ECLI:CZ:NSS:2016:2.AZS.118.2016:36
sp. zn. 2 Azs 118/2016 - 36
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Y. K.,
zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem, se sídlem
Jugoslávských partyzánů 1603/23, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015, č. j. OAM-155/ZA-
ZA14-K01-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. 4. 2016, č. j. 1 Az 52/2015 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, do České republiky přicestoval v roce 2005,
neboť potřeboval vydělat finanční prostředky, které by zaplatil skupině kolem pana C.,
jež ho údajně na Ukrajině vydírala hrozbou zabití syna. Dne 8. 4. 2014 podal v pořadí druhou
žádost o udělení mezinárodní ochrany z důvodu obavy z nespravedlivého trestního řízení
na Ukrajině, ze strachu, že ho jeho věřitelé chtějí zničit a že bude pronásledován za svou
politickou podporu strany Baťkivščina. Žalovaný o žádosti rozhodl v záhlaví označeným
rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že mu mezinárodní ochranu dle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, neudělil,
neboť obdobně jako v řízení o první žádosti neshledal, že by byl pronásledován pro svou
politickou aktivitu ve straně Baťkivščina, spojitosti mezi problémy se skupinou kolem pana C. a
jeho politickou aktivitou neuvěřil, a nadto uvedl, že v současnosti již stoupencům Julie
Tymošenkové žádná újma nehrozí. Vzhledem ke koncentraci konfliktu v Doněcké a Luhanské
oblasti nemůže být žalobce azylově relevantní způsobem tímto konfliktem ohrožen. Co se týče
obavy z trestního řízení, není oprávněn hodnotit, zda se žalobce v zemi původu dopustil
trestného činu, z nashromážděných podkladů však nevyplynulo, že by mu v případě uvěznění
hrozilo ponižující či nelidské zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
Přisvědčil žalovanému, že žalobce nebyl v zemi svého původu pronásledován ve smyslu
§12 písm. a) zákona o azylu. Stěžovatel byl sice členem politické strany Julie Tymošenkové
Baťkivščina a stranu podporoval a agitoval za ni, výslovně však v řízení o první žádosti uvedl,
že v souvislosti s členstvím neměl nikdy žádné problémy. Tvrzení, že měl ve straně vysokou
funkci, jakož i tvrzení, že problémy s mužem jménem C. byly zapříčiněny jeho politickou
angažovaností, považoval městský soud za účelová, neboť se rozcházela s výpovědí žalobce
v řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu, kdy uvedl, že byl vydírán skupinou kolem
pana C. Rovněž nebylo prokázáno, že by mohl mít důvodnou obavu z pronásledování ve smyslu
§12 písm. b) zákona o azylu. Po pádu bývalého prezidenta Janukovyče se politická situace na
Ukrajině radikálně změnila, nedochází k politickým perzekucím a lidskoprávní problémy nejsou
politického rázu. Žalobce není rodinným příslušníkem azylanta, a tudíž nebyl dán ani důvod
podle §13 zákona o azylu. K možnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu
konstatoval, že podléhá správnímu uvážení a žalovaný v rozhodnutí uvedl důvody a úvahy
týkající se tohoto azylového důvodu, konkrétně to, že žalobce je dospělou osobou, plně právně
způsobilou, je schopen si na obživu vydělat prací a i přes vyšší věk žalobce nevyplynulo, že by se
nacházel v mimořádné situaci, nadto sám označil svůj zdravotní stav za dobrý. Městský soud se
ztotožnil s napadeným rozhodnutím i ve vztahu k možnosti udělení doplňkové ochrany podle
§14a zákona o azylu. Uvedl, že správní orgán není kompetentní posuzovat, zda stěžovatel ve
vlasti spáchal trestný čin, z podkladů nashromážděných v trestním řízení nevyplynulo, že by mu
v případě uvěznění hrozilo mučení či nelidské zacházení. Aktuální informace o bezpečnostní
situaci na Ukrajině nenasvědčovaly tomu, že by se jednalo o existenci ozbrojeného konfliktu ve
smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zhoršená bezpečnostní situace zatím panuje pouze
na jihovýchodě země, přičemž žalobce pochází z obce Palivka v Ivanofrankivské oblasti, kde je
bezpečnostní situace zatím klidná. Podle dostupných informací se nadto situace na Ukrajině
oproti roku 2014 zlepšila.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodu nesprávného právního posouzení dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v prvé řadě tvrdil,
že konflikt na Ukrajině je třeba považovat za postmoderní válku. Ta se vyznačuje specifickým
způsobem boje spočívajícím především v plošném teroru a zastrašování civilního obyvatelstva,
rozsévání nenávisti a strachu a využívání moderních technologií včetně internetu. Důležitým
aspektem postmoderní války je, že není vedena profesionálními vojáky, ale paramilitárními
jednotkami, které nedodržují základní pravidla válečného konfliktu a často mají na trvání války
i ekonomický zájem. Z mezinárodní úrovně se postmoderní válka přesouvá na úroveň
vnitrostátní, není oddělena od života společnosti, stává se její součástí a rozdíl mezi vojenskou
a civilní sférou se stírá. Postmoderní válka se vyznačuje též decentralizací a fragmentací, a lze tedy
v zemi najít i oblasti, kde převládá mír a fungují služby. Na Ukrajině dle stěžovatele probíhá
propagační válka, Ruská federace se ji snaží rozvrátit zevnitř podporou separatistů a likvidací
a vyhrožováním proukrajinským silám. Označení totální konflikt používané v judikatuře
Nejvyššího správního soudu a závěry, že v případě Ukrajiny se o takový konflikt nejedná,
jsou nesprávné, neboť nevystihují podstatu situace na Ukrajině. Nadto stěžovatel uvedl,
že v regionech nezapojených do přímých bojů přebírají faktickou moc paramilitární jednotky
oligarchů a politických stran. Situace je nepřehledná a moc se vymyká centrální kontrole.
Ani po odchodu bývalého prezidenta Viktora Janukovyče není situace na Ukrajině stabilizována,
neboť zde stále zůstávají velmi mocní oligarchové a ke změnám v silových složkách
i na prokuratuře dochází velmi pomalu. Stěžovatel je aktivní v ukrajinském hnutí v České
republice, neboť píše nacionalistické básně, a proto mu v případě návratu na Ukrajinu hrozí
pronásledování ze strany proruských sil a podporovatelů bývalého prezidenta Viktora
Janukovyče.
[4] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry napadeného
rozsudku a napadeného rozhodnutí. Konstatoval, že stěžovatel pouze obecně cituje různou
literaturu týkající se pojmu postmoderní válka, přičemž okolnosti na Ukrajině popisuje jen velmi
obecně. Ve správním řízení výslovně uvedl, že v souvislosti se svým členstvím v politické straně
Baťkivščina neměl v minulosti žádné problémy. Nadto se politická situace na Ukrajině po pádu
bývalého prezidenta Viktora Janukovyče výrazně změnila, nová vláda i prezident se vůči
bývalému režimu významně vymezují a došlo k celkové obměně na všech důležitých místech
státní správy i bezpečnostních složek. Stěžovatel pochází ze západní části země,
kde k ozbrojeným střetům nedochází. Bezpečnostní situace na Ukrajině se oproti roku 2014
výrazně zlepšila. Stěžovatel v České republice střídavě pobýval na pracovní vízum od roku 1996,
přičemž dlouhodobě se zde zdržuje od roku 2005. Podaná žádost o mezinárodní ochranu
je již druhá v pořadí. K legalizaci pobytu by měl stěžovatel využít některý z institutů zákona
o pobytu cizinců, a nikoli zneužívat institut mezinárodní ochrany. S ohledem na tyto skutečnosti
navrhl žalovaný zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
[5] Ve své replice stěžovatel zopakoval, že je tzv. uprchlíkem sur place, svou situaci srovnal
s oběťmi holocaustu či českými emigranty utíkajícími před komunistickým režimem, postoj
žalovaného k posouzení jeho žádosti odůvodnil ztrátou historické paměti „u mladé české generace“
a obecně kritizoval systém udělování mezinárodní ochrany v České republice, poukázal
především na malé procento udělených azylů oproti jiným evropským zemím. Opět brojil proti
judikatuře Nejvyššího správního soudu o neexistenci tzv. totálního konfliktu na Ukrajině,
přičemž v tomto podání místo pojmu postmoderní válka zvolil označení hybridní válka. Ukrajina
není dle vyhlášky č. 328/2015 Sb., k provedení zákona o azylu a zákona o dočasné ochraně
cizinců, na seznamu bezpečných zemí. Rozpory ohledně jeho postavení v politické straně
odůvodnil nepřesným tlumočením. Dále uvedl, že podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
je pronásledováním i to, že místní orgány projevy pronásledování tolerují nebo se jimi nezabývají.
Závěrem uvedl, že splňuje kritéria uprchlíka stanovené Ženevskou úmluvou z roku 1951
o právním postavení uprchlíků a že Česká republika neplní své závazky z této úmluvy vyplývající,
a je tedy nutné ji aplikovat přednostně před zákonem o azylu.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[7] Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval
otázkou její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti
pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné kasační stížnost
odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné
odůvodnění svého usnesení připojuje.
[8] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde
citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), z něhož
mimo jiné plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů“.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Vzhledem k tomu, že ohledně důvodů přijatelnosti neobsahuje kasační stížnost žádné
tvrzení, Nejvyšší správní soud se mohl touto otázkou zabývat pouze v obecné rovině za použití
shora nastíněných kritérií.
[10] Nejvyšší správní soud předně předesílá, že se v nedávné minulosti zabýval současnou
bezpečnostní situací na Ukrajině několikrát, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální
konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti
na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze
ve východní části Ukrajiny, jehož intenzita i v dotčených oblastech výrazně klesá
(srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 – 23,
ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 – 28, či ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 - 43).
Stěžovatel tyto judikatorní závěry ve své kasační stížnosti zpochybňuje, přičemž uvádí,
že se na Ukrajině jedná o postmoderní či hybridní válku. Dle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu je povinností stěžovatele v kasační stížnosti uvést „konkrétní skutková tvrzení
a právní argumentaci, přičemž výrazem ‚konkrétní’ je myšleno ve vztahu k žalobci a projednávané věci
individualizované.“ Míra precizace stížních námitek předurčuje i to, jaké právní ochrany
se stěžovateli u soudu dostane. Čím jsou námitky obecnější, tím obecněji je třeba je posuzovat.
Není na místě, aby soud za stěžovatele „spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality
skutečnosti, které žalobu podporují“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 – 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS). Stěžovatel obsáhle cituje článek týkající
se konfliktu ve Rwandě a jeho aspektů vykazujících znaky tzv. postmoderní války, v replice pouze
odkazuje na publikaci Hybridní válka jako nový fenomén bezpečnostního prostředí. Nijak blíže
nekonkretizuje, z jakého důvodu by na konflikt na Ukrajině mělo být pohlíženo jako
na postmoderní, ani neuvádí, jakým způsobem postmoderní či hybridní charakter konfliktu
ovlivňuje konkrétní postavení stěžovatele. Nadto je třeba uvést, že samotný článek uvádí,
že „postmoderní válka není jednoznačný termín, v literatuře se pro tento koncept vyskytuje mnoho jiných
označení“, což potvrzuje i četnost různých označení ukrajinského konfliktu vznesených
stěžovatelem během řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tedy nemá důvod
odchýlit se od výše uvedených závěrů, že konflikt na Ukrajině nedosahuje takové intenzity,
že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel pochází z Ivanofrankivské oblasti, která se nachází
na jihozápadě země, a není tedy vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy v důsledku konfliktu
v Luhanské a Doněcké oblasti.
[11] Co se týče problémů se skupinou kolem pana C., Nejvyšší správní soud se vzhledem
ke zjevným rozporům mezi první a druhou žádostí ztotožnil se závěry městského soudu ohledně
účelovosti tvrzení, že tyto problémy byly zapříčiněny jeho politickou aktivitou. I přes velmi
podrobné vylíčení událostí před jeho odjezdem z Ukrajiny se stěžovatel v řízení o první žádosti
o mezinárodní ochranu ani jednou nezmínil, že by jeho útočníci byly členové nějaké politické
strany či že by jeho problémy byly politicky motivovány. Ohledně námitky uplatněné v replice,
že tyto rozpory byly dány nesprávným tlumočením, Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel
tuto námitku neuplatnil v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl, jedná se proto
o nepřípustnou námitku dle §104 odst. 4 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publ. pod č. 1743/2009 Sb. NSS).
[12] Z podkladů nashromážděných ve správním řízení vyplynulo, že státní orgány Ukrajiny
jsou schopny chránit práva svých občanů, a s těžovatel neoznačil žádné důkazy, které by tyto
závěry zpochybňovaly. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se v případě
pronásledování ze strany soukromých osob musí postižená osoba obrátit s žádostí o pomoc
nejprve na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto orgány nejsou schopny
či ochotny účinnou ochranu poskytnout (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 10. 2015, č. j. 3 Azs 127/2015 – 31). Stěžovatel se, jak sám uvedl, na naléhání své manželky
na státní orgány neobrátil, místo toho odjel do České republiky a jeho syn řešil zmíněné problémy
se soukromými osobami vnitřním přesídlením. Nejvyšší správní soud konstantně judikuje,
že tam, kde je to reálně možné, „[l]okální problémy jsou řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní
ochrany je jen vyjádřením zásady subsidiarity mezinárodní ochrany“ (srov. např. usnesení ze dne
29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 59). Námitky týkající se uzurpace moci ze strany oligarchů
a obsazení důležitých míst ve státě stoupenci bývalého prezidenta Janukovyče byly vysloveny
bez jakékoli bližší konkretizace. V řízení o své první žádosti nadto stěžovatel uvedl, že jedno
trestní řízení proti němu bylo odloženo pro nedostatek důkazů, což nenasvědčuje tomu,
že by mu v případě návratu na Ukrajinu hrozilo nespravedlivé odsouzení.
[13] Ohledně stěžovatelova zapojení do aktivit politické strany Baťkivščina bývalé premiérky
Julie Tymošenkové a s tím související obavy z pronásledování Nejvyšší správní soud konstatuje,
že podobnými či totožnými námitkami se již ve svých rozhodnutích náležitě zabýval, přičemž
došel k závěru, že v důsledku změny režimu nelze v současnosti očekávat pronásledování
politicky aktivních osob podporujících současné vládní strany (srov. např. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 2. 2016, č. j. 4 Azs 254/2015 – 22).
[14] Stěžovatel ve svých podáních zdůrazňuje, že je tzv. uprchlíkem sur place („uprchlíkem
na místě“, tedy osobou, která v okamžiku odchodu ze země nebyla uprchlíkem, ale stala
se jím později v důsledku okolností nastalých v době její nepřítomnosti), žalovaným
ani městským soudem mu však nebylo nijak vytýkáno, že o mezinárodní ochranu požádal až
značně opožděně po příjezdu do České republiky, tato námitka tedy nesměřuje proti závěrům
městského soudu a není tedy způsobilá založit přijatelnost kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud se nadto předpoklady, které musí být naplněny, aby mohl být žadatel o mezinárodní
ochranu považován za uprchlíka sur place, již podrobně zabýval ve své ustálené judikatuře
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 154/2005 - 53,
ze dne 30. 12. 2008, č. j. 8 Azs 37/2008 – 80, či z poslední doby ze dne 29. 3. 2016,
č. j. 1 Azs 10/2016 – 26).
[15] Co se týče výtek stěžovatele vůči systému udělování mezinárodní ochrany v České
republice, připomíná Nejvyšší správní soud, že účelem správního soudnictví je ochrana veřejných
subjektivních práv fyzických či právnických osob (§2 s. ř. s.). Za práva jiných osob
či za abstraktní přezkum politiky Ministerstva vnitra se stěžovatel v řízení před Nejvyšším
správním soudem brát nemůže. Námitky vztahující se k vyhlášce č. 328/2015 Sb., k provedení
zákona o azylu a zákona o dočasné ochraně cizinců, a k přednostní aplikaci Ženevské úmluvy
z roku 1951 stěžovatel neuvedl v řízení o žalobě, a proto jsou dle §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné. Nejvyšší správní soud závěrem uvádí, že srovnání situace stěžovatele s osudem obětí
nacistického či komunistického režimu je zcela nepřípadné. Rovněž námitka týkající se ztráty
historické paměti není vůbec způsobilá zpochybnit zákonnost či správnost napadeného rozsudku.
[16] Nejvyšší správní soud si je vědom neutěšené situace stěžovatele v zemi původu, nicméně
o legalizaci pobytu na území České republiky je třeba usilovat skrze instituty zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů, nikoli skrze řízení o mezinárodní ochranu.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[18] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. června 2016
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu