 1211 m
2
rozhodnutím Finančního odboru ONV v R. ze dne 25.
11. 1974, kterým jim byl tento pozemek přidělen do osobního užívání. Následná dohoda o
zřízení práva osobního užívání byla dne 24. 7. 1975 sepsána formou notářského zápisu a
zaregistrována Státním notářstvím v R. 31. 7. 1975. K dnes již neexistujícímu institutu práva
osobního užívání pozemku je třeba podotknout, že toto užívací právo mohlo být zřízeno jen
k určitému účelu, nebylo časově omezeno a zřizovalo se jen k pozemkům v socialistickém
vlastnictví, povětšinou za úhradu. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 vznikalo právo
osobního užívání na základě dvou právních skutečností: rozhodnutím o přidělení pozemku a
dohodou o zřízení práva osobního užívání k pozemku, k níž byla nezbytná registrace státním
notářstvím, jelikož právo osobního užívání vznikalo až registrací takové dohody. K právu
osobního užívání pozemku a k jeho transformaci na právo vlastnické se vyjádřil také Ústavní
soud ČR ve svém nálezu ze dne 28. 5. 1997, sp. zn. II. ÚS 103/96: „Právní mocí rozhodnutí
bývalých národních výborů o přidělení pozemku do osobního užívání vzniklo fyzickým
osobám právo, aby s nimi byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku a státu vznikla
povinnost takovou dohodu uzavřít. Skutečnost, že přidělovaný pozemek nebyl v tzv.
socialistickém společenském vlastnictví, neměla vliv na neúčinnost rozhodnutí - rozhodnutí
bylo rozhodnutím orgánu státní správy, projevem státní moci a nikoli projevem vůle státu
jako vlastníka. Jestliže fyzické osobě svědčilo právo osobního užívání pozemku ke dni 31. 12.
1991, dnem 1. 1. 1992 se přeměnilo přímo ex lege na právo vlastnické. V tomto okamžiku
došlo současně k zániku vlastnického práva původního vlastníka (státu nebo jiného
subjektu).“ V tomto rozhodnutí Ústavní soud také zopakoval, že: „Podle právní úpravy
účinné do 31.12. 1991 vznikalo právo osobního užívání na základě dvou právních
skutečností: rozhodnutí o přidělení pozemku a dohody o zřízení práva osobního užívání
pozemku, k níž byla nezbytná registrace státním notářstvím (právo osobního užívání vzniklo
až registrací dohody). Na rozdíl od smluvních převodů, kde se - až na zákonem stanovené
minimální výjimky - uplatňuje jednoznačná zásada nemo plus iuris ad alium transferre
potest, quam ipse habet (nikdo nemůže převést na jiného více práv, než má sám), byl při
vzniku práva osobního užívání zvolen přidělovací princip, který vyžadoval pravomocné a
vykonatelné rozhodnutí správního orgánu o přidělení pozemku.“ (srov. k tomu také P. Vrcha:
Katastrální (a související) judikatura, LINDE PRAHA, a. s., Praha 2001).
Stěžovatelovo tvrzení, že vlastnictví k nemovitostem se nabývá zápisem do katastru
nemovitostí a tento zápis pak prokazuje vlastnictví, je samozřejmě správné: s účinností
od 1. 1. 1993 opravdu platí, že převádí-li se nemovitá věc např. na základě smlouvy, nabývá
se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí. Toto pravidlo má reflexi v ust. §2 zákona
č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických práv a jiných věcných práv k nemovitostem,
podle něhož věcná práva vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud jiný
zákon nestanoví jinak. Jedná se tedy o dvoufázový proces, kdy první fází je uzavření věcné
smlouvy, která představuje právní důvod (titul) převodu; druhou fázi pak naplňuje právní
způsob nabytí vlastnického práva, jímž je vklad (tzv. intabulace) věcných práv do katastru
nemovitostí. Teprve perfekcí, resp. dovršením vkladu věcného práva do katastru nemovitostí,
se nabyvatel stává vlastníkem předmětné nemovitosti. V posuzované kauze vzniklo právo
osobního užívání manželů L. k pozemku č. 218/4 o původní výměře 1211 m
2
dne 31. 7. 1975,
kdy byla jejich dohoda o zřízení práva osobního užívání k tomuto pozemku Státním
notářstvím v R. zaregistrována. V této dohodě je také nezaměnitelně slovně vymezena
velikost daného pozemku – 12 arů 11 m
2
. Tato pozemková parcela doznala faktické změny ve
výměře pouze v roce 1984, kdy z ní byla oddělena stavební parcela č. 293 o výměře 93 m
2
,
čímž došlo ke zmenšení původní parcely z 1211 m
2
na 1118 m
2
. Odvolání stěžovatele na
výkaz výměr z roku 1984, kde je velikost předmětné parcely č. 218/4 uváděna jako 1451 m
2
,
není tedy správné, neboť nabývacím titulem, resp. osvědčením o právu osobního užívání
pozemku, na jehož základě se toto stěžovatelovo právo dnem 1. 1. 1992 ex lege přeměnilo na
právo vlastnické, je právě a toliko dohoda o zřízení práva osobního užívání z roku 1975,
nikoliv chybný výkaz výměr z roku 1984.
Zjistil-li správní orgán (KP R.), že při provádění obnovy katastrálního operátu v letech
1976 – 1979 byly do mapy zakresleny hranice chybné, bylo zcela na místě tyto nesprávné
údaje vzniklé zřejmým omylem při obnově katastru postupem podle ust. §8 katastrálního
zákona opravit. Za chyby v údajích katastru ve smyslu §8 odst. 1 katastrálního zákona je
přitom třeba považovat zejména zápis provedený v rozporu s obsahem listiny nebo jiného
podkladu pro změnu údajů katastru, zápis provedený na základě listiny, která není podkladem
pro změnu údajů v katastru, zápis provedený bez potřebné listiny, anebo právě chyby vzniklé
při měření v terénu, při výpočtu souřadnic, chyby vzniklé při zakreslení zaměřovaného
předmětu do katastrálních map či chyby způsobené při výpočtu výměry souřadnic. Na danou
kauzu přesně dopadá výklad ust. §8 katastrálního zákona učiněný Městským soudem v Praze
(v rozsudku ze dne 30. 3. 2006, č. j. 6 Ca 271/2004-81): „Údaje jsou do katastru nemovitostí
zapisovány vždy na základě listin, které dokládají evidované skutečnosti. Rozhodnutím o
opravě chyby v katastrálním operátu (§8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona)
lze opravit hranice mezi parcelami, pokud jejich evidence před provedením opravy nemá
oporu v založených listinách. Pro posouzení věci není rozhodné, kdy k chybě došlo, ale zda
katastrální úřad zjistil, že geometrické určení předmětných nemovitostí uvedené v operátu je
chybné a že je tře ba toto určení opravit tak, aby zachycený stav odpovídal zjištěným
podkladům. Pokud má žalobkyně za to, že v katastru nemovitostí má být u parcely v jejím
vlastnictví evidována výměra před opravou, musí pro nové označení hranice (a tedy výměry
pozemku) předložit listinu, která takovou změnu bude odůvodňovat.“
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále odkazuje na ust. §5 odst. 7 katastrálního
zákona, jež je dle jeho názoru třeba vykládat tak, že katastrální úřad může provést opravu
chybného údaje pouze na základě listiny, se kterou by stěžovatel projevil souhlas. Nejvyšší
správní soud nicméně připomíná přesné znění toho ustanovení („Právní vztahy nemohou být
dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního
operátu, pokud jejich změna není doložena listinou.“) a konstatuje, že zákon zde má na mysli
listinu, ze které se podává existence právních skutečností, které mají za následek vznik,
změnu nebo zánik právních vztahů, příp. rozhodnutí o takových skutečnostech, nikoliv listinu
o revizi, opravě chyb nebo obnově katastrálního operátu – což je právě příklad výkazu výměr
z roku 1984, v němž je uvedena výměra předmětného pozemku 1451 m
2
. Touto listinou
rozhodně nedošlo ke změně právního vztahu, ani na jejím základě stěžovatel a jeho bývalá
manželka daný pozemek ke dni 1. 1. 1992 do vlastnictví nenabyli. Ke vzniku, změně
nebo zániku vlastnického práva v roce 1984 nedošlo, resp. se pouze změnil druh
pozemku - z původní parcely o výměře 1211 m
2
byl vyňat nově vzniklý stavební pozemek
č. 293 o výměře 93 m
2
, takže na listu vlastnictví manželů L. č. 299 byla evidována stavební
parcela č. 293 o výměře 93 m
2
a pozemková parcela č. 218/4 o výměře 1118 m
2
, celkem tedy
1211 m
2
. Správný výklad ust. §5 odst. 7 a ust. §8 katastrálního zákona připomněl také zdejší
soud ve svém již shora zmiňovaném rozhodnutí ze dne 31. 5. 2006, č. j. 5 As 16/2005-88:
„Podle ustanovení §5 odst. 7 katastrálního zákona opravou chyby nemohou být dotčeny
právní vztahy, pokud jejich změna není doložena listinou. Z tohoto ustanovení vyplývá, že
opravu lze provést pouze v případě, že pro ni je podklad v listině, která je uložena ve sbírce
listin katastrálního úřadu. Pokud chyba vznikla při vedení a obnově katastru a v
geometrickém plánu vyhotoveném katastrálním úřadem nebo jeho právním předchůdcem,
opraví katastrální úřad geometrické a polohové určení hranice pozemku z úřední
povinnosti…Uvedeným způsobem lze opravovat pouze zřejmé omyly, přičemž žádný předpis
tento termín nedefinuje. Je vždy nutné posoudit konkrétní případ a konkrétní situaci, ale
obecně je možné říci, že zřejmý omyl je taková chyba, která je jasná odborníkovi na danou
oblast. Výkladem platné právní úpravy lze dovodit, že postupem podle §8 katastrálního
zákona je možné opravovat nejenom chyby vzniklé za trvání katastru nemovitostí (tedy vzniklé
od 1. 1. 1993), ale i chyby, které vznikly na základě zřejmého omylu při vedení dřívější
evidence nemovitostí. Nelze uvedeným postupem však odstranit chyby, které vznikly při vedení
pozemkového katastru či pozemkové knihy.“
Názor, že oprava chyb nemá vliv na právní vztahy, je konstantní a soudy rozhodující
ve správním soudnictví jej vyslovily opakovaně (např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. 30 Ca 93/2000, nebo rozhodnutí KS v Ústí nad Labem
ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 15 Ca 110/2001, publikovaná v ASPI). Institut opravy chyb
v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými
ve sbírce listin, není prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva
k nemovitostem a opravou chyb v katastrálním operátu se tak nemění právní vztahy
k nemovitostem. Katastrálnímu úřadu rozhodně nepřísluší rozhodovat o vlastnickém právu
k nemovitostem - rozhodováním v řízení o opravě chyb v katastrálním operátu se řeší
pouze otázka, kdo bude evidován jako vlastník určitých nemovitostí v katastru. Rozhodnutí
z takového řízení vzešlé tak nemá hmotněprávní, nýbrž jen evidenční účinky a nezasahuje
se jím do soukromoprávních vztahů (viz také žalovaným zmíněné rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/03). Spor o vlastnictví nemůže být řešen
a ani vyřešen katastrálním úřadem v řízení, v němž katastrální úřad rozhoduje o návrhu
na provedení opravy dle §8 katastrálního zákona; případný spor o vlastnictví náleží
do kompetence obecného soudu, který o něm rozhodne v občanském soudním řízení. Není
proto rovněž na místě stěžovatelova námitka uvozená Listinou základních práv a svobod
zajišťující ochranu majetku (čl. 11).
Také poslední stížní námitku, že i kdyby stěžovatel a jeho bývalá manželka nebyli
vlastníky pozemku o výměře 1451 m
2
, ačkoliv takto bylo jejich vlastnictví dlouhodobě
evidováno a posléze do katastru nemovitostí zapsáno, existovala by na jejich straně oprávněná
držba nejméně od 16. 11. 1984 (den zpracování sporného výkazu výměr), vyhodnotil Nejvyšší
správní soud jako nedůvodnou. Vydržení je specifickým originárním způsobem nabytí
vlastnického práva, kdy dle platného znění občanského zákoníku (ust. §129 - 134)
se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti tehdy, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu
deseti let, s věcí způsobilou držby nakládá jako s vlastní, resp. vykonává právo pro sebe
a se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří
(je tzv. oprávněným držitelem). V projednávané věci jde právě o otázku oprávněnosti držby,
tedy posouzení, zda byl stěžovatel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu daný
pozemek o výměře 1451 m
2
patří. Jak vyložil např. i Nejvyšší soud ČR ve s vém rozsudku
sp. zn. 22 Cdo 1848/98: „Posouzení oprávněné držby nemůže vycházet jen z posouzení
subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele musí být v dané věci posuzována
i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím
k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu požadovat, měl nebo mohl mít
pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě.
Bylo-li v kupní smlouvě přesně uvedeno, co je předmětem koupě (pozemky byly specifikovány
podle parcelních čísel a ve znaleckém posudku byly uvedeny i jejich přesné výměry), mohli
držitelé při zachování náležité opatrnosti zjistit, že užívají pozemek o podstatně vyšší výměře.
Na tom nic nemění skutečnost, že odvolatelé snad subjektivně byli přesvědčeni, že pozemek
jim patří; k tomu, aby byly splněny podmínky oprávněné držby, bylo třeba, aby byli v dobré
víře se zřetelem ke všem okolnostem, jinak řečeno, aby drželi sporný pozemek na základě
omluvitelného omylu.“ V daném případě navíc ani nejde o uchopení držby části pozemku,
protože pozemky byly fakticky užívány stále stejně (stěžovatelé nikdy pozemek o rozloze
1451 m
2
nedrželi), měnila se pouze jejich evidence v tehdejší evidenci nemovitostí a následně
v katastru nemovitostí.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému, jenž byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu