ECLI:CZ:NSS:2009:2.AZS.66.2008:52
sp. zn. 2 Azs 66/2008 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka, Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Kamlacha
a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: N. H. L., zastoupené advokátem Mgr. Markem
Sedlákem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
31. 3. 2008, č. j. 56 Az 186/2007 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 2. 10. 2007, č. j. OAM-1-702/VL-07-05-2007, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) neudělilo žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) mezinárodní ochranu
pro nesplnění podmínek §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného podala žalobu, kterou Krajský soud v Brně
zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“),
rozsudkem ze dne 31. 3. 2008.
Rozsudek stěžovatelka napadá kasační stížností z důvodů obsažených v §103 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s., když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem a vady
řízení před správním orgánem.
Stěžovatelka nejprve uvádí, že při nedostatečném zjišťování skutkové podstaty bylo
porušeno ustanovení §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, a pro tuto vadu měl krajský
soud napadené rozhodnutí zrušit.
Dále tvrdí, že byl v jejím případě chybně aplikován §14 a §14a odst. 1 a 2 písm. d)
zákona o azylu, neboť stěžovatelka žije v ČR již delší dobu a v důsledku toho zaniklo její zázemí
a byly zpřetrhány její sociální vazby ve Vietnamu. Je vdaná za českého občana, vychovává
zde své dítě z prvního vztahu, které má také české státní občanství, a navíc je opět těhotná.
Z toho plyne, že má na našem území pevné rodinné vazby, jejichž narušení neudělením
mezinárodní ochrany by znamenalo porušení mezinárodních závazků ČR, především Úmluvy
o právech dítěte z roku 1989 a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
na něž pamatuje i §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Navíc by tím došlo i k porušení
článku 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Její situace navíc zakládá důvod
pro udělení humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu, jehož zvážení se žalovaný dotkl
pouze ve formě konstatování, že u ní neshledal důvody k jejímu udělení, aniž by je dále
zdůvodnil.
Kasační stížnost stěžovatelka spojila s žádostí o přiznání odkladného účinku.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky, aby mohla být shledána přijatelnou.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Při posouzení toho, zda kasační stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky,
nemohl zdejší soud přehlédnout, že se námitkami obdobnými těm, jež jsou nyní uplatňovány
v kasační stížnosti, ve vazbě na obdobnou skutkovou situaci zabýval již ve svém rozsudku ze dne
24. 3. 2005, sp. zn. 2 Azs 275/2004 (publ. na www.nssoud.cz), když posuzoval kasační stížnost
téže stěžovatelky. Zde vyšel zdejší soud ze své dosavadní judikatury (konkrétně
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 3 Azs 12/2003,
publ. na www.nssoud.cz) a shledal nedůvodnými již tehdy uplatněné námitky týkající se údajně
nedostatečně zjištěného skutkového stavu (přičemž i v tehdy posuzované kasační stížnosti
ve vztahu k tehdy přezkoumávaným rozhodnutím žalovaného a krajského soudu se stěžovatelka
omezila tolika na toto prosté, ničím dále nezdůvodněné konstatování) a neudělení humanitárního
azylu podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka k těmto námitkám neuvedla v nyní posuzované
kasační stížnosti nic právně nového a jediná změna oproti tehdy posuzovanému stavu spočívá
ve změnách ve stěžovatelčiných rodinných poměrech, jež s sebou přinesl čas od té doby
uplynuvší. Tyto změny však sotva mohou založit „přesah vlastních zájmů stěžovatelky“
požadovaný ustanovením §104a s. ř. s.
Zbývá tak k vyřešení právní otázka, zda rodinné vztahy stěžovatelky na území ČR mohou
založit důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Otázka toho, jaké
situace mohou vytvářet rozpor s mezinárodními závazky ČR ve smyslu §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu, však již byla dostatečně vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2007, sp. zn. 2 Azs 30/2007 (publ. na www.nssoud.cz), kde bylo ve vazbě na starší
judikaturu, zabývající se právě namítaným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a posuzující je pohledem dřívějšího znění §91 zákona o azylu,
konstatováno: „Jakkoli ovšem nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího
§14a zákona o azylu, jak bylo zmíněno výše, v otázce, která je řešena v nyní posuzovaném případě tuto shodu
shledat lze, neboť jak §91 dřívějšího znění, tak §14a nynějšího znění zákona o azylu označoval rozpor
s mezinárodními závazky ČR za jednu z alternativ vedoucí k udělení jimi upravovaného režimu ochrany.
Ve znění zákona o azylu před účinností novely č. 165/2006 Sb. by tak rozpor vycestování cizince
s mezinárodními závazky vedl ke shledání překážky vycestování podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu,
nyní by tato skutečnost byla považována za vážnou újmu ve smyslu jeho §14a odst. 2 písm. d). Z toho důvodu
lze na tuto situaci aplikovat právní názory vyslovené tímto soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému ustanovení
§91 zákona o azylu. Ten přitom k výkladu toho, co je možno chápat za rozpor s mezinárodními závazky ČR
podle tohoto ustanovení, uvedl ve svém rozsudku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 Azs 177/2005
(publ. na www.nssoud.cz), v reakci na argumentaci údajným porušením článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Evropská úmluva“) rozdělením stěžovatelovy rodiny
v případě jeho vycestování toto: „Není ani namístě zcela přeformulovávat a obcházet smysl institutu překážky
vycestování poukazem na ustanovení §91 odst. 1 písm. b) zákona o azylu, tedy na rozpor vydání žadatele o azyl
s mezinárodními závazky. Tyto mezinárodní závazky totiž nemohou být jakékoliv povahy, ale musejí
se vztahovat k samotné zásadě non-refoulement, tedy k objektivní hrozbě výše vyjmenovaných skutečností,
a nemohou vykročit ze systematiky a smyslu tohoto ustanovení, jak navrhuje stěžovatel. Jistě by nebylo dostatečným
důvodem pro shledání překážky vycestování například ani to, pokud by se žadatel o azyl během svého pobytu
v ČR zabýval dovozem zboží z jiné členské země Evropské unie, takže jeho vypovězení do země původu by mohlo
uškodit volnému pohybu zboží jako jednomu ze základních mezinárodních závazků ČR plynoucích z jejího
členství v Evropské unii. Tímto pohledem je třeba vnímat také stěžovatelem citovaný čl. 8 Evropské úmluvy.“
Již z tohoto judikátu tak jednoznačně plyne, že rodinné vazby v ČR nejsou důvodem pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu, přičemž stěžovatelčin poukaz na článek 32
odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod nevnáší do tohoto posouzení nic normativně
nového, když tato ustanovení pouze vyjadřují respekt české veřejné moci k rodině a rodičovství
a chrání rodinu před nuceným odebráním dětí rodičům či před omezením rodičovských práv,
což jsou však situace, o něž ani podle kasační stížnosti nejde.
Zároveň je třeba konstatovat v souladu s právním názorem vyjádřeným například
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 5 Azs 46/2008
(publ. na www.nssoud.cz), že rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí žádosti o mezinárodní
ochranu či rozhodnutí o neudělení azylu ani doplňkové ochrany v situaci, kdy žadatel nesplňuje
zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, samo o sobě nevylučuje pobyt takového
cizince na území ČR, jsou-li k tomu dány rodinné důvody, tuto otázku je však třeba řešit
dle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany tedy zpravidla
nemůže být samo o sobě v rozporu se základním právem cizince na respektování jeho
soukromého a rodinného života, i když by realizace takového práva předpokládala jeho pobyt
na území ČR. V takovém případě tedy není ani relevantní důvod pro to, aby správní orgán
rozhodující o azylu či správní soud přezkoumávající takové rozhodnutí upřednostňoval ve smyslu
čl. 10 Ústavy ustanovení stěžovatelkou uváděného článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, Úmluvy o právech dítěte či jiných mezinárodních smluv zakotvujících právo
na soukromý a rodinný život či základní práva dítěte před ustanoveními soudního řádu správního
či zákona o azylu, neboť žádná kolize mezi těmito normami za daných okolností nenastává.
Jiná by byla situace tehdy, pokud by na základě skutečností, které např. nastaly
až po rozhodnutí správního orgánu ve věci mezinárodní ochrany, bylo třeba předejít situaci,
které se právě zákon o azylu snaží zabránit, tedy pokud by i v případě krátkodobého pobytu
stěžovatelky v zemi původu hrozilo porušení zásady non-refoulement zakotvené v čl. 33 Úmluvy
o právním postavení uprchlíků či porušení jejích základních práv dle čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a svobod, tzn. že její život či osobní svoboda by byly v zemi původu ohroženy
na základě její rasy, náboženství, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického
přesvědčení nebo pokud by zde bylo reálné nebezpečí, že by byla v zemi původu zbavena života
nebo vystavena mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení. Pouze na takovou situaci
skutečně dopadá judikatura, jež umožňuje přednostní aplikaci mezinárodních úmluv
před vnitrostátními zákony (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2007,
sp. zn. 9 Azs 23/2007, publ. pod č. 1336/2007 Sb. NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 2 Azs 343/2004, publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS) a podle
níž by za těchto okolností byl Nejvyšší správní soud například nucen upřednostnit aplikaci těchto
mezinárodních smluv, jimiž je ČR vázána a které mají ve smyslu čl. 10 Ústavy přednost před
zákonem, před aplikací jinak závazných pravidel dle §75 odst. 1 s. ř. s., podle něhož správní
soudy vycházejí ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, i dle
§71 odst. 2 s. ř. s., podle něhož lze žalobu rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání
žaloby.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky podávané v kasační stížnosti, když dvě jsou totožné
s námitkami již zdejším soudem řešenými v případě téže stěžovatelky, třetí pak řešena
již citovanou judikaturou. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Shledal ji proto
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
Stěžovatelčinou žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zdejší soud
samostatně nezabýval, když tento plyne automaticky již z §32 odst. 5 zákona o azylu v nyní
účinném znění.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle
nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu