ECLI:CZ:NSS:2015:2.AZS.148.2015:59
sp. zn. 2 Azs 148/2015 - 59
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobců: a) V. H., b) nezl.
I. K., oba zastoupeni JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, se sídlem U Klavírky 8,
Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2014, č. j. OAM-41/ZA-ZA08-K01-2014, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2015, č. j. 61 Az
11/2014 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M. se u r č u je částkou 6582 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 5. 2. 2014 podala žalobkyně a), státní příslušnice Ukrajiny, jménem svým i jménem
svého nezletilého syna, žalobce b), v pořadí již třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany.
V ní uvedla, že svou vlast opustila dne 28. 6. 2002, do České re publiky přicestovala mikrobusem
za prací na základě pracovního víza, Českou republiku považovala za cílovou zemi. Sdělila,
že nikdy nebyla členkou politické strany nebo jiné organizace, ale její druh a otec jejího dítěte ano.
Vojenskou službu nikdy nevykonávala a nikdy proti ní nebylo vedeno trestní stíhání. Svou žádost
odůvodnila tím, že její druh a otec jejího dítěte byl žadatelem o mezinárodní ochranu. O udělení
mezinárodní ochrany pro sebe a syna žádala rovněž z důvodu vyostřené situace na Ukrajině.
Dodala, že matka jejího druha byla vězněna na Sibiři.
[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl,
že žádost žalobců o udělení mezinárodní ochrany byla nepřípustná podle §10a písm. e) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozděj ších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení zastavil
podle §25 písm. i) tohoto zákona. Konstatoval, že žalobkyně a) uváděla v opakované žádosti
naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty vrátit se na Ukrajinu, jako uváděla
v průběhu správního řízení o její předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ke sdělení
žalobkyně a), že na Ukrajině panuje vyostřená politická situace, podotkl, že žadatelka
neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možn é dovodit jakékoliv důvody,
jež lze považovat za nové ve věci její opakované žádosti.
[3] Žalobu žalobců podanou proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Ostravě v záhlaví
uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamít l. Zcela se přitom
ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobkyně a) odůvodňovala svou žádost již dříve uplatněnými
důvody. Ohledně hlavního žalobního bodu, a sice nesprávného posouzení aktuální situace
na Ukrajině, dospěl krajský soud k závěru, že se žalovaný zabýval aktuálním vývojem od listo padu
2013 až po dobu bezprostředně předcházející vydání napadeného rozhodnutí, svá zjištění
podložil zprávami o zemi původu žalobců a správně vyhodnotil, že od podání předchozí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany nedošlo k zásadní změně bezpečnostní a politické situace,
která by zakládala opodstatněnost nově podané žádosti. Pro úplnost poznamenal, že žaloba
proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení ve věci udělení me zinárodní ochrany druhovi
žalobkyně a) byla rovněž zamítnuta.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti napadenému rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v níž brojili proti závěru žalovaného a krajského
soudu, že změny v bezpečnostní a politické situaci na Ukrajině nejsou novými skutečnostmi
ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu, a uvedli, že se měl žalovaný zabývat jejich žádostí
meritorně. Stěžovatelé odkázali na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014,
č. j. 9 Azs 171/2014 - 31, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že závažnými skutečnostmi
ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu, které by mohly ovlivnit postavení žadatele
o mezinárodní ochranu a které nemohl bez vlastní viny uplatnit v předchozím řízení,
jsou zpravidla skutečnosti, ke kterým došlo během času, zejména se jedná o „ změnu situace v zemi
původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele“. Stěžovatelé uvedli, že ozbrojený konflikt
na Ukrajině vypukl až po podání jejich v pořadí druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany,
a tedy objektivně nemohli v předchozím řízení uvést skutečnosti týkající se be zpečnostního
a politického vývoje na Ukrajině po anexi Krymu a vzniku separatistických republik v Doněcké
a Luhanské oblasti. Je tedy až absurdní, že žalovaný a krajský soud nepovažovali vývoj
na Ukrajině za novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu.
[5] Stěžovatelé podotkli, že jim v případě návratu na Ukrajinu hrozí vážné ohrožení života
z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního konfliktu ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. Své tvrzení doložili zprávami ministerstev zahraničních věcí Velké B ritánie a Spojených
států amerických a zprávami lidskoprávních organizací. Stěžovatelé se domnívali, že boje
na Ukrajině svou intenzitou dosahují hranice občanské války, a měli a to, že jim hrozí reálné
nebezpečí ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 - 82. Podle stěžovatelů má situace na východě Ukrajiny vliv na celé území.
S poukazem na judikaturu švédského Odvolacího soudu pro migraci uvedli, že vnitřní ozbrojený
konflikt je možný i na části území státu. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 – 37, měl žalovaný vzít v úvahu výše uvedené skutečnosti
při hodnocení důvodů pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu.
[6] Stěžovatelé nesouhlasili s názorem krajského soudu o možnosti přesídlení v rámci
Ukrajiny. Měli za to, že takový přístup podporuje vznik institu tu vnitřního uprchlictví,
který ovšem představuje srovnatelný, ne-li závažnější problém.
[7] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřovali stěžovatelé v tom, že krajský soud
dostatečně nezdůvodnil, proč nebylo možno považovat jejich tvrzení ohledně současné situace
na Ukrajině za nové skutečnosti ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu. Nadto se krajský soud
nezabýval kriticky bezpečnostní situací na Ukrajině, když v odůvodnění napadeného rozsudku
pouze citoval názor žalovaného, a nebylo tedy zřejmé, jakými úvahami se řídil.
[8] Přijatelnost kasační stížnosti viděli stěžovatelé v tom, že krajský soud nesprávně posoudil
vývoj situace v zemi jejich původu, a v nesprávném názoru, že konflikt dopadá pouze na oblast
východní Ukrajiny. Stěžovatelé dále zrekapitulovali, že krajský soud nesprávně konstatoval
možnost přesídlení v rámci Ukrajiny, neboť je tím podporován nežádoucí institut vnitřního
uprchlictví. Namítali také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů.
[9] V podání ze dne 31. 8. 2015 stěžovatelka a) dodala, že situace na Ukrajině je v současné
době velmi nebezpečná, a je tudíž zarážející, že žalovaný za takových okolností vydal roz hodnutí
o zastavení azylového řízení v nyní posuzované věci. Měla za to, že žalovaný spolupracuje
s ruskými úředníky, z příběhů uprchlíků si libovolně vybírá a jeho postup je rasistický a podjatý.
Stěžovatelka dále uvedla, že byla v minulosti společně se svým synem zajištěna v Zařízení
pro zajištění cizinců, shrnula průběh soudního řízení ve věci zajištění a poznamenala, že Krajský
soud v Brně svým rozhodnutím o oprávněnosti zajištění porušil zákon. Popsala také podmínky,
za nichž následně pobývala v Pobytovém středisku, a vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím
žalovaného ze dne 15. 10. 2013, jímž byla zamítnuta její žádost o poskytnutí finančního
příspěvku. Podotkla, že I. K., její druh a otec stěžovatele b), podal k Nejvyššímu správnímu
soudu kasační stížnost vedenou pod sp. zn. 2 Azs 147/2015.
III. Vyjádření žalovaného
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti tvrdil, že stěžovatelé ve své žádosti o udělení
mezinárodní ochrany uvedli zcela totožné důvody jako v předchozí žádosti a neuvedli žádnou
novou skutečnost ve smyslu zákona o azylu, která by odůvodňovala opětovné vedení správního
řízení a opětovné hodnocení důvodů odchodu z vlasti a obav z návratu do vlasti. V této
souvislosti žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 17. 6. 2014. Trval na svém závěru,
že na Ukrajině ve vztahu ke stěžovateli prezentovaným důvodům nedošlo k natolik závažným
změnám, které by vyžadovaly opětovné posouzení žádosti. Poukázal na to, že před svým
odjezdem z Ukrajiny žila stěžovatelka a) v západní části Ukrajiny, konkrétně v obci Nerasnycja
v Zakarpatské oblasti, která je pod plnou kontrolou současné proevropsky orientované vlády
premiéra Jaceňuka, která proklamuje vládu demokracie a práva.
[11] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, neboť byli účastníky
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační s tížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Jakkoli Nejvyšší správní soud chápe, že se stěžovatelé nachází v nelehké životní situaci,
právní úprava ani ve spojení s nejnovějšími tvrzeními stěžovatelů mu neposkytuje žádný prostor
pro zásah do pravomocného rozhodnutí správního soudu ani žalovaného. Podání stěžovatelky a)
ze dne 31. 8. 2015, které zdejší soud podle jeho obsahu posoudil jako doplnění kasační stížnosti,
nebylo podáno ve formě požadované podle §37 odst. 2 s. ř. s. (šlo o prostý email bez zaručeného
podpisu), a proto k němu zdejší soud nemohl přihlížet. Nadto lze podotknout, že většina
námitek, které stěžovatelka a) v tomto podání vznesla, přímo nesouvisela s předmětem tohoto
řízení, a tyto navíc nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, a proto by byly
nepřípustnými i ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
[14] Ve vztahu k ostatním kasačním námitkám neshledal Nejvyšší správní soud kasační
stížnost přijatelnou dle §104a s. ř. s. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo možné
kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného
požadavku odůvodnění svého usnesení připojuje.
[15] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
mezinárodní ochrany lze přitom pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, z něhož mimo jiné
plyne, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího
správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační stížnost týká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může
nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Dále bude kasační stížnost
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité práv ní
otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přija telnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může
jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat
jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[16] K námitce stěžovatelů, že se žalovaný měl jejich žádostí, byť opakovanou, zabývat
meritorně, neboť došlo vzhledem k vývoji politické a bezpečnostní situace na Ukrajině k zásadní
změně situace v zemi původu, uvádí Nejvyšší správní soud, že se problematikou opakovaných
žádostí již dostatečně zabýval v řadě svých předchozích rozhodnutí. Z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v případě opakovaných žádostí o mezinárodní ochranu
se jedná „o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze zák ladních principů
rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně
rozhodnuté“, a je tedy nutné zajistit, aby „nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí “
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 3 Azs 29/2013 - 21). V rozsudku ze dne
6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu uvedl, že „[o]důvodnění správního rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost
opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany proto musí vždy obsahovat zdůvodně ný závěr správního orgánu
o tom, že 1) žadatel v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění
relevantní z hlediska azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí,
pak pouze takové, které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace
v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ .
Ve vztahu k poslednímu kritériu Nejvyšší správní soud konstantně zdůrazňuje, že „hlavním smyslem
a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví
takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplat nit
během předchozího pravomocně ukončeného řízení“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014,
č. j. 3 Azs 29/2013 - 21). Z výše uvedeného vyplývá, že k meritornímu přezkumu opakované
žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen pouze v případě, že změna situace
v zemi původu může mít vliv na konkrétní situaci žadatele. Co se týče důkazního břemene,
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2013, č. j. 6 Azs 15/2013 – 35 uvedl,
že „[p]ostupuje-li Ministerstvo vnitra ve věcech azylových tak, že se ujímá odpovědnosti za náležité zjištění reálií
o zemi původu, ale po žadateli o azyl žádá, aby unesl důkazní břemeno stran důvodů, které se týkají výlučně
jeho osoby, odpovídá to výkladu čl. 4 bodu pátého tzv. kvalifikační směrnice Evropské unie“ . Žalovaný tedy
v nyní souzené věci nepochybil, pokud uzavřel, že na Ukrajině nedošlo ve vztahu k žadatelkou
prezentovaným důvodům podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR od rozhodnutí správního
orgánu o předchozí žádosti výše jmenovaných k natolik závažným změnám stran obecné
bezpečnostní situace v zemi, aby si tyto vyžadovaly opětovné posouzení žádosti výše jmenované
a jejího nezletilého syna ohledně možnosti jejich návratu do vlasti.
[17] Ohledně námitek stěžovatelů týkajících se ozbrojeného konfliktu na Ukrajině Nejvyšší
správní soud uvádí, že se v nedávné minulosti zabýval současnou bezpečnostní situací
na Ukrajině již několikrát, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt,
jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území
Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, či usnesení ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26).
[18] K otázce vnitřní ochrany rovněž existuje bohatá a konstantní judikatura. Podrobně
se Nejvyšší správní soud k této problematice vyjádřil v rozsudku ze dne ze dne 24. 1. 2008,
č. j. 4 Azs 99/2007 – 161, publ. pod č. 1551/2008 Sb. NSS . Na základě analýzy judikatury
Evropského soudu pro lidská práva, rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci J. H. a ostatní proti
Ministru vnitra (Secretary of State for the Home Department) a Doporučení U NHCR (Vysoký
úřad komisaře OSN pro uprchlíky) v oblasti mezinárodní ochrany z 23. července 2003 Nejvyšší
správní soud uvedl následující kritéria: „Nejvyšší správní soud konstatuje, že při hodnocení možnosti vnitřní
ochrany je třeba se zabývat především dos tupností vnitřní ochrany, kdy vnitřní ochrana nesmí být ať už fakticky
(lze stěží požadovat po starém člověku, který celý život žil v jedné vesnici, aby se v zemi původu s nestabilní situací
zmítané ozbrojenými konflikty přesunul do nap rosto cizího prostředí vzdáleného stovky kilometrů), či právně
pouze teoretická. Cestu za vnitřní ochranou nesmí vylučovat poměry panující v zemi původu (osoba hledající
vnitřní ochranu nesmí být vystavena nepřiměřenému riziku). Dále je potřeba hodnotit účinnost vnitřní ochra ny,
tedy zda se žadateli o udělení mezinárodní ochrany podaří původcům pronásledování definitivně uniknout takovým
způsobem, aby bylo vyloučeno riziko opětovného pronásledování, a postavení žadatele i po jeho přesunu musí
splňovat určité minimální standardy z pohledu základních lidských práv, která musí být pro stěžovatele zajištěna ,
a rovněž nesmí dojít k extrémnímu zhoršení jeho sociálního a ekonomického postave ní, přičemž určité nepohodlí
je akceptovatelné. Je tedy třeba zvážit bezpečnost žadatele, respe ktování základních lidských práv v místě vnitřní
ochrany, jeho osobní situaci, rodinné vazby a také ekonomické poměry. Lze shrnout, že při posuzování možnosti
vnitřní ochrany je nezbytné zhodnotit celou řadu kritérií, především reá lnost, přiměřenost, rozumnost
a smysluplnost tohoto řešení.“ V návaznosti na tento rozsudek Nejvyšší správní soud konstantně
judikuje, že „[l]okální problémy jsou řešitelné vnitřním přesídlením. Koncept vnitřní ochrany je jen vyjádřením
zásady subsidiarity mezinárodní ochrany“ (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2012,
č. j. 2 Azs 29/2011 – 70, usnesení ze dne 8. 3. 2012, č. j. 7 Azs 3/2012 – 44, a usnesení ze dne
29. 5. 2014, č. j. 6 Azs 22/2014 - 61). Závěry žalovaného a krajského soudu jsou tak zcela
v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu a Nejvyšší správní soud nemá
důvod se od této judikatury odklonit. Stěžovatelé ve své kasační stížnosti sice označují koncept
vnitřní ochrany za nesprávný, ale kromě názoru, že koncept podporuje institut vnitřního
uprchlictví, však neuvádí žádné argumenty, které by zdůvodňovaly judikaturní odklon
od konstantní, zahraniční judikaturou i doktrínou podepřené, judikatury.
[19] K námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvádí,
že eventuální nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu může za určitých okolností
naplnit důvody přijatelnosti kasační stížnosti, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel
výslovně nenamítne. Ve smyslu shora citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž bude
kasační stížnost posouzena jako přijatelná tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010,
č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). V nyní posuzovaném případě však Nejvyšší správní soud v této rovině
posuzování kasační stížnost přijatelnou neshledal. Stěžovatelé spatřovali nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku v nedostatečném zdůvodnění toho, proč nebylo možné považovat jejich
tvrzení ohledně současné situace na Ukrajině za nové skutečnosti ve smyslu §10a písm. e) zákona
o azylu, a taktéž krajskému soudu vytýkali, že se kriticky nezabýva l situací na Ukrajině a pouze
citoval názor žalovaného. K těmto výtkám lze konstatovat, že se krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku skutečně ztotožnil s názorem žalovaného a tento si přisvojil. Takový
postup však Nejvyšší správní soud nepovažuje za chybný a vyvolávající nepř ezkoumatelnost
napadeného rozsudku, neboť z ustálené judikatury zdejšího soudu plyne, že „je-li rozhodnutí
žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení
za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují- li se žalobní námitky
s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časově úsporné
zdlouhavě a týmiž nebo jinými slovy říkat totéž. Naopak je vhodné správné závěry si přisvojit se souhlasnou
poznámkou“ (k tomu viz např. rozsudky ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ.
pod č. 1350/2007 Sb. NSS, ze dne 15. 7. 2011, č. j. 5 Afs 80/2010 – 74, nebo ze dne 24. 1. 2014,
č. j. 5 As 68/2013 – 29).
[20] Z výše uvedeného je patrné, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační stížnosti
a krajský soud při svém rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
[21] Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že usnesením ze dne 11. 9. 2015,
č. j. 2 Azs 147/2015 – 52, odmítl kasační stížnost I. K., druha stěžovatelky a) a otce stěžovatele
b), pro nepřijatelnost. Námitky, které stěžovatel vznesl, přitom byly obsahově obdobné těm,
které stěžovatelé uplatňovali v nyní souzené věci.
V. Závěr a náklady řízení
[22] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Nejvyšší správní soud proto podanou kasační stížnost podle
§104a s. ř. s. odmít l pro nepřijatelnost, aniž se mohl zabývat její důvodností.
[23] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
[24] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 23. 7. 2015, č. j. 2 Azs 148/2015 – 22,
zástupcem stěžovatelů advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL.M., a v takovém případě platí
jeho odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Podle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby pro každého
ze stěžovatelů (písemné podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti) ve výši 2 x 3100 Kč
a paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Jelikož ustanovený zástupce činil společné úkony při zastupování dvou o sob, náleží mu podle
§12 odst. 4 advokátního tarifu za každou osobu odměna snížená o 20 %, tj. 5440 Kč.
Protože ustanovený zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady
o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést [§47 odst. 1 písm. a) a §47 odst. 4 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tj. o 21 % z částky 5440 Kč, tedy o 1142 Kč.
Výše celkové odměny ustanoveného zástupce proto činí 6582 Kč.
[25] K podání ze dne 24. 9. 2015, v němž ustanovený zástupce vyčíslil náklady řízení
a požadoval přiznání odměny za dva úkony právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d)
advokátního tarifu, Nejvyšší správní soud uvádí, že úkon podle §11 odst. 1 písm. a) náleží
zástupci pouze za převzetí a přípravu zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních
služeb. V nyní posuzované věci byl advokát JUDr. Maroš Matiaško, LL.M., ustanoven na základě
soudního rozhodnutí, a tudíž se §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu neuplatní. Za úkon
spočívající v převzetí a přípravě zastoupení ustanoveným zástupcem podle §11 odst. 1 písm. b)
advokátního tarifu (který je obsahově nárokovanému úkonu nejblíže), Nejvyšší správní soud
odměnu nepřiznal, neboť ustanovený zástupce nedoložil, že ve věci proběhla porada s klientem.
Proto zdejší soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu jen za jeden úkon právní služby tak,
jak je uvedeno v předchozím odstavci.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu