ECLI:CZ:NSS:2010:2.AZS.64.2009:162
sp. zn. 2 Azs 64/2009 - 162
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Zdeňka Kühna,
a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: G. A., zastoupeného JUDr. Františkem Divišem,
advokátem se sídlem Okružní 15, Litoměřice, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2007, č. j. OAM-1-504/VL-20-
12-2007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 29. 6.
2009, č. j. 64 Az 71/2007 – 98,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Františka Diviše se u r č u je částkou 5712 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
výše uvedenému rozhodnutí žalovaného, jímž byla podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
účinném do 20. 12. 2007 (dále též "zákon o azylu"), jako zjevně nedůvodná zamítnuta jeho žádost
o udělení mezinárodní ochrany, neboť neuvedl žádné azylově relevantní důvody.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že stěžovatel ve své žádosti
neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by byl ve vlasti pronásledován z některého
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo že by mu v případě návratu hrozila vážná újma
ve smyslu §14a zákona o azylu. K tvrzenému porušení ustanovení správního řádu krajský soud
zdůraznil, že pohovor byl se stěžovatelem veden za přítomnosti tlumočníka z jazyka arménského,
že měl možnost se seznámit se všemi podklady, z nichž žalovaný vycházel, a případně doplnit svá
tvrzení. Žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí náležitě
odůvodnil. K otázce možnosti udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu
krajský soud uvedl, že posouzení možnosti udělit stěžovateli azyl podle citovaného ustanovení
by bylo nadbytečným v situaci, kdy žalovaný shledal naplnění důvodů pro zamítnutí stěžovatelovy
žádosti podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Po podání kasační stížnosti, jež neobsahovala konkrétní důvody, krajský soud usnesením
ze dne 4. 9. 2009, č. j. 64 Az 71/2007 – 116, vyhověl stěžovatelově žádosti o ustanovení zástupce
z řad advokátů podle §35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a dotyčného vyzval, aby prostřednictvím ustanoveného
zástupce doplnil konkrétní stížní důvody. Stěžovatel proti této výzvě brojil kasační stížností,
která byla usnesením zdejšího soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 2 Azs 1/2010 – 148, jako
nepřípustná odmítnuta. Vzhledem k tomu, že v posléze uvedené kasační stížnosti,
která směřovala proti výroku II usnesení krajského soudu, stěžovatel rozvedl i důvody směřující
proti meritornímu rozhodnutí téhož soudu, lze ji v této části považovat též za doplnění
předchozí kasační stížnosti cílící proti rozhodnutí ve věci samé. Dne 13. 10. 2009 byla kasační
stížnost dále doplněna advokátem, jenž byl stěžovateli pro dané řízení ustanoven.
Stěžovatel v kasační stížnosti a jejích doplněních odkazuje na důvody dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) s. ř. s., přičemž konkrétně uvádí, že žalovaný i krajský soud vycházeli
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, že nezohlednili všechny jím uváděné skutečnosti,
a že nesprávně posoudili otázku existence důvodů pro udělení azylu podle §12 a §14 zákona
o azylu a doplňkové ochrany podle §14a téhož předpisu. Z jeho výpovědí je zřejmé, že byl
ve vlasti pronásledován mafií, přičemž tamní státní orgány mu nebyly schopny zajistit
bezpečnost. Podstata jeho problémů spočívala v tom, že byl zločineckou organizací působící
na území více států nucen pod pohrůžkou násilí ke spolupráci v souvislosti s nadpřirozenými
schopnostmi, jimiž disponuje. Poukazuje rovněž na to, že by v důsledku nuceného návratu
do Arménie ztratil kontakt se svými dětmi žijícími s jejich matkou v České republice.
Žalovanému poskytl dostatečné informace o své situaci; v této souvislosti odkazuje na své
výpovědi a písemná vyjádřená učiněná v arménštině. Stěžovatel též bez podrobnějšího upřesnění
uvádí, že některé důkazy nemohl ve správním řízení předložit, a to patrně z důvodu jejich
citlivosti pro bezpečnost České republiky.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůrazňuje, že stěžovatel v azylovém řízení
neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by mu bylo možné udělit azyl či doplňkovou
ochranu. V daném případě je naopak dostatečně zřejmé, že stěžovatel svou vlast opustil
dobrovolně a žádost o udělení mezinárodní ochrany podal v rozporu s účelem institutu azylu.
V podrobnostech žalovaný odkazuje na správní spis, zejména na žádost a výpovědi stěžovatele
a na odůvodnění svého rozhodnutí. Závěrem žalovaný navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost
jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Kasační stížnost
je dle §102 s. ř. s. zásadně přípustná, s výjimkou případů taxativně vypočtených v §104 s. ř. s,
pokud splňuje zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.), je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je řádně zastoupen (§105 s. ř. s.). S ohledem ke splnění všech náležitostí i podmínek
řízení shledává zdejší soud kasační stížnost přípustnou.
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Vymezením
institutu nepřijatelnosti se soud již podrobně zabýval např. ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
Nyní projednávaná věc však typově nespadá pod žádnou ze situací uvedených ve výše citovaném
usnesení, přičemž je zejména nutno zdůraznit, že právními otázkami, jichž se stěžovatel
v kasační stížnosti dotýká, se Nejvyšší správní soud v minulosti již zabýval.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá především nesprávné posouzení právní otázky
existence důvodů pro udělení azylu respektive doplňkové ochrany. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti v první řadě připomíná účel institutu azylu a odkazuje na rozsudek ze dne 6. 11. 2009,
č. j. 6 Azs 12/2003 – 49, v němž uvedl, že: „smyslem práva azylu je poskytnout žadateli ochranu; nejde
však o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů
vypočtených v §12 zákon o azylu“ (pro týž závěr viz rozsudek ze dne 25. 8. 2006,
č. j. 8 Azs 170/2005 – 90). Obdobně v rozsudku ze dne 20. 3. 2006, č. j. 4 Azs 46/2005 – 80,
zdejší soud uvedl, že: „(a)zyl je specifickým právním institutem, jehož využití je zúženo na případy
pronásledování či důvodných obav z něho, které uznává mezinárodní smlouva (Ženevská úmluva o právním
postavení uprchlíků z roku 1951 spolu s Protokolem z roku 1967), jež našla v rámci právního řádu České
republiky odraz právě v příslušných ustanoveních zákona o azylu (§12 – 14) (…) Je pravdou, že ustanovení
§12 zákona o azylu stanovící důvody, pro něž lze azyl udělit, je třeba interpretovat v souvislosti s §2 odst. 6
(původně odst. 4) téhož zákona, definujícím pojem pronásledování. Rovněž lze souhlasit i s tvrzením, že nositeli
pronásledování mohou být i soukromé osoby či nelegální struktury, nejen složky státní moci. V případě stěžovatelů
však jádro právního posouzení leží jinde. Nikoliv původci pronásledování (členové mafie rozhodně pronásledovateli
být mohou, pokud státní moc není schopna a ochotna poskytnout občanu ochranu), ale důvody jejich počínání, jež
u stěžovatelů vyvolává obavy o život, jsou pro rozhodnutí o udělení azylu podstatné.“
V dané věci stěžovatel jako důvod emigrace uvedl problémy se soukromými osobami,
které na něj vyvíjely nátlak ve snaze získat jej pro spolupráci v rámci blíže nespecifikované
kriminální činnosti. Neuvedl, že by byl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod
ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu, ani z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu
písm. b) citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti
již opakovaně posuzoval případy pronásledování soukromými osobami z jiných důvodů,
než uvedených v §12 zákona o azylu; v této souvislosti lze odkázat například na rozsudek ze dne
18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 - 36, v němž bylo řečeno, že: „(j)ednání soukromých osob,
resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona
o azylu.“ (pro obdobný závěr viz například rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
případně rozsudek ze dne 10. 4. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48).
Obdobně i v případě doplňkové ochrany přichází její udělení v úvahu z některého
z důvodů taxativně stanovených v §14a odst. 2 zákona o azylu (viz například usnesení zdejšího
soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 Azs 45/2009 – 94). Stěžovatel v průběhu správního řízení
uplatnil toliko obecná tvrzení, že se v případě návratu obává pokračování nátlaku ze strany
zločinecké organizace, neuvedl však, že by mu hrozilo nebezpečí uložení nebo vykonání trestu
smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo
lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního
ozbrojeného konfliktu, nebo že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky
České republiky. Žalovaný i krajský soud proto v daném případě v rozhodnutích shodně
konstatovali neexistenci rizika vážné újmy.
Pokud jde o námitku neschopnosti arménské policie zajistit stěžovateli ochranu, zdejší
soud zdůrazňuje, že z vyjádření, jež jmenovaný učinil ve správním řízení, nelze dovodit,
že by arménská policie přes jeho stížnosti aktivity mafie vědomě přehlížela, tolerovala či dokonce
podporovala. Z jeho výpovědi naopak vyplývá, že policie nebyla schopna v dané věci zasáhnout
patrně z toho důvodu, že údajného pachatele nebylo možné dohledat. Z judikatury zdejšího
soudu přitom vyplývá, že neposkytnutí ochrany příslušnými státními orgány před útoky
soukromých osob by mohlo být důvodem pro udělení azylu tehdy, pokud by bylo motivováno
některým z důvodů uvedeným v §12 zákona o azylu (viz například rozsudek ze dne 24. 10. 2006,
č. j. 5 Azs 43/2006 – 51, či rozsudek ze dne 19. 6. 2006, č. j. 5 Azs 300/2005 – 42). V dané věci
však stěžovatel ve správním řízení, v žalobě a ani v kasační stížnosti nic takového netvrdil.
K námitce směřující proti neudělení azylu z humanitárních důvodů je možné odkázat
na rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 360/2005 – 61, z něhož plyne, že pokud žadatel
o udělení azylu neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být ve své vlasti vystaven
pronásledování ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a žalovaný proto zamítl jeho
žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) tohoto zákona, nelze žalovanému
vytýkat, že nezvažoval možnost udělení azylu z humanitárního důvodu (§14 citovaného zákona).
Tyto úvahy jsou na místě pouze tam, kde byla v řízení zjišťována existence důvodů podle
§12 zákona o azylu, nikoli v řízení podle §16 tohoto zákona. K témuž závěru zdejší soud dospěl
rovněž v rozsudku ze dne 16. 2. 2006, č. j. 6 Azs 207/2005 – 40.
Konečně k námitce nedostatečného zohlednění všech podstatných okolností a neúplně
zjištěného skutkového stavu zdejší soud konstatuje, že z napadeného rozsudku krajského soudu
je patrné, že se soud zabýval stěžovatelem uplatněnými žalobními námitkami a že vycházel
ze skutkového stavu zjištěného žalovaným na základě vlastních výpovědí stěžovatele.
Ve správním řízení byl se stěžovatelem za účasti tlumočníka proveden pohovor v arménském
jazyce, před jehož započetím byl jmenovaný poučen o povinnosti vypovídat pravdivě a úplně,
a po jehož skončení byl seznámen s obsahem protokolu, který posléze stvrdil svým podpisem.
Z kasační stížnosti není navíc seznatelné, jaké konkrétní skutkové okolnosti relevantní z hlediska
azylu či doplňkové ochrany byly podle mínění stěžovatele krajským soudem přehlédnuty. V této
souvislosti lze připomenout rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 5. 2009, č. j. 4 Azs 83/2008 – 69,
z něhož vyplývá, že žadatel musí v řízení o mezinárodní ochranu žadatel unést důkazní břemeno
stran důvodů, které se týkají výlučně jeho osoby. Z uvedeného pak logicky plyne, že správní
orgán i soud zohlední pouze ty konkrétní okolnosti žadatelova příběhu, které žadatel sám uvede.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Shledal ji proto ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a odmítl ji.
O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 3, §120 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.). Ustanovený
zástupce požadoval odměnu ve výši 5 000 Kč podle §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a náhradu hotových výdajů ve výši 600 Kč podle §13 vyhlášky
č. 177/96 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud k tomu poznamenává, že
v dané věci soud nepostupoval podle části páté o. s. ř., nýbrž podle s. ř. s. Z toho důvodu není
pro určení odměny advokáta rozhodující §11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ale §9, §7 a §11
vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ustanovenému zástupci, jenž v řízení provedl dva úkony právní služby
(první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení, doplnění kasační stížnosti),
se v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d), §13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. přiznává odměna ve výši 4200 Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč.
Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se uvedený obnos
o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a náhrady hotových výdajů
odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V případě úkonů právní služby
uskutečněných před 31. 12. 2009 částka daně vypočtená podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona
č. 235/2004 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, činí 912 Kč. Celková výše nákladů řízení,
jejichž náhradu má stěžovatel žalobci zaplatit, je tedy 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu