ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.22.2010:52
sp. zn. 2 Azs 22/2010 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Zdeňka Kühna
a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: K.D., zastoupen JUDr. Marií Cilínkovou,
advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2008,
č. j. OAM-118/LE-BE03-BE07-2008, ve věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. 46 Az 118/2008 - 23,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2009, č. j. 46 Az 118/2008 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 18. 2. 2008, č. j. OAM-118/LE-BE03-BE07-2008
(dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný shledal žádost žalobce o mezinárodní ochranu
nepřípustnou podle ustanovení §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu) ,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a podle ustanovení §25 písm. i) téhož
zákona řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil. Současně uvedl, že (případná) žaloba proti
tomuto rozhodnutí nemá podle ustanovení §32 odst. 3 zákona o azylu odkladný účinek.
Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Praze žalobou; ten ji usnesením
ze dne 1. 4. 2008, č. j. 46 Az 31/2008 - 18, odmítl a současně rozhodl o tom, že se žádost
o přiznání odkladného účinku zamítá. Toto usnesení krajského soudu bylo
ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2008,
č. j. 2 Azs 86/2008 – 69, a věc byla vrácena zpět krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud ve věci znovu rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2009,
č. j. 46 Az 118/2008 - 23, kterým řízení o žalobě podle ustanovení §33 pís m. b) zákona o azylu
zastavil. V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším
správním soudem ustanovil na žádost žalobce tlumočníka z jazyka arabského a toto usnesení
doručoval žalobci. Při doručování bylo zjištěno, že pobyt žalobce není znám, neboť písemnost,
která byla dne 8. 1. 2009 žalobci odeslána na adresu Zařízení pro zajištění cizinců B.-J., se soudu
vrátila s poznámkou pošty, že se adresát odstěhoval. Krajský soud následně zjistil v databázi
žalovaného, že žalobce byl naposledy hlášen na této adrese, odkud dne 29. 7. 2008 odešel a jeho
další pobyt nebyl z této evidence znám. Ze zprávy Služby cizinecké policie, Praha 3 ze dne
21. 1. 2009 zjistil, že žalobce má území ČR uděleno víz um pro strpění do 23. 2. 2009 a jeho
poslední adresa pobytu byla P. 2, P.Z. 2238/4, u pana M. Krajský soud tedy zaslal písemnost
žalobci na tuto adresu, přičemž ta se opět vrátila, a to s poznámkou pošty, že nebyla ve stanovené
lhůtě vyzvednuta. Krajský soud tak konstatoval, že není možné zjistit místo pobytu žalobce,
ustanovil mu opatrovníka a řízení podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu zastavil.
Usnesení krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) ka sační stížností,
v níž uplatnil důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti i samotné
povahy napadeného soudního rozhodnutí, je nicméně zřejmé, že stěžovatelem může být toliko
tvrzen kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který jako jediný dopadá
právě na tvrzenou nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení. Jak však vyplývá z judikatury,
pod tímto důvodem kasační stížnosti v podobě nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu
nebo o zastavení řízení se fakticky skrývají i další důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), c) a d) s. ř. s. Z povahy věci je vyloučen jen důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm.
b) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s. je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soud em a nezakládá proto
nedostatek návrhu. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2002 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 S b. NSS (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Z kasační stížnosti, podané prostřednictvím ustanovené právní zástupkyně, se podává ,
že krajský soud doručoval usnesení o ustanovení tlumočníka jak právní zástupkyni stěžovatele,
tak i samotnému stěžovateli na adresu P.2, P. Z. 2238/4. Vzhledem k tomu, že si stěžovatel
písemnost nevyzvedl, usoudil krajský soud, že na uvedené adrese nebydlí a že je neznámého
pobytu. Usnesení o ustanovení tlumočníka bylo právní zástupkyni stěžovatele doručeno dne
12. 1. 2009. Toto usnesení si stěžovatel v originále u právní zástupkyně dne 5. 2. 2009 převzal,
seznámil se s ním a proti osobě tlumočníka neměl žádné námitky; proto právní zástupkyně ani
vůči osobě tlumočníka žádné námitky nevznesla. Převzetí listiny dne 5. 2. 2009 u právní
zástupkyně dokládá stěžovatel fotokopií usnesení s vyznačenou poznámkou o převzetí
s uvedením data a podpisu stěžovatele.
Stěžovatel především namítá, že nebyly vyčerpány v šechny dostupné možnosti ke zjištění
místa jeho pobytu, pročež nebyla naplněna premisa jeho neznámého pobytu. Stěžovatel
se ze Zařízení pro zajištění cizinců B. – J. přestěhoval na ubytovnu P. 2, P. Z. 2238/4, kde v současné
době pobývá. Ze skutečnosti, že si na této adrese jednou nevyzvedl písemnost, nemůže krajský
soud dovozovat, že se tam nezdržuje. Takové nedoručení mohlo mít charakter nahodilé události.
Krajský soud se měl logicky obrátit na právní zástupkyni stěžovatele s dotazem stran místa jeho
pobytu, pokud potřeboval, aby stěžovatel v řízení něco osobně vykonal [§45c odst. 3
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Stěžovatel navíc shledává nesprávným postup krajského soudu, pokud přímo jemu
doručoval usnesení o ustanovení tlumočníka, neboť v tomto usnesení se po stěžovateli
nevyžaduje žádná součinnost a stěžovatel měl právního zástupce s procesní plnou mocí.
V takovém případě se podle ustanovení §45c odst. 1 o. s. ř., v tehdy platném znění, doručuje
jen zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Jinak stanoví odst. 3 citovaného ustanovení; jeho podmínky
však nebyly naplněny. Stěžovateli tedy byla nesprávně doručována písemnost , ačkoliv
pro příjímání písemností měl právního zástupce z řad advokátů. Krajský soud poruš il ustanovení
§45c odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s.) a navíc ze svého nesprávného
postupu dovodil nepříznivý následek pro stěžovatele, spočívající v nesprávném závěru, že jeho
pobyt nebyl znám. Krajský soud tak porušil stěžovatelo vo právo na spravedlivý proces. Zároveň
se tím krajský soud dopustil závažné vady, která měla za následek nezákonné zastavení řízení
o žalobě. Takovou vadu lze považovat za pochybení, které svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele podle ustanovení §104a s. ř. s.
Stěžovatel se dále pozastavuje nad tím, že mu byl v řízení ustanoven opatrovník. Podle
ustanovení §35 odst. 7, věty první s. ř. s. může mít účastník v téže věci pouze jednoho zástupce.
Při subsidiárním použití o. s. ř. je zástupcem účastníka nejen ustanovený advokát (§37 odst. 8
s. ř. s.), ale i ustanovený opatrovník (§29 odst. 3 o. s. ř.). To dovozuje z novelizovaného znění
ustanovení §31 o. s. ř. Z rubriky napadeného usnesení krajského soudu lze dovodit, že trvá
zastoupení stěžovatele oběma zástupci, a to opatrovníkem i ustanoveným právním zástupcem.
Zároveň je však možné, že právní zastoupení advokátkou skončilo pozdějším ustanovením
opatrovníka, ačkoliv důvod ustanovení stále trvá. Ustanovená právní zástupkyně, v souladu
se svou povinností, ještě po dobu 15 dnů ode dne skončení zastupování činí veškeré neodkladné
úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech a oprávněných zájmech újmu; proto podává tuto
kasační stížnost s návrhem na zrušení napadeného usnesení krajského soudu a zároveň žádá
o osvobození stěžovatele od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce stěžovateli pro
řízení o kasační stížnosti z řad advokátů.
Podáním, doručeným krajskému soudu dne 30. 6. 2009, doplnila právní zástupkyně
do spisu kopii originálu a úředně ověřeného překladu příkazu k zatčení stěžovatele ze Syrské
arabské republiky, jako důkaz o jeho pronásledování pro politickou aktivitu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost. Vzhledem
k tomu, že kasační stížnost směřuje proti procesnímu postupu krajského soudu, ponechává
žalovaný posouzení věci plně na Nejvyšším správním soudu.
Vzhledem k tomu, že nyní projednávaná kasační stížnost je v dané věci již v pořadí
druhou (podanou týmž stěžovatelem), zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve její přípustností.
Podle ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí,
jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; t o neplatí,
je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního
soudu. K interpretaci uvedeného ustanovení se vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05, dostupném z http://nalus.usoud.cz, v němž uvedl, že smyslem a účelem
citovaného ustanovení je „to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát
svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud
tímto právním názorem řídil.“ Směřuje-li tedy kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž krajský soud
rozhodl poté, kdy jeho rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost
přípustná především stran právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť toho
vzhledem k důvodu zrušení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba či to dokonce ani nebylo
možné. Dále je pak kasační stížnost přípustná, opírá-li se o námitku, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu stran právní otázky, kterou tento soud posuzoval
(čítaje v to i relevantní skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení právní otázky). Jiné,
než shora uvedené, kasační důvody nemohou být meritorně projednány (viz též usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2008, č. j. 2 Afs 26/2008 – 119; všechna citovaná
rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Zdejší soud dospěl k závěru,
že právě projednávaná kasační stížnost je ve smyslu ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
přípustná, neboť se netýká právní otázky, kterou se Nejvyšší správní soud v předchozím
rozhodnutí věcně zabýval (nebyla předmětem kasační stížnosti) a přistoupil proto k jejímu
meritornímu projednání.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel zabývat tím, zda
kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) se zdejší soud podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí, například
v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS,
případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57. V rozhodnutí posledně
zmiňovaném dospěl k závěru, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud:
a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judika turu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat
takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“. Právě taková zásadní pochybení
byla zjištěna v daném případě v postupu krajského soudu; kasační stížnost je proto přijatelná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že poté, co se věc
vrátila k dalšímu řízení zpět ke krajskému soudu, ustanovil krajský soud tlumočníka k provedení
překladu listiny, a to usnesením ze dne 8. 1. 2009, č. j. 46 Az 118/2008 – 6. Toto usnesení nechal
doručit tlumočníkovi, žalovanému, právní zástupkyni stěžova tele i samotnému stěžovateli
na adresu Zařízení pro zajištění cizinců B. – J.. Písemnost zaslaná stěžovateli se dne 14. 1. 2009
soudu vrátila jako nedoručená s poznámkou pošty, že se adresát odstěhoval. Krajský soud
se následně obrátil s žádostí stran pobytu stěžovatele na Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké
policie. Dotázaný orgán přípisem ze dne 21. 1. 2009 sdělil, že stěžovatel má uděleno vízum
za účelem strpění, platné do 23. 2. 2009 a že poslední adresu pobytu má evidovanou na adrese P.
2, P. Z. 2238/4, u pana M. Krajský soud tedy na uvedenou adresu stěžovateli doručoval usnesení
o ustanovení tlumočníka. Písemnost se jako nedoručená vrátila dne 24. 2. 2009. Usnesením ze
dne 4. 3. 2009, č. j. 46 Az 118/2008 – 18, ustanovil krajský soud stěžovateli podle ustanovení §29
odst. 3 o. s. ř. opatrovníkem pro řízení o kasační stížnosti Z. V., zaměstnankyni Krajského soudu
v Praze. Dále se krajský soud opětovně obrátil na Policii ČR s dotazem stran pobytu stěžovatele.
Dotázaný orgán přípisem ze dne 9. 3. 2009 sdělil stejné skutečnosti, jako v případě předchozí
žádosti. Jako další krok krajský soud řízení usnesením ze dne 18. 5. 2009, č. j. 46 Az 118/2008 –
23, zastavil. Dne 2. 6. 2009 byla podána kasační stížnost stěžovatele. Usnesením ze dne
24. 2. 2010, č. j. 46 Az 118/2008 – 39, zprostil krajský soud ustanovenou opatrovnici její funkce
s odůvodněním, že právní zástupkyně stěžovatele sdělila soudu adresu, na které stěžovatel
pobývá, a proto odpadl důvod pro výkon funkce opatrovníka.
V rámci přezkumu skutkových zjištění krajského soudu stran posouzení, zda byly
naplněny podmínky pro zastavení řízení z důvodu nemožnosti zjištění místa pobytu stěžovatele
podle ustanovení §33 písm. b) zákona o azylu, je Nejvyšší spr ávní soud nucen konstatovat,
že v postupu krajského soudu shledává podstatná pochybení. Z rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004 – 58, publikovaného pod č. 707/2005 Sb. NSS,
se podává, že „[n]emožnost zjistit místo pobytu žadatele o udělení azylu (§33 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu) je dána jen tam, kde krajský soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa pobytu žadatele a p řes toto
úsilí a případně další pátrání v příslušných evidencích pobyt žadatele nebyl zjištěn a zůstal zcela neznámý.“
Stěžovateli lze přisvědčit, že krajský soud skutečně nevyvinul požadované úsilí ke zjištění místa
jeho pobytu. Krajský soud si sice od do tázaného policejního oránu zjistil, že je stěžovatel hlášen
na adrese P. 2, P. Z. 2238/4, u pana M., a na tuto adresu se mu pokusil doručil písemnost; již po
jednom neúspěšném doručení však učinil závěr, že je stěžovatel neznámého pobytu, ustanovil mu
opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. a následně řízení zastavil. Před zastavením řízení
si sice vyžádal ještě jednu informac i o místě pobytu stěžovatele od policejního orgánu, ze které
vyplynulo, že je stěžovatel stále hlášen na zmiňované adrese, dále s ní však již nepracoval a
nepokusil se stěžovatele na ní opětovně kontaktovat.
Vycházel-li tedy krajský soud za této situace z předpokladu, že stěžovatel je neznámého
pobytu, jednalo se o závěr nepodložený a předčasný, zejména proto, že nebyl učiněn žádný pokus
o zjištění místa pobytu stěžovatele; krajský soud tak ustal na nedostatečně zjištěném skutkovém
stavu. Lze zcela souhlasit s názorem, že soud mohl a měl kontaktovat právní zástupkyni
stěžovatele s dotazem, zda má informace o místě jeho pobytu a zda je s ním v kontaktu. Krajský
soud se rovněž mohl a měl obrátit na příslušné policejní orgány se žádostí o prověření posledně
uváděného místa pobytu stěžovatele přímo na místě, tedy na adrese P. 2, P. Z. 2238/4. Nelze
usuzovat na nemožnost zjištění místa pobytu osoby, pokud se jí na zjištěnou adresu nepodaří
jedenkrát doručit písemnost. Je nutno vzít v úvahu, že stěžovatelova nepřítomnost na uvedené
adrese skutečně mohla být dočasná, jak se podává z kasační stížnosti. Tuto skutečnost si však
krajský soud nikterak neověřil a nemohl mít tak postaveno na jisto, že je stěžovatel neznámého
pobytu. V daném případě tedy nelze než učinit dílčí závěr, že krajský soud nevyčerpal veškeré
dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu stěžovatele a o zastavení řízení rozhodoval, aniž měl
postaveno na jisto, že místo jeho pobytu nebylo možno v rozhodné době zjistit. Jeho rozhodnutí
je tudíž založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu se podává, že takové procesní pochybení soudu postačuje pro zrušení jeho rozhodnutí.
K tomu srov. např. rozsudek ze dne 15. 7. 2004, č. j. 3 Azs 58/2004 – 57, publikovaný pod č.
343/2004 Sb. NSS, rozsudek ze dne 26. 5. 2005, č. j. 7 Azs 271/2004 – 58, publikovaný pod č.
707/2005 Sb. NSS, a rozs udek ze dne 16. 3. 2004, č. j. 2 Azs 41/2003 – 42, publikovaný pod č.
729/2005 Sb. NSS.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud postupoval nesprávně při doručování usnesení
o ustanovení tlumočníka tím, že doručoval usnesení přímo stěžovateli a z neús pěšného doručení
vyvodil pro stěžovatele nepříznivé následky v podobě zastavení řízení. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že s ohledem na již výše uvedené není podstatné, zda krajský soud doručoval
stěžovateli písemnost po právu či nikoliv, nýbrž to, že z jediného nedoručení na posledně
zjištěnou adresu učinil předčasný závěr o nemožnosti zjištění místa jeho pobytu. O nesprávnosti
postupu krajského soudu v tomto smyslu bylo již pojednáno výše.
Stěžovatel rovněž polemizoval s postupem krajského soudu, který mu ustanovil
opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s.), přestože
měl k ochraně svých zájmů již ustanovenou právní zástupkyni (advokátku), a to s poukazem
na ustanovení §35 odst. 7 s. ř. s., podle kteréh o může mít účastník v téže věci pouze
jednoho zástupce. S ohledem na výše konstatovaná pochybení krajského soudu při zjišťování
místa pobytu stěžovatele skutečně nebyly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka; k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 5 Azs 41/2008 – 87, z něhož
se podává, že „[p]okud má být účastníku řízení o kasační stížnosti ustanoven opatrovník podle §29 odst. 3
o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s. a v dalším řízení doručováno pouze tomuto opatrov níkovi, musí být skutečně
postaveno najisto, že pobyt dotčeného účastníka je neznámý.“ V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, publikovaném pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek Nejvyššího soudu, se k tomu uvádí, že „je-li účastníku řízení ustaven opatrovník, ač k tomu
nebyly splněny podmínky formulované v ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. (nyní §29 odst. 3 o. s. ř. – pozn.
NSS), a uvedené mělo za následek, že soud nejednal s účastníkem nebo s jiný m jeho zástupcem (např. s jeho
zákonným zástupcem nebo s kolizním opatrovníkem), jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem
soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem.“ O takový případ v nyní posuzované věci
nešlo, neboť předmětným pochybením krajského soudu nebyla stěžovateli odňata možnost
jednat před soudem; krajský soud totiž i nadále jednal se stěžovatelem prostřednictvím
ustanovené právní zástupkyně, která náležitě dbala ochrany stěžovatelových práv a oprávněných
zájmů.
Pokud jde o samotnou duplicitu zastoupení stěžovatele, měl-li krajský soud za to, že byly
splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. (bez ohledu
na správnost jeho závěrů), pak mu v jeho ustanovení nikterak nepřekážela skutečnost
předchozího ustanovení právní zástupkyně. Touto otázkou se již zabýval Nejvyšší soud
v rozsudku ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, publikovaném pod č. 10/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, přičemž konstatoval, že „[s]kutečnost,
že účastník řízení, jehož pobyt není znám, si dříve zvolil zástupce s plnou mocí pro celé řízení, obecně nebrání
soudu v ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 2 o. s. ř. (nyní §29 odst. 3 o. s. ř. – pozn. NSS), je-li
to nezbytné k zajištění účinné ochrany práv a povinností nepřítomného účastníka. Ustanovením opatrovníka
zastoupení opatrovance na základě procesní plné moci nezaniká a soud je povinen s takovým zástupcem účastníka
nadále jednat a doručovat mu soudní písemnosti (§49 odst. 1 o. s. ř.).“ Vzhledem k tomu, že podle
ustanovení §31 odst. 1 o. s. ř. má ustanovený zástupce stejné postavení jako zástupce
na základě procesní plné moci, dopadá právní názor Nejvyššího soudu plně i na nyní
posuzovanou věc, kdy je namítána kolize ustanovené právní zástupkyně a opatrovníka. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že obě zastoupení trvala, přičemž pozdější ustanovení opatrovníka
nemělo vliv na trvání předchozího ustanovení právní zástupkyně. Zastoupení stěžovatele
ustanovenou právní zástupkyní tedy i nadále trvá, a proto není na místě zabývat
se stěžovatelovým návrhem na osvobození od soudních poplatků
a na ustanovení nového právního zástupce. Na druhou stranu zastoupení stěžovatele
opatrovníkem již nadále netrvá, neboť krajský so ud ho zprostil jeho funkce usnesením ze dne
24. 2. 2010, č. j. 46 Az 118/2008 – 39.
Namítá-li stěžovatel v této souvislosti rozpor s ustanovením §35 odst. 7 s. ř. s., dle
kterého v téže věci může mít účastník jen jednoho zástupce, nelze s ním souhlasit. Jakkoli by se podle
prostého jazykového výkladu tohoto ustanovení mohlo zdát, že účastník řízení vedeném
dle s. ř. s. skutečně nemůže být zastoupen současně ustanovenou právní zástupkyní
a ustanoveným opatrovníkem, neboť obě tyto formy spadají pod obecný pojem zástupce,
ve skutečnosti tomu tak není. Citované ustanovení je nutno vyložit též cestou výkladu smyslu
a účelu této normy. Především nelze přehlédnout, že v analogickém ustanovení procesního
předpisu pro řízení před civilními soudy je v §24 odst. 1, in fine o. s. ř. stanoveno, že v téže věci
může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce. Z této právní úpravy je zřejmé,
že zákonodárce měl (nepochybně z důvodu zajištění plynulosti soudního řízení a vyloučení
možných střetů zástupců při hájení práv účastníků), zájem na tom, aby v občanském soudním
řízení za účastníka v jedné věci jednal pouze jeden zástupce na základě plné moci. Ostatních
zástupců, tj. zákonných a ustanovených na základě rozhodnutí soudu, se toto omezení netýká.
Z povahy věci je nutno mít za to, že v případě soudního řízení správního zamýšlel zákonodárce
zakotvit analogickou právní úpravu; pro odlišný postup nelze nalézt žádné racionální důvody.
Ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. je tedy třeba vykládat tak, že účastník řízení pře d správními soudy
může mít v téže věci vždy jen jednoho zástupce na základě plné moci. Jiný výklad by vedl
k absurdním a nelogickým následkům. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že ustanovení
§35 odst. 7 s. ř. s. na nyní posuzovaný případ souběhu zastupování ustanovenou právní
zástupkyní a ustanoveným opatrovníkem nedopadá. Tyto dvě formy zastupování téhož účastníka
nejsou navzájem pro téže řízení vyloučeny.
Nejvyšší správní soud konečně považuje za vhodné uvést, že nepovažuje za vhodný ani
samotný fakt, že krajský soud ustanovil opatrovníkem stěžovatele zaměstnan kyni soudu,
která neměla a ani nemohla mít s věcí nic společného. Z nálezu Ústavního soudu ze dne
25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000, publikovaném pod č. 111/2002 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, se podává, že „[n]epřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana
jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu
tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného,
což představuje mj. studium spisu, podávání vyjá dření a vedení celého sporu za n epřítomného tak, jak by takovou
povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. (…) Opatrovníka je pak třeba hledat především v ok ruhu osob
blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka.“ Ustanovení
zaměstnankyně soudu opatrovníkem stěžovatele se může jevit sporným i proto, že soud
by „měl o to pečlivěji vážit, zda ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, je vhodným
opatřením, jestliže práva a povinnosti, jež má opatrovník za nepřítomného účastníka plnit, dosud řádně plnil
účastníkem zvolený zástupce.“ (již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, publikovaný pod č. 10/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Krajský soud tak postupoval
nadmíru formalisticky, neboť jednak neuvážil, zda je vůbec ustanovení opatrovníka nutné
(když veškeré úkony řádně plnila ustanovená právní zástupkyně), jednak u stanovil opatrovníkem
zaměstnankyni soudu, která zjevně nebyla plně kompetentní řádně reprezentovat skutečné zájmy
stěžovatele. I přes tyto výhrady však nelze posledně zmiňovaný procesní postup označit
za nezákonný. Pokud krajský soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro ustanovení
opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §64 s. ř. s., byl k jeho
ustanovení oprávněn a jednal tedy formálně po právu.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud naznal, že je naplněn kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., a proto mu nezbylo, než napadené usnesení
krajského soudu v celém rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení (§110 odst. 1, věta první
před středníkem s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu